Nejvyšší soud prostřednictvím

Nejvyšší soud prostřednictvím

Okresního soudu Praha-západ

ke sp. zn. 14 T 26/2021

1 NZO 5010/2023 - 34

Podle § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu a ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 trestního řádu podávám v neprospěch obviněného

Mgr. D. B., rozeného D., nar. ***, trvale bytem ***,

dovolání

proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023 sp. zn. 9 To 22/2023, kterým byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze podaná proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. 14 T 26/2021, jímž bylo trestní stíhání obviněného Mgr. D. B. podle § 231 odst. 1 trestního řádu, za použití § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno, neboť je promlčeno,

a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu, s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) trestního řádu, neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) trestního řádu, přestože v řízení předcházejícím bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto rozhodnutí současně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.

Odůvodnění:

1. Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. 14 T 26/2021 bylo podle § 231 odst. 1 trestního řádu, za použití § 223 odst. 1

a § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno trestní stíhání obviněného Mgr. D. B. pro skutek kvalifikovaný v obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 3. 2021 sp. zn. KZV 79/2019 jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Tohoto přečinu se měl obviněný dopustit tím, že

dne 3. srpna 2017 v P. na blíže nezjištěném místě M. Š. uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky se společností S. s.r.o., IČ: ***, se sídlem ***, na základě které za úplatu 380.000 Kč postoupila peněžitou pohledávku ve výši 500.000 Kč za dlužníky J. Č. a D. Č., oba trvale bytem ***, do které uvedla nepravdivou skutečnost, že poškozeným J. Č. a D. Č. v únoru 2005 na základě ústní dohody o půjčce peněžních prostředků poskytla hotovostní půjčku ve výši 500.000 Kč, která měla být zajištěna směnkou poškozených datovanou dne 27. 2. 2005, přičemž D. B. využívaje nepozornosti poškozených jim tuto směnku předložil v místě jejich bydliště k podpisu, poté ji v blíže nezjištěné době předal M. Š., která ji opatřila rubopisem a datem splatnosti a následně ji vrátila D. B., který uzavření shora uvedené smlouvy o postoupení pohledávky zprostředkoval s vědomím, že dojde k vymáhání neexistující pohledávky, k čemuž skutečně došlo, a to vše i přesto, že si D. B. i M. Š. byli vědomi skutečnosti, že žádná hotovostní půjčka nebyla poškozeným poskytnuta a tímto způsobem úmyslně předstírali neexistující pohledávku ve výši 500.000 Kč a umožnili společnosti S. s.r.o. její uplatnění a vymáhání prostřednictvím směnečného soudu – Krajského soudu v Praze, který nepravomocně rozhodl dne 20. dubna 2018 pod číslem jednacím 47 CM 39/2018-20, směnečným platebním rozkazem o zaplacení směnečné pohledávky 500.000 Kč, 6% úroku z částky 500.000 Kč do zaplacení, směnečné odměny ve výši 1.666 Kč a nákladů řízení ve výši 63.562 Kč, čímž X. Č. a D. Č. způsobili škodu ve výši nejméně 500.000 Kč.

2. Okresní soud Praha-západ zastavil trestní stíhání obviněného z důvodu promlčení s odůvodněním, že k podpisu předmětné směnky došlo již v únoru 2005 a obžaloba byla podána až v březnu 2021. V tomto ohledu přitom prvoinstanční soud respektoval závazný právní názor, který vyslovil Krajský soud v Praze ve svém předchozím usnesení ze dne 14. 9. 2022 sp. zn. 9 To 226/2022. Je nutno také zmínit, že okresní soud uvedeným rozhodnutím rozhodoval v předmětné věci již potřetí. Předchozí dva nepravomocné odsuzující rozsudky ze dne 4. 8. 2021 a ze dne 22. 4. 2022, v nichž obviněného a spoluobviněnou X. původně uznal vinnými ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, byly odvolacím soudem k odvolání obviněných pokaždé zrušeny.

3. Usnesení prvoinstančního soudu napadl státní zástupce stížností. Tuto stížnost Krajský soud v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou nyní napadeným usnesením ze dne 25. 1. 2023 sp. zn. 9 To 22/2023.

4. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení vycházel ze svých předchozích dvou zrušovacích rozhodnutí. Ve svém prvním usnesení ze dne

29. 12. 2021 sp. zn. 9 To 324/2021 vyložil problematiku dílčího útoku trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, přičemž přiměřeně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2000 sp. zn. 7 Tz 215/99 a konstatoval, že okolnost doby spáchání trestného činu je významná pro posouzení trestnosti jednání obviněných, které měl okresní soud za prokázané. Poukázal dále na délku promlčecí doby 5 let podle § 67 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. účinného

k únoru 2005. Okresnímu soudu přitom vytkl, že pokud měl za to, že je dána příčinná souvislost mezi dílčími jednáními obviněných z roku 2005 a roku 2017, pak nezdůvodnil, proč je kryta i jejich zaviněním v tom smyslu, že obvinění v roce 2005 pojali podvodný úmysl nejméně po lhůtě splatnosti směnky, konkrétně po dvanácti letech způsobit poškozeným škodu nezákonným domáháním se vrácení tvrzené půjčky, kdy takový závazek byl zajištěn předmětnou směnkou. Odvolací soud v odsuzujícím rozsudku postrádal také vyjasnění otázky, zda není trestná činnost zejména obviněného promlčena. V navazujícím usnesení ze dne 14. 9. 2022 sp. zn. 9 To 226/2022 pak shledal vadný závěr okresního soudu o tom, že jednání obviněného z roku 2005 je přípravou k dokonání trestného činu v roce 2017, neboť stíhané jednání nemůže vykazovat znaky přípravy přečinu, jehož spáchání bylo ukončeno ve stadiu pokusu. Odvolací soud zde dále odmítl prvoinstančním soudem vyslovený názor ve vztahu k problematice trvajících trestných činů, kterým trestný čin podvodu není.

5. Dále odvolací soud zdůraznil, že z hlediska naplnění znaků trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku je relevantní jen takové jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty (např. peněz) z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho jiného. Jen takové jednání může být v příčinné souvislosti s následkem, který má podobu úbytku majetku na straně poškozeného. Jednání, které spadá do stadia poté, co se již uskutečnil uvedený transfer, nemá tuto povahu, a proto ho nelze považovat za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků trestného činu podvodu (srov. rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 66/2010). Dále odvolací soud poznamenal, že podstatou trestného činu podvodu není na jedné straně způsobení škody a na druhé straně obohacení určité osoby, ale podvodný úmysl pachatele ve formě zákonem popsaného jednání v úmyslu obohatit sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku a v příčinné souvislosti s tím provedení majetkové dispozice, jejímž důsledkem je na jedné straně způsobení škody na majetku poškozeného a na druhé straně obohacení někoho jiného, jde-li o dokonaný trestný čin, který nezůstal ve stadiu pokusu.

6. Podle odvolacího soudu není pro závěr o spáchání posuzovaného trestného činu rozhodné, že obviněný a jeho spolupachatelka X. umožnili společnosti S. s.r.o. uplatnění směnky a její vymáhání prostřednictvím směnečného soudu, který nepravomocně rozhodl o zaplacení směnečné pohledávky, či zda v době předcházející dni 3. 8. 2017 obviněný zprostředkoval uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi M. Š. a společností S. s.r.o., na základě které za úplatu 380.000 Kč

M. Š. postoupila peněžitou pohledávku za dlužníky X. a D. Č., ale to, že obviněný měl podvodně jednat vůči poškozeným dne 27. 2. 2005, kdy byla podpisem směnky de facto provedena obviněným zamýšlená xxxxxxxxx dispozice, k jejímuž vymáhání pak došlo, avšak až v době, kdy bylo jeho trestní stíhání promlčeno.

7. Odvolací soud uzavřel, že pokud by přistoupil na stížnostní námitky státního zástupce, znamenalo by to, že v případě podvodného jednání spáchaného prostřednictvím směnky například ve formě popsané v obžalobě by trestní stíhání pro takovýto čin nemuselo být promlčeno nikdy, leda do doby, než by došlo k uplatnění směnky a jejímu vymáhání, což soud považuje za zcela absurdní stav, vymykající se zákonné úpravě.

8. S výše uvedenými právními závěry soudů obou stupňů, zejména pak se závěry soudu odvolacího, k jehož pokynu změnil svůj původní názor o vině obviněného i soud prvoinstanční, čili se závěry, dle nichž došlo k promlčení trestní odpovědnosti obviněného a byly dány podmínky pro zastavení trestního stíhání, se nelze ztotožnit.

9. Za méně závažný nedostatek je možno označit skutečnost, že v usnesení prvoinstančního soudu je při závěru o promlčení trestního stíhání obviněného chybně vycházeno až z data podání obžaloby, nikoli z data zahájení trestního stíhání jako rozhodného okamžiku pro přerušení běhu promlčecí doby. Rozhodně však nelze přisvědčit především odvolacímu soudu v závěru, že by ta část jednání, k níž došlo v roce 2017, tedy již za účinnosti trestního zákoníku, nebyla v posuzovaném případě dostatečně významná (kauzální) z hlediska naplnění následku trestného činu podvodu.

10. Trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jež v případě přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku činí ve smyslu

§ 34 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku deset let. Za předchozí právní úpravy byla pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon“), čili v právní kvalifikaci odpovídající předmětné věci, stanovena promlčecí doba pět let [§ 67 odst. 1 písm. c) trestního zákona].

11. Podle § 34 odst. 2 trestního zákoníku promlčecí doba počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový účinek nastal; u ostatních trestných činů počíná běžet promlčecí doba od ukončení jednání. Trestní zákon sice neobsahoval ustanovení o počátku běhu promlčecí doby, právní nauka i rozhodovací praxe však vycházely ze stejných principů.1 Nepřihlížet k účinku u trestných činů, kde je účinek součástí příslušné skutkové podstaty, by znamenalo, že by promlčení mohlo nastat dříve, než byl trestný čin dokonán nebo ukončen. Je přitom třeba pamatovat na to, že mezi jednáním, které vedlo k určitému účinku, a vznikem takového účinku může uplynout dlouhá doba, ta ale přesto nemá žádný vliv na běh promlčecí doby. U skutkových podstat, jejichž znakem je vznik majetkové škody, je nutno za okamžik spáchání činu považovat vznik škody, resp. vznik škody charakterizované zákonem jako těžší následek. Mezi trestné činy, u nichž je znakem účinek, je tudíž nutno řadit i trestný čin podvodu podle § 209 trestního zákoníku, a to již v jeho základní skutkové podstatě. Současně je nutno uvést, že v případě vývojových stadií trestného činu je počátek běhu promlčecí doby navázán na ukončení jednání, které je charakterizuje. U přípravy to je jednání uvedené v § 20 odst. 1 trestního zákoníku a u pokusu jednání popsané v § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Z povahy stadií trestného činu vyplývá, že ani u nich účinek případně sledovaný pachatelem nastat nemůže.

12. Dále je nutno v teoretické rovině uvést, že jednáním ve smyslu trestního práva chápeme projev vůle pachatele ve vnějším světě jako vědomé činnosti člověka, zaměřené na dosažení určitého cíle, záměru. Následkem rozumíme porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem (porušení individuálního objektu trestného činu). Příčinný vztah pak spojuje jednání s následkem. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev,

1 Srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2000 sp. zn. 3 Tz 31/2000, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 5 Tdo 1354/2006.

bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, nebo sice nastal, ale jinak, se tedy pokládá za příčinu v trestněprávním smyslu. Přitom není rozhodné, zdali taková podmínka byla objektivně nutnou nebo nahodilou příčinou následku. Teorie podmínky, která by v samotném pojetí conditio sine qua non zakládala příliš širokou odpovědnost, je v trestněprávní nauce korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. Ze zásady umělé izolace jevů vyplývá, že v trestním právu hmotném nás zajímá jen příčinný vztah mezi konkrétním jednáním pachatele a následkem významným z hlediska trestního práva. Těmi jsou protiprávní jednání, která naplňují znaky trestného činu, a následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se přitom nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, zkoumáme příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou.2

13. V projednávané věci se jedná o posouzení naplnění všech znaků trestného činu podvodu. Podvodným jednáním se rozumí uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby. Podvodné jednání přitom musí směřovat k obohacení pachatele nebo někoho jiného. Následkem je škoda na cizím majetku. Toto obohacení a vzniklá škoda musí být v příčinné souvislosti s podvodným jednáním, a to v jakékoli z jeho tří variant vymezených v § 209 odst. 1 trestního zákoníku. U trestného činu podvodu není ani vyloučeno, že v rámci jeho páchání dojde k postupnému či souběžnému naplňování znaků i více

2 Xxxxx Xxxxx, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2012, str. 155 a násl.

variant podvodného jednání, pokud je každé takové jednání naplňující jednotlivé varianty dostatečně významné pro vznik následku a tento následek podmiňuje.3

14. Posuzovaná věc je do jisté míry specifická tím, že jednání obviněného a spoluobviněné X. mělo svůj základ v událostech, k nimž došlo již v roce 2005. Orgány činné v trestním řízení se tak musely vypořádat se skutečnostmi, jež byly časově poměrně vzdálené od jednání, které podle obžaloby mělo z rozhodnutí obviněných vést ke vzniku škodlivého následku. Krom jiného bylo nutno vyjasnit finanční a majetkové poměry obviněné Š. a poškozených Č. Okolnosti vylákání podpisu poškozených na směnce, k němuž mělo ze strany obviněného dojít dne 27. 2. 2005, byly nepochybně významné pro pochopení celé věci, pro ozřejmení povahy směnky a bylo třeba je zahrnout do popisu skutku v tzv. skutkové větě. Jednání směřující k vylákání podpisu na směnce je nicméně nutno brát jako jakousi počáteční fázi, jíž byly vytvořeny prvotní podmínky v budoucnu potenciálně využitelné pro spáchání trestného činu. Nešlo ovšem o takové jednání, které by bylo možno považovat za uskutečňování protiprávního činu, konkrétně trestného činu podvodu ve všech jeho zákonných znacích. Takové jednání nemělo ani přímý význam pro dokonání tohoto trestného činu a nebylo s tímto trestným činem ani v bezprostřední časové a místní souvislosti. Podpis na směnce byl sice vylákán za pomoci uvedení poškozených v omyl, trestný čin podvodu v té době ale dokonán být nemohl, jelikož absentovaly ostatní obligatorní zákonné znaky objektivní i subjektivní stránky tohoto trestného činu. V příčinné souvislosti s tímto jednáním nedošlo ke vzniku následku v podobě škody na straně poškozených ani k obohacení jiného, přičemž tyto objektivní znaky nebyly pokryty ani úmyslným zaviněním. Vznik směnky, o jejíž existenci neměli poškození Č. dlouhou dobu vůbec žádné povědomí, nemůže být sám o sobě vnímán jako majetková dispozice, která by se měla nějak projevit na jejich majetkovém portfoliu. Poškození neměli vůbec žádný důvod, aby uvažovali o existenci nějakého dluhu, který by měl být vnímán z jejich strany jako nějaká hrozba, před níž by měli zvažovat kroky na svou obranu, natož aby se jednalo o škodu, která již nastala. Rovněž tak vylákaný podpis na směnce, o níž v představách pachatelů nebylo vůbec dané, jakým způsobem a zda vůbec s ní bude jakkoli naloženo, se ani na straně spoluobviněné X. reálně nijak neprojevil v jejích majetkových poměrech. Pro trestněprávně relevantní majetkovou dispozici, o níž uvažoval odvolací soud v napadeném rozhodnutí, je bezpochyby rozhodující až nakládání se směnkou v roce 2017 se všemi zamýšlenými důsledky pro majetkové a finanční poměry poškozených manželů Č., které s tím jsou spojeny.

15. Rozhodným jednáním obviněných, které v posuzovaném případě záměrně směřovalo ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku a v konečném důsledku vyvolalo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, bylo až to jejich jednání, které vygradovalo v uzavření dohody mezi spoluobviněnou Š. a společností S. s.r.o. o postoupení pohledávky ze dne 3. 8. 2017 a v předání předmětné směnky. Spoluobviněná Š. se společně s obviněným až někdy v průběhu roku 2017 před uvedeným převodem rozhodli, že existující, ale dosud „spící“ směnku využijí za účelem vlastního obohacení, přičemž rovněž zvolili způsob, jak tohoto obohacení ke škodě poškozených hodlají dosáhnout. Tato představa nemohla být v roce 2005 v nějakých konkrétnějších konturách v úvahách obviněných vůbec

3 Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 4 Tdo 968/2016 a navazující judikaturu k podvodům spáchaným v souvislosti s neoprávněným získáním licencí na výrobu elektrické energie z fotovoltaických elektráren.

zahrnuta. Až v roce 2017 spoluobviněná X. jednala s vědomím, že žádná pohledávka z nějaké půjčky (zápůjčky) neexistuje a nikdy neexistovala, tudíž ani směnka předávaná za úplatu společnosti S. s.r.o. nemohla zajišťovat reálně neexistující pohledávku vůči poškozeným Č. Ve smlouvě o postoupení pohledávky tvrdila opak. S tím byl přitom dobře srozuměn i obviněný, který uzavření smlouvy o postoupení pohledávky zprostředkoval s vědomím všech rozhodných okolností, zejména s uvědoměním si vylákání podpisu na směnce od v omyl uvedených poškozených v době minulé. To ostatně vyplynulo i z jeho postoje v civilním soudním řízení, v němž došlo k uplatnění postoupené směnky. Vzhledem k prokázaným okolnostem si oba obvinění v době, kdy se rozhodli pro postoupení pohledávky, tedy v době krátce předcházející vlastnímu postoupení, současně museli být vědomi toho, že směnka bude ze strany jejího nabyvatele společnosti S. s.r.o. uplatněna u soudu proti poškozeným manželům Č.

16. Naopak v raném stadiu jednání v roce 2005 jednoznačně absentovala taková představa obviněných, jež by po subjektivní stránce zahrnovala všechny objektivní znaky trestného činu podvodu v jeho základní skutkové podstatě, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu. V roce 2005 šlo obviněným o získání směnky, aniž by již přímo uvažovali o nějaké konkrétní škodě na majetku poškozených a o rychlém rozšíření vlastního majetku. Až jednání v roce 2017 bylo jednoznačně vedeno snahou o odstranění rozhodných překážek bránících dokonání trestného činu podvodu k tomu zvoleným způsobem a až tehdy bylo cíleně zaměřeno na dosažení vlastního obohacení za cenu vzniku škody na straně manželů Č. Obviněný v roce 2005 jednal doloženým způsobem, aby si opatřil směnku podepsanou poškozenými Č. bez jejich vědomí, pravděpodobně se záměrem získání možnosti směnku v budoucnu nějakým, ale dosud nevyjasněným způsobem využít. Tomu by nasvědčovalo krom vlastní povahy směnky a lstí získaného podpisu poškozených na ní také dlouhodobé uchovávání směnky po dobu mnoha let bez jejího zničení. Vlastní způsob zneužití směnky tím, kdo na ní lstí získal podpisy poškozených, ovšem v jeho představách zahrnut již v době opatření listiny vůbec nemusí být, přičemž v posuzovaném případě pro to žádné důkazy ani nesvědčí. Za takového stavu lze uvažovat nejen o zneužití směnky jejím postoupením novému nabyvateli, s čímž je obvykle spojeno i zatajení podstatných skutečností vážících se k vymahatelnosti plnění ze směnky, za něž lze nepochybně považovat způsob vytvoření směnky s pomocí uvedení v omyl deklarovaného výstavce směnky, ale například také o využití směnky k vymáhání plnění samostatně bez dalšího postoupení fiktivní pohledávky. Zcela zavrhnout není možno ani eventualitu vydírání za využití hrozby uplatnění směnky. Stále je možná i ta varianta, v úvahách držitele protiprávně nabyté směnky nepochybně zastoupená, že tuto směnku v budoucnu jednoduše vůbec nepoužije, přičemž k takovému závěru může dospět v podstatě kdykoliv během doby, kdy má směnku v dispozici.

17. Je tedy zřejmé, že nikoli vlastní protiprávní opatření směnky z doby před mnoha lety, nýbrž až další úmyslně činěné kroky pachatele vedené určitým záměrem rozhodnou o tom, zda vůbec a pokud ano, kdy, jakým konkrétním způsobem a jaký trestný čin za užití předmětné směnky spáchá či se o něj alespoň pokusí. V posuzovaném případě muselo rozhodnutí o těchto stěžejních otázkách v úvahách obviněných vzniknout až v roce 2017 v době navázané na okamžik, kdy obvinění přistoupili k dalším krokům při nakládání se směnkou. K tomuto jednání přitom v době krátce předcházející (nikoli v době z před 12 let) musela existovat vzájemná dohoda obviněných o konkrétně zvoleném postupu, neboť charakter jejich jednání v roce 2017

prokazuje, že obvinění jednali navzájem koordinovaně. Impulsem k jejich rozhodnutí pak zřejmě mohlo být ukončení soudního sporu týkajícího se vypořádání společného jmění manželů mezi obviněným a jeho bývalou manželkou.

18. Jako obiter dictum lze poznamenat, že v závěrech původně přijatých prvoinstančním soudem v jeho druhém odsuzujícím rozsudku je očividný nesoulad mezi jeho dílčím skutkovým zjištěním a vlastním obsahem ve věci provedených důkazů. Soud současně s vyhodnocením toho, koho v posuzované věci považoval za osobu poškozenou, přes konstatování neexistence jednoznačných důkazů, které by svědčily pro takový závěr, pouze jako svou domněnku připustil možnost, že zástupce společnosti S. s.r.o. od počátku mohl vědět o tom, že směnka není podložena žádnou kauzou. Tento alternativní skutkový děj nemá oporu v dokazování. Důvodnou pochybnost v této otázce nelze založit pouze na základě procesního postoje uvedené společnosti coby nabyvatele směnky, který zvolila v trestním řízení a popřípadě následně zaujala vůči převodci směnky. Naopak z provedených důkazů (kromě obsahu listin vážících se k postoupení pohledávky lze zmínit i vlastní výpovědi obviněných, jakož i výpověď svědka D.) je nutno učinit závěr, že spoluobviněná X. a jejím prostřednictvím fakticky i obviněný, který jednání o postoupení pohledávky, již měla směnka údajně zajišťovat, se společností S. s.r.o. s podvodným záměrem zprostředkoval, před zástupcem společnosti (postupníkem) zamlčeli, že postupitelka neměla žádný důvod k uplatnění směnky, směnka byla v minulosti opatřena bez vědomí poškozených a závazek údajně zajištěný touto směnkou ve skutečnosti nikdy nevznikl.

19. Je rovněž nutno připustit, že okresní soud v odůvodnění svého druhého odsuzujícího rozhodnutí zvolil poněkud nešťastně argumentaci, jež dávala možnost výkladu o jakémsi quasi trvajícím činu, což mu bylo Krajským soudem v Praze v postavení soudu odvolacího také opodstatněně vytknuto. Trestný čin podvodu pochopitelně trvajícím trestným činem být nemůže. Rovněž tak jednání obviněných při opatřování podpisů poškozených na směnce nelze z vícero důvodů kvalifikovat jako jednání naplňující všechny znaky přípravy ve smyslu § 7 trestního zákona, potažmo

§ 20 trestního zákoníku.

20. To však nic nemění na shora uvedené argumentaci a závěru, že jednáním obviněných už v roce 2005 ke spáchání trestného činu podvodu nedošlo a nemohl nastat ani okamžik určující pro počátek běhu promlčecí lhůty. Stále musí platit, že promlčení nemůže nastat dřív, než byl trestný čin podvodu dokonán nebo ukončen. K relevantnímu trestněprávnímu následku (účinku) mělo dojít až v příčinné souvislosti s jednáním z roku 2017. Jestliže spoluobviněná X. při uzavírání smlouvy s postupníkem a při předání směnky a obviněný při zprostředkování uzavření uvedené smlouvy neuvedli, že směnka byla od poškozených Č. vylákána neoprávněně, nebyla navázána na zajištění žádného závazku poškozených, jedná se o zamlčení podstatných skutečností, případně o uvedení v omyl, byl-li deklarován pravý opak.

21. Jednání obviněných, ke kterému došlo v létě roku 2017, je v souladu se zásadou umělé izolace jevů trestněprávně významné, neboť naplňuje daný znak skutkové podstaty trestného činu. Toto jednání také směřovalo k obohacení obviněné Š. a jejím prostřednictvím i samotného obviněného a v návaznosti na ně také došlo ke konkrétní majetkové dispozici vedoucí k přímému hmotnému obohacení obou obviněných a k posílení hrozby vzniku reálné škody na straně poškozených manželů Č. (následku trestného činu, resp. účinku trestného činu). Z hlediska gradace příčinné souvislosti je

nutné považovat takové jednání za dostatečně významné, neboť si nelze reálně představit, že by společnost S. s.r.o. při znalosti fiktivnosti závazku, jejž měla podvodně vylákaná směnka zajišťovat, smlouvu o postoupení pohledávky uzavřela a směnku přijala, popřípadě že by tak učinila za zcela stejných podmínek.

22. Závěry krajského soudu v napadeném rozhodnutí nekorespondují ani s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního soudu, k problematice podvodného jednání páchaného při zneužití směnek. V obecné rovině jistě platí, že excesivní uplatnění směnky nelze bez dalšího pokládat za trestný čin podvodu, a to ani v případě, že k němu došlo s nepravdivým uvedením kauzy závazku, jak bylo konstatováno v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10, na nějž obvinění v řízení poukazovali. Příliš široké užití uvedeného rozhodnutí Ústavní soud nicméně odmítl již ve svém usnesení ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. I. ÚS 1152/12, v němž konstatoval, že uplatňování bianco směnek při vědomí, že neexistuje žádný právní důvod k plnění od směnečného dlužníka, vedoucí ke způsobení škody značného rozsahu, bezpochyby nelze považovat za jednání v rámci standardních civilních vztahů, nýbrž jde o jednání hrubě deliktního charakteru.

23. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 7 Tdo 1012/2009 konstatoval, že z hlediska trestního zákona nelze na majitele směnky nahlížet jako na zcela nepostižitelnou osobu bez ohledu na to, zda jeho nakládání se směnkou je v souladu s důvodem jejího vystavení a s uzavřenou dohodou o účelu směnky. Trestný čin podvodu spatřoval také v jednání obviněného, který postoupil poškozené společnosti směnku, která ztratila svou zajišťovací funkci a měla být zničena, neboť dlužná částka již byla zaplacena (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 4 Tdo 771/2014). Tato rozhodnutí, která jednoznačně podporují důvodnost trestněprávního posouzení obdobných případů protiprávního podvodného nakládání s vyplněnou směnkou, nejsou přitom v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nikterak ojedinělá.4

24. Lze uzavřít, že pokud Okresní soud Praha-západ počátek běhu promlčecí doby chybně spojil s dobou jednání obviněného a spoluobviněné v roce 2005 a dospěl z tohoto důvodu k závěru, že trestnost činu zanikla uplynutím promlčecí doby podle

§ 34 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, načež vydal usnesení, jímž trestní stíhání obviněného Mgr. D. B. podle § 231 odst. 1 trestního řádu, za použití § 223 odst. 1 a § 1 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastavil, založil tím dovolací důvody podle

§ 265b odst. 1 písm. f) a h) trestního řádu. Krajský soud v Praze následně zatížil své usnesení ze dne 25. 1. 2023 sp. zn. 9 To 22/2023 vadou ve smyslu

§ 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu (v jeho druhé alternativě), xxxxxxxx rozhodl

o zamítnutí stížnosti státního zástupce proti usnesení soudu prvního stupně. S ohledem na popsané skutečnosti

navrhuji,

4 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 6 Tdo 1576/2010, ze dne 26. 10. 2011

sp. zn. 7 Tdo 1123/2011, ze dne 9. 4. 2014 sp. zn. 8 Tdo 361/2014, ze dne 15. 5. 2019

sp. zn. 7 Tdo 81/2019, ze dne 24. 7. 2019 sp. zn. 4 Tdo 1566/2018.

aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle

§ 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu:

1. podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne

25. 1. 2023 sp. zn. 9 To 22/2023, dále zrušil i jemu předcházející usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. 14 T 26/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,

2. a dále postupoval podle § 265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjadřuji i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Brno 21. března 2023

XXXx. Xxxx Xxxxx nejvyšší státní zástupce