Předmluva

Předmluva

Rozsvícení obecního vánočního stromku je vítanou příležitostí připomenout si život, zvyky, rázovité postavičky, vzdělání či způsob obživy v naší obci za Rakouska-Uherska. Poslouží nám k tomu unikátní články a statě, které před přibližně sto lety sepsali a v různých novinách, časopisech nebo kronikách publikovali očití svědkové oněch starých časů. Byli jimi rodáci i lidé přistěhovalí, všichni však měli přímou zkušenost se životem ve Vyšehořovicích.

Stěžejní částí tohoto sborníčku jsou práce dvou učitelů – za prvé vyšehořovického rodáka Xxxxx Xxxxx, který vzpomíná zejména na své dětství v obci, a za druhé několik let v místní škole působícího Xxxxxx Xxxxxx. Soubor je doplněn příspěvky pana faráře Xxxx Xxxxxx a žákyně místní školy Xxxxxxxx Xxxxxxxxxxx.

Povězme si nyní několik slov k výše zmíněným autorům, bez jejichž vzpomínek a postřehů by tento sborník nemohl vzniknout.

Xxxx Xxxxx (* 29. června 1865 ve Vyšehořovicích, † 4. května 1937 v Českém Xxxxx) se narodil v domě č. 32 (kovárna Xxxxxxxxx Xxxxxxxxx, Xxxxxxx děda z matčiny strany). V otcovské linii pocházel z kamenického rodu. Lámáním kamene se živili jak jeho otec Xxxxxxxxx, tak i druhý děd Xxxxx. Xxxxx však čekala jiná kariéra – stal se učitelem. Zpočátku působil v sousedním Mochově, kde také poznal svou budoucí ženu Xxxxx Xxxxxxxxxx, se kterou se roku 1892 oženil. Největší díl své učitelské kariéry věnoval českobrodským žákům. V tomto městě se nakonec stal ředitelem měšťanských škol a váženým občanem a činitelem kulturního života (psal řadu příspěvků do místních i učitelských novin a časopisů, konal četné přednášky, působil jako kronikář tamějšího Sokola, města Českého Brodu i českobrodského okresu, resp. okresního zastupitelstva).

Xxxxx Xxxxx (* 3. března 1882 ve Svojšicích, † 27. července 1975 v Praze) působil na vyšehořovické škole s přestávkami v letech 1907-1919. Současně s učitelskou profesí se věnoval psaní knih pro děti. Ty vydával pod pseudonymem Xxxxx Xxxx. V některých povídkách se objevují i postavy z jeho učitelských působišť. Naše obec není výjimkou. Nejobsáhleji je vyšehořovické prostředí zachyceno v drobném prozaickém Sulíkově (Sulově) díle s názvem „Človíček“. Děj, který se cele odehrává ve Vyšehořovicích, má za cíl zprostředkovat cítění a prožívání každodenních situací (hra na návsi, návštěvy, nákup, večerní tma, tragická událost apod.) malého Vendy Svobody. Ač se jedná o beletristické podání, zdá se, že zachycené reálie do značné míry odpovídají skutečnosti. Proto i úryvky z této práce jsou zde s jistou opatrností zařazeny (popisy by neměly být brány doslovně, nýbrž jako podklad pro srovnání s dalšími prameny). Druhou, pro sborníček vybranou Xxxxxxxxx prací je neobyčejně přínosný dokumentaristický rozbor života Vyšehořovic na počátku 20. století, který sestavil na základě vlastního pozorování i za pomoci údajů od svých žáků. Při interpretaci je třeba brát v úvahu Xxxxxxxx sociálnědemokratickou orientaci, která jeho dílo a postřehy silně ovlivňuje.

Xxx Xxxxxx (* 24. prosince 1869 ve Vysokém Mýtě, † 17. ledna 1939 ve Vyšehořovicích) byl místním farářem od roku 1912 až do své smrti, tedy 27 let. Dlouholeté působení již tak trochu naznačuje, že byl farářem oblíbeným a Vyšehořovice měl rád.

Xxxxxxxx Xxxxxxxxxxx byla v době sepsání svého příspěvku žačkou III. třídy vyšehořovické obecné školy. Posvícenské tradice vylíčila na základě vyprávění svého dědečka Xxxxx.

Příspěvky byly jazykově upraveny (místní názvy a specifické výrazy však ponechány v původní podobě) a častokrát z důvodu úspory místa zkráceny, což je však vždy vyznačeno symbolem teček

„…“. Pod názvem příspěvku je uváděna zdrojová citace pro případ, že by si zvídavý čtenář chtěl články přečíst celé v původním znění. Poznámky a doplňky editora jsou v textu označeny hranatými závorkami „[ ]“. Pro přehlednost byla hlavička každého příspěvku doplněna údajem o popisované době a příslušných tématech.

Nyní již nechme hovořit očité svědky starých Vyšehořovic v dobách, kdy se svítilo svíčkami nebo petrolejkami, po vsi jezdily koňské povozy a lidé v obci pospolu žili, pracovali, bavili se každý den po celý rok.

Xxxxxx Xxxxx

VYŠEHOŘOVICE I.

(Naše Hlasy: časopis věnovaný zájmům našeho lidu, 1907, roč. 27, č. 47 z 23. listopadu)

Xxxx XXXXX

doba: cca 1870 – 1880 téma: kameníci

…Bylo v těch skalách vyšerovických kolem sedmdesátých let minulého století veselo! Několik mistrů kamenických tu bylo a chasy plno. Skály jakoby oživeny – hluk a tlukot kladiv ozýval se ze všech stan! Pracovalo se asi v 10 lomech a nepřeháním, řeknu-li, že bylo tu zaměstnáno 100 a někdy i více lidí. Nebyli ovšem všichni z Xxxxxxxxx, ale putovali sem za výdělkem lidé z Kozovaz, Nehvizd, Horoušan, Tuklat, Tlustovous a i z dalšího okolí. Tehdy říkalo se všeobecně „kamenická matka žije“. A žila!

Všeobecný průmyslový ruch, který u nás nastal po válce s Prusy [1866], nové dráhy, které se stavěly, četné cukrovary, které v létech sedmdesátých v rodině polabské rostly jako houby po dešti, spotřebovaly tolik surového a tesaného kamene, že každý uzná pravdivost hořejšího tvrzení o velikém počtu dělnictva ve skalách zaměstnaného. A všecka potřeba zblízka i zdáli kryla se právě skoro ze skal vyšerovických. Dráhy severozápadní nebylo [dráha od Lysé přes Čelákovice na Prahu zprovozněna 1873], aby kámen přivážel se z vydatných lomů hořických [do Hořic železnice zavedena až počátkem 80. let 19. století] a blízké skály nehvizdské nezabývali se výrobou sprostšího materiálu, jim byli a zůstali brusy [typický „luxusní“ výrobek z nehvizdského pískovce] takřka výhradní výrobou, a tak život v době té soustředěn byl právě ve skalách vyšerovických.

Dobře se dovedu pamatovati, že z jara jakmile slunéčko rozehřálo poslední zbytky sněhu a kámen snesl zpracování, vylézali kameníci ze svých domovů do skal! Ale ani v zimě nezaháleli! Zmrzlý kámen dováželi ze skal na saních do chlévů a tam jej nechali tak dlouho, až rozmrzl. Z toho dělali pak pánve, korýtka a jiné drobné věci, a ty pak rozváželi jmenovitě do měst v Polabí: do Sadské, Poděbrad, Nymburka, kupcům, kteří prodávali ony výrobky okolním rolníkům. Ani peněz nechtěli za své výrobky, ale provozovali obchod čistě výměnný! Dováželi domů kávu, cukr, mouku a podobné. Tedy poměry čistě idylické!

V létě pracovalo se ve skalách od rána do večera! Doba pracovní nebyla v té době tak přísně vyměřena. A veselo tu bývalo! Při té úmorné práci i do zpěvu se kameníkům někdy zachtělo, a tu pak v rány kladiv mísil se zpěv, tu písní národních, tu právě v módě jsoucích odrhovaček. Mzda vyplácela se kameníkům ne jako u jiných řemesel týdně, ale za čtrnáct dní. Po výplatě pak bývalo veselo! Vydělávali kameníci na ten čas značný peníz a dovedli jej také utratit. Žel, že dovedli. O spořivosti nebylo slechu. Vždyť „kamenická matka“ žila, a že by mohla zemříti, na to nikdo nevzpomněl, to zdálo se býti nemožným. A zemřela přece a s ní vymřely i skály. Zrovna ta dráha, kterou pomáhali budovati, dráha severozápadní je dobila. S pískovcem hořickým bylo jim těžko konkurovati.

Již tehdy byli mezi kameníky lidé, kteří nespokojili se tím grošem doma vydělaným, ale zatoužili po větším výdělku v cizině. Byl to zbytek bývalého zřízení cechovního, které nutilo tovaryše, chtěl-li se státi mistrem, že musil na zkušenou do světa. I můj otec, také mistr kamenický, byl na zkušené v Uhrách. Pracoval kdesi u Blatenského jezera [Balaton]. Jak rád naslouchal jsem jeho vypravování o cizích lidech a cizích mravech, když za dlouhých zimních večerů dal se do vypravování. A Bůh ví, kam se to přelétavé ptactvo vyšerovické v těch dobách nedokonalých prostředků dopravních až dostalo! Že jich několik zahynulo při stavbě dráhy na [rakouském] Semeringu, vím, že zabloudili na svých potulkách za chlebem do Polska, Itálie, Francie, že pomáhali budovati monumentální stavby v Drážďanech a v Berlíně, vím také, však více ještě je, co jsem si jako malý hoch nepamatoval. Na zimu se domů vraceli a bylo tu vypravování a nadsazování. Kdo jich mohl kontrolovati? Kdo byl v té době tak daleko ve světě? I písničky skládali na ty přelétavé ptáky a dodnes pamatuji na refrain jedné z nich: „Ach, můj Bože všemohoucí, Kumoš jede k Holomouci, nedaleko Bystřice, vydělá tam tisíce“. A nevydělal! Dnes zbytkem vyšerovských kameníků oživeny jsou skály Saského Švýcarska, kam tíhne celý proud. Někteří usadili se tam nadobro, jiní na zimu se vracejí, aby z jara znova šli do světa.

V době rozkvětu kamenictví neučil se jinému řemeslu u nás téměř nikdo. Jako malý hoch chodil za otcem do skal, nosil mu svačinu, pohrával si kladívkem, až jednoho dne opásali jej modrou kamenickou zástěrou a byl učněm! Měl hned plat! V té době, tuším, 10 krejcarů na den. Ale říkalo se, a platí to podnes, že učeň viděl dříve svou vlastní krev než peníze. Železným tím kladivem měl každý klouby celé otlučené, než zvykl uhoditi tam, kam měl, ne na ruku ale na želízko. Doba učební byla tři roky, poté stal se tovaryšem. Sídlo cechu kamenického bylo té doby v Nehvizdech. Tam chodili učňové k přípovědi, tam dostávali za vyučenou. Zajímavo je, že vyučenec dostával tovaryšské jméno, jakož bývalo dříve zvykem a že mu zůstalo často jméno to, jak [historik Xxxxxxx] Xxxxxx uvádí, za příjmení po celý život. To se dělo u nás až do roku 1853, potom již tovaryšského jména nedostávali. Nečiní se o tom aspoň v manuálu kamenického cechu nehvizdeckého žádné zmínky. Jeden takový výuční list mám náhodou po ruce a v něm stojí na konci psáno: „Pročež všichni páni mistři svolují k tomu, aby on od svého pana mistra za vyučenou dostal, do manuálu cechovního za tovaryše vepsán a jméno tovaryšské ‚Marjánka‘ přijal.“ Nejčastěji dávali si jména růže, rozmarýna, lilium, konvalinka, xxxxx, levandule, karafiát a podobně. Proč jen z oboru květin, a za jakým účelem dávali si ta jména – nevím.

Pak pracoval takový tovaryš ve skalách, až do doby než přišla ta zubatá s kosou a u kameníka měla zvláště naspěch! Padesátého roku dočkal se z nich málokdo. Pak už přišli jeho druhové, aby provodili nebožtíka ke hrobu. Bývaly to smutné pohřby! Pamatuji se na ně jako malý hoch a vím, jak hluboce vryly se mi v paměť. Byly smutné nejen tím, že mladý muž zanechal tu obyčejně vdovu s malými dětmi, ale byly smutné také svou tvářností. Šest druhů zemřelého obléklo se v dlouhé cechovní pláště, na hlavě černé klobouky s flóry, a tak nesli druha svého na tichý ten hřbitůvek vyšerovický s vyhlídkou na skály.

Tak kolotal ten život ve Vyšerovicích za mých mladých let a jestli právě tyto vzpomínky vryly se v mou duši nejhlouběji, nedivte se, vždyť jsem v nich vyrostl.

Vyšehořovičtí kameníci, kol. 1900. První zleva Xxxxxxx Xxxxx (nar. 1883) v době učení, pátý zleva jeho otec Xxxxx Xxxxx

VYŠEHOŘOVICE II.

(Naše Hlasy: časopis věnovaný zájmům našeho lidu, 1907, roč. 27, č. 49 z 7. prosince)

doba: cca 1870 – 1880

téma: kameníci - skály - zkameněliny - xxxxxxx Xxxxxx a švédský badatel

Xxxx XXXXX

Naše vesnice není leda vesnicí! Je známa aspoň mezi geology našimi a cizími tak, že v létě takřka den co den přichází někdo z té družiny učenců neb jich žáků do skal vyšerovických návštěvou, aby tu ukojili svou žízeň vědeckou, a kteří jsou tak na první pohled k poznání: koženou brašnu po boku a v ruce kladívko – geologové!

Skály vyšerovické přiléhají až k samé vesnici. Jdeme-li z Vyšerovic cestou k Horoušanům, upoutají pohled náš omšelé haldy vyvezeného kamení, jež upomínají na starobylost kamenictví zdejšího. Jeť opravdu kamenictví vyšerovické data starého. Xxxxxx kamenný most a chrám svatovítský mnohý kus pískovce mají ze zdejších skal a ovšem ještě více z Nehvizd.

Z výše uvedené cesty vedou hluboké zářezy do jednotlivých lomů. Vstupme do jednoho z nich, nejlépe do lomu pana Xxxxxxxxxx, který je nejbohatším nalezištěm lupků, v nichž jako v herbáři uloženy jsou překrásné otisky rostlin z doby křídové [konec druhohor].

Budeme vlídně přijati a má-li některý z těch mladých lidí právě pokdy, ochotně bude nám nápomocen ve sbírání zkamenělin.

V tomto lomě jsou celé haldy takových lupků, které kameníci při odkrývce skal jako nepotřebný materiál odhazují, ač mnohý, zvláště pěkný nález ukládají již pro „pány z Prahy“, neboť stálou návštěvou geologů byli skaláci upozorněni na velikou důležitost těchto otisků pro vědecké bádání geologické.

Ve „Studii v oboru křídového útvaru českého“ vydané v Praze roku 1903 jest fotografie lomu pana Xxxxxxxxxx a při tom následující popis:

„Nejspodnější jest odkryta lavice kvádrových pískovců 3 m mocná, na které spočívá 2 ½ m silná vrstva hlinitých lupků. Jen vrstva těchto lupků nejspodnější bohata jest otisky rostlinnými. Zdá se, že vichřice odervala kdysi z pralesa tehdejší pevniny tyto zlomky rostlinné, jež pak na březích tamního jezera povodní byly uloženy.

Na těch vrstvách leží 2 ½ m silná lavice kvádru, jehož nejvyšší vrstva nápadně jest bohata úlomky dřevěnému uhlí podobnými, kterýžto zjev svědčí úkazům zcela zvláštním na pokraji tehdejšího pralesa, jsa snad v souvislosti s nějakým lesním požárem. Následující as 1 m mocná lavice hlinitých lupků obsahuje velmi sporé zbytky rostlinné a na ní spočívá roztroušený deskovitý pískovec mocnosti jednoho metru.

V samém místě, Vyšerovicích, přiléhají hlinité lupky až k hostinci pana Bašusa chovajíce nesmírné bohatství zbytků jehličnatých rostlin“.

Ve jmenovaném díle pak následuje seznam rostlinných zkamenělin nalezených ve Vyšerovicích. Nezajímalo by čtenáře, abych uváděl vědecká jména jejich, jenom připomínám, že jich tu do roku 1903 určeno bylo 75 různých druhů a v poslední řadě je Carpolithes vyšerovicensis Bayer.

Zbytky živočišné patří tu k největším vzácnostem a určeno tu dosud dle výše zmíněného díla 11 druhů…

…Jen pohlédněte na ideální obraz roucha rostlinného u Vyšerovic v dobách tvoření se cenomanských vrstev peruckých, který nakreslil xxxx. Xxxxxxxxxx spolu s profesorem Xxxxxx a který otisknut je ve „Vesmíru“ ročník 17 a užasnete! Tak to vypadalo u Vyšerovic před mnoho sta tisíci léty.

Je přirozeno, že ve vědecké literatuře geologické nejsou Vyšerovice dnes již místem neznámým. Tak v „Zlaté Praze“ z roku 1888 je článek xxxx. Xxxxx „Do lomů. Výlet fytopaleontologický“ jednající o lomech nehvizdských, ale hlavně o lomech vyšerovických. V ročníku XII „Vesmíru“ píše xxxx. Xxxxxxxxxx

„V lomech vyšerovických“. V Národních Listech z roku 1901 Xx. Xxxxx Xxxxx v článku „O malebnosti našich lesů v době křídové“ líčí překrásně malebnost pralesa vyšerovického.

Roku 1903 vyšla „Studie v oboru křídového útvaru českého“, již vydali Xx. Xxxx a Xx. X. Xxxxx a jež z větší části zabývá se přebohatým nalezištěm vyšerovickým. Než i v cizích literaturách děje se také zmínka o Vyšerovicích. Xxxxxx xxxxx Xxxxxxx vydal v Paříži roku 1879 spis „Le monde des plantes avant l’apparition de l’homme“ a v této všeobecně oceněné knize vyobrazil a uvedl slovutný tento

badatel mimo jiné také tři rostliny křídové z našich vrstev peruckých, a sice z Vyšerovic. Však o tom Xx. Xxxx v předmluvě k „Studii“ jaksi rozhorleně praví, „že přičiněním jednoho pána, kterého nechci jmenovati, část otisků z těchto nalezišť dostala se do rukou prof. Saporty ve Francii, a tím se stalo, že české nálezy byly ve Francii dříve uveřejněny, než jsme nastřádanou velikou zásobu doma sami zpracovati mohli“.

Bylo by nevděkem, když mluvím tu již o vědeckých pracovnících, nevzpomenouti tu geologa, jehož jméno upadlo by jistě v zapomenutí a který má přece značné zásluhy o rozšíření známosti o těchto zkamenělinách ve světě vědeckém. Byl to obyčejný skalák a jmenoval se Kalina. Když ochuravěl kamenickou nemocí a nemohl ve skalách pracovati, chodil, jako po celý život činil, do skal a rozlupoval ty šedé lupky a hledal zvláště význačné kusy, na něž jej geologové upozornili. Přinesli mu lupu, dali mu Fričovu „Malou geologii“ a Kalina hledal a hledal. Dělal to z lásky k těm skalám, v nichž celý život strávil a pro které páni z Prahy jevili tak veliký zájem, a dělal to také z výdělku. Pěkné zkameněliny pečlivě balil do papíru, a když jich bylo již slušná sbírka, nesl do muzea. Přinesl za ně pěkný peníz a povzbuzení k nové práci. A ochotným průvodčím byl komukoli, kdo jen trochu zájmu jevil pro ty milé skály. Což pak s domácími, s těmi to šlo, ale hůře bylo s cizinci. Vypravoval mi jednou Kalina, jaké měl potíže s jistým profesorem až odkudsi ze Švédska. Přišel také studovat do skal. Ubytoval se v hostinci [dolním, tj. Bašusově] a pobyl tu několik dní. Jevil i značný zájem pro život na české vesnici. Byl zručným kresličem a kreslil do svého cestovního deníku různé výjevy z naší vesnice. Kalina ukazoval mi některé z nich – pod jedním bylo napsáno, jak ženy ve Vyšerovicích chodí v dešti pro vodu, s pytlem na hlavě cíp do cípu prostrčený, s putnou na zádech. Pro cizince asi něco neobvyklého. Xxxx s tím učencem chodil Xxxxxx do skal na otisky. Švéd uměl přirozeně švédsky a něco málo německy a Kalina neznal ani švédských sirek, bylo tedy těžké vzájemné dorozumění. Ale ve skalách se shodli, Xxxxxx s porozuměním hledal nejlepší otisky a těm pán rozuměl – aspoň pořád prý říkal „gut – gut“ a tomu Xxxxxx také rozuměl.

Tak hledal ten neučený geolog ve skalách, až dohledal, až ho konečně donesli tam, kde druhové jeho tiše sní o bývalé slávě lomů vyšerovických.

Tolik dnes o naší vesnici, která aspoň mezi geology není „leda vesnicí“.

Badatelé v nehvizdských lomech, před 1888

Badatelé ve vyšehořovickém Stupeckého lomu, 1898

ŘEMESLO KAMENICKÉ VE VYŠEROVICÍCH DLE VYPRAVOVÁNÍ KAMENÍKŮ

(SOkA Praha-výhod, Farní úřad Vyšehořovice, inv. č. 1, Liber memorabilium parochiae Wischerowicensis [tj. vyšehořovická farní kronika] (1762-1940), s. 193-195)

Xxx XXXXXX

doba: cca 1860-1920 téma: kameníci

Xxxx. Xxxxxxxxx z hořické kamenické školy a xxxx. Xxxx považují zdejší pískovcové lomy za jedny z nejstarších v Čechách. Jest domněnka, že z Vyšerovic dodáván kámen na stavbu Karlova mostu v Praze a chrámu sv. Víta. Zdejší tvrz prý stavěna z lomu za hřbitovem.

Mezi staré lomy náleží nyní opuštěné v Dolikách, odkud brán kámen brusový. Byl znám pod jménem nehvizdský…

…Též prý se v dávných dobách pracovalo na tzv. Kněžské stráni za potokem. Stopy po činnosti kamenické lze v těchto místech ještě seznati. Dle domněnky kameníků od zpracování kamene tam upuštěno pro špatnou jakost.

I v okolí byly četné lomy kamenické. V Břežanech, Kozovazech, Nehvizdech, Kounicích.

Na Skřivánku u Vyšerovic pilně pracováno, zřízeny tam kanceláře a postaráno též o zábavu, kuželník, hudbu a jiné. Nyní jsou tato místa opuštěna…

…z vyšerovického kamene [byl údajně stavěn mimo jiné] chrám sv. Cyrila a Metoděje a viadukt v Karlíně, obchodní dům U města Paříže v Praze, most v Brandýse nad Labem, z části severozápadní dráha. Pracovali zde i kameníci z Plzně, kteří roku 1866, kdy nebyla práce v jejich odboru, chopili se prací hospodářských. Příčina zániku tohoto kdysi tak kvetoucího odvětví datuje se dle vypravování od stavby severozápadní dráhy. Tehdy obrácena pozornost ke kamenu v Újezdě Podhorním a Hořicích. Pískovec podhorní jest daleko lepší kvality, stejné zažloutlé barvy, čehož u vyšerovického není. Byl také mnohem levnější. Tamní horský lid spokojil se s daleko nižší mzdou. Hořický jeví větší rovnost a lépe se zpracuje i v jemných detailech. Před stavbou Národního divadla byla sem vyslána odborová komise vyjednati dodávku zdejšího kamene. Na tak veliký podnik však nebyl žádný jednotlivec zařízen a mezi mistry kamenickými nebylo možno pro osobní nevraživost docílit shody a jednoty.

Komise odešla s nepořízenou a obrátila se do Hořic.

Mapa Vyšehořovic, 1779. Jihozápadně od obce vyznačena řada kamenolomů

VYŠEHOŘOVICE III.

(Naše Hlasy: časopis věnovaný zájmům našeho lidu, 1907, roč. 27, č. 52 z 28. prosince)

Xxxx XXXXX

doba: cca 1870 – 1880 téma: stará škola

Rád zalétám ve vzpomínkách v doby svého mládí, kdy jako malý hoch chodil jsem do školy ve svém rodišti. Taková drobná, maličká byla ta naše škola uprostřed vesnice. Jako včelky z úlu rozlétali jsme se odtud na všechny strany. Dlouho tu tak stála, než přišli k poznání, že počtu žactva nestačí. Pomohli si tedy snadno! Z bytu učitelova udělali novou třídu a učiteli přistavili byt. Školu obehnali k silnici železným plotem a vysázeli před ní řadu pěkných stromů. Stala se, pravda, větší, úhlednější, ale to nebyla již ta škola, která žije v mých vzpomínkách, ta milá naše škola o jedné třídě a naproti s drobným bytem učitelovým!

A zase stála tu hezkou řadu let a opět přišli k poznání, že nestačí. Uvažovali dlouho tak a onak, až konečně rozhodli, že škola zůstane tak, jak je a pro děti horoušanské, jež k nám byly přiškoleny, vystaví školu v místě – v Horoušanech [postavena 1893]. A tenkráte vykonali zúčastnění skutek nad jiné záslužný, jejž dovedli posouditi především ti, kdož sami za nepohody po neschůdné cestě šlapávali cestu do školy.

Co ty ubohé děti horoušanské zkusily za zimních vánic! V létě, to bývala jim cesta veselá, ale hůře bylo v zimě. Tu ti starší, dle známého článku v čítankách, prošlapávali těm maličkým postavičkám Alšovským, zahublaným ve vlňácích, cestu do školy. Dítě městské by těch strádání dnes snad ani nesneslo…

…A jaké asi trápení s námi měl náš „pan učitel“ [Xxx Xxxxxxx Xxxxxxxxx]. Dlouhou řadu let [1845-1882] u nás působil, vychoval tu několik generací a všichni jeho žáci vzpomínají na něho s láskou a vděkem. Dovedl on tak ledačemus naučiti, čemu se v tehdejší době ve školách neučilo, že pověst jeho jako dobrého učitele pronikla i do okolí, a tak k nám chodily, pokud se pamatuji, i některé děti z obcí nepřiškolených, jako například z Mochova, ovšem k nemalé mrzutosti tamějšího učitele, který se tím cítil vším právem dotčen.

Náš pan učitel byl osobou rozhodně zajímavou již svým zjevem. Byl to vysoký stařík v dlouhém šosatém kabátě, vždy pečlivě vyholen, takže se mi zdálo v mládí, že má něco společného s panem farářem. Oba drželi se domácího krbu, do hospody nikdy nevkročili, oba byli horlivými šňupáky a denně vídali jsme je vraceti se spolu z kostela, někdy také na procházce.

A jakou kázeň měl náš pan učitel. Pomáhal si sice prostředky, jež by mu nyní přinejmenším vynesly disciplinární vyšetřování, ale tenkráte odnesly to naše poctivice a to, co se s nimi krylo, a pomáhalo to vydatně. Náš pan učitel věnoval péči především známému triviu: čtení, psaní, počítání. Než i nyní tak zvaných realií nezanedbával. Nebylo ovšem pomůcek jako i nejzastrčenější škola má dnes, ale on si dovedl pomoci. Tabatěrka tu kulatá nebo hranatá, již dle potřeby lovil tu z pravého tu z levého šosu kabátu, konala výborné služby. Hned kulatá, kroužíc kolem kalamáře, naznačovala pohyb Země kolem Slunce, hned hranatá pomáhala našim slabým myslím při vyučování měřictví a podobně.

Nejzamilovanějším jeho předmětem byly počty a z těch zvláštní péči věnoval násobilce. Každý den po modlitbě ráno i odpoledne, jak jsme dořekli „Pochválen Pán Xxxxx Xxxxxxx“, spustili jsme bez pobízení „Jednou jedna jest jedna“ a tak dále. A přeříkali jsme celou násobilku. Že jsme odříkávali zcela mechanicky, neobešlo se to bez žertovných příhod. Jednou vstoupil do třídy pan inspektor a my uvítali ho obvyklým u nás té doby pozdravem „Poníženě vítáme do našeho školního domu. Pochválen Pán Xxxxx Xxxxxxx“ a spustili bezmyšlénkovitě jako vždycky po obvyklém zakončení

„Jednou jedna jest jedna“ a tak dále. Pan učitel podíval se na nás přísně, ale pan inspektor poklepal panu učiteli vlídně na rameno, a tím celá příhoda byla odbyta.

Náš pan učitel seznamoval se asi horlivě s novými směry v oboru učby, soudil jsem tak aspoň později…

…Xxxxxxx mi až dosud v paměti dvě říkanky, jimiž chtěl nám usnadniti zapamatovati si užívání přechodníků, a tak jsme zpívali: „ouce, ouce, ouce, když ve škole jsouce, budem často čítávati, ty

naše mluvnice“. A přechodník času přítomného: „íce, íce, íce, takto zpívajíce, aby si to pamatovaly, ty naše palice“. Jestli si to pamatovaly „palice“ všechněch, nevím, ale pochyboval bych po svých vlastních zkušenostech o tom velice.

Pravé požehnání boží sneslo se na rodinu našeho pana učitele – na dětech. Asi šestnáctkráte zaklepala vrána na okno chudého učitele, takže se měl v těch dobách bídného služného čím ohánět. Je pravda, předemřely některé, ale asi devět dorostlo jich věku mužného a všecky dobře zaopatřil. Tenkráte v tom drobném pokojíku páně učitelově stály vždy dvě kolébky a takřka ani nevychladly. Kolébat pomáhaly ovšem děti školní. Však mi o tom vypravovala moje matka, jak kdysi paní učitelová sama musila ji názorně učit kolébat, když se vymlouvala, že ve dvou kolébat neumí.

Xxx před 25 lety odešel do pense. Tiše jak žil, tak tiše odešel. Měl jsem rodákům svým až v duchu za zlé, že nechali svého milého učitele tak beze všeho odejíti. Bývalo by bylo na místě vyznamenat jej nějak, vždyť si toho za opravdu úmornou práci celého života zasloužil. Odešel k svému synu, řídícímu učiteli někde na Mladoboleslavsku. Sešel jsem se s ním, s pensistou asi dvakráte a poznal z řeči jeho, že s největší láskou vzpomínal na působiště celého svého života. Zemřel před několika léty jako stařec devadesátiletý, ale ve vděčné vzpomínce svých žáků žije

„náš pan učitel“ dále.

A ještě jinému učiteli naší školy věnuji tuto vzpomínku. Byl to náš učitel náboženství [páter Xxxxxx Xxxxx]. Takový mladý, nadšený kněz to byl, jako plodila tehdejší doba všeobecného národního nadšení, doba probouzející v našem lidu ruch průmyslový, doba, v níž rodily se všelijaké akciové podniky, které, jak rychle vznikaly, tak rychle zanikaly…

…I literárně činným byl a napsal na ten čas cennou knížku „Panství Kounice a Přerov“. Měl bohatou knihovnu, s níž tišil žízeň četbymilovného obecenstva naší vesnice, která bez toho v té době za zimních večerů odkázána byla jen na Pečírkův kalendář…

…Má vzpomínka na našeho pana katechetu má pozadí zcela prosaické. Bylo to v době jeho krátkého působení u nás před Vánocemi [1870], když jednoho dne při vyučování náboženství přihrnul se do školy kostelník s velikým košem prádelním plným sáčků naplněných ovocem a cukrovinkami. Pan kaplan dělal tenkráte Ježíška.

Tu je hrstka na naši drobnou školu a její učitele.

Stará škola, 40. léta 20. století

Z NAŠÍ VESNICE

(Venkov: orgán České strany agrární, 1908, roč. 3, č. 6 z 8. ledna)

doba: cca 1870 – 1880

Xxxx XXXXX

téma: rázovité postavičky (jarmarkář „Žaldi“, obchodník „Darmodal“, xxxxxxxxxx, košťatář, bagounkář, obecní pastýř atp.)

Leccos změnilo se v našich vesnicích v posledních desítkách let! Jisté uvědomění, jež proniklo do našeho lidu, nové způsoby hospodaření, četné prostředky dopravní a jiné věci byly příčinou začasté radikálních změn ve způsobě našeho života lidu venkovského. Byly příčinou, že z našich vsí vymizely i leckteré rázovité postavy, které objevovaly se u nich s pravidelností podivuhodnou. Vybírám ze vzpomínek svého mládí několik takových figurek, které objevovaly se během roku v naší vsi.

S příslovečnou pravidelností přicházel k nám vždy jarmarkář. Říkali mu tak podle té krusny, již jako hlemýžď nosil na zádech a v níž měl složeny všecky ty drobnosti, jež byly předmětem jeho obchodu: tkaničky, šle, knoflíčky, jehly a podobné. Přišed do vsi, ubytoval se vždy u mého dědečka, kováře, a býval tu noclehem po několik dní. Když odbyl obchody své ve vesnici, odešel do okolí a navečer se zase vracel. Byl to Xxxxx až odkudsi od Jablonce a ač celý život takměř strávil mezi Čechy, přece správně česky nehovořil, ale „zadrkotal“, jak u nás říkali. Rád hrával v karty, krátě tak sobě i dědečkovi dlouhé večery, a že žaludům říkal žaldi, přezděli mu krátce Xxxxx. My děti měly jsme ho neobyčejně rády, dovedl on vypravovati takové přepodivné pohádky, jaké ta naše bába pohádkářka neuměla, byly krátce z cizího kraje. Jednou v podzimku Žaldi nepřišel! Byly to nějaké sháňky po něm, proč že nepřichází? Co se mu asi stalo? Ale Žaldi nepřišel a již více se v naší vesnici neobjevil. Dozvěděli jsme se po čase, že zemřel, a tak vymizel z naší vesnice první z těch figurek, jež žijí v mojí paměti. Z jara přišel do vsi jiný Xxxxx, Darmodal až odkudsi z Wolfersdorfu [Volfartice] od České Lípy. Jmenoval se Krische. Obchodoval se střižním zbožím, jež přivezl na trakaři a dával lidem na úvěr, zatím darmo, a odtuď i jeho jméno. V podzimu ovšem lidé pro Xxxxxxxxx peníze sehnat musili, vem kde vem. Přede žněmi přijel znova s novým předmětem svého obchodu: prodával řitice [kulaté síto s dřevěným okrajem], sítka a staré opotřebované věci toho oboru spravoval. Na návsi u sv. Xxxx měl svou prostinkou dílnu, tam pracovával za účasti nás dětí, které podivovaly se tomu jeho divnému řemeslu. Xxxxxxx také dohazoval děti do Němec na „handl“. V té době platilo v našich vesnicích, aspoň v našem kraji, jaksi za vyvrcholení všeho vzdělání, mohlo-li se o někom říci, že byl v Němcích. Rozhojněním škol a pronikajícím vzděláním i do nejširších vrstev lidových vymizel i tento zlozvyk z našich vesnic takměř nadobro. Co rok přijížděl do naší vsi xxxxxxxxxx odněkud z černokosteleckých lesů. Skromný byl ten jeho obchůdek, na trakaři soudek kolomazi. Jakmile přijel do vsi, volal táhlým hlasem „kolomaz, kolomaz“, ohlašuje tak svou přítomnost. V pozdějších létech dělal tak, zdá se mi, spíše ze zvyku, protože dobře věděl, že kolomazi neodbude než u pana Svobody. To byl takový konservativec hospodář a na různá ta nová mazadla nedržel. Ten měl také ve vsi snad nejdéle vůz s nápravami dřevěnými a na ty potřeboval kolomazi. Z týchž lesů dojížděl k nám obyčejně přede žněmi koštištář s košťaty z metel březových nebo jalovce, zaječího zelí. Na žně přišli horáci odněkud z českomoravské vysočiny. V každém hospodářství byl jeden nebo dva se svými ženami horačkami a ve dvoře byla jich celá řada. Sekali tu obilí a ženy za nimi posběrovaly. Po žních vraceli se zase domů s nějakým tím grošem v kraji vydělaným, s pytli napěchovanými sušeným chlebem a buchtami a přišli domů právě v čas, aby chudou úrodu svého kraje, oves a brambory, dostali v patřičnou dobu pod střechu. Bagounkáři byli druhdy častým zjevem na našich vesnicích. Přehnali stádo prasat bagounů nebo poláků a utábořili se obyčejně před hospodou. Bagounkář zašel do hospody a jeho čeleď, honáci hlasitým práskáním svolávali kupce. Kupovalo se vesele, neboť se kupovalo na úvěr, ale hůře bylo v podzimu, když objevil se ve vsi bagounkář znovu, aby přísně vymáhal dluh. Obecní pastýři, sluhové vymizeli z našich vesnic takměř nadobro. Upomínka na ně žije ještě místy v tom, že obecním budovám, kde dříve bydleli, říká se podnes pastouška. Obecní pastýř měl povinnosti zrovna dost. Opatroval obecního býka, pásl hospodářům dobytek, byl ponocným, obecním poslíčkem a kdo ví, čím ještě. Ještě dobře mu bylo, měl- li četnou rodinu, aspoň se o funkce ty pohodlně mohli rozděliti. Ale nejpřednější jeho povinností byla péče o dobytek a pastva jeho. První vyhnání dobytka z jara o sv. Xxxx dělo se v naší vsi jaksi slavnostně. Pastýř za mého mládí u nás byl obstojným hudebníkem – samoukem. Hrou krátil si dlouhou chvíli při

pasení dobytka. Tak tedy z rána o sv. Xxxx vyšel na vršek ve vsi a troubil svou zamilovanou U panského dvora, a tím zahajoval jarní pastvu. Později svolával stáda jen práskáním. O Xxxxxxx dostával slouha deputát sypání a pamatuji-li se dobře, dělo se to za účasti hospodářů jaksi slavnostně. O Štědrém večeru chodil po vsi, vyhrával svým službodárcům vánoční písně, přál šťastných a veselých svátků a v odměnu za to bral vánočky, již každá hospodyně pro slouhu měla již připravenu. I některé ženské typické figurky přicházely za obchodem do naší vesnice: Xxxxxxxx, xxxx xxxxxxx a bába fialková. Xxxxxxxx, jak už jméno její naznačuje, byla židovka a obchodovala mýdlem, a že obchodovala v celém okolí, byla živými novinami úzkého toho kraje, a tak hospodyně rády od ní kupovaly, snad také proto, že se snadno dovídaly různé novinky o svých známých. Bába kapková prodávala kapky. Celý ten drobný obchůdek měla v košíčku a z různých lahviček nalívala větrové, křečové, míchané a jaké, kdo si přál. Bába fialková byla vlastně kořenářkou a nosila různé koření do Prahy materialistům. V době fialek trhala u nás a v blízkých vsích v zahradách fialky, jež pak v Praze dobře zpeněžila. Tak vybral jsem ze své paměti několik těch rázovitých figurek, jež objevovaly se během roku v naší vesnici. A jako u nás, ve Vyšerovicích, bylo s jistou obměnou i v jiných vesnicích na Českobrodsku.

Koňský povoz před starou školou, 30. – 40. léta 20. století

Postarší žena z Xxxxxxxxxxx,

40. léta 20. století

Z NAŠÍ VESNICE

(Venkov: orgán České strany agrární, 1908, roč. 3, č. 18 z 22. ledna)

doba: cca 1870 – 1880 téma: čeleď - Vánoce

Xxxx XXXXX

…Svobodná čeleď střídala se za mých mladých let jen koncem roku. Bylo takřka neslýcháno a musilo mít velmi vážnou příčinu, aby čeledín nebo děvečka opustila místo nebo byla propuštěna před Vánocemi…

…Ve vesnicích na bývalém panství kounickém odcházel čeledín ze služby na druhý svátek vánoční, na Štěpána a nastupoval do služby před Novým rokem. V ten den zase vystupovaly děvečky a nastupovaly do služby odpoledne před svatými Třemi králi, protože k první povinnosti nově nastupující náleželo, aby přinesla z kostela svěcenou vodu tříkrálovou.

Ale nedělo se střídání čeledě všude stejně! Ve vesnicích na sousedním panství císařském šla například mužská i ženská čeleď současně ze služby o Štěpáně a do služby o Novém roce, a tak zůstal hospodář s hospodyně po dobu vánoční prázdně k obstarávání hospodářství sám…

…Měla tedy čeleď každého roku od vystoupení do nastoupení služby několikadenní prázdniny.

Prázdninám těm říkalo se u nás „vánočky“…

…A „vánočky“ byly v našem kraji prázdninami v pravém toho slova smyslu. Všecka hrubá práce odpočívala, čeleď měla své sladké „dolce far niente“. Práce hospodářská omezovala se v ty dny jen na to nejnutnější, zpravidla jen na poklid a obsluhu dobytka. A prázdniny platily nejen pro ty, kdož měnili službu, ale i pro ty, kteří „ostali“. Bylo-li ale přece nutno o vánočkách nějakou nutnou práci vykonati, tož náležela čeledi za to zvláštní odměna. Vánočky trávila čeleď zpravidla u rodičů nebo příbuzných a jen ten, kdo neměl nikoho, šel do služby přímo. „Co mají rodiče, ti půjdou do domu a já, sirotečka, ze služby na službu“.

Služba nevyplácela se tenkrát čeledi měsíčně, ale až na konci roku. Čeledín nebo děvečka vybíral si během roku kolik potřeboval a o vánočkách dělal pak s pantátou „pořádnost“.

Platu měla starší děvečka „staršinka“ v té době 40 zlatých, „mladšinka“ 36 zlatých, čeledínové 60-70 zlatých ročně.

I pokud najímání čeledi se týče, nastaly jisté změny. Dnešní úřady ku zprostředkování práce zastávali dříve dohazovači a v našem kraji hlavně dohazovačky. Taková dohazovačka měla v evidenci nejen celý služební personál v úzkém tom kraji, ale i dorost, a dobře dovedla posouditi, kdo se kam hodí. Čeledína nebo služku přivedla představit a nastala-li dohoda ve příčině služby, nechala služka jako záruku určitého příchodu „fant“, obyčejně něco cennějšího ze své garderoby, hedvábný šátek apod. Hospodyně navzájem zaručila se službě nějakou menší částkou peněžitou. Naskytlo-li se služce místo výhodnější nebo nechtělo-li se jí z jakýchkoli důvodů do služby tam, kde měla již svůj „fant“, tož vyrovnávaly se spory takové obyčejně hladce – výměnou záruk. Vždyť v té době bylo u dobrého hospodáře za jednoho deset…

Zasněžená silnice, 40. léta 20. století. Vpravo patrná budova dolního hostince

Z NAŠÍ VESNICE

(Venkov: orgán České strany agrární, 1908, roč. 3, č. 39 z 15. února)

doba: cca 1870 – 1908

téma: pověry s výchovným prvkem

Xxxx XXXXX

…Uvádím tu několik pověr, jaké byly v obyčeji za mého mládí v naší vesnici, a připomínám, že z těch četných všiml jsem si především těch, u nichž zjistiti se dal nějaký význam výchovný!

Na našem venkově snad ještě dnes hází hospodyně po vytažení chleba do teplé ještě peci několik surových štěpin, „aby si měla dušička nač sednout“. Je to pověra! Dělají a dělaly to hospodyně těm dušičkám k vůli, a přece vlastní účel byl ten, aby k příštímu pečení chleba dříví bylo pěkně vyschlé a snadno zápalné!

Kdo rozvázal uzel starého povřísla [druh provazu ze stébel obilí užívaný pro svazování snopů], ten

„vysvobodil dušičku“. A touha vysvoboditi dušičku byla jistě mocnější, než by byl sebe delší výklad o tom, že uzel povřísla dlouho neshnije, po poli se povaluje a svůj úkol, obživiti matku zemi, tak snadno nevykoná.

Od práce jednou započaté, nemá se odbíhati! To dobře vědí naše dívky a věděly také dříve, ale nad jiné pádný důkaz pro ně byl ten, že která nechá stůl neutřený, nebo podlahu rozmetenu, „té že se rozejdou námluvy“. A toho se přece chtěla vyvarovati každá z nich!

Byl-li už někdo tak nepořádný, že teprve to a ono na sobě zašíval, „ten si zašil paměť“.

Dívati se lidem do okna je nezpůsob, ale mohlo to míti i horší následky, že „v tom domě budou míti šilhavé děti“, a to si nikdo na svědomí vzíti nechtěl.

Při jídle zpívati je nebezpečno, a také nezpůsob, dovoliti si toho může snad jen ten, kdo již ženat, neboť kdo při jídle zpívá, „dostane bláznivou ženu“ – dívka jistě „bláznivého muže“!

Chléb se má pořádně krájet, „kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se i s lidmi“, a kdo chléb nakrojí, ten bude míti těžkou hodinku poslední, „bude dlouho umírat“.

Večer se nemá mésti, „vymetá se štěstí“.

Celá řada pověr vztahovala se na „šestinedělky“. Uvádím tu jen tu, že přišla-li u nás šestinedělka k muzice, jistě prý se strhla pračka. Mělo to být pro mladé maminky výstrahou, aby seděly v době šestinedělní pěkně u svého nemluvňátka a podobné radovánky nechaly si na dobu pozdější.

Je zajímavo, jak naše matky dovedly výborně použíti pověr při vychování svých dítek, aby malé nezvedence na pravou cestu přivedly. Poukázáním na tu neb onu pověru více dokázaly než snad dlouhým výkladem, jenž beztoho u dětí obyčejně vyzní naplano.

Sedělo-li dítě nezpůsobně, komíhalo-li nohama, řeklo se mu, „že kope mamince hrob“, a to na malého nezvedu mnohem více působilo než dlouhé výklady o způsobném neb nezpůsobném sedění.

Chtělo-li dítě po večerní modlitbě v postýlce ještě jísti, nevykládalo se mu, že to nezpůsob, ale pohrozilo se mu, „že mu smrt olíže hubu“ a bylo po hladu.

Přišla-li matka s malý nezvedou na hřbitov a ten sháněl se po každé kytičce chtěje ji utrhnouti, stačila pohrůžka, „utrhneš-li z hrobu kytičku a přivoníš k ní, ztratíš čich“ a pomohlo to.

Děvčátka ráda se opičí po chlapcích a pohvizdují si. Aby tak nedělala, pohrozí se jim, „když děvče hvízdá, Panenka Xxxxx pláče“. Dospělejším dívkám vyhrožuje se horší věcí – která hvízdá, ta se

„podnese“!

Když se dítě z bot vyzuje, nemá je dávati na stůl. Takový nezpůsob léčily naše maminky pověrou

„kdo dává boty na stůl, toho bolí nohy“.

Naučilo-li se dítě od starších nadávati a sakrovati, přivedlo jej nejspíše k mlčení, když mu pohrozili,

„že mu Pán Bůh nasype do úst řeřavého uhlí“.

Xxxxxxxx-li na klíč – „přivolávalo bídu“.

Upadlo-li zrnko hrachu, má se sebrat, protože „na každém je kalich“. Že by na hrachu mohl někdo sklouznout a popřípadě přijít k úrazu, to se dětem nevykládalo.

Hraje-li si dítě s ohníčkem, snadno by mohlo způsobiti neštěstí. Však pohrozí mu maminka, že dítěti, které s ohníčkem si hraje, přihodí se v noci v postýlce něco velmi nemilého, a to zpravidla pomohlo.

Malému dítěti nedávají k jídlu ryb, třeba by se na ně třáslo. „Ryba je němá a dítě by dlouho nemluvilo“, a přece příčina, proč tak činí, je nabíledni.

Nemluvňátku do roka nestříhají na našem venkově ani vlasů, ani nehtů, „přistřihli by jim život“. Děje se to jistě proto, že malému nepokojnému dítěti snadno by přivoditi mohli nějaký úraz.

Malému robátku mají se šíti košilky z obnošeného plátna, „aby zvyklo šetrnosti“ a zatím děje se to proto, že prádélko z opraného plátna tělíčko spíše zahřívá než z plátna nového.

To je hrstka pověr, jež sebral jsem ve své paměti. A třebaže pověry jsou škodlivy a zavrženíhodny, tož přece nutno uznati, že v dobách dřívějších při nedostatečném vzdělání lidu měly některé z nich značný význam výchovný a vznikly jaksi z potřeby.

Děti vyšehořovické školy, před 1912

Děti deputátníků z místního dvora s ratejnou v pozadí, před 1912

OD NÁS

(Naše Hlasy: časopis věnovaný zájmům našeho lidu, 1911, roč. 31, č. 15 z 15. dubna)

doba: cca 1870 – 1880 téma: Velikonoce

Xxxx XXXXX

…Každá doba roční jiné a jiné radosti nám dětem přinášela. V zimě ve vytopených jizbách byly dračky, s nimiž do stavení přistěhovaly se milé pohádky, písně a kroniky. Poté přišel sv. Xxxxxxx a Xxxxxxx, adventní roráty, veselé svátky vánoční se štědrými koledami, ale nejveselejšími svátky pro nás chlapce byly přece jen svátky velikonoční, neboť ty přinášely nám největší radost – řehtání! Ani dočkati jsme se těch svátků nemohli! Na několik neděl již napřed vyšťárali jsme někde od lonska uschovaný trakař, řehtačku (kocoura) nebo klapačku a zkoušeli jejich výkonnost. Na Zelený čtvrtek, když „odletěly zvony do Říma“, nastala naše práce. Řehtávaliť jsme u nás ráno, v poledne a večer. I do kostela řehtáním svolávali jsme.

Nebylo toho v naší vesnici zrovna potřebí, protože v těchto dnech zastávala zvony veliká řehtačka, již umístili v kostelní věži do okna obráceného proti vesnici, na níž zvoník ohlašoval klekání i počátek služeb Božích. Podobného zařízení, pokud vím, není nikde v našem kraji. Řehtačku dal poříditi as před čtyřiceti léty v době svého administrování páter Xxxxx, chtěje tím patrně zameziti řehtání dětí, ale nezamezil – řehtalo se na věži a my dole na návsi a řehtá se tak posud. A měli jste viděti, když tak u Bucháčků Na Kopečku, kde bylo naše nejzamilovanější rejdiště, zabráni v hračku nějakou, pojednou uslyšeli jsme hlas věžní řehtačky – jako když do vrabců střelí, všeho jsme nechali a hnali se ke svým nástrojům.

Tu pak pěkně seřazeni, napřed trakaře, za nimi řehtačky a na konec klapačky, vedeni jsouce vyvolenými pány, obyčejně nejstaršími hochy, prošli jsme celou vesnicí. U sv. Xxxx, uprostřed vesnice, obklekli jsme o klekání ráno, v poledne a večer sochu světce a modlili se Anděl Páně. Na zpáteční cestě nikdo již zařehtati nesměl, nechtěl-li propadnouti trestu.

Abychom ranní klekání nezameškali, spávali jsme na Zelený čtvrtek a Velký pátek společně. Za mého mládí bylo to ve výměnku u Valášků. Jaké asi trápení měla s námi chorá hospodyně, ale pro radost svých dvou hochů trpělivě to chuděra snášela. Z rána na Velký pátek, ještě za šera, zašli jsme společně k rybníku se omýti, aby tělo naše ušetřeno bylo všech škodlivých vyraženin. V sobotu pak po odřehtání klekání, chodili jsme dům od domu, vybírali vejce a peníze jako odměnu za naši námahu a při tom zpívali jsme společně:

„Klekání jsme zvonívali, Jidáše jsme honívali, ó, Jidáši, zrádce, cos to učinil,

že jsi svého mistra na smrť připravil!“ Poté předstoupil jeden z pánů a spustil:

„Já od prvního regimentu profous, já kdyby někdo něco zakous,

já jsem ho povinen potrestati, od regimentu odehnati“.

Druhý na to:

„Já od druhého regimentu felčar, já pucuju fousy za krejcar,

já ty fousy vozím do Prahy, tam jsou velmi drahý“.

A třetí konečně s košíkem napěchovaným řezankou, aby z darovaných vajíček nenadělal svítků [zavářka do polévky], spustil:

„A já s touto kabelí, co nám pámbu nadělí,

čtvrtci hrachu, kopu vajec, to je pro nás dobrá věc“.

Poté následovalo známé říkání o židech a o Ukřižování Páně. Že ale bylo v naší vesnici židů mnoho, najmně zámožných, jimž nechtěli jsme povinný obolus za řehtání odpustiti, tedy u těch vynechávali jsme choulostivé to místo, jež všude jinde jsme přezpívali. Sebrané vejce a peníze rozdělili jsme pak mezi sebe dle hodnoty nástrojů, trakařníci dostali nejvíce, majitelé klapaček nejméně – páni pak ponechali si díl největší.

Ovce u Vyšehořovic ?, 40. léta 20. století

Pohlednice z Vyšehořovic, před 1902

JAK SE U NÁS SLAVÍVALO POSVÍCENÍ

(Pod Lipany: časopis pro mládež z domova u památných Lipan, 1922, roč. 2, č. 3, s. 47)

Xxxxxxxx XXXXXXXXXXX

doba: kol. 1890 téma: posvícení

Za starých časů se slavilo posvícení tři dny: v neděli, v pondělí a v úterý. V úterý to bylo nejlepší. Jeden muzikant si vzal nůši a šel po vsi. Ostatní muzikanti chodili za ním a hráli. Když přišli do stavení, dali jim lidé všecko, co chtěli, třeba husu s pekáčem.

V posledním domě jim dali kohouta, celého nastrojeného. Jeden hudebník jej uvázal na provázek a vedl ho do hospody. Tam zahráli kohoutovi „marš“ a potom mu usekli hlavu. Mrtvého dali doprostřed stolu. Stůl stál vprostřed sálu. Okolo stolu tancovali až do rána. Kohouta ráno vzali a vytrhli mu tři peří: jedno z ocasu, druhé z křídla a třetí z hlavičky. Potom jej vrátili tam, odkud ho dostali. Ta tři pera si schovali na druhé posvícení.

Xxxx vycházející z návesního rybníčku,

40. léta 20. století

Pouíové stánky před horním hostincem, 40. léta 20. století

VYŠEROVICE U ČELAKOVIC

(X. Xxxxxx – X. Xxxx (eds.), Česká škola venkovská, díl I., část I., Čermná nad Orlicí 1912, s. 35-77)

Xxxxx XXXXX (pseud. Xxxxx XXXX)

doba: cca 1910 - 1911

téma: nátura obyvatel - sociální situace - hospoda - zvyky - rodina - obživa - škola

…Pro své syny a dcery punktují rádi svatební spekulace. Dohazovači chodí po vsích a znají partie. Je-li ruka v rukávě, získají dosti peněz. Výměnky jsou značné, ale neznám případu, že by kalily poměr starých a mladých…

…Přepych u nás stoupá. Je patrný v zařizování draze malovaných, poměštělých, nevkusných pokojů, v parádních kočárech, bryčkách, v šatstvu z Prahy, v zálibě koní, holubů, luxusní drůbeže, zvláštních druhů dobytka, v hospodském hýření. Daň z příjmů však zapírají i statkáři, takže v naší obci učitel platí 13 korun daně z příjmů a dva statkáři, mající koňstva a dobytka a po dvou statcích, neplatí vůbec této daně. Učitel tedy považován za kapitalistu, ač výnos mléka ve statku je větší nežli služba řídícího učitele…Xxxx sedlák to přiznává veřejně: „Já mám v prasečím chlívku větší peníze, nežli Vy máte celoroční gáži!“…

…Náš člověk mnoho mluví a často debatuje. Jak jsem řekl, všemu chce moc rozumět. Říkají- li na Jilemnicku: „Přijďte pobejt!“, u nás říkají: „Pojďte si pohovořit! Popovídat!“, na silnici, v poli, v hospodě, tu nejvíce. Hospody bývají dolní a horní, dělnická a selská, demokratická a agrární, obě velmi řevnivé. Karty se hrají u nás v obou, nejčastěji darda a maryáš, až teprve DTJ zabraňovala členům hrát v karty…

…V hospodě u nás lid zpívá. Ovšem vliv Prahy zatlačuje národní píseň kupletem, pikantní odrhovačkou a politickou písní. Ale školní děti zpívávaly na návsi kol učitele, na skalách, na stráni – a tak se obec naučila zpívat národní písně a rádi je vyzpěvovali.

Nejmilejší byla: Pod tím naším okénečkem. Zpívali ji proto, že byla posměškem na obecní studnu poloprázdnou. Často se zpívaly: Poděbradská brána, Měsíček svítí, Mí zlatý rodiče, Což ten ptáček jeřabáček, Šel jest Honza z posvícení. Náš lid rád zpíval a hýřil, „houpal hospodu“, jak se říkalo. Kameník jeden zhotovil z jediného prkna basu a potáhl strunami přes nafouklý měchýř, basa jen hospodou houpala. Některý ze sousedů přinesl harmoniku i housle. Častovali se doutníky vzájemně. A v ráži slíbili všecko, v návalu dobroty, přivézt cihly, uhlí, vypomoci slámou a krmivem. Ale posměšky začnou v růžové náladě, až si každý naměří „břicho piva“ (to je poctivá vyšerovská míra), zpívají domácí posměšně:

„Vyšerovský furberkáři mají peněz dost, Xxxxx chodí roztrhanej, Xxxxxxxx je bos, mají peněz dost, mají peněz dost – la, la, la, Xxxxxxxx je bos.“

Furberkáři vozí stavební kámen a jíl ze skal. Ale smíří se a zpívají:

„Okolo mlejna vodička stejná,

ať žijou Vyšerovský se Župavskejma.“…

…Honitbu mají v okolí ovšem pronajatu sedláci – u nás ji vydražili Pražáci. Proto je účelno počíhat si na zajíčka, nalíčit oka. V hospodě se to poví xxxxxxxxx, každý o tom jinde pomlčí – z cizího krev neteče! Hospodářské výrobky, potřeby, máslo, vejce, drůbež se neprodá ve vsi domácím. Přichází jednou týdně kramářka s nůší a vozem, skoupí kde co a „vozí na Prahu“…

…Lidová tradice (národopis) našeho koutu žije slabě a dožívá už. Děti chodí jen zřídka koledovat. Vajíčka se jen barví cibulovým odvarem nebo barvičkou koupenou. Ještě před nedávnem chodilo několikero procesí do Boleslavě s družičkami – teď ochabují – jen ženy ojediněle se tam chodí vydoufat a vystěžovat. Za okny mají vesměs květiny, zvláště muškáty. V zimě jsou okna ubedněná, pilinami

nebo mechem vycpaná, s červenými papírovými růžemi nebo i soškou. Na starších stodolách dělali z došků kříže, aby se urodilo. Xxxxxxx bílí se před Velikonoci a před posvícením…

…Hýřilové se žení, aby je žena napravila, jiní pro věno, pro domáckou práci a pohodlí vlastní, aby žena dobytek obstarala a pomohla kde co. Svatby bývají ovšem hlučné a někdy se střílí, báby zatahují někdy pentlí silnici, aby dostaly pití a peníze. Svatba končí muzikou v hospodě, tancuje, kde kdo přijde. Ženy se u nás více nadřou nežli muži, neboť vedle domácké práce a starosti hospodářské musí také pracovat na poli s mužem…

…Výchova rodinná omezuje se pouze na tělesnou nejnutnější péči. Šatstvo děvčat je slušnější a čistší. Několik hochů deputátnických chodí i v zimě v tenké košilce, přes ni tenký kabát (cajkový). Dne

2. října za deštivého sychravého počasí přišlo do školy obutých 5 chlapců a 27 dívek – ze 66 dětí! Ostatní byli bosi…

…Opary a vyrážky z vlhkého bytu nosí děti zvláště z jara a na podzim. Léčba je lidová a primitivní.

Na rány dávají pavučiny, zamažou klihem nebo voskem, dají mořskou cibuli a byliny…

…Děti jedí ráno mléko, častěji kávu s chlebem, někde i housku, do školy dostávají chleba, rolnické děti pomazánku (sádlo, máslo), něco ovoce, jímž se dojídají stále. O zabíjačkách se až plýtvá jitrnicemi a masem. K obědu je všude dvojí jídlo. Jen v létě, v čas práce a v řípách, pouze bramborové jídlo. V neděli maso i pivo mají i v nejchudších rodinách. Pivo považují naši za velmi vydatný nápoj, který sílí. Dávají je dětem i nemluvňatům, „jen trošku, to nic není, to neškodí“.

Děti vaří za matku zaměstnanou – ve 12 případech, hoši i dívky. Nádobí nemyjí jen 4 dívky, jimi však ostatní po této zprávě opovrhují jako velmi urozenými. Pivo pili už všichni, kořalku nepilo 20 dětí ze 66…

…Menší děti hrají si vlastní hry: na mlíkařku, na vlka a kohouta, na paní Růžovou, na pasáka, na kozla, na krám, na umrlého žida, na zlatou bránu, na salamandu, na rotyku a na pikolu, kaménkové hry s drápky, sudá lichá hrají rozpůlenými dřívky, Praha-Brno a mnoho jiných…

…V čase říp a brambor pracují děti ojediněle i v čase školním. Úleváci jdou na práci k panskému dvoru, kde pustnou. Úlevy ničí u nás mravní povahu dětí a duševní síly vůbec. Zvláště ženy starší mluví na poli bezohledně.

Peníze na svá vydání [žáci] získali pochůzkou, stálým posluhováním na faře nebo ve statku, výdělkem na panském poli 70 haléřů, při vybírání brambor 1,20 korun, při mlátičce 1,20 korun, za letní pastvu 50 hus u Černův ve statku 10 korun, za nadháňku při honě za odpůldne 1 korunu, různými dary. Na panském poli pracovalo ze II. třídy na 25 dětí.

Pravidelně ukládá do poštovní spořitelny měsíčně pouze 1 žák. Ostatní mají pokladničky doma, i do hrníčku, ale maminka to někdy vybírá…

…Ze 66 dětí mi určilo jen 19, že leží samy na posteli, 5 leží na zemi jen na slamníku, ostatní se sourozenci, s matkou, s rodiči apod…

...Drobné krádeže z hladu a z chtivosti ve škole i venku jsou časté. Výpravy „na skály“ nebo na „Kněžskou stráň“, „po potoce“ mají průběh bouřlivý. Často vpadnou na farní zahradu málo hlídanou

– farář sklízí málokdy, vlastně jen „paběrkuje“ – co zbylo. Na panskou zahradu se tak neosmělí – je tam Máry a pes Don…

…Škola naše je dvojtřídní, nejzanedbanější na okrese českobrodském. Inventář v I. třídě je z roku 1840, v II. třídě novější, bez skříně, jen pod oknem je prkénko. Knihy učitelovy jsou po stole celé dny, jinde není místa… Na třídu průměrně připadá 79 [!] dětí, nejvíce na okrese…

ČLOVÍČEK

(xxxxx Xxxxxxx, sv. II, Uherské Hradiště 1913)

doba: cca 1910 – 1911

Xxxxx XXXXX (pseud. Xxxxx XXXX)

téma: harmonikář Vojtíšek z Vykáně - náves - obchod pana Kubrychta - prachandářka

…Hoši zmlkli. Po silnici šel slepý dědeček z Vykáně, harmoniku přes rameno, babička ho vede, hodný kus před ním cape, drží se jí za šat. To je Xxxxxxxx Xxxxxxxx, on zpívá písničky a hraje. Před Černova na dvoře se Vojtíšek rozehrál a rozezpíval, babka stála u dveří, opřena čekala dárek. Venda s Xxxxxxxx byli vděčnými posluchači, jen se dívali na Vojtíška, jak mačkal harmoniku… x Xxxxx na jarmarce se koupí všecko, kráva i tátova fajLa, nové podvlékačky i mastičky na bolesti, no všecko

– a jistě i harmonika. Od Černův vodila babka slepého Vojtíška řadou po staveních.

...Od dvířek xxxxx Xxxxx celou náves. Prostředkem vedla cesta na Čelakovice, na návsi sjíždělo se ze silnice hned do rybníčka, byl celý zelený a prapodivný, s obecním topolem ošlehaným na hrázi. Tam v rybníčku zeleném brodili v podvečer koně, voli tu pili vodu a hubené kravky domkářů se omývaly. Od jara do posvícení tu husy a kačky čvachtaly, zadečky zvedaly, jak chytaly žáby, však v létě přes celou noc se žabáci nadýmali a kuňkali… Za rybníčkem je trávník, náves, několik lipek a stružka, škoda, že náves je samé „husí dláždění“, jinak dětem by se tu pěkně běhalo a hrálo.

… před [Bašusovou] hospodou vídá Veník, jak koně stojí u jeslí, frkají a ohlížejí se. Kočové přežvykovali housky, nosili koním pití, taky pokřikovali na návsi. A dole na samý konec návsi, jak se šlo ke kupci Kubrychtovi, sedaly na schůdkách děti a hrály drápky. Když někdo šel po schůdkách ke Kubrychtům, to zvonek pěkně nad dveřmi zacinkal na celou obec… Xxx Xxxxxxxx kupec se usmíval a vítal hosty. Nic nebylo pro Vendu lákavějšího nad zvoneček Kubrychtův… Nejpodivnější byl krám Xxxxxxxxxx navečer. Svítilo se brzo v podzimi, po páté nebylo už vidět na pár kroků, mlha padla na náves. Venda se sice bával v síni i na dvoře – ale podivně! Před vrátky se tak nebával. Po silnici chodí lidé zakukleni, temni, nelze rozeznat, kdo to. Jen hlasy se po vsi šíří, jako by to bylo v sednici. Šepot je slyšet od kolikerých vrat. Venda stojí, drží se dvířek, oči vyvaleny na tenhle podivný tmavý svět. Oh, jak je to krásné, když rozsvěcují u Xxxxxx, u Hladíkův i v hospodě všecka okna ozářena, stále někdo pobíhá k oknům. A Kubrychtův krám, to je krása! Dveře dokořán, bílé světlo padá shůra, z veliké lampy kulaté, visací na pytle, na hromady zboží, na schůdka před krámem, výkladní skříň je jako ve dne – a schůdka ozářena jako mramorové schodiště z pohádky, právě tak. Kubrychtovo stavení zdá se Vendovi jako hrad skleněný toho krále, co o něm doma vypravují. Všeho hojnost a nejvíc plechovek s bonbony…

…Nad krámem visela tabule, bylo tam prý psáno, co že všecko lze dostat. Na dveřích visely biče, lopaty, cedule malované s hlavami, jak se smějí a něco koušou, trika a dětské oblečky. Před krámem stál pytel hrachu, bedna, kdo ví co v ní, soudek slanečků zmačkaných a pocuchaných…

…Pan kupec vážil na velkých vážkách, sekal, balil, sypal zrnka do kornoutu. Venda si všímal širokého pultu, samé zboží na něm, láhev s okurčičkami, soudek s kyselým zelím, syrečky žluté pod skleněným zvonem. Sud petroleje, pytel soli při zdi v pozadí, pak pytle mouky, pěkně rozbalené, mouka navršená do špičky, to se moc Vendovi zamlouvalo. Rozkoukal se i po přihrádkách, tam byla samá krupice, rýže, kukuřice, vařivo, plechová taková lžíce zapadala v mouce dopola, tou lžící nabíral pan kupec, ne rukou, kdež pak! Pytlíky trhal shůry, to na pultě stál stojan, dva hadi z plechu se kroutili, na nich samý háček, taky pomeranče v řetězích, od háčku k háčku celý pletenec – ty byly dřevěné, povídal Fanda. Na háčku shora visely i váhy, miska v misce, provázků kolik klubíček. A vzadu v krámě, všiml si Venda, leží balíky pláten, trika, prádlo, šatstvo hotové, čepice…

…Xxxxxx se zastavil před skříní výkladní. A Vendovi je skoro do pláče. Dívá se a vidí samé dobré věci, ale nejedl jich a není peněz. Plechovice barevných bonbonů, láhvice tekutin, kdo ví, pijí-li se. Nejspíš. A škatulky leštidel, balíčky svíček, hromádka pomerančů – co všecko! I hrnec povidel, krajáč sádla stojí na stupátku v okně, aby mohl pan kupec lehko nabrat vařečkou…

…V ten čas okolo Xxxxxxx, když už silně foukalo u nás v polích, stromy se žlutily silně, zvlášť javory měly listy jako dukáty – v ten čas přijížděla do vsi prachandářka z Krásný Hůry, z hor za Xxxxxxxxx,

z posázavských hor. Pokřikovala po vsi, z pytlů na mírku nasýpala nad svým trakářkem červenou prachandu. V horách rostou většinou pláňata, v horských mlýnech ve stoupách to plané ovoce drtilo se na prachandu, tuze dobrá na posýpání míchánků a tak na všelicos… jak přijela prachandářka do vsi, byl podzim a chystalo se dočista na sychravé počasí a na poprašek sněhový. To bylo rok od roka. Každého roku přenocovala u Svobodů, byla tu jako doma u starých známých… Usedala na lavici k plotně a dala se do řeči, jak je ve světě, co kde daleko zažila, všichni ji tuze rádi poslouchali jako živou novinu…

Vyšehořovické děti a mládež u bývalé Junkovy zahrady, 40. léta 20. století

Vyšehořovičtí hoši na návsi, 40. léta 20. století