Obviněný M. C. – dovolání

1 NZO 5108/2017 - 21

Nejvyšší soud prostřednictvím

Krajského soudu v Ostravě

ke sp. zn. 49 T 2/2016

Obviněný M. C. – dovolání

Podle § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu, ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 trestního řádu, podávám v neprospěch obviněného M. C.,

d o v o l á n í

proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.10.2017 sp. zn. 6 To 71/2017, kterým byl k odvolání obviněného podanému proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.5.2017 sp. zn. 49 T 2/2016 podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo nově rozhodnuto tak, že se obviněný M. C. podle § 226 písm. b) trestního řádu zprošťuje obžaloby pro skutek, který byl popsán v obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 23.5.2016 sp. zn. 1 KZV 43/2015, v němž byl spatřován zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku,

a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.5.2017 sp. zn. 49 T 2/2016 byl obviněný M. C. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že

poté, co se v měsíci březnu 2014 na internetovém serveru s názvem www.***.cz, kde vystupoval pod přezdívkou - xxxxxx X., seznámil s poškozenou M. P., která zde používala xxxx X., na základě předchozí vzájemné komunikace probíhající až do 19.4.2014 a na to navazující dohody, spočívající ze strany poškozené v akceptování jeho nabídky, že mu za částku 23.000 Kč poskytne sexuální služby zahrnující vaginální, anální i orální pohlavní styk včetně podvolení se dalším, až tzv. sadomasochistickým praktikám spočívajícím v akceptování poroučení a bití prutem,

dne 19.4.2014 v době kolem 9:30 hodin pro poškozenou přijel na parkoviště před prodejnou L., nacházející se v H. na ulici *** a jakmile jmenovaná nastoupila do jím řízeného osobního motorového vozidla značky S. L., stříbrné barvy, RZ: ***,

v zájmu uspokojení svých vlastních sexuálních potřeb, veden snahou o nové zážitky a experimentování v rovině sexuální, připraven i za pomoci násilí ignorovat známky jejího odporu, této přikázal, aby nemluvila, otevřela přihrádku palubní desky, vytáhla z ní vibrátor a zasunula si jej do pochvy, vůči čemuž se poškozená slovně ohradila, na což ji zvýšeným hlasem okřikl, že ho má poslouchat, načež jí sám roztáhl nohy a opakovaně vibrátor do pochvy zasunul, čemuž se poškozená v obavách z jeho následujícího chování nebránila a toto jednání strpěla až do okamžiku, kdy s vozidlem dorazil do opuštěného areálu v Š., část S., kde na ně již čekal další dosud neustanovený muž,

zde po zastavení obžalovaný přikázal poškozené, aby si své osobní věci uložené v batůžku nechala v automobilu a vysvlékla se, což ze strachu učinila, následně si oba dva muži rozepli poklopce a obnažili přirození a zcela nahou poškozenou obžalovaný za neustálého křiku pevně uchopil za vlasy, přinutil ji, aby se předklonila a i přes její aktivní odpor projevovaný odtlačováním, cloumáním hlavou včetně kousnutí do penisu, na což reagoval úderem poškozené rukou a upozorněním, že takto se zachovala naposledy, jí vsunul svůj pohlavní úd do úst a nutil ji vykonat orální pohlavní styk s tím, že druhý muž ji uchopil zezadu za boky a zasunul svůj penis do jejího konečníku a takto i přes slovně projevovaný odpor poškozené, aby toho nechali, na ní společně vykonali vaginální, anální a orální styk, u kterýchžto sexuálních aktivit obžalovaný svou dominantní pozici vůči poškozené zdůrazňoval rovněž opakovaným a hlasitým používáním vulgárních výrazů typu děvka a kurva s tím, že jakmile tohoto svého jednání sami zanechali, obžalovaný ji jako trest nejméně desetkrát i přes její aktivní obranu, spočívající ve vykrývání jednotlivých úderů rukama, opakovaně udeřil utrženým prutem do oblasti hýždí, kdy poté, co toto bití ukončil,

jakmile se oblékla a obžalovanému řekla, že už žádné peníze nechce, v okamžiku co je druhý muž opustil a také ona sama projevila snahu se vzdálit, jí obžalovaný sdělil, že pokud chce své věci zpět, tak si má nastoupit do vozidla, což ze strachu, že se z místa nedostane a přijde o své věci, učinila, přičemž s ní odjel do H. na ulici

J. H. před bytový dům č. ***, kde opět její osobní věci ponechal v autě a odvedl ji do bytu, umístěného v posledním podlaží uvedeného domu, zde uschoval klíče, následně poškozené přikázal, aby se svlékla a šla do koupelny, což ze strachu z bití, jakož i s ohledem na křik obžalovaného, kterým jí sděloval, že s ní ještě neskončil, učinila, zde si na jeho další příkaz dřepla do vany a poté, co i přes její odpor násilným a bolestivým stiskem za čelisti otevřel její ústa, do nichž se vymočil a moč ji přiměl polknout, pak jí rozkázal, aby se umyla a přišla za ním do ložnice, v níž připraveným provazem nejprve svázal poškozené ruce a bolestivě obvázal prsa, následně si zcela obnažený lehl na postel a pod pohrůžkou dalšího trestání po ní požadoval, aby jej uspokojovala jednak orálně a jednak olizováním jeho análního otvoru, vzápětí přikázal, aby si na něj sedla a vykonávala vaginální pohlavní styk, načež ji převalil na záda, zavázal oči šátkem a snažil se jí do pochvy vstrčit pěst, čemuž se za neustálého pláče snažila zabránit tím, že mu říkala, že to bolí a že to nechce, na což reagoval pouze sdělením, že má držet hubu a když se mu pěst do pochvy zasunout nepodařilo, řekl jí, že pokud chce odejít, musí jej orálně uspokojit, kdy poškozená s vidinou, že bude moci byt opustit, vykonala požadovaný orální pohlavní styk, a to až do okamžiku, kdy obžalovaný ejakuloval do jejích úst, poté ji rozvázal a kolem 12:00 hodin, aniž by došlo k předání jakékoliv finanční hotovosti,

odvezl do H. na vlakové nádraží, kde jí pouze sdělil, že je laciná kurva a ať vypadne z auta,

přičemž v důsledku výše popsaného sexuálního útoku a s tím spojeného prožitého traumatu došlo u poškozené M. P. ke vzniku a rozvoji posttraumatické stresové poruchy, jež se bezprostředně po dokonání činu začala projevovat a v současné době i nadále projevuje opakovaným vybavováním si události, obtížemi s usínáním i spánkem samotným, podrážděností, návaly hněvu, obtížemi s koncentrací, hypervigilitou, přehnanými úlekovými reakcemi, kterážto závažná duševní porucha s dobou léčení výrazně převyšující šest týdnů jmenovanou přivedla jak do ambulantní, tak do opakované lůžkové psychiatrické péče a rovněž tak vedla přinejmenším ke dvěma pokusům o sebevraždu, realizovaným nadměrným požitím léků.

Za toto jednání byl obviněnému uložen podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle

§ 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Poškozené byla postupem podle § 228 odst. 1 trestního řádu přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 50.000 Kč a se zbytkem svého nároku byla podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Nalézací soud rozhodoval o této věci již podruhé, když jeho předchozí rozsudek ze dne 20.9.2016 sp. zn. 49 T 2/2016 byl Vrchním soudem v Olomouci zrušen mimo jiné i pro pochybnosti, zda snad obviněný nepovažoval prosby, pláč a obranu poškozené pouze za součást jejich hry podle na internetu předem domluveného

„scénáře“.

Nalézací soud opětovně dospěl k jednoznačnému závěru, že se obviněný dopustil ve skutkové větě popsaného útoku vůči poškozené v úmyslu nepřímém ve smyslu

§ 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Danou formu zavinění dovodil soud z prokázaného chování obviněného a poškozené. U hlavního líčení poškozená uvedla, že svůj nesouhlas s chováním obviněného projevovala jeho odstrkáváním, slovními projevy, přičemž zmínila i kousnutí poškozeného do penisu, na což ten reagoval tím, že jí dal facku. Také popisovala svůj pláč a reakci obviněného, který jí přikázal, aby se vysmrkala, že je nechutná. Odpor byl dán poškozenou najevo dostatečným způsobem již na počátku žalované události. A ačkoliv zejména v bytě reagovala poškozená tzv. ustrnutím, pak i v této situaci lze v menší míře vysledovat projevovaný odpor s počínáním obviněného, např. odmítnutí otevření úst při močení do nich ve vaně či pláč při bolestech během zasunování pěsti obviněného do její vagíny. Soudem přitom nebyl zjištěn jakýkoliv důvod, proč by si poškozená vymýšlela uvedené podrobnosti a takový důvod nevyplynul ani ze znaleckého zkoumání jejího duševního stavu.

Zaviněním obviněného se nalézací soud podrobně zabýval na str. 34 a 35 svého rozsudku. Uvedl, že obviněný měl z chování poškozené dovodit, že s jeho praktikami, byť je dříve v rámci internetové komunikace akceptovala, nesouhlasí, kdy tohoto je schopen, i s ohledem na svůj nadprůměrný intelekt. Tvrzení, že jednal v domnění, že je vše součástí dohodnutého jednání, vzal soud pouze za účelové, protože pokud u obviněného nebyla zjištěna žádná sexuální deviace, z pláče a dalšího chování poškozené musel poznat, že s jeho jednáním nesouhlasí. Obviněný tak dal přednost

uspokojení svých potřeb a představ před právem poškozené odmítnout pokračování sexuálního styku, přičemž možnost takového přístupu připustily i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, na něj vypracovaného. Obviněný byl tedy schopen akceptovat žádost poškozené, ale nebyl k tomu ochoten. Věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tímto srozuměn.

Soud tudíž učinil závěr, že obviněný předchozí dohodu s poškozenou překročil, konal i takové praktiky, s nimiž nesouhlasila, přičemž jejího nesouhlasu si musel být vědom a být s ním srozuměn a při překonání tohoto nesouhlasu tak jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.

Obviněný proti uvedenému rozsudku opět podal odvolání, v němž zejména opětovně poukázal na předchozí internetovou komunikaci, v níž se s poškozenou na všem předem dohodl. Nesouhlas poškozené zaznamenal pouze při bití proutkem a při svazování v bytě, na což ihned reagoval a v uvedeném jednání nepokračoval. Tzv. „ustrnutí“ poškozené nemohl považovat za projev nesouhlasu. Poukázal na finanční motivaci poškozené.

Zde je nutno podotknout, že oba soudy setrvaly na svém původním náhledu na subjektivní stránku jednání obviněného. Stejně jako soud nalézací dovodil z opakovaných projevů nesouhlasu poškozené, že obviněný si musel být vědom, že tento nesouhlas není jen hraný, odvolací soud opět shledal pochybnosti v tom, zda vzhledem k předchozímu souhlasu poškozené se sadomasochistickými praktikami na internetovém chatu nemohl obviněný považovat její odpor jen za hraný.

Z protokolu o veřejném zasedání, konaném dne 5.10.2017 u Vrchního soudu v Olomouci o podaných dovoláních obviněného a poškozené, vyplývá, že po zahájení veřejného zasedání byla členem senátu podána podle § 263 odst. 5 trestního řádu toliko zpráva o stavu věci na základě spisového materiálu. Dokazování strany nenavrhly a to vůbec prováděno nebylo. Bezprostředně po vyjádření stran tak byly tyto vyzvány ke konečným návrhům a poté byl vyhlášen rozsudek, který je napaden dovoláním.

Odvolací soud v odůvodnění na str. 11 a násl. svého rozsudku konstatoval, že pochybení zásadního charakteru ze strany krajského soudu bylo shledáno v § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu, tedy pro porušení ustanovení trestního zákona – nikoliv tedy pro vady dokazování či pro nesprávná skutková zjištění.

Za zásadní bod obhajoby obviněného považuje odvolací soud neprokázání vědomostní (intelektuální) složky zavinění. Odvolací soud má za to, že nalézací soud nedostatečně vyhodnotil zejména okolnosti předchozí dohody obviněného s poškozenou na placeném sexu, a to, zda vůbec a z jakých okolností mohl být obviněný kvalifikovaně a dostatečně informován o tom, že poškozená s jeho jednáním dne 19.4.2014 nesouhlasí. Stejně tak údajně nalézací soud nedostatečně vyhodnotil otázku, zda poškozená skutečně chtěla nesouhlas vyjádřit, a pokud ano, zda a jak tak učinila. Nalézací soud, podle závěru soudu odvolacího, nedostatečně zohlednil, že naprosto vše, co se odehrálo dne 19.4.2014 mezi obviněným a poškozenou, bylo prokazatelně do nejmenšího detailu předem s poškozenou

dohodnuto a že se poškozená zcela svobodně, jednoznačně a se značným časovým předstihem rozhodla pro prostituční počin. Vše, co obviněný s poškozenou praktikoval, měli předem domluveno, poškozená tyto praktiky strpěla a nijak výrazně odpor neprojevovala, resp. tyto její případné projevy byly způsobilé k záměně s praktikami, které předem sama s obviněným dohodla a odsouhlasila. A jestliže nelze učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému bylo dostatečně signalizováno, že poškozená s jeho jednáním nesouhlasí, a že tyto její projevy ignoroval a nebyl ochoten akceptovat žádost poškozené o ukončení sexuálních praktik, pak podle odvolacího soudu nebylo možné postupovat jinak, než s ohledem na zásadu in dubio pro reo rozhodnout o zproštění obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu.

Odvolací soud tedy vycházel z toho, že v dané trestní věci byly všechny praktiky mezi obviněným a poškozenou předem dohodnuty a obviněnému poté nebylo dostatečně signalizováno, že poškozená s jeho jednáním nesouhlasí.

S popsanými závěry Vrchního soudu v Praze se nelze v plném rozsahu ztotožnit, a to pro nesprávné právní posouzení skutku, resp. pro vadný postup, jenž k takovému závěru vedl.

Předně je namístě připomenout, že podle ustálené judikatury je závěr o existenci a formě zavinění závěrem právním. Avšak tento závěr musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout – k tomu viz rozhodnutí publikovaná pod č. 19/1971 a č. 24/2013 Sb. rozh. tr.

Odvolací soud zjevně vycházel z toho, že obviněný jednal ve skutkovém omylu negativním podle § 18 odst. 1 trestního zákoníku, když nesouhlas poškozené považoval za nesouhlas pouze hraný. Přesněji, že takový skutkový omyl obviněného nebyl vyvrácen, neboť hraní takového „nesouhlasu“ poškozenou by jinak odpovídalo předmětné „hře“ spočívající v provádění bolestivých či ponižujících sadomasochistických úkonů. K tomu lze poukázat na úvahy a závěry, které odvolací soud uvedl na str. 19 svého rozsudku, podle nichž „… nebylo spolehlivě, bez důvodných pochybností, prokázáno, že obžalovaný věděl, že se při svém počínání inkriminovaného dne pohybuje již za hranicí akceptovanou poškozenou“, dále potom že „…v duchu zásady in dubio pro reo bylo třeba tuto právní otázku vyhodnotit diametrálně odlišně od zobecňujících, a konkrétních okolností případu nezohledňujících, závěrů soudu prvního stupně“, resp. „Dle závěru odvolacího soudu tedy nebylo spolehlivě prokázáno, že obžalovaný věděl, že jeho jednání je již mimo sféru svobodné vůle poškozené. Pokud pak ve smyslu ustanovení § 185, § 13 a § 15 odst. 1 trestního zákoníku nebylo spolehlivě prokázáno, že obžalovaný byl nejméně srozuměn…“.

Zde je nutné připomenout, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní a nikoliv hmotněprávní a že odvolací soud si byl nepochybně vědom toho, že se uplatňuje pouze při hodnocení důkazů, nikoliv při hodnocení různých variant právního posouzení skutku. Při právním posouzení skutku se soud řídí zásadou iura novit curia, tedy že soud zná právo.

Hovoří-li tedy odvolací soud o tom, že vědomí obviněného o odporu poškozené nebylo prokázáno a hodnotí-li tuto otázku podle zásady in dubio pro reo, nepochybně tím činí skutkové zjištění, které teprve může být podkladem nějakého právního

hodnocení. Jinak řečeno, odvolací soud zjevně považoval za nevyvrácenou variantu skutkového děje, že obviněný nevěděl, že poškozená s pohlavním stykem nesouhlasí. Tedy, že obviněný tuto skutkovou okolnost neznal, ani nepředpokládal jako možnou. V případě takového skutkové děje (nevědomosti obviněného) by jistě bylo možno užít § 18 odst. 1 trestního zákoníku o negativním skutkovém omylu.

Za klíčové je ovšem třeba považovat, že odvolací soud se tímto svým závěrem o neprokázané existence vědomí obviněného odchýlil od jednoznačného závěru nalézacího soudu.

Nalézací soud na str. 35 svého rozsudku nejprve nepříliš přesně uvedl, že „obžalovaný dle názoru soudu měl z chování poškozené dovodit, že s jeho praktikami, byť je dříve v rámci internetové komunikace akceptovala, nesouhlasí … nicméně dal přednost uspokojení svých potřeb“. Tuto nepřesnou formulaci, umožňuící i závěr o nedbalosti obviněného, nicméně nalézací soud v závěru citovaného odstavce upřesnil svým jednoznačným závěrem, podle něhož „Tvrzení, že jednal v domnění, že je vše součástí dohodnutého jednání, má soud pouze za účelové, protože pokud u obžalovaného nebyla zjištěna žádná sexuální deviace, z pláče a dalšího chování poškozené musel poznat, že s jeho jednáním nesouhlasí“.

Podle skutkového zjištění nalézacího soudu tedy obviněný věděl, že poškozená s pohlavním stykem nesouhlasí a byl srozuměn s tím, že jej koná proti její vůli.

Podle § 259 odst. 3 trestního řádu může odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem ve věci, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.

Podle § 263 odst. 7 trestního řádu potom může odvolací soud z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.

K tomu lze odkázat na stanoviska autorů aktuálního komentáře k trestnímu řádu, podle nichž „Úprava rozhodování odvolacího soudu výslovně stanoví, v jakých případech se odvolací soud může odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Jde o limity, které odvolací soud nesmí jinak překročit. Odvolací soud nemůže sám rozhodnout rozsudkem, jestliže neprovede žádné důkazy a měnil-li by skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně jen na tom základě, že jinak hodnotí důkazy provedené v hlavním líčení. Pokud by odvolací soud chtěl tyto důkazy hodnotit jinak a na základě odlišného hodnocení důkazů by chtěl změnit skutkový stav, musí provést rozhodující důkazy znovu“, resp. „Jestliže totiž odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale sám hodnotí provedené důkazy jinak než soud prvního stupně, nemůže jen z tohoto důvodu zrušit napadený rozsudek a znovu

rozhodnout bez toho, že by předtím zopakoval důkazy bezprostředně před odvolacím soudem“ (k tomu viz Xxxxx, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2013, s. 3084 a 3085).

Uvedenými pravidly se odvolací soud zcela zjevně neřídil, když nalézacím soudem zjištěný skutkový stav bez doplnění dokazování změnil.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je vhodné doplnit, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 28.8.2008 sp. zn. II. ÚS 445/06, publikovaného pod č. 149/2008 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, nerespektování § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 trestního řádu odvolacím soudem představuje porušení práva na spravedlivý proces a takové řízení a rozhodnutí nese znaky libovůle. Rovněž Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 16.3.2016 sp. zn. 7 Tdo 307/2016 zaujal stanovisko, že z procesně nepřípustné změny skutkových zjištění (nerespektování § 263 odst. 7 trestního řádu) nelze vyvozovat změnu právního posouzení skutku. V předmětné věci proto shledal za naplněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Ve věci obviněného M. C. je tudíž nutno vycházet z procesně řádně dovozeného skutkového zjištění nalézacího soudu, podle kterého obviněnému bylo prokázáno, že o nesouhlasu poškozené s prováděnými sexuálními praktikami věděl a s překonáním jejího odporu byl srozuměn.

Ohledně negativního skutkového omylu je namístě uvést, že nalézací soud jeho existenci správně neshledal. K této problematice je potom možné dodat, že lze souhlasit s argumentací odvolacího soudu, že se jedná o do jisté míry atypický případ, kdy poškozená při internetové komunikaci s obviněným poměrně podrobně souhlasila s podstatou jeho následného jednání – sadomasochistickým pohlavním stykem. Nevymyká se ovšem obecné zkušenosti, že právě internetové „klábosení“ či „kecání“, tedy „chatování“, prováděné více či méně v anonymním bezpečí vlastních domovů, je plné siláckých výzev, naprostých lží a nereálných fantazií. Domluva na chatu je za této situace sice také domluvou, avšak domluvou velmi vratkou. Domluva sadomasochistických praktik na chatu proto není schváleným a pro zúčastněné následně povinným scénářem.

Lze připustit, že obviněnému zprvu nemuselo docházet, že poškozená v sadomasochistických praktikách pokračovat nechce a že měl důvody se domnívat, že jen hraje svou roli – poddání se obviněnému za dohodnutých 23.000 Kč. Za nejzazší mez, kdy obviněnému muselo být již naprosto jasné, že končí předchozí dohoda z chatu, je ovšem nutné považovat okamžik, kdy poškozená v opuštěném areálu upustila od požadavku na oněch 23.000 Kč. Od tohoto okamžiku ji s obviněným již nic nesvazovalo – nikdy dříve se neviděli, citové pouto neměli, přičemž obviněný poškozenou sexuálně zjevně nepřitahoval (což je patrno z jeho stesků u hlavního líčení, že „sex byl nijaký“, a že poškozená byla „jako robot“). Nejméně vše co následovalo od této chvíle, se muselo dít s vědomím obviněného, že překonává odpor poškozené. Nalézací soud v tomto směru současně důvodně poukázal na jeho vysokou inteligenci.

K tomu lze doplnit, že nelze zcela propojit virtuální svět se světem skutečným a považovat proto plně „závazky“ a „přísliby“ ze světa virtuálního (obdobného

charakteru jako v předmětné věci) za podklad reálného chování ve světě skutečném. Přísliby z internetového chatu jsou již ze své podstaty zatíženy takovou mírou nejistoty, že při vzájemném fyzickém setkání se zúčastnění znovu musí ujistit, co z chatovaného mysleli vážně a co nikoliv, resp. musí považovat za zcela samozřejmé, že si původní a chatrnou dohodu z chatu mohou různí účastníci vykládat různě – a tedy postoj jedné osoby není možné pokládat bez dalšího za ten správný a už vůbec nikoli za násilně vynutitelný. Kromě toho je třeba zdůraznit, že žádná dohoda v jakékoliv formě nemůže omezit poškozenou v jejím svobodném rozhodnutí, zda a v jaké podobě svolí a uskuteční sexuální styk. Nikdo se nemůže dopředu zbavit svých základních práv v oblasti svobody a lidské důstojnosti.

Lze shrnout, že odvolací soud především nebyl za daných okolností oprávněn odchýlit se od skutkových zjištění soudu nalézacího, včetně skutkových zjištění o zavinění obviněného stran jeho vědomí, že odpor poškozené není hraný. Z uvedených skutkových zjištění je potom současně zřejmé, že obviněný naplnil svým skutkem zejména i subjektivní stránku skutkové podstaty zločinu znásilnění formou nevědomé nedbalosti tak, jak byl tento zločin posouzen soudem nalézacím. Jestliže odvolací soud ve svém rozsudku tento znak skutkové podstaty neshledal, není jím provedené právní posouzení skutku správné ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a došlo k naplnění uvedeného dovolacího důvodu, neboť jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

S ohledem na popsané skutečnosti

n a v r h u j i,

aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za užití § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu

1. podle § 265k odst. 1 trestního řádu, za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.10.2017 sp. zn. 6 To 71/2017

2. podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu

3. a dále postupoval podle § 265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu, vyjadřuji i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Brno 1.12.2017

XXXx. Xxxxx Xxxxx nejvyšší státní zástupce