Předmluva
Vztahy mezi Slováky a Čechy, které v roce 1918 vyústily ve vznik Československa a poté o 74 let později v jeho definitivní rozpad v roce 1992, jsou jistě vděčným námě- tem pro historika. Česko-slovenský „sametový rozvod“ si – podobně jako před tím v roce 1989 „sametová revoluce“ – získal sympatie světové veřejnosti, která jej kladla do protikladu s krvavým koncem Jugoslávie a turbulencemi provázejícími zánik SSSR. Příklad Československa ukázal, že nemohou-li či nechtějí-li dva národy žít v jednom státě, mohou se rozejít pokojně a kultivovaně. Po roce 1992 si samozřejmě mnoho lidí na území někdejšího Československa i v zahraničí kladlo logickou otázku, co vlastně vedlo k rozpadu Československa. Zánik společného státu Čechů a Slováků se stal předmětem bádání domácích i zahraničních historiků, přičemž toto téma bude jistě zaměstnávat odborníky i v budoucnosti.1 Studium příčin rozpadu Československa má i praktický význam. Zkušenost posledního desetiletí 20. století totiž ukázala, že mno- honárodnostní státy jsou značně nestabilní a že jazyková blízkost národů vůbec není zárukou, že se stát nerozpadne. Jako problematické se ukazuje trvalé spolužití více plně vyvinutých národů v jednom státě vůbec. Evropská integrace přitom není záru- kou proti možnému rozpadu mnohonárodnostních států, jak ukazuje např. současná situace v Belgii či ve Španělsku. Vznik nových států cestou rozpadu států existujících přitom může znamenat právě v Evropské unii těžko řešitelné problémy, protože EU nemá žádný mechanismus, jak převést členství jednoho státu na dva státy nástupnické. Rozpad Československa vyvolal legitimní otázku: jestliže se ukázalo jako nemožné soužití dvou tak příbuzných národů, jakými jsou Češi a Slováci, jak mají spolu žít v Evropské unii národy, které k sobě historicky nepoutá vůbec nic?
Problematikou vztahu Čechů a Slováků jsem se začal zabývat již krátce po absol-
vování studia etnografie a historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy koncem sedmdesátých let 20. století. Češi a Slováci tehdy žili již šedesát let v Československu, které bylo od 1. ledna 1969 tzv. socialistickou federací České a Slovenské republiky. Husákův režim tvrdil, že vztahy Čechů a Slováků byly definitivně vyřešeny. Na první pohled tehdy skutečně nic nenasvědčovalo tomu, že by se někdy mohlo Československo
1 Z literatury na toto téma viz např. Xxxxx, X. – Xxxxxxx, X. et. al.: Rozloučení s Československem. Příčiny a důsledky česko-slovenského rozchodu. Český spisovatel, Praha 1993 (2. rozšířené vydání 2003); Xxxxxx, F.: Le divorce Tchèco-Slovaque. Vie et mort de la Tchècoslovaquie. Harmattan, Paris 1994; Xxxxxxx, K. P.: Česi a Slováci. Dlhá cesta k mierovému rozchodu. Odkaz, Bratislava 1994 (překlad z němčiny); Xxxxx, X. et. al.: The End of Czechoslovakia. Central European University, Budapest – London – New York, 1995; Xxxxx, E.: Česko-Slovensko. Konflikt – roztržka – rozpad. Academia Praha 2000 (překlad z angličtiny, originál: Czecho/ Slovakia. Ethnic Conflict, Constitutional Fissure, Negotiated Breakup. University of Michigan 1997); Ukiel- ski, P.: Aksamitny rozwód. Rola elit politycznych w procesie podziału Czechosłowacji. Instytut Jagieloński, Warszawa 2007.
P Ř E D M L U V A | 7
rozpadnout. Moje úzké osobní vztahy ke Slovensku mne nicméně už v osmdesátých letech vedly k přesvědčení, že taková možnost zde existuje. Zjistil jsem totiž, že Češi a Slováci žijí ve skutečnosti v Československu nikoliv spolu, ale vedle sebe, protože o sobě vědí velmi málo. Nutno říci, že především Češi nevěděli o Slovensku a jeho dějinách prakticky nic. Takřka všechny práce o slovensko-českých vztazích, ať už vyšly v meziválečném období anebo až po válce, přitom úmyslně akcentovaly slo- vensko-české přátelství a spolupráci, zatímco negativní momenty jejich vzájemných vztahů byly záměrně opomíjeny. Mým záměrem proto bylo napsat práci o slovensko-
-českých vztazích, která by informovala jednak o odlišnosti slovenského historického vývoje, jednak o konfliktních momentech vzájemných vztahů. Můj dlouhý pobyt na Slovensku, kde jsem v polovině osmdesátých let pracoval, mně umožnil shromáždit mnoho archivního materiálu, který jsem později doplnil o studium v archivech českých a moravských. Výhodou bylo, že Záhorské muzeum ve Skalici, kde jsem byl zaměst- nán, disponovalo velkou knihovnou, v níž jsem měl možnost studovat knihy někdejších ľudáckých autorů, které byly od roku 1945 zakázány a vyřazeny z veřejných knihoven.
V období před rokem 1989 nebylo možné napsat seriózní analýzu slovenské otázky v Československu. Po roce 1989 jsem se rozhodl doplnit své znalosti nejprve studiem zahraniční (exilové) literatury, která byla zpravidla na území tehdejšího Českosloven- ska vůbec nedostupná. Vlastní práci na monografii jsem započal teprve na podzim 1992, tedy v době, kdy již bylo o osudu Československa rozhodnuto. Vznik dvou zcela samostatných států si vyžádal částečně novou úpravu pojetí celé práce, protože hlavní otázkou již nebylo, zda se Československo rozpadne, ale proč se rozpadlo. Text první části knihy, zahrnující vývoj v letech 1914–1945, byl dokončen v roce 1996 a text druhé části, pojednávající o období 1945–1992, v roce 1998. První díl práce se stal mou prací habilitační na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, díl druhý pak podkladem pro získání doktorátu historických věd (DrSc.) v Akademii věd České republiky.1 Obě práce, ovšem ve stručnější podobě a především se značně redukovaným poznámko- vým aparátem, vydalo v letech 1997–1998 nakladatelství Academic Eletronic Press (AEP) v Bratislavě.2 V roce 2002 vyšla v tomto nakladatelství ještě volně navazující třetí kniha, věnovaná speciálně rozpadu Československa v roce 1992.3
První vydání mé knihy je již delší dobu rozebráno. Jsem proto velmi rád, že se
nakladatelství Vyšehrad uvolilo vydat mou knihu znovu. Od roku 1997, resp. 1998 vyšla řada nových prací k uvedenému tématu, byly zpřístupněny nové archivní doku- menty, které jsem při psaní původního textu neměl k dispozici. U tohoto nového vydání jsem proto samozřejmě využil příležitosti, abych některé věci doplnil či zpřesnil, pří- padně opravil. Kniha, kterou čtenář dostává do ruky, je tedy novým, přepracovaným a rozšířeným vydáním. Z hlediska koncepčního i z hlediska formulovaných závěrů se nicméně kniha oproti prvnímu vydání nezměnila.
1 Xxxxxxx, X.: Češi a Slováci ve 20. století. Slovensko-české vztahy v letech 1914–1992. I. díl. 1914–1945. Habi- litační práce, strojopis. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Praha 1996, 672 s. Text je uložen v Archívu Univerzity Karlovy (AUK) v Praze; týž: Češi a Slováci ve 20. století. II. díl. Česko-slovenské vztahy 1945–1992. Disertační práce, strojopis, Praha 1998, 353 s. Text je uložen v Historickém ústavu Akademie věd ČR v Praze.
2 Xxxxxxx, X.: Češi a Slováci ve 20. století. Česko-slovenské vztahy 1914–1945. Academic Eletronic Press (AEP) Bratislava 1997. týž: Češi a Slováci ve 20. století. Česko-slovenské vztahy 1945–1992. AEP, Bratislava 1998.
3 Xxxxxxx, X.: Rozpad Československa. Česko-slovenské vztahy 1989–1992. AEP Bratislava 2002.
8 | P Ř E D M L U V A
K A P I T O L A S E D M Á
Češi a Slováci v tzv. lidově demokratické ČSR
O B E C N Á C H A R A K T E R I S T I K A V Ý V O J E P O R . 1 9 4 8
Období komunistické diktatury v Československu, zahrnující roky 1948–1989, je z hlediska lidského života poměrně dlouhé. Charakterizovat postoj českého a slo- venského obyvatelstva ke komunistickému režimu v uvedeném období zřejmě jedno- značně vůbec nelze a každý podobný pokus musí mít nutně charakter určitého stupně ideologizace. Odmítnout je především nutno dnes často propagovaný názor, že český a slovenský národ jako celek hned od počátku komunismus zavrhoval, případně na Slovensku dost rozšířený názor, že komunismus měl oporu jen v českých zemích, zatímco Slováci jej vždy odmítali. Podobná tvrzení jsou jen zbožným přáním někte- rých dnešních publicistů a politických činitelů. Mizivá podpora, které se ze strany obyvatel dostalo ilegálním skupinám jak v českých zemích, tak na Slovensku, není vysvětlitelná jen zesíleným policejním terorem, ale souvisí nepochybně i s postoji obyvatelstva. Dnes se již nedá říci, jaká část českého a slovenského obyvatelstva na počátku režim podporovala: jisté je jen tolik, že i když to nikdy nebyla většina, v r. 1948 to rozhodně nebyla ani zanedbatelná část. V prvním období si poměrně široké masy Čechů i Slováků mohly slibovat od nového režimu minimálně zvýšení životní úrovně a společenský vzestup. Podpora komunismu, demonstrovaná ve volbách
r. 1946, se ostatně ani nemohla ztratit za necelé dva roky. Ani tábor odpůrců režimu
ovšem rozhodně nebyl zanedbatelný, a proto neobstojí ani tvrzení komunistických historiků o podpoře „naprosté části obyvatelstva“ poúnorovému režimu. Početné střední vrstvy, zejména drobní podnikatelé, živnostníci, malí a střední rolníci, kte- rým nový režim zabral výrobní prostředky a často i další soukromý majetek, již sami o sobě vytvářeli základnu pro opozici. Existence ilegálních skupin, byť byla jejich síla Státní bezpečností uměle zveličována, stávky a dělnické nepokoje při měnové reformě r. 1953, a zejména pak masová emigrace na Západ, mají svou nezpochybni- telnou vypovídací hodnotu.
Pokud jde o odpůrce režimu, je nutno říci, že zde existoval rozdíl mezi situací v českých zemích a na Slovensku, stejně jako i mezi českou a slovenskou emigrací na Západě. Jestliže v českých zemích antikomunisté zcela akceptovali existenci Česko- slovenska a z hlediska státoprávního stáli tedy na stejných pozicích jako vládnoucí komunistické elity, pak na Slovensku tomu tak nebylo. Antikomunisté zde byli rozdě- leni ještě podle svého vztahu k myšlence Československa, přičemž právě nejagresiv- nější složky odporu, sdružené na domácí půdě v ilegální „Bielej légii“, společný stát odmítaly. Pravda, rovněž mezi stoupenci komunismu by bylo možno vystopovat do určité míry obdobné rozdělení: zatímco čeští komunisté akceptovali existující model
Č E Š I A S L O V Á C I V T Z V. L I D O V Ě D E M O K R A T I C K É Č S R | 363
česko-slovenského uspořádání bez výhrad, slovenští byli rozděleni na centralisty, ztotožňující se s uspořádáním, a na národně orientované, počítající alespoň perspek- tivně s jeho korekturami. Československo nicméně ani oni neodmítali. Obecně tedy možno říci, že zatímco českou společnost rozděloval jen vztah ke komunismu, nikoliv však vztah k československému státu, resp. k jeho podobě, pak slovenskou společnost rozdělovalo obojí. Vyplývalo z toho mimo jiné i to, že do budoucna bylo velmi těžké spojit do jednoho proudu jak všechny slovenské odpůrce režimu, tak zejména jeho všechny české a slovenské odpůrce.
Stabilizace dvou antagonistických bloků v padesátých letech, a zejména potlačení protikomunistického povstání v Maďarsku v r. 1956, na jehož podporu odmítl Západ cokoliv učinit, ukázaly odpůrcům režimu, že svržení komunismu není na pořadu dne. Rovněž nezanedbatelná část původních stoupenců režimu po masivních čistkách počát- kem padesátých let, měnové reformě a událostech v r. 1956 značně ochladla. Z obou táborů tak postupně začala vznikat jakási „šedá zóna“ lidí, kteří komunistický režim prostě akceptovali jako realitu, kterou snad bude možno cestou postupných malých kroků poněkud modifikovat. Tyto iluze o možnosti reformy se definitivně rozply- nuly v okamžiku, kdy začaly zdánlivě přinášet své ovoce – totiž v r. 1968. Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a následující dvacetiletá „normalizace“ (1969–1989) posílila „šedou zónu“ a víceméně pasivní akceptaci komunismu jako nut- ného nezměnitelného zla. Na rozdíl od padesátých let Xxxxxxxx vedení ani nic víc od obyvatelstva nežádalo. Za čtyřicet let komunismu vyrostly dvě generace Čechů a Slo- váků, kteří si už zpravidla ani jiný systém nedovedli představit. Naproti tomu skrytý česko-slovenský antagonismus, či spíše pocit, že tento vztah není takový, jaký by měl být, byl v té či oné formě přítomen po celou dobu a lidé, zejména pak na Slovensku, jej vždy vnímali. Protože komunismus byl jako systém obyvatelstvem v zásadě akcep- tován, znamenalo to, že utváření česko-slovenského poměru a jeho případné změny se musely do tohoto systému vtěsnat. Iniciativa ke změně přitom vždy vycházela ze slovenské strany.
P Ř E V R A T Z 2 5 . Ú N O R A A S L O V E N S K O
Převzetí moci komunisty v únoru 1948 bylo již v historické literatuře mnohokrát zpracováno: 10. února 1948 přijala vláda návrh ministra X. Xxxxxx o měsíčním pří- davku 800 Kčs pro veřejné zaměstnance. Návrh označili komunisté za neúnosný pro státní pokladnu a předseda ÚRO Xxxxxxx Xxxxxxxxx se rozhodl svolat do Prahy sjezd závodních rad. Ten byl 12. února svolán na 22. únor. 11. února se komunisté, poté co zemědělský výbor sněmovny neschválil jejich návrh zákona o nové zemědělské reformě, omezující vlastnictví půdy na 50 ha a vyvlastňující veškerou půdu těch, kteří na půdě nepracovali, rozhodli svolat sjezd rolnických komisí. Konečně 13. února ve vládě obvinili národně socialističtí ministři ministra vnitra Xxxxx, že provádí bez vědomí vlády personální změny v bezpečnostním aparátu s úmyslem obsadit rozho- dující místa v Praze komunistickými policejními důstojníky. Bylo zřejmé, že všechny tyto akce mají za cíl jednak prosadit v ekonomické oblasti další znárodnění a oslabení velkých sedláků, což by ohrozilo samotnou podstatu kapitalismu, jednak zmocnit se policie a armády a zavést postupně komunistickou diktaturu. Národně-socialističtí,
364 | K A P I T O L A S E D M Á
lidovečtí a demokratičtí ministři se rozhodli trvat na odvolání personálních změn v policii a v případě, že by jim nebylo vyhověno, podat demisi. Čtyři ministři za DS (Xxxxxxx Xxxxxx, Xxxxxx Xxxxxxx, Xxx Xxxxxxx a Xxxx Xxxxxx) se tak rozhodli i přesto, že předsednictvo strany se poměrem hlasů 7 : 3 vyslovilo proti demisi. Nekomunis- tičtí politici věřili, že buď Xxxxxxxx nebude moci bez podpory jejich stran sestavit novou vládu a potom za setrvání v kabinetu budou žádat politické koncese, nebo vláda padne jako celek a budou vypsány předčasné volby, ve kterých komunisté utrpí porážku. 20. února 1948 pak ministři tří uvedených stran skutečně podali demisi.1 Xxxxxxxx nicméně prohlásil, že vláda zůstává ve funkci, protože z 26 ministrů jich podalo demisi jen 12: formálně bezpartijní ministr obrany gen. Xxxxxx Xxxxxxx a ministr zahraničí Xxx Xxxxxxx zůstali ve funkcích. Komunisté se pak zaměřili na vyvolávání nátlakových akcí, které měly donutit prezidenta Xxxxxx, aby demisi přijal a vládu doplnil z levicových politiků stran Národní fronty, ochotných spolupracovat s komunisty. Sjezd závodních rad zároveň 22. února vyhlásil na 24. únor generální stávku a vystoupil s požadavkem znárodnění podniků nad 50 zaměstnanců. Ačkoliv
25. února podali demisi také sociálnědemokratičtí ministři Xxxxx a Xxxxx a vláda
tedy měla odejít jako xxxxx, nestalo se tak. 25. února Xxxxx kapituloval. V nové vládě tzv. obrozené Národní fronty sice formálně zůstaly zastoupeny stejné politické strany jako dříve, avšak ve skutečnosti šlo o zbytky původních stran „očištěné“ od „reakce“ a plně spolupracující s KSČ. Slovensko bylo v čtyřiadvacetičlenném kabinetu zastou- peno pěti členy, z nichž tři zastupovali KSS (místopředseda vlády Xxxxxx Xxxxxx, ministr zemědělství Xxxxxx Xxxxx a státní tajemník v MZV Xxxxxxxx Xxxxxxxxx, který se po smrti Xxxx Xxxxxxxx 10. března stal ministrem zahraničí), jeden Stranu slo- body (ministr unifikací Xxxxx Xxxxxx) a jeden opoziční skupinu v DS (státní tajemník v ministerstvu obrany Xxx Xxxxxx).2
V souvislosti s únorovým převratem je však vhodné povšimnout si vývoje na Slo- vensku, který částečně zůstává v pozadí zájmu badatelů. Jde zde především o vývoj v Demokratické straně. Na počátku r. 1948 se zdálo, že DS se znovu upevnila. Ze strany byl vyloučen bratislavský primátor Xxxxx Xxxxxx, který se po tajné dohodě s KSS poku- sil založit novou katolickou stranu a oslabit tak DS. Ve dnech 24.–25. ledna 1948 se v Bratislavě konal druhý sjezd DS, který Kyselého vyloučení potvrdil. Do únorové krize tak DS vstupovala jednotná. Předsednictvo nejprve nesouhlasilo s podáním demise svých ministrů v ústřední vládě, kterou ministr Xxxxxx Xxxxxxx zástupcům národních socialistů a lidovců už 19. února přislíbil. Ministři za DS podali demisi
„na vlastní riziko“. Ale po podání demise předsednictvo 21. února změnilo stanovisko a postup svých ministrů schválilo.3
V historické literatuře je již od r. 1948 přetřásána otázka, zda podání demise neko- munistických ministrů bylo rozumným krokem, a zejména zda prezident Xxxxx mohl odmítnout přijetí demise ministrů za národněsocialistickou, lidovou a demokratickou stranu. Již mezi poúnorovou emigrací se objevily spory, a dokonce obvinění na adresu prezidenta Xxxxxx v této věci a podobné úvahy se objevují dodnes. Spor je do značné míry jen akademický, protože otázka moci byla tehdy již rozhodnuta a konkrétní vládní
1 Xxxxxx, X.: Nekrvavá revoluce. Mladá fronta, Praha 1993, s. 157–161. Xxxxxxxxx, X.: Na ceste…, s. 239.
2 Xxxxxxxxx, M.: Na ceste…, s. 245.
3 Syrný, M.: Slovenskí demokrati…, s. 346.
Č E Š I A S L O V Á C I V T Z V. L I D O V Ě D E M O K R A T I C K É Č S R | 365
krize posloužila jen jako vhodná záminka. Komunisté měli v únoru 1948 pod kontro- lou policii i armádu, a nadto si v podobě lidových milicí vytvořili další paramilitární organizaci, podléhající pouze jim. Nátlakové skupiny v podobě tzv. akčních výborů Národní fronty, vzniklé na všech úrovních od obcí až po celoslovenskou a celostátní, odstranily odpůrce komunistů jako „nepřátele lidu“ z úřadů, takže žádná vláda nema- jící podporu komunistů neměla možnost svá rozhodnutí uvést do praxe. Jinak řečeno, kdyby nebylo záminky s odstoupením nekomunistických ministrů, jistě by se našla jiná a v krajním případě měli komunisté možnost provést převrat i s použitím síly. Vývoj na Slovensku v únorových dnech je přesvědčivým důkazem, že otázka for- málního přijetí demise byla podřadná. Slovenský příklad ukazuje jasně, že v případě odmítnutí přijetí demise by komunisté stejně vytvořili novou vládu. Na Slovensku totiž na rozdíl od ústřední vlády pověřenci za DS demisi nepodali a Sbor pověřenců jako slovenská vláda měl tedy podle ústavních zvyklostí pokračovat ve své činnosti dále v původním složení. Nekomunističtí pověřenci, a zejména pověřenectvo vnitra vedené nestraníkem Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxxx, však velmi rychle ztratili reálnou moc. Stalo se tak na základě činnosti akčních výborů NF, které – podobně jako v českých zemích – byly formálně ustaveny jako výbory stran NF k očistě této organizace, avšak ve skutečnosti byly zcela pod vlivem komunistů. AV NF zahájily na Slovensku hlavní činnost na okresní úrovni s cílem paralyzovat správu a nahradit ve vedení ONV, pří- padně v oblastech s maďarskou většinou OSK (okresní správní komise), dosavadní osoby spjaté s DS vlastními lidmi bezvýhradně oddanými KSS. V první řadě odstra- nily okresní akční výbory NF (OAV NF) z funkcí nekomunistické předsedy ONV, resp. OSK. Postup se opíral formálně o vyhlášku pověřenectva vnitra z r. 1945 o tvo- ření národních výborů.1 Tam, kde OAV NF nahradily méně než polovinu členů rady, byl ONV pouze doplněn, v ostatních případech byl rozpuštěn a nahrazen Dočasnou okresní správní komisí (DOSK).2 Na základě doporučení ONV, resp. DOSK, byly pak
„rekonstruovány“, resp. rozpuštěny i MNV, a to i tam, kde to místní AV NF nepoža-
dovaly. Okresní velitelství Národní bezpečnosti odmítla na příkaz Xxxxxx poslušnost jak pověřenci Xxxxxxxxxxxx, tak všem ONV a MNV, které doposud nebyly rekonstru- ovány na základě požadavků AV NF. Tak se stalo, že nejpozději od 26. února 1948 nemělo pověřenectvo vnitra vedené Xxxxxxxxxxx žádnou možnost provádět výkon svých nařízení.
Pověřenec Xxxxxxxxx sice ještě 24. února 1948 vydal pokyn předsedům ONV, aby vytrvali na místě a neustupovali tlakům OAV NF, avšak když zjistil, že ho již neposlou- chá policie, která začala přijímat rozkazy výhradně od Xxxxxx, pochopil bezvýchod- nost situace. 26. února 1948 vydal proto nový pokyn, aby tam, kde při snaze o převzetí ONV akčním výborem NF hrozí nebezpečí použití násilí, předsedové ONV ustoupili a svůj úřad vydali.3 Xxxxxx Xxxxx jako předseda Sboru pověřenců měl moc natolik pevně v rukou, že se nepotřeboval vázat formálními ohledy. Svým kolegům-pově- řencům z DS již 21. února oznámil, že demisi ministrů z DS z ústřední vlády pokládá rovněž za demisi DS ze Sboru pověřenců. Když s tím pověřenci nesouhlasili, nechal Xxxxx obsadit jejich úřady policií, která jednoduše odmítla pověřence za DS vpustit
1 Úradný vestník (úr. v.), č. 298/45 úr. v., č. 315/45 úr. v., 363/45 úr. v., č. 364/45 úr. v.
2 SNA, f. PV-obež., k. 12, obežník 1762/1-II/1-1948.
3 ŠA Bratislava, pob. Skalica, f. ONV, č. 137/1948 prez.
366 | K A P I T O L A S E D M Á
Obsah
P ř e d m lu v a 7
Ú v o d
O b e c n é p r o b lé m y v z n i k u a v ý v o je m o d e r n í c h n á r o d ů Č e s k o - s lo v e n s k é v z t a h y o d n á r o d n íh o o b r o z e n í
d o I . s v ě t o v é v á l k y 11
Stav bádání o česko-slovenských vztazích 11
Obecné zákonitosti vývoje národů a vztahů mezi nimi 17
Vznik a vývoj českého a slovenského národa a jejich vztahy 24
I . V z n i k s p o le č n é h o s t á t u Č e c h ů a S lo v á k ů 43
Češi a Slováci na počátku I. světové války 43
Zahraniční osvobozovací akce 45
Změna postoje domácí reprezentace 50
Vznik československého státu 56
I I . S lo v e n s k o v I . Č e s k o s lo v e n s k é r e p u b l i c e 69
Spojení Slovenska s českými zeměmi 69
Revoluční národní shromáždění a Slovensko 78
Počátky autonomismu 79
Ústava z roku 1920 82
Některé specifické otázky česko-slovenských vztahů 86
1. Církevní problém 86
2. Jazyková otázka 89
3. Personální otázka 96
4. Pozemková reforma 101
5. Problém hospodářského rozvoje Slovenska 104
6. Otázka společných československých dějin
a pokus o vytvoření společného národního příběhu 106
První návrh SĽS na autonomii Slovenska 110
Vstup HSĽS do vlády panské koalice 117
Tukův proces a přechod HSĽS do opozice 120
Druhý návrh HSĽS na autonomii 126
Vývoj SNS a Zvolenský pakt 128
Česká společnost, problém autonomie a slovenský čechoslovakismus 131
Postoj hlavních politických stran k slovenské otázce 133
Parlamentní a prezidentské volby r. 1935. Vláda Xxxxxx Xxxxx
a jeho pokus o řešení slovenské otázky 138
Přechod HSĽS na fašistické pozice 140
Třetí návrh HSĽS na autonomii 141
I I I . U z á k o n ě n í a u t o n o m ie S lo v e n s k a a r o z b i t í I . Č S R 153
Mnichovská krize a Žilinská dohoda 153
Uzákonění autonomie Slovenska 162
Některé specifické otázky česko-slovenských vztahů 165
1. Personální otázky 165
2. Problém Moravského Slovenska (Slovácka) 168
Rozbití Československa 172
IV. Č e š i a S lo v á c i z a I I . s v ě t o v é v á l k y 183
Protektorát Čechy a Morava a slovenský stát 183
Vztahy Slovenska a Protektorátu Čechy a Morava 200
Některé specifické problémy česko-slovenských vztahů 209
1. Postavení Čechů na Slovensku 209
2. Vztah Čechů k slovenskému státu. Poměr Slováků a Čechů 217
3. Slováci v protektorátě 219
4. Tzv. řešení židovské otázky 224
Mezinárodní aspekty slovenské otázky 233
1. Otázka obnovení Československa na Západě 233
2. Otázka obnovení Československa na Východě 243
V. S lo v e n s k é n á r o d n í p o v s t á n í , je h o s t á t o p r á v n í d o p a d
a o b n o v a Č S R 250
Příprava SNP a její státoprávní aspekty 250
Češi a Slovenské národní povstání 263
Povstalecká SNR, její sociální a státoprávní program 266
Osvobození východního Slovenska. Moskevská jednání 273
V I . S lo v e n s k o - č e s k é v z t a h y v le t e c h 1 9 4 5 – 1 9 4 8 283
První pražská dohoda 283
Vznik Prozatímního národního shromáždění
a posílení postavení vlády ve vztahu ke Slovensku 288
Druhá pražská dohoda 292
Volby 26. května 1946 a třetí pražská dohoda 293
Postoj českých stran a tzv. memorandum o Slovensku 304
Příprava nové ústavy a slovenská otázka 307
Některé problémy česko-slovenských vztahů 1945–1948 311
1. Personální a majetkové otázky 311
2. Problém retribuce a Xxxxx proces 326
3. Tzv. ľudácké spiknutí 348
V I I . Č e š i a S lo v á c i v t z v. l id o v ě d e m o k r a t i c k é Č S R 363
Obecná charakteristika vývoje po r. 1948 363
Převrat z 25. února a Slovensko 364
Ústava 9. května 369
Upevnění centralistického režimu 372
Kompetenční spory 380
Některé problémy česko-slovenských vztahů 1945–1960 384
1. Industrializace Slovenska 384
2. Problém tzv. slovenského buržoazního nacionalismu 394
V I I I . O d c e n t r a l i s m u k a u t o n o m i i ,
o d a u t o n o m ie k n o v é m u c e n t r a l i s m u 417
Slovenská národní rada a rok 1956 417
Role českých a slovenských spisovatelů 419
Ústavní zákon o pravomoci slovenských orgánů 420
Završení centralizace. Ústava 11. července 1960 425
IX . O d c e n t r a l i s m u k f e d e r a c i 434
Hospodářské aspekty slovenské otázky 434
Rehabilitace a jejich politické aspekty 435
Role české a slovenské historiografie 444
IV. sjezd Svazu československých spisovatelů a česko-slovenský problém 457
X . V z n i k č e s k o - s lo v e n s k é f e d e r a c e 461
Slovenská otázka a pád Novotného diktatury 461
Xxxxx XXXXX 000
Počátky příprav federace 470
Vznik vládní komise pro přípravu federace 476
Problém demokratizace a federalizace 478
Postoj Čechů k federaci. Ekonomické otázky 482
Problém Moravy a Slezska 484
Diskuse o zásadách československé federace 487
Federalizace a otázky armády a zahraniční politiky 492
Vypracování návrhu zásad československé federace 495
Vznik České národní rady 496
Problém federalizace KSČ 498
Okupace Československa a slovenská otázka 500
Schválení ústavního zákona o československé federaci a navazujících zákonů 509
Realizace československé federace 527
Personální otázky / Slováci v Praze 530
X I . Č e š i a S lo v á c i v o b d o b í n o r m a l i z a c e 533
Nástup Xxxxxxx Xxxxxx do čela KSČ a politika normalizace do srpna 1969 533
Demonstrace 19.–22. srpna a politika masivních čistek 1969–1970 535
Rozdíl při průběhu čistek v ČR a SR 537
Deformace československé federace 540
Období „nehybnosti“ (1971–1989) 545
Opozice proti normalizaci a česko-slovenský vztah 553
Role českého a slovenského exilu 557
Politika přestavby a česko-slovenské vztahy 558
X I I . R o z p a d Č e s k o s lo v e n s k a 565
Pád komunistického režimu a slovenská otázka 565
Česko-slovenské vztahy do voleb v červnu 1990 571
Česko-slovenská jednání 1990 a nový kompetenční zákon 578
Problém česko-slovenské smlouvy a pokus o uspořádání referenda 582
Xxxxxx Xxxxxx a Slezska 586
Problém mezinárodněprávní subjektivity Slovenska 588
Pokus o česko-slovenské vyrovnání 590
Milovská dohoda a krach česko-slovenských jednání 594
Volby 5.–6. června 1992 a dohoda o rozdělení ČSFR 596
Z á v ě r 618
Prameny a literatura 625
Summary 645
Jmenný rejstřík 657