dovolání

1 NZO 5100/2020 - 57

Nejvyšší soud prostřednictvím

Okresního soudu v Ústí nad Labem

ke sp. zn. 32 T 23/2015

Podle § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu a ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 trestního řádu podávám v neprospěch obviněných

Ing. J. Š., nar. ***, trvale bytem ***, Ing. J. Č., nar. ***, trvale bytem ***, Mgr. P. K. M., nar. ***, trvale bytem ***, Mgr. J. M., nar. ***, trvale bytem ***

dovolání

proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 5 To 78/2020, a to proti výroku, jímž bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto odvolání státní zástupkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne

26. 1. 2018 sp. zn. 32 T 23/2015, jímž byli obvinění Ing. J. Š., Ing. J. Č., Mgr. P. K.

M. a Mgr. X. X. xxxxxx vinnými a byl jim uložen trest a obviněný Mgr. P. K. M. byl obžaloby částečně zproštěn,

a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a), b) trestního řádu, přestože v řízení mu předcházejícím bylo rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2018 sp. zn. 32 T 23/2015 byl obviněný Ing. J. Š. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a přečinem porušení povinnosti pří správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílen nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a obvinění Ing. J. Č., Mgr. P. K. M., Mgr. J. M. a Bc. J. H. (ve vztahu k níž není dovolání podáváno) byli uznáni vinnými přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle

§ 220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Těchto trestných činů se dopustili tak, že

„1. obvinění Ing. J. Š., Ing. J. Č., Mgr. P. K. M. a Mgr. J. M.

s cílem zajistit Ing. Bc. P. K., nar. ***, výplatu finančních prostředků, na které neměl nárok, v dosud přesně nezjištěné době v období ode dne 22. 3. 2011 do dne 18. 9. 2011, z titulu své funkce předsedy R. r. r. s. S. (dále jen „RRRSS“), opakovaně ústně instruoval obžalovaného Ing. J. Č., který byl v této době pověřený řízením Úřadu R. r.

r. s. S. (dále jen „ÚRRRSS“), aby nalezl způsob vyplacení odměny z prostředků RRRSS v té době pro korupční jednání spáchané v souvislosti se svou činností na ÚRRRSS vazebně stíhanému Ing. Bc. P. K., který byl usnesením Výboru R. r. r. s. S. (dále jen „VRRRSS“) zbaven ode dne 28. 3. 2011 výkonu funkce ředitele ÚRRRSS, kdy při dalších jednáních mezi obžalovanými Ing. J. Š., Ing. J. Č. a Mgr. P. K. M., vymyslel obžalovaný Mgr. P. K. M., který byl v dané době vedoucím odboru vnitřních činností ÚRRRSS, způsob neoprávněného proplacení a navrhl vyplatit Ing. Bc. P. K. kompenzaci ve formě plnění z konkurenční doložky, s čímž obžalovaný Ing. J. Š. z pozice předsedy RRRSS souhlasil a ústně zadal obžalovanému Ing. J. Č., aby zajistil takové vyplacení finančních prostředků, což obžalovaný Ing. J. Č. chápal jako ústní příkaz ze strany obžalovaného Ing. J. Š., kdy následně obžalovaný Mgr. J. M., v dané době pracovně zařazený na pozici právníka odboru vnitřních činností ÚRRRSS, ve spolupráci s obžalovaným Mgr. P. K. M. a K. R., nar. ***, právně formuloval a nejpozději do dne 18. 9. 2011 připravil pro obžalovaného Ing. J. Č. dohodu o rozvázání pracovního poměru s Ing. Bc. P. K., kterou obžalovaný Ing. J. Č. následně za součinnosti a podpory obžalovaného Mgr. P. K. M. a Mgr. J. M. dne 30.

10. 2011 v K. V. podepsal a Ing. Bc. P. K. ji podepsal již dne 18. 9. 2011, přičemž tato dohoda obsahovala ujednání konkurenční doložky mezi RRRSS a Ing. Bc. P. K., spočívající v závazku Ing. Bc. P. K. zdržet se po skončení tohoto pracovního poměru po dobu osmi měsíců výkonu výdělečné činnosti, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo jiné činnosti, která by měla vůči tomuto zaměstnavateli soutěžní povahu, za což mu ze strany RRRSS bude jakožto kompenzace vyplaceno jednorázově peněžité vyrovnání ve výši osmi průměrných měsíčních výdělků, které bylo následně ve dvou splátkách ve dnech 9. 11. 2011 a dne 8. 12. 2011 vyplaceno, přičemž celkové náklady RRRSS na vyplacení kompenzace činily 745 796 Kč, z toho 385 425 Kč představoval čistý příjem Ing. Bc. P. K., to vše za situace, kdy Ing. Bc. P. K. neměl na vyplacení kompenzace v souvislosti s konkurenční doložkou žádný právní nárok, neboť u úředníků regionální rady nelze konkurenční doložku uzavřít, což vyplývá z ustanovení § 40 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve spojení s ustanovením § 17 odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, nadto byl Ing. Bc. P. K. v dané době vazebně stíhán a současně ani neexistuje reálný konkurent RRRSS v oblasti její činnosti, což muselo být obžalovaným s ohledem na jejich postavení v rámci RRRSS známo, přičemž tímto jednáním způsobili obžalovaní poškozené R. r. r. s. S., se sídlem v ***, IČO *******, škodu v celkové výši 745 796 Kč;

2. obviněný Ing. J. Š. a Bc. J. H.

s cílem zajistit obžalovanému Mgr. P. K. M. výplatu finančních prostředků, na které neměl nárok, podepsal dne 19. 12. 2011 v Ú. n. L. jako předseda R. r. r. s. S. (dále jen „RRRSS“) jmenovací listinu, kterou byl do funkce ředitele Úřadu R. r. r. s. S. (dále jen „ÚRRRSS“) jmenován obžalovaný Mgr. P. K. M., který přijetí jmenování stvrdil svým podpisem na jmenovací listině, přičemž jmenovací listina obsahovala ujednání

konkurenční doložky spočívající v závazku obžalovaného Mgr. P. K. M. zdržet se po skončení tohoto pracovního poměru po dobu jednoho roku výkonu výdělečné činnosti, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo jiné činnosti, která by měla vůči tomuto zaměstnavateli soutěžní povahu, za což mu bude ze strany RRRSS jako kompenzace vyplaceno jednorázově peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění jeho závazku, ovšem výše kompenzace byla následně upravena dodatkem k ujednání konkurenční doložky, který dne 31. 10. 2012 s obžalovaným Mgr. P. K. M., v té době trestně stíhaným v souvislosti s jeho působením na ÚRRRSS a zařazeným na pozici vedoucího odboru vnitřních činností ÚRRRSS, sjednala za RRRSS obžalovaná Bc. J. H., která byla pověřena vedením ÚRRRSS, a tento dodatek sjednala, přestože v rámci předchozí konzultace s externím právníkem, advokátem JUDr. M. V., jí bylo jednak sděleno, že odvoláním obžalovaného Mgr. P. K. M. z funkce ředitele ÚRRRSS byla konkurenční doložka anulována, jednak jí bylo doporučeno od sjednané konkurenční doložky odstoupit, což učinila, avšak v situaci, kdy obžalovaný Mgr. P. K. M. odmítl před svědky listinu s odstoupením od konkurenční doložky převzít, nadále jednala, jako by k odstoupení od ní nedošlo, kdy uzavřený dodatek s odkazem na jmenovací listinu ze dne 19. 12. 2011 obsahuje ujednání o vzdání se nároku zaměstnance na maximální peněžité vyrovnání a stanoví nové peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku za dobu osmi měsíců, které bylo následně obžalovanému Mgr. P. K. M. vyplaceno, přičemž celkové náklady RRRSS na vyplacení kompenzace činily 582 022 Kč, z toho 424 669 Kč představoval čistý příjem Mgr. P. K. M., to vše za situace, kdy Mgr. P. K. M. neměl na vyplacení kompenzace v souvislosti s konkurenční doložkou žádný právní nárok, neboť u úředníků regionální rady nelze konkurenční doložku uzavřít, což vyplývá z ustanovení § 40 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve spojení s ustanovením § 17 odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, a současně neexistuje reálný konkurent RRRSS v oblasti její činnosti, což muselo být obžalovaným s ohledem na jejich postavení v rámci RRRSS známo, přičemž tímto jednáním způsobili obžalovaní poškozené R. r. r. s. S., se sídlem v ***, IČ ******, škodu v celkové výši 582 022 Kč,

a jednáním popsaným pod body 1. a 2. postupovali obžalovaní v rozporu nejméně s níže uvedenými předpisy:

obžalovaný Ing. J. Š. v postavení předsedy RRRSS, který podle

§ 16e odst. 1 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, jedná a rozhoduje o věcech spojených s realizací regionálního operačního programu, přičemž podle § 16f odst. 2 tohoto zákona je předseda statutárním orgánem regionální rady a zastupuje ji navenek s pravomocí v rámci kolektivního orgánu rozhodovat o pracovním poměru zaměstnanců úřadu regionální rady do úrovně vedoucích odboru podle článku 1c jednacího řádu výboru, jednal v rozporu s ustanoveními § 16 odst. 1 písm. c), f), g), odst. 2 písm. c) a § 40 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve spojení s ustanovením § 17 odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb., v rozporu s ustanovením § 1 písm. a), § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s čl. 1 a čl. 2 body 2. a 3. etického kodexu regionálního operačního programu regionu s. S.;

obžalovaný Ing. J. Č. v postavení pověřeného ředitele Úřadu R. r. r. s. S. a vybavený pravomocí řídit a kontrolovat podřízené úředníky a rozhodovat v otázkách jejich pracovního poměru, kdy podle § 17 odst. 4 zákona č. 248/2000 Sb. je ředitel statutárním orgánem zaměstnavatele regionální rady, zastupuje úřad regionální rady

navenek, stanoví jejich platy a je nadřízeným všech zaměstnanců regionální rady a kontroluje jejich činnost, jednal v rozporu s ustanoveními § 16 odst. 1 písm. c), f) a g), odst. 2 písm. c) a § 40 zákona č. 312/2002 Sb., ve spojení s ustanovením

§ 17 odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb. a v rozporu s čl. 1, čl. 2 body 2. a 3. etického kodexu regionálního operačního programu regionu soudržnosti S.,

obžalovaný Mgr. P. K. M. v postavení vedoucího odboru vnitřních činností Úřadu

R. r. r. s. S. s podřízenými právníky a personalisty a vybavený pravomocí vedoucího odboru kontrolovat dodržování obecně i interně závazných právních předpisů v činnosti odboru a vyžadovat pomoc a spolupráci příslušných odborů a koordinovat činnost při zpracování smluv jednal v rozporu ustanovením § 16 odst. 1 písm. c), f) a g), odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb. a v rozporu s čl. 2 body 2. a 3. a čl. 4 bodem 1. etického kodexu regionálního operačního programu regionu soudržnosti S.;

obžalovaný Mgr. J. M. jako právník zařazený v odboru vnitřních činností Úřadu R. r.

r. s. S., poskytující stanoviska ke smlouvám a právní servis k právním otázkám zásadního významu a koordinující činnost při zpracování smluv, jednal v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 písm. c), f), g), odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb. a v rozporu s čl. 2 body 2. a 3. a čl. 4 bodem 1. etického kodexu regionálního operačního programu regionu soudržnosti S.; a

obžalovaná Bc. J. H. v postavení pověřené ředitelky Úřadu R. r. r. s. S., vybavená pravomocí řídit a kontrolovat podřízené úředníky a rozhodovat v otázkách jejich pracovního poměru, kdy podle § 17 odst. 4 zákona č. 248/2000 Sb. je ředitel statutárním orgánem zaměstnavatele regionální rady, zastupuje úřad regionální rady navenek, stanoví jejich platy a je nadřízeným všech zaměstnanců regionální rady a kontroluje jejich činnost, jednala v rozporu s ustanoveními § 16 odst. 1 písm. c), f), g), odst. 2 písm. c) a § 40 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve spojení s ustanovením

§ 17 odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb. a v rozporu s čl. 1 a čl. 2 body 2. a 3. etického kodexu regionálního operačního programu regionu soudržnosti S.“

2. Za tuto trestnou činnost byl obviněnému Ing. J. Š. podle § 220 odst. 2 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Obviněnému Ing. J. Č., obviněnému Mgr. J. M. a obviněné Bc. J. H. byl každému podle § 220 odst. 2 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Obviněnému Mgr. P. K. M. byl za přečin porušení povinnosti pří správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a za sbíhající se přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, pro který byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2016 č. j. 51 T 17/2013 – 9092, byl podle § 220 odst. 2 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 2 trestního zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 71 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající ve výkonu zaměstnání a podnikatelské činnosti v souvislosti s implementací regionálních operačních programů, hodnocením projektových žádostí o dotaci a čerpáním dotací ze strukturálních fondů Evropské unie, státního rozpočtu a rozpočtu krajů, v trvání 5 let. Současně byl ohledně tohoto obviněného zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2016

č. j. 51 T 17/2013 – 9092, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku byla všem obviněným uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili.

3. Tímto rozsudkem byl dále obviněný Mgr. P. K. M. podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 2. výroku o vině, ve kterém byl spatřován přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle

§ 220 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku.

4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni obvinění a státní zástupkyně. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 5 To 78/2020 byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání obviněné Bc. J. H. napadený rozsudek ohledně této obviněné zrušen a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že se obviněná podle

§ 226 písm. b) trestního řádu zprošťuje obžaloby pro skutek popsaný pod bodem

2. napadeného rozsudku. Odvolání ostatních obviněných a odvolání státní zástupkyně byla podle § 256 trestního řádu zamítnuta.

5. Soud prvního stupně posoudil skutky, kterých se dopustili všichni obvinění, jako přečiny porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, a to v podstatě ve shodě s podanou obžalobou. Oproti obžalobě je v případě obviněného Ing. J. Š. neposoudil též jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1, 2 písm. a), f) trestního zákoníku. Soud prvního stupně (jehož závěry převzal i soud odvolací) nepovažoval toto právní posouzení za přiléhavé s odůvodněním, že obviněný Ing. J. Š. v daném případě jakožto předseda výboru regionální rady regionu soudržnosti v postavení úřední osoby ve smyslu § 127 trestního zákoníku sice byl, ale nejednal ve vztahu ke sjednávání konkurenčních doložek ve vrchnostenském postavení, typickém pro výkon pravomoci úřední osoby. Podle soudu bylo jeho postavení vůči ředitelům úřadu rady postavením zaměstnavatele, pro které je naopak typické jednání smluvní, tedy soukromoprávní. V tomto postavení soud spatřoval rozdíl od případu zneužití pravomoci v souvislosti s rozhodováním o veřejných zakázkách.

6. Se závěry soudů, pokud jde o právní posouzení každého ze skutků jen jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, se nelze ztotožnit. Místo této právní kvalifikace měly být posouzeny jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (v případě obviněného Ing. J. Š. jako dva tyto zločiny), které byly spáchané v jednočinném souběhu se zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle

§ 329 odst. 1, 2 písm. a), f) trestního zákoníku (v případě obviněného Ing. J. Š. jako dva tyto zločiny). Dále se nelze ztotožnit ani se závěrem soudů, na základě kterého byl obviněný Mgr. P. K. M. zproštěn obžaloby, resp. bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně podané v jeho neprospěch a směřující proti tomuto výroku.

7. Z hlediska soudem použité i do úvahy přicházející jiné právní kvalifikace činu jsou pro posouzení postavení a jednání všech obviněných významná zejména ustanovení zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podpoře regionálního rozvoje“). Tento zákon stanovuje podmínky pro poskytování podpory regionálnímu rozvoji s cílem

vyváženého rozvoje státu nebo územního obvodu kraje, s tím související působnost správních úřadů, krajů a obcí a vytváří podmínky pro koordinaci a realizaci hospodářské a sociální soudržnosti (§ 1). Pro potřeby spojené s koordinací a realizací hospodářské a sociální soudržnosti byly zákonem zřízeny regiony soudržnosti a regionální rady regionu soudržnosti, které jsou právnickými osobami, mezi nimi i R. r. r. s. S. (§ 15 a § 16 odst. 1, 2, 3). Regionální rada je řídícím orgánem

R. o. p. pro příslušný region soudržnosti.

8. Zákonem byly určeny orgány Regionální rady, a to výbor, předseda a úřad Regionální rady [§ 16 odst. 1 písm. c), odst. 2, 3, 4]. Zákon vymezuje jejich pravomoci. Výbor jedná a rozhoduje o věcech spojených s realizací Regionálního operačního programu, schvaluje mj. výběr projektů, kterým Regionální rada poskytne dotaci či návratnou finanční výpomoc. Výboru je vyhrazeno schvalování rozpočtu Regionální rady (§ 16e odst. 1, 2). Předseda výboru je volen z řad členů výboru; je statutárním orgánem Regionální rady a zastupuje ji navenek (§ 16f odst. 2). Úřad je výkonným orgánem Regionální rady, který zabezpečuje veškeré úkoly spojené s funkcí řídícího orgánu Regionálního operačního programu s výjimkou těch záležitostí, které jsou svěřeny výboru. Úřad plní i úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti Regionální rady. V čele úřadu stojí ředitel úřadu, který plní vůči zaměstnancům Regionální rady funkci statutárního orgánu zaměstnavatele, stanoví xxx xxxxx a je nadřízeným všech zaměstnanců Regionální rady a kontroluje jejich činnost. Na postavení, práva a povinnosti zaměstnanců Regionální rady se vztahují ustanovení zákona o úřednících územních samosprávných celků obdobně (§ 17 odst. 1, 2, 3, 4, 6).

9. Regionální rada hospodaří podle vlastního rozpočtu za podmínek stanovených zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (§ 16a). Z rozpočtu lze hradit zejména výdaje na programy spolufinancované z rozpočtu Evropské unie a závazky vyplývající pro Regionální radu z plnění povinností uložených jí zákony, výdaje na vlastní činnost Regionální rady a další v zákoně uvedené výdaje (§ 16c).

10. Z uvedených ustanovení zákona je možné dovodit, že regionální rady soudržnosti a jejich orgány plní úkoly společnosti a státu při zajišťování hospodářské a sociální soudržnosti. K plnění těchto úkolů byly orgánům regionálních rad svěřeny pravomoci. Veřejný zájem by se měl promítnout do veškeré činnosti regionálních rad. Účel, který je zákonem sledován, by měl určovat způsob, jakým je činnost regionálních rad vykonávána vůči osobám stojícím mimo regionální rady (např. příjemcům dotací), ale i způsob výkonu vlastní vnitřní správy. Tyto zásady se promítají i do oblasti hospodaření regionálních rad, které se řídí jejich vlastními rozpočty. Je zřejmé, že z rozpočtu regionálních rad nelze hradit jakékoli výdaje, ale jen výdaje takové, které přímo či nepřímo souvisejí s účelem, pro který byly rady zřízeny.

11. Odborné a organizační zabezpečení úkolů regionální rady, které je jedním z úkolů úřadu rady, je po stránce personální zajišťováno zaměstnanci rady, kteří mají pracovněprávní nároky, zejména nárok na plat. Výdaje související s těmito nároky jsou zákonem určené výdaje, které lze hradit z rozpočtu rady. Mezi tyto nároky a oprávněné výdaje z rozpočtu však zjevně nelze zařadit bezdůvodné obohacení, tedy plnění, které nemá žádnou oporu v předpisech soukromého ani veřejného práva.

12. Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění soudu prvního stupně vyjádřených ve výroku rozsudku, shodných s podanou obžalobou a plně převzatých odvolacím soudem (s výjimkou zjištění týkajících se obviněné Bc. J. H.), obvinění jednali cíleně tak, aby Ing. Bc. P. K. a Mgr. P. K. M. byly vyplaceny finanční prostředky, na které neměli žádný právní nárok. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně tato zjištění rozvedl tak, že konkurenční doložka neměla v případě zaměstnance regionální rady žádný smysl, neboť nebyla sjednána za účelem ochrany zaměstnavatele před konkurenční činností zaměstnance. Její sjednání podle soudu jen zastíralo skutečný účel plnění, kterým bylo poskytnutí odměny, satisfakce nebo odstupného či odchodného, což bylo plnění, na které zaměstnanec neměl právní ani morální nárok. Soud prvního stupně použitou právní kvalifikaci odůvodnil tak, že obvinění porušili povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek, stanovené jim ustanoveními zákona o podpoře regionálního rozvoje a zákona o úřednících územních samosprávných celků a interními normativními akty uvedenými ve výroku rozsudku, jednali v rozporu se zájmy zaměstnavatele a způsobili mu škodu tím, že umožnili výplatu plnění, které bylo jednostranně výhodné pro zaměstnance, ale pro zaměstnavatele nemělo žádný přínos ani smysl. Odvolací soud tyto důvody nijak nedoplnil, pouze konstatoval, že judikatura, o kterou se v odvolání opírala státní zástupkyně, dovozující naplnění znaků zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku u všech obviněných, na věc nedopadá. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že ačkoli se toto přísnější právní posouzení s ohledem na zjištěný skutkový stav zjevně nabízelo již při podání obžaloby, státní zástupce je poprvé v řízení uplatnil až v podaném odvolání.

13. Za těchto skutkových zjištění nelze považovat za přiléhavé právní posouzení skutku jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle

§ 220 odst. 1, 2 písm. b) trestního řádu. Jak je potvrzováno odbornou literaturou a judikaturou, ustanovení § 220 trestního zákoníku se užije pouze tehdy, jestliže u pachatele nelze učinit závěr, že ve svém postavení obohatil sebe nebo jiného, ale dojde pouze ke způsobení škody na cizím majetku. Trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 trestního zákoníku je subsidiární k trestnému činu zpronevěry podle § 206 trestního zákoníku (viz Xxxxx, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání, Praha, X. X. Xxxx, 2012, 3614 s., s. 2181 až 2200, a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1153/2014).

14. Zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Věc je pachateli svěřena, je-li mu předána do držení či dispozice, aby s ní určitým způsobem nakládal. Pachatel si cizí věc přisvojí, pokud s ní naloží způsobem, kterým zmaří základní účel svěření a trvale vyloučí svěřitele z dispozice s věcí. Jak bylo výše uvedeno, bezdůvodné osobní obohacení nemůže patřit mezi oprávněné výdaje veřejného rozpočtu, kterým je rozpočet regionální rady. Bylo-li obviněným Ing. J. Š. v součinnosti s dalšími obviněnými rozhodnuto o poskytnutí plnění bez právního důvodu a bylo-li toto rozhodnutí realizováno, byly peněžní prostředky v majetku rady trvale odňaty jejich účelovému určení. V takovém případě došlo k jejich přisvojení, neboť obvinění s nimi naložili zcela podle své libovůle, přičemž se dostaly do výlučné dispozice Bc. Ing. P. K. a Mgr. P. K. M. Vyplacením prostředků těmto osobám vznikla na majetku rady škoda značného rozsahu.

15. Pokud jde o právní posouzení skutku i jako zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1, 2 písm. a), f) trestního zákoníku, lze se soudy souhlasit

v tom, že předsedu výboru regionální rady soudržnosti lze považovat za úřední osobu. Soud prvního stupně tento svůj názor dále nerozvíjel, neboť to pro právní posouzení skutku, které zvolil, již považoval za nadbytečné.

16. Regionální rada je právnickou osobou, je zřízena zákonem a je subjektem veřejného práva. Zákon určuje její orgány a vymezuje jejich pravomoci. Kritériem určujícím, zda určitý subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda zasahuje do práv a povinností jiných osob (srov. Xxxxx, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání, Praha, X. X. Xxxx, 2012, 3614 s., s. 1355). Lze dovodit, že regionální rada a její orgány toto kritérium splňují. K plnění úkolů ve vymezené věcné působnosti rady je jejímu výboru vyhrazeno schvalování rozpočtu a závěrečného účtu. Výboru je svěřena pravomoc rozhodovat mj. o výběru projektů, kterým bude poskytnuta dotace. Výkon tohoto rozhodnutí může rada zabezpečit i prostředky soukromého práva, např. smlouvou s příjemcem dotace. Možnost zasahovat do práv příjemce dotace se projevuje např. ve fázi kontroly dodržování podmínek, za kterých byla dotace poskytnuta. Regionální rada je totiž oprávněna vykonávat veřejnosprávní finanční kontrolu [§ 8a zákona č. 3200/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů], a v rámci ní vůči příjemci dotace zahájit potřebné kroky vedoucí ke zjištění, zda došlo k porušení rozpočtové kázně podle zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, což může být spojeno např. s povinností uhradit poskytovateli vyplacenou částku dotace. Tento postup rady má podklad v právním předpisu finančního práva, pro které je typické vrchnostenské postavení příslušných orgánů veřejné moci.

17. Členové výboru, mezi které patří i jeho předseda, jsou sice voleni ze členů zastupitelstva krajů, které tvoří příslušný region soudržnosti, v regionální radě však nevykonávají pravomoci členů zastupitelstva kraje. Předsedu (ani jiné členy výboru) tedy nelze považovat za člena zastupitelstva územní samosprávy ve smyslu

§ 127 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. V judikatuře Nejvyššího soudu již bylo vysloveno, že člena výboru regionální rady lze považovat za úřední osobu ve smyslu

§ 127 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a za úřední osobu ve smyslu

§ 127 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku lze považovat ředitele úřadu regionální rady (viz usnesení ze dne 19. 12. 2018 sp. zn. 5 Tdo 192/2018 a usnesení ze dne

16. 4. 2017 sp. zn. 8 Tdo 1376/2013). Obdobně zaměstnanec regionální rady, pokud se podílí na plnění úkolů stanovených zákonem o podpoře regionálního rozvoje a používá při tom svěřené pravomoci, může být odpovědným úředníkem orgánu veřejné moci, a tedy úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku.

18. Úřední osoba, která rozhoduje v rámci svěřené pravomoci, nemůže toto postavení pozbýt při realizaci rozhodnutí. Fáze rozhodovací je interním procesem, který je upraven předpisy veřejného práva, účinnými vůči orgánu veřejné moci. Ve fázi realizační se rozhodnutí projeví vůči osobě stojící mimo tento orgán, přičemž mohou být použity i prostředky soukromého práva. Ovšem i při použití soukromoprávních institutů neztrácí úřední osoba své postavení, nestává se představitelem soukromého subjektu. Je stále povinna řídit se předpisy veřejného práva, které upravují její postupy, a od přijatého závazného rozhodnutí se při jeho realizaci nemůže odchýlit (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne

17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018, zejména odstavce 65. a 66. a odbornou literaturu tam citovanou).

19. Soud prvního stupně ve svých úvahách, kterými vyloučil právní posouzení skutku jako trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku, zdůraznil soukromoprávní stránku věci, aniž by se blíže zabýval veřejnoprávními předpisy, které stanovují pravidla pro rozhodování orgánu veřejné moci. Státní zástupkyně v podaném odvolání poukazovala právě na veřejnoprávní aspekty věci, z čehož dovozovala opodstatněnost právního posouzení skutku jako trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, a to ve shodě s obžalobou u obviněného Ing. J. Š. a nově také u dalších obviněných. Odvolací soud na argumentaci státní zástupkyně reagoval odkazem na závěry soudu prvního stupně.

20. Nelze přehlédnout, že neoprávněná plnění měla konkrétní souvislost s pravomocí rady schvalovat rozpočet. Jak vyplynulo z výpovědi svědka Ing. M. K., který se zabýval rozpočtovou stránkou věci, vyplacení prostředků podle konkurenčních doložek si vyžádalo přesun zdrojů v rozpočtu. Rovněž z listinných důkazů provedených v hlavním líčení je zřejmé, že bylo rozhodováno o změně, resp. aktualizaci rozpočtu (příloha č. 1 spisu, č. l. 90 až 98, příloha č. 3 spisu, č. l. 55 až 56). Jak již bylo výše uvedeno, zákon o podpoře regionálního rozvoje vyhrazuje výboru regionální rady schvalování rozpočtu a závěrečného účtu. Při tomto rozhodování nemohou překročit rámec veřejných úkolů, k jejichž plnění byly regiony i regionální rady zákonem zřízeny. Přijetí a realizace rozhodnutí vedoucí k tomu, že z veřejného rozpočtu bude bez právního důvodu poskytnuto plnění osobě, která sice je zaměstnancem regionální rady, ale které právo na takové plnění nevyplývá z pracovněprávního vztahu ani z jiného právního titulu, je výkonem pravomoci odporujícím veřejnoprávnímu předpisu.

21. S důvody, které soud prvního stupně vedly k výroku o zproštění obviněného Mgr. P. K. M. obžaloby, a se kterými se ztotožnil soud odvolací, lze souhlasit v tom, že v postavení osoby, která měla při výkonu rozhodnutí výboru regionální rady o jmenování obviněného Mgr. P. K. M. do funkce ředitele úřadu povinnosti spojené s hospodařením rady, byl především obviněný Ing. J. Š. Tyto povinnosti se však na obviněného Mgr. P. K. M. vztahovaly přiměřeně z důvodu jeho dosavadního zaměstnání u regionální rady ve funkci vedoucího odboru vnitřních činností úřadu rady. I kdyby obviněný byl při jmenování, jak soud uvedl, „slabší smluvní strana“ z důvodu postavení zaměstnance, nebyla jeho svobodná vůle přijmout jmenování a nabízené podmínky výkonu práce nijak omezena a nešlo by ani o okolnost vylučující protiprávnost. Z tohoto důvodu není přesvědčivý závěr, že obviněný Mgr. P. K. M. nemohl být pachatelem trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku ani případně trestného činu zpronevěry. Bez ohledu na to se však nelze ztotožnit s konstatováním soudu prvního stupně, že obviněný nemohl být ani účastníkem na trestném činu, a to „vzhledem k povaze jeho jednání“. Povahu jednání obviněného soud nerozvedl. Ze skutkových zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný se svým zaměstnavatelem uzavřel dohodu o konkurenční doložce. Následně odmítl akceptovat odstoupení od dohody a sjednal k ní dodatek. Tyto dohody pak byly podkladem pro vyplacení peněžitého vyrovnání, čímž byla na majetku regionální rady způsobena škoda. V tomto smyslu jednání obviněného objektivně podporovalo spáchání trestného činu jeho pachatelem obviněným Ing. J. Š., čemuž by odpovídalo právní posouzení jednání obviněného Mgr. P. K. M. jako pomoci k trestnému činu podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, která je možná do doby dokonání trestného činu. Závěru o účastenství na trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku by

nebránila okolnost, z níž soudy vycházely, že obviněný nebyl, na rozdíl od obviněného Ing. J. Š., speciálním subjektem (§ 114 odst. 1, 3 trestního zákoníku), přičemž by přicházela v úvahu i pomoc k trestnému činu zpronevěry. Odkaz soudu na § 331 zákoníku práce nemůže mít pro závěr o způsobení škody význam, neboť jak sám soud uvádí, ustanovení se týká vrácení zaměstnavatelem zaměstnanci neoprávněně vyplacených částek, tedy fáze, kdy již škoda byla způsobena, resp. již došlo k bezdůvodnému obohacení.

22. Lze proto dovodit, že právní posouzení skutku též jako zločinu zpronevěry podle

§ 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) trestního zákoníku bylo přiléhavé (v případě obviněného Ing. J. Š. a Mgr. P. K. M. by šlo o dva skutky s tímto právním posouzením). V případě obviněného Mgr. J. M. (bod 1. výroku o vině) by se jednalo minimálně o účastenství na těchto trestných činech ve formě pomoci podle

§ 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku (bod 1. výroku o vině), neboť spáchání trestného činu umožnil tím, že jako právník zaměstnaný u regionální rady vypracoval dohodu o rozvázání pracovního poměru s Ing. Bc. P. K., která se stala podkladem pro další postup obviněných v rozporu s jejich povinnostmi úředních osob při nakládání se svěřeným majetkem, což pak vedlo ke způsobení škody na majetku regionální rady. Pro úplnost je možno dodat, že po změně § 138 odst. 1 trestního zákoníku účinné od 1. 10. 2020 by s ohledem na nově stanovené hranice výše škody šlo o přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, v případě obviněného Ing. J. Š. o oba přečiny dvojnásobné.

23. Soud prvního stupně skutky, o nichž rozhodoval, nesprávně právně posoudil. Tím byl založen důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pokud odvolací soud tuto vadu neodstranil a rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými, a byl jim uložen trest, resp. byl obviněný obžaloby zproštěn, založil tím důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

S ohledem na popsané skutečnosti

navrhuji,

aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle

§ 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu:

1. podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 5 To 78/2020, dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2018 sp. zn. 32 T 23/2015, a to v částech týkajících se obviněných Ing. J. Š., Ing. J. Č., Mgr. P. K. M. a Mgr.

J. M., jakož i všechna další rozhodnutí na uvedená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,

2. a dále postupoval podle § 265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjadřuji i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Brno 6. ledna 2021

XXXx. Xxxxx Xxxxx nejvyšší státní zástupce