Charakteristika pracovního práva, jeho součásti a postavení v systému práva. Pracovní právo je v rámci českého právního řádu relativně samostatným právním odvětvím, které představuje soubor právních norem upravujících vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci při výkonu práce. Jeho smyslem je regulovat výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele. Normy pracovního práva na jedné straně poskytují zaměstnavateli „nástroje k organizaci a řízení práce zaměstnanců za účelem realizace jeho činnosti“1 (plní tedy funkci organizační), na druhé straně zajišťují zaměstnanci „odpovídající podmínky při výkonu práce“2 (plní tedy funkci ochrannou). Současné pracovní právo je tvořeno třemi oblastmi – individuálním pracovním právem, kolektivním pracovním právem a právní úpravou zaměstnanosti. Právní vztahy vznikající v rámci individuálního pracovního práva představují právní poměry mezi subjekty, jež využívají pracovní sílu jiných subjektů (fyzických osob) za účelem realizace svého předmětu činnosti a nabízí práci, a subjekty, které touto pracovní silou disponují a práci za odměnu vykonávají. Jedná se tedy o vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Stěžejní pramen právních norem upravujících tuto oblast pracovního práva představuje zákoník práce. Kolektivní pracovní právo, které oblast individuálního pracovního práva doplňuje a prolíná se s ní, upravuje jednak právní vztahy mezi subjekty zastupujícími zaměstnance (nejčastěji odborovými organizacemi) a zaměstnavateli, jednak pracovní podmínky zaměstnanců (děje se tak zejména prostřednictvím normativních částí tzv. kolektivních smluv uzavíraných mezi uvedenými subjekty). Hmotněprávní úpravu kolektivních pracovněprávních vztahů obsahuje zákoník práce, procesní stránku pak reguluje zákon o kolektivním vyjednávání. Co se právní úpravy zaměstnanosti týká, jedná se o oblast upravující vztahy, které vznikají mezi 1 HŮRKA, P. a kol. Pracovní právo. 3. aktualizované vydání. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2020. s. 17.
