Definiční znaky spotřebitelské smlouvy. K tomu, aby se na spotřebitelskou smlouvu použila zvláštní jurisdikční ustanovení Brusel I bis, je zapotřebí splnění určitých podmínek. Jejich výčet nalezneme v čl. 17 Brusel I bis. Jedná se o: • přítomnost specifických subjektů ve smluvním vztahu (spotřebitele a smluvního partnera), • předmět smlouvy spadající do specifických kategorií smluv a • požadavek na skutečné uzavření smlouvy. Tyto podmínky potvrzuje i ustálená judikatura SDEU: „zaprvé má některá ze smluvních stran postavení spotřebitele, který jedná v rámci, o němž lze mít za to, že nespadá do jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, zadruhé smlouva mezi takovýmto spotřebitelem a profesionálem či podnikatelem byla skutečně uzavřena a zatřetí spadá takováto smlouva do některé z kategorií uvedených v odst. 1 písm. a) až c) uvedeného článku 15 [Brusel I; v současnosti článek 17 v Brusel I bis]“.11 Výše uvedené podmínky musí být splněny kumulativně. V případě nesplnění jen jedné z nich se tedy na takovou spotřebitelskou smlouvu spotřebitelská jurisdikční ustanovení Brusel I bis neaplikují.12 Nezbytná je rovněž přítomnost mezinárodního prvku v daném smluvním vztahu, bez kterého by se daná spotřebitelská smlouva řídila pouze vnitrostátními právními předpisy. Brusel I bis se totiž uplatní výlučně ve vztazích s mezinárodním prvkem.13 Mezinárodní prvek se přitom pro účely poskytnutí spotřebitelské jurisdikční ochrany nemusí ve smlouvě nutně vyskytovat v okamžiku uzavření smlouvy. Může se do dané smlouvy dostat až posléze, např. přestěhováním spotřebitele do jiného členského státu a tím způsobenou změnou bydliště. To výslovně vyplývá z čl. 19 odst. 3 Brusel I bis.14
