Institucionální rozhodčí řízení Vzorová ustanovení

Institucionální rozhodčí řízení. V případě institucionálního rozhodčího řízení je spor projednávám před stálými rozhodčími soudy, které lze zřídit pouze na základě zákona dle ust. § 13 odst. 1 ZRŘ. Každý stálý soud si vydává svá pravidla, podle kterých pak rozhodčí řízení před ním probíhá. Ust. § 13 odst. 2 ZRŘ stanoví, že tyto řády musí být uveřejněny v Obchodním věstníku. Součástí řádu zpravidla bývají i pravidla o nákladech rozhodčího řízení a o jejich placení stranami. Oproti řízení ad hoc má institucionální rozhodčí řízení řadu výhod. Předně mají strany usnadněný výběr rozhodců, kdy mohou vybírat z listiny rozhodců. Dále se nemusí s rozhodcem dohadovat na jeho odměně, jelikož jednoduše zaplatí poplatek dle sazebníku poplatků. Rovněž v případě smrti rozhodce rozhodčí smlouva nezaniká a spor může být rozhodnut jiným rozhodcem. Na druhou stranu tento typ řízení má proti řízení ad hoc i určité nevýhody, jako je např. určitý nedostatek odborníků z řad rozhodců na konkrétní problematiku či určitá „těžkopádnost“ tohoto typu řízení vzhledem k nutnosti dodržovat vnitřní pravidla stálého rozhodčího soudu. Na základě výše uvedených faktorů a i přes určité nevýhody, je institucionální řízení v praxi považováno za bezpečnější a efektivnější, a je proto častěji využíváno než řízení ad hoc. Stále rozhodčí se dají dále rozdělit na rozhodčí soudy s obecnou působností, tedy jsou oprávněny rozhodovat veškeré spory, což je např. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře a Agrární komoře České republiky. Dalším typem jsou rozhodčí soudy se zvláštní působností, tyto soudy jsou oprávněny rozhodovat pouze spory z určitého okruhu právních vztahů, např. Burzovní rozhodčí soud, který vznikl na základě už neplatného zákona č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů, nyní je působnost tohoto soudu upravena zákonem č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (ust. § 72).