Postavení kupní smlouvy v systému právních předpisů. Koupě a prodej patří mezi nejfrekventovanější jednání v lidském životě, proto se této oblasti věnuje celá řada právních předpisů. Základní úprava je ponechána občanskému zákoníku (z.č. 40/1964 Sb.) jako předpisu obecnému, ovšem tematikou se zabývá a rozšiřuje ji o další aspekty také zákon o ochraně spotřebitele (z.č. 634/1992 Sb.). Ve specifických případech se mohou uplatnit i zákony další, např. zákon o potravinách a tabákových výrobcích (z.č. 110/1997 Sb.). Od 1.5.2004 je navíc pro oblast kupní smlouvy závazné i komunitární právo, např. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES. Generálním pramenem upravujícím základní pojmy a podmínky vzniku, existence i zániku právních vztahů vznikajících na základě kupní smlouvy je občanský zákoník. Právě úprava kupní smlouvy dle občanského zákoníku bude tématem této práce. Ovšem kupní smlouvu upravenou v občanském zákoníku je třeba odlišovat od obchodní kupní smlouvy upravené dle zákoníku obchodního. Kupní smlouvu lze totiž uzavřít také mezi podnikateli v souvislosti s jejich podnikatelskou činností (rozhodující je objektivní účel smlouvy v době jejího uzavření), v takovém případě se jedná o kupní smlouvu uzavřenou dle obchodního zákoníku a platí pro ni jistá specifika. Rozhodujícím kritériem odlišení je tedy účel: pokud by kupující uskutečnil koupi věci pro své podnikání, ale tento účel by nebyl zjevný již při uzavření smlouvy, smlouva by se řídila občanským zákoníkem. Kupní smlouva, jejímž předmětem je nemovitost, se vždy řídí ustanoveními občanského zákoníku.1 Jinou možností, při níž se užije též úprava kupní smlouvy dle obchodního zákoníku, je situace, kdy se na použití obchodního zákoníku prodávající a kupující dohodnou. Pokud tedy prodávající vstupuje do právního vztahu s kupujícím,
