Občanský zákoník. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Občanský zákoník. Občanským zákoníkem se rozumí zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Občanský zákoník. Zákon číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdější předpisů.
Občanský zákoník. Mezi prameny veřejnoprávních smluv patří vedle ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky,17 také zákon č. 60/1964 Sb., Občanský zákoník. Obecné znaky jsou založeny na stejných principech jako u smluv soukromoprávních, a tedy i těch, které upravuje Občanský zákoník. Správní řád přímo vyslovuje subsidiaritu Občanského zákoníku, kdy stanoví, že se pro veřejnoprávní smlouvy v páté části Správního řádu přiměřeně použijí ustanovení Občanského zákoníku v situaci, nestanoví-li Správní řád jinak. Výjimkou jsou ustanovení o neplatnosti a odporovatelnosti právních úkonů, ustanovení o odstoupení od smlouvy, ustanovení o změně v osobě dlužníka a věřitele (nejde-li o právní nástupnictví) a ustanovení o započtení.18 Tímto výčtem nevyčerpáme všechny dotčené právní předpisy, což je důsledek velké rozmanitosti veřejnoprávních smluv co do objektů, které mohou zasáhnout. I když pramenem veřejnoprávních smluv jsou mnohé zákony, existují případy, kdy samy veřejnoprávní smlouvy jsou pramenem práva, tak jak je zná právní teorie. Je-li smlouva uzavřena mezi vnitrostátními subjekty a psané právo jim přiznává obecnou závaznost, (takovéto smlouvy regulují závazně celou skupinu vztahů stejného 17 především Hlava sedmá, týkající se územní samosprávy, a dále také články usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina“), především pak politická práva. Nesmírně důležité jsou mimo jiné čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť napomáhají odlišit veřejnoprávní smlouvy od smluv soukromoprávních.
Občanský zákoník. Občanské právo bývá pojímáno jako obecné soukromé právo a spolu s tím občanský zákoník jako obecný soukromoprávní předpis.36 Toto pojetí vyjadřuje i ustanovení § 2401 OZ, podle něhož pracovní poměr, jakož i práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele, upravuje zvláštní zákon, což platí i o jiných smlouvách o výkonu závislé práce zakládajících mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek, jelikož právě zahrnutí pracovního poměru do výčtu závazků z právních jednání, lze mít za výslovné potvrzení postavení občanského zákoníku jakožto obecné soukromoprávní normy i ve vztahu k zákoníku práce. Jak již bylo uvedeno, v současné době je vztah mezi zákoníkem občanským a zákoníkem práce upraven na základě principu subsidiarity upravené v § 4 ZP, který zní: „Pracovněprávní vztahy se řídí zákoníkem práce, nelze – li zákoník práce použít, řídí se takové vztahy zákoníkem občanským, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.“ Ačkoliv se může zdát tato úprava jako jasná a v zásadě bezproblémová, není tomu tak. Již ze samotné povahy pracovního práva lze na pracovněprávní vztahy aplikovat občanský zákoník jen v případě, nebude – li taková aplikace odporovat právě samotné povaze pracovního práva, a z toho důvodu nelze předpokládat použití částí občanského zákoníku upravující některé oblasti, např. rodinné či dědické právo.37 Z ustanovení § 4 ZP dále plyne povinnost při aplikaci jakéhokoliv ustanovení občanského zákoníku dodržovat základní zásady pracovněprávních vztahů uvedené v § 1a odst. 1 ZP, když nedodržení tohoto pravidla může mít především s ohledem na znění § 1a odst. 2 ZP závažné následky pro platnost právního jednání, jak o tom bude pojednáno níže. V neposlední řadě zákoník
Občanský zákoník. Práva a povinnosti z této Smlouvy vyplývající a ve Smlouvě neupravená se řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění.
Občanský zákoník. Tato Smlouva se řídí právním řádem České republiky. Práva a povinnosti, které z této Smlouvy vyplývají a které nejsou ve Smlouvě přímo upravené, se řídí především příslušnými ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Občanský zákoník. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb., která nabyla platnosti i účinnosti ve stejný den, a to 11. července 1960, vycházela z představy, že „lidová demokracie nás dovedla vítězně k socialismu“, a tím odstartovala legislativní práce na přeměně celého právního řádu tehdejšího Československa. Dotklo se to zejména stěžejních odvětví práva. V důsledku toho byly přijaty zákoník mezinárodního obchodu37, hospodářský zákoník38, zákoník práce39, zákon o rodině40, trestní zákon41 a trestní řád42, správní řád43, občanský soudní řád44 a samozřejmě i občanský zákoník č. 40/1964 Sb., jenž ode dne 1. dubna 1964, kdy nabyl účinnosti, platí v mnohokrát novelizovaném znění dodnes. Občanský zákoník z roku 1964 byl koncipován jako „spotřebitelský kodex“, tj. předpis upravující pouze právní vztahy spotřebitelů jako jednotlivců jednajících za