Počátky dopravy. Prvním a nejprimitivnějším způsobem, jakým se člověk přepravoval, byla chůze. Člověk k ní potřeboval pouze své vlastní síly, pro své potřeby maximálně upravoval stezky. Významným zlomem v dopravě byl objev kola, k němuž došlo přibližně v období 5 000 let před naším letopočtem. Dnes nám možná nepřijde tento objev nikterak převratný, ovšem je si nutno uvědomit historickou epochu, ve které k němu došlo. V době tohoto geniálního vynálezu člověk víceméně „pouze“ kopíroval přírodu a zdokonaloval to, co viděl okolo sebe. V případě vynálezu kola tomu tak nebylo, neboť žádný živočich se nepohybuje pomocí kol. V období 4 000 let před naším letopočtem člověk začíná s domestikací zvířat, která následně využíval jako tažnou sílu. První vyobrazení kolového dopravního prostředku pochází z období přibližně 3 500 let před naším letopočtem a pochází z Mezopotámie. V období starověku došlo k významnému rozvoji dopravy. První civilizace vznikaly v blízkosti velkých řek, a to zejména proto, že sloužily jako zdroj vody pro zemědělství. Později se však staly významnými dopravními tepnami. V případě přímořských civilizací pak dochází k rozvoji dopravy námořní (např. Kréta, Foinikie či Řecko). Jednou z nejvýznamnějších historických epoch je období starověkého Říma. Římané byli prakticky první civilizací, která ve větším měřítku začala budovat zpevněné cesty. Římská silniční infrastruktura byla tvořena cestami o celkové délce přes 400 000 kilometrů, z čehož přibližně osmdesát tisíc kilometrů bylo tvořeno zpevněnými cestami.2 Zpevněné cesty byly původně budovány pro vojsko, neboť by byl pohyb armády v bahně nemalým zdržením při přesunu. Později byly cesty budovány i pro obchodní účely. Po pádu římské říše dochází k dočasnému úpadku rozvoje společnosti a tedy i rozvoje dopravy.
