Prevenční povinnost v tuzemské rozhodovací praxi. Dokladem možnosti vnímat informační povinnost jako součást obecné prevenční povinnosti je rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 1997, sp. zn. 5 Cmo 347/96. V posuzovaném případě se soud zabýval otázkou, zda má banka jakožto úvěrující povinnost zjišťovat všechny okolnosti stran zamýšleného podnikání úvěrovaného a zda má povinnost na tyto okolnosti úvěrovaného upozornit. Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že jedině tehdy, když by banka znala závažné skutečnosti, které by předem vážně ohrožovaly zjištěný podnikatelský plán úvěrovaného, a nesdělila je, by přicházela v úvahu aplikace obecné prevenční povinnosti a následků jejího porušení. Toto rozhodnutí je v souladu s pozdější judikaturou Nejvyššího soudu, která stanovila limity prevenční povinnosti: „Každý je … povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení [§ 415 obč. zák.] mu však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody“.104 Uvedený rozsudek Vrchního soudu tak povinnost sdělení informací vztahujících se k podnikatelskému plánu druhé strany nevnímá jako „bezbřehou povinnost předvídat a předcházet veškerým v budoucnu možným škodám“105, ale pouze jako povinnost sdělit druhé straně ty skutečnosti, které by podnikatelský plán druhé strany ohrožovaly vážně. Dalším z případů dovození informační povinnosti z obecné prevenční povinnosti je zmaření uzavření smlouvy z důvodu, který musel být jedné straně znám již před začátkem jednání o uzavření smlouvy.106 Ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3725/2009, se Nejvyšší soud České republiky zabýval sporem, jehož těžiště spočívalo podle jeho slov „ve výkladu informační povinnosti stran při uzavírání
