PRÁVA MENŠINOVÉHO AKCIONÁŘE. Teorie nahlíží na akciovou minoritu v zásadě dvěma hlavními způsoby.1 Jednak ji chápe jako, ač v právní úpravě nezmiňovaný, ale ve své podstatě mimořádný orgán společnosti sui generis, který vůči společnosti plní duplicitní funkci dozorčí rady; totiž že je mechanismem poskytujícím ochranu zájmům společnosti před nezákonným postupem většiny. Druhý přístup vychází zejména z hodnocení menšinového akcionáře jako subjektu, jehož chování se řídí především zájmy vlastními, které se se zájmy společnosti mohou, ale nemusí shodovat. Obchodní zákoník sám pojem menšinový akcionář, akciová minorita nebo jiný obdobný termín nepoužívá.2 Stejně tak nepoužívá ani pojmy menšinová či minoritní práva; s touto terminologií pracuje jen teorie a právní praxe. Je nutno si uvědomit, že jakkoli se hovoří o právech akcionářské minority, přísluší tato práva všem akcionářům, tedy i většinovým. Minoritní práva je tak možno vymezit spíše jako soubor práv, jejichž cílem je poskytnout zvláštní ochranu ohrožené skupině akcionářské minority. Materiálním pramenem právní úpravy jsou zjištění, že akcionáři nedisponující dostatečně vysokým podílem na základním kapitálu mají neúměrně omezený vliv ve společnosti, a to i tak, že v některých případech fakticky některá akcionářská práva mohou vykonávat buď jen s velkými obtížemi, nebo vůbec. U kapitálových společností se sice počítá s tím, že tvorba vůle společnosti vychází z většinového principu, ale plošná aplikace tohoto principu bez zohlednění všech jeho důsledků by vedla k nepřiměřenému oslabení právního (a tím i ekonomického) postavení menšinových společníků. Minorita je definována v § 181 odst. 1 ObchZ kvantitativně ve vztahu k výši základního kapitálu. K tomu, aby akcionář nebo akcionáři společnosti mohli uplatňovat práva, která
