Reforma obchodování s emisemi. Třetím důležitým opatřením, které vytvoří motivující prostředí pro investice do nových technologií a čistých paliv, je reforma obchodování s emisemi. Obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů má za prvé snížit emise a za druhé zajistit, že se tak stane co nejlaciněji. V ekonomické teorii se koncept obchodovatelných povolení objevil už v roce 1960. Evropský model je inspirován úspěšným systémem obchodování s emisemi oxidu siřičitého v USA, kde během devadesátých let levně a úspěšně snížil kyselé deště. Hlavní princip obchodování tkví v tom, že není důležité, ve které konkrétní továrně nebo zemi se znečištění sníží. Na rozdíl od klasických ekologických zákonů proto regulátor neurčuje konkrétní limity emisí pro jednotlivé znečišťovatele. Pouze stanoví celkové množství povolenek ke znečišťování (a zajistí, aby si je podniky mohly opatřit). Elektrárny, teplárny, chemičky, cementárny a další je pak mohou vzájemně prodávat a nakupovat. Výsledek: emise se na stanovenou úroveň sníží nejlevnějším možným způsobem. Zařídí to trh. Obchodování má také permanentně motivovat ke snižování znečištění. Vytvoří totiž cenu uhlíku. Představme si manažera podniku, který podléhá klasickým legislativním standardům a platné emisní limity dodržuje: bylo by mu úplně jedno, kolik vypouští, neboť zákonné povinnosti už splnil. Jenomže nyní se dívá na komín a přemítá. Každá tuna oxidu uhličitého se rovná několika stokorunám, které utratí (nebo by mohl dostat) za emisní povolenku. Kdyby ji ušetřil, třeba dřívější výměnou výrobní technologie, sníží si náklady. Emise dostávají v očích průmyslníků naprosto konkrétní cenu a promítají se do ekonomických výsledků firem. Evropská unie svůj systém obchodování s emisemi (EU ETS) spustila v roce 2005. Vedle elektráren a tepláren zahrnuje také velké průmyslové znečišťovatele, jako jsou rafinérie, cementárny či vápenky, papírny, chemičky nebo hutě. V České republice je to celkem asi 400 zařízení, která vypouštějí přibližně 60 % emisí skleníkových plynů (a zhruba 10 500 podniků, respektive 40 % emisí v EU). První kolo evropského obchodování s emisemi bylo prakticky fiaskem. Česká vláda a některé další členské státy unie umožnily svému průmyslu, aby znečištění namísto snižování – ještě zvyšoval. Příděl byl dokonce tak velký, že jej podniky ani nevyužily. České podniky paradoxně dostaly o 16 % více povolenek k emisím, než vůbec dokázaly vypustit; v součtu EU rozdíl činil 6 % navíc. Trh se proto rychle zhroutil. Cena klesla skoro na nulu, tak...
