Status delegací. Delegace lze považovat za zahraniční orgány pro mezinárodní styky ve smyslu mezinárodního práva. Logistické a personální zabezpečení má na starosti samotná ESVČ, institucionálně ale spadají pod pravomoc vysokého představitele. Rozhodnutí o otevření nebo uzavření delegace přijímá vysoký představitel po dohodě s Radou a Komisí. V čele delegace stojí její vedoucí, který odpovídá za její celkový chod a za zajištění koordinace všech činností EU. Personál delegací mohou kromě pracovníků ESVČ tvořit také pracovníci Komise. Jak jsem zmínila již výše, před přijetím Lisabonské smlouvy EU disponovala diplomatickými zastoupeními, která se formálně nazývala zastoupení Evropské komise. Rozsah výsad a imunit těchto zastoupení stanovoval Protokol o výsadách a imunitách Evropské unie, který byl vtělen i do neúspěšné Ústavní smlouvy. Výsady a imunitu současných delegací upravuje článek 5 odst. 6 rozhodnutí Rady o organizaci a fungování ESVČ (2010/427/EU), který říká: „…Vysoký představitel přijme zejména opatření nezbytná k zajištění toho, aby hostitelské státy poskytly pro delegace Unie, jejich pracovníky a jejich majetek stejné výsady a imunity jako ty, jež jsou uvedeny ve Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích ze dne 18. dubna 1961.“ Původní delegace Komise řešily výlučně otázky spadající pod pravomoc Společenství. Jednalo se především o řízení programů technické a finanční spolupráce a o provádění obchodních dohod a dohod o spolupráci. Politické a bezpečnostní otázky byly řešeny přímo s velvyslanectvími členských států, jejichž pozice byly koordinovány a zastupovány zemí předsedající Unii. Vstupem Lisabonské smlouvy v platnost získaly delegace EU pravomoc také v oblasti SZBP. Zahraničně-politické kompetence tak byly převedeny z velvyslanectví na delegace EU. Delegace EU však s velvyslanectvími musí spolupracovat a snažit se dosáhnout společného postoje. V případě, že se členské státy dohodnou na společném postoji, jsou to právě delegace EU, které tento postoj prezentují ve třetích zemích. Ve skutečnosti ovšem jeho přijetí brání různé zájmy a postoje členských států, což souvisí také s neochotou podpořit větší integraci v zahraniční politice. Ke sbližování pozic jednotlivých členských států má přispět právě ESVČ. Pokud jsou totiž zástupci členských států seskupeni do společné institucionální struktury, jsou více nakloněni vypracování a dosáhnutí společného postoje než kdyby tomu tak nebylo. Řada studií zjistila, že socializace diplomatů členských států pracujících v rám...
