Výhradní a nevýhradní licence. Autorskoprávní licenční smlouva musí být uzavřena v písemné formě, pokud se licence poskytuje jako výhradní (§ 46 odst. 4 AutZ). Zde je namístě vysvětlit institut výhradní a nevýhradní licence. Podle ust. § 47 odst. 1 AutZ platí, že licence může být poskytnuta jako licence výhradní nebo licence nevýhradní. V případě výhradní licence autor nesmí poskytnout licenci třetí osobě. Pokud není sjednáno jinak, je v případě výhradní licence i sám autor povinen zdržet se výkonu práva užít dílo způsobem, ke kterému udělil licenci (srov. § 47 odst. 2 AutZ). „Výhradnost licence nemusí být ve smlouvě sjednána výslovně; postačí tedy, když ze smluvního ujednání vyplývá. Jednoznačně lze ale doporučit, aby ujednání v tomto smyslu bylo výslovné. Výhradnost licence (exkluzivita) spočívá v tom, že byla-li udělena, nemůže autor licenci ohledně dotčených způsobů užití udělit další osobě. Zákon o svobodném přístupu k informacím v souvislosti s poskytováním informací umožňuje udělení jen nevýhradní licence. Poskytnutí výhradní licence přichází v úvahu jen v případě nezbytného a veřejného zájmu, přičemž důvodnost poskytnutí výhradní licence musí být každé tři roky nově posouzena.“7 V případě nevýhradní licence tato omezení neplatí a autor je i nadále oprávněn k výkonu práva užít dílo způsobem, ke kterému licenci udělil, jakož i k poskytnutí licence třetím osobám (srov. § 47 odst. 3 AutZ). Podle ust. § 47 odst. 4 AutZ platí, že nevýhradní licence získána nabyvatelem před následným poskytnutím výhradní licence třetí osobě zůstává zachována, pokud není mezi autorem a nabyvatelem takové nevýhradní licence sjednáno jinak. Smlouva, kterou autor poskytne třetí osobě licenci v době, kdy trvá výhradní licence nabyvatele k témuž způsobu užití, je podle ust. § 47 odst. 5 AutZ neplatná, ledaže nabyvatel výhradní licence k uzavření takové smlouvy udělí písemný souhlas.
Výhradní a nevýhradní licence. Autorský zákon rozeznává z pohledu výlučnosti užití dva základní typy licencí: ◼ Licence výhradní Při udělení výhradní licence nesmí poskytovatel licence (autor, popř. IT firma) soft- ware licencovat jiné osobě a ani sama užívat. Toto omezení platí pouze pro právo užít způsobem, který byl sjednán v rámci licenční smlouvy. Při absenci podrobnější úpra- vy způsobu užití platí, že se omezení poskytovatele licence vztahuje na všechna užití a v takovém rozsahu, jak to je nutné k dosažení účelu licenční smlouvy. Výhradní licence jsou sjednávány většinou tam, kde je software vyvíjen na míru kon- krétního zákazníka, který nechce umožnit, aby stejný software užívaly osoby v kon- kurenčním postavení. Výhradní licenci lze sjednat pouze písemnou smlouvou. Písem- nost formy je zachována i při uzavření licenční smlouvy prostřednictvím emailu, faxu nebo prostřednictvím internetového rozhraní, pakliže z textu je zřejmé, že je udělena výhradní licence. Pokud by taková licence písemnou formu neměla, pak by byla ne- platná. I přes neplatnost výhradní licence by bylo možné nahlížet na situaci tak, že byla udělena nevýhradní licence v rozsahu nutném k dosažení účelu ústní licenční smlouvy. ◼ Licence nevýhradní Udělení nevýhradní licence jejího poskytovatele neomezuje v dalších dispozicích se softwarem, takže jej může užívat pro své účely a zároveň dál udělovat licence k němu třetím osobám. Nevýhradní licence nevyžaduje písemnou formu. Typická je nevýhradní licence při šíření zejména tzv. krabicového softwaru. V praxi může nastat střet výhradnosti a nevýhradnosti licencí a několik následujících si- tuací, jak ukazuje obrázek 2.1. Při pozdějším udělení výhradní licence bude dřívější nevýhradní licence zachována v plat- nosti, nebude-li mezi IT firmou a nabyvatelem nevýhradní licence sjednáno jinak. Na- byvatel výhradní licence by tak musel strpět užívání softwaru předchozím nabyvatelem nevýhradní licence. Licenční smlouva, kterou by IT firma poskytla následně nevýhradní licenci, nebo dokonce opětovně výhradní, by byla neplatná. Neplatnost by nenastala, jestliže by dřívější nabyvatel výhradní licence k uzavření takové smlouvy udělil písemný souhlas.
Výhradní a nevýhradní licence. Důležitou obsahovou součástí smlouvy je to, zda si strany sjednávají licenci „výhradní“ (někdy také označována jako „výlučná, exkluzivní nebo také sólo licence“ – zákon o ochranných známkách např. využívá označení prvního v pořadí zmiňovaného způsobu) či licenci „nevýhradní“ neboli „nevýlučnou“. Dělení licencí na výlučnou a nevýlučnou je jedním ze základních členění licencí z pohledu rozsahu poskytnutých práv k předmětu licence a je současně jediným legálním členěním vymezeným v právní úpravě, tedy právě v občanském zákoníku.