XXXXX, Xxxxxx Xxxxxxxxx. Úvod do mezinárodního práva veřejného. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2010. 142 s. ISBN 9788087284056. S. 16. značně převyšuje. Ze smluv dvoustranných se jedná zejména o smlouvy o spolupráci v rozličných oblastech činnosti smluvních stran a o smlouvy o právní pomoci. Česká republika v tomto ohledu není výjimkou a v současné době je dle evidence, kterou vede Ministerstvo zahraničních věcí České republiky (dále jen „MZV ČR“), smluvní stranou téměř dvou a půl tisíce dvoustranných mezinárodních smluv, a devíti set mezinárodních smluv mnohostranných.3 Právo mezinárodních smluv (nebo také jen „smluvní právo“) je tedy dynamickým a neustále se rozvíjejícím odvětvím obecného mezinárodního práva.4 I přes to, že se jedná o velmi důležité odvětví soudobého mezinárodního práva, k jeho kodifikaci došlo až v roce 1969, kdy byla přijata Vídeňská úmluva o smluvním právu. Tato Úmluva o smluvním právu obsahuje základní ustanovení týkající se uzavírání mezinárodních smluv, jejich vstupu v platnost, jakož i ustanovení týkající se jejich dodržování, provádění, výkladu či případné neplatnosti nebo výhrad k nim učiněných. Pro komplexnost úpravy je Vídeňská úmluva o smluvním právu považována za kodifikaci obyčejového práva vztahujícího se k mezinárodním smlouvám,5 a jako taková má značný praktický dopad a je v praxi státy při uzavírání mezinárodních smluv hojně využívána. Na Vídeňskou úmluvu o smluvním právu z roku 1969 navázaly další snahy OSN o kodifikaci smluvního práva, jež vyústily v roce 1986 ve sjednání Vídeňské úmluvy o smlouvách uzavíraných mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezinárodními organizacemi navzájem. I přes to, že tato Úmluva byla sjednána již v roce 1986, se jí doposud nepodařilo vstoupit v platnost. Tato skutečnost je zapříčiněna faktem, že Úmluva požaduje ke svému vstupu v platnost ratifikaci nebo přístup nejméně 35 států.6 K počátku roku 2013
