XXXXXX, Xxxxxxxxx, XXXXXXXX, Xxxxxxx. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 5. Praha: Codex, 1998. s. 606.
XXXXXX, Xxxxxxxxx, XXXXXXXX, Xxxxxxx. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl V. Praha: Xxxxxxx, 1937. ISBN 978-80-8596-360-1, str. 523. rozsáhlým a dost kvalitním legislativním dílem, bylo potřeba zahájit přípravy, které by vedly k rekodifikaci občanského práva. Nicméně, ještě před vznikem ČSR, byl Obecný zákoník občanský z roku 1811 dílčími novelami z let 1914 – 1916 podstatně změněn a upraven i co se práva manželského týká. Po vzniku ČSR byl jedním z nejvýznamnějších nových zákonů zák. č. 320/1919 Sb., tzv. manželská novela. Manželské majetkové poměry se ale stále řídily převzatou rakouskou úpravou až do přijetí zák. č. 265/1949 Sb., o právu rodinném.4 V roce 1949 se Národní shromáždění republiky Československé usneslo na zákoně č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, který nabyl účinnosti 01. 01. 1950. Tento zákon byl výrazně poznamenán vlivem sovětského vzoru typického pro totalitní koncepci, přičemž toto pojetí bylo podstatně odlišné od evropské kontinentální koncepce.5 A právě pod stále sílícím sovětským vlivem došlo k vynětí vztahů rodinných a manželských z věcné působnosti občanského zákoníku, což mělo za následek vznik tohoto samostatného rodinněprávního kodexu. Zákon o právu rodinném č. 265/1949 se tak vedle občanského zákoníku stal jedním ze základních kodexů této doby. Zák. č. 265/1949 Sb., o právu rodinném zavedl institut tzv. zákonného majetkového společenství, čímž opustil dosud zavedený princip spočívající v odděleném majetku manželů. V souvislosti s touto podstatnou změnou bylo potřeba vymezit rozsah zákonného majetkového společenství manželů, který vyplýval ze zákona a měl zahrnovat veškerý majetek, který manželé nabyli za trvání manželství, tj. aktiva i pasiva. Výjimku z nabývání aktiv do majetkového společenství manželů tvořil majetek, který jeden z manželů nabyl dědictvím, obdržel darem nebo pokud se jednalo o věc, která sloužila osobní potřebě či výkonu povolání jednoho manžela. Součástí zákonného majetkového společenství manželů se nestala pasiva, která vznikla jednomu z manželů před uzavřením manželství, popř. vznikla na jeho samostatném majetku (srov. § 22
XXXXXX, Xxxxxxxxx, XXXXXXXX, Xxxxxxx. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému …, s. 201–202. Podobný přístup jako Xxxxxx a Xxxxxxxx volí i Handlar, podle nějž jde-li o právní jednání písemné, kdy tato forma je pouze deklaratorní, následné nedodržení doložky písemnosti není platnosti takového ujednání na škodu. Obecně Handlar prosazuje, aby opustit požadavek formy měly strany možnost kdykoliv, v jakékoliv fázi procesu vzniku právního jednání, neb opustit požadavek formy jim nebrání ani to, že si jej předtím vymínily. Upozorňuje dále na to, že pro opuštění formy zákon žádnou formalitu nevyžaduje. Jednáním v jiné než dohodnuté formě nedochází k porušení smluvní formy, ale k její realizaci, protože forma odpovídá vůli stran. Mohlo by se zdát, že Handlar tímto odpírá doložce písemnosti prakticky jakýkoliv účinek. Na tuto pomyslnou výtku však Handlar reaguje sám a poukazuje na to, že skutečný význam bude mít doložka formy tam, kde se bude jednat bez účasti stran.122 Obdobně jako Handlar uvažuje x Xxxxxx, podle kterého má přednost před vůlí projevenou dříve vždy ta aktuálně projevená. Ačkoliv nepostačuje neformální jednání pro opuštění formy123, může být tato opuštěna cíleně, tedy že strany provedou jak neformální jednání, tak i prokazatelně v jakékoliv formě opustí dříve ujednanou výhradu formy, a to i implicitně.124 Tichý se rovněž přiklání k pojetí, podle kterého jsou strany pány smlouvy, nicméně upozorňuje na to, že ačkoliv mohou strany ve shodě jednat bez omezení formy, neměly by být takovým způsobem změněny znaky, značky nebo výrazy, které by ze své povahy neměly být postiženy změnou formy, což považuje za určité omezení autonomie vůle.125 V názoru Melzera lze nalézt určitý rozpor, když na jedné straně má za to, že existuje-li dohoda o formě, je tato forma pro strany závazná, následně se však přiklání k německému modelu, podle kterého doložky písemnosti význam prakticky nemají (viz kapitolu 5.1.5). V argumentaci pro možnost neformální změny i přes existenci doložku formy odkazuje mj. i na § 582 odst. 2 a zejména pak na § 2997 odst. 1 věta prvá OZ, podle kterých dochází k neformálnímu zhojení předcházející vady formy.126 Naproti tomu Melzer přikládá váhu dvojím doložkám písemnosti (viz kapitolu 5.4), když říká: „Ujednání, kterým se mění, příp. ruší ujednání o formě, může být sjednáno i v jiné formě, tj. i neformálně. Opak platí jen tehdy, když to ujednání stran vyloučí.“127