Common use of XXXXXXXXX, Xxxxxxx Clause in Contracts

XXXXXXXXX, Xxxxxxx. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: X. Xxxx, 1910. Celé dílo je rozděleno do devíti kapitol, přičemž poslední dvě, jak dáno logikou římské- ho obligačního práva, se věnují procesním otázkám spojeným s vymahatelností plnění podle smlouvy. První kapitola nazvaná Kontrakt jako obligace zarazí již názvem civilistu chápajícího smlouvu jako obligační Entstehungsgrund16 a zvyklého rozlišovat smlouvu a obligaci jako různé pojmy. Xxxxxxxx píše v uvedeném smyslu na různých místech díla také např. o vymahatelnosti kontraktu, o jeho zániku, rovněž o splnění či jednostranném ukončení smlouvy, ač by civilista raději mluvil o splnění dluhu, zániku smluvní obligace, jedno- stranném ukončení závazku, vymahatelnosti smluvní povinnosti. Recenzent chápe, že si autor pro obor římského práva toto terminologické pojetí může obhájit: contractus est ultro citroque obligatio, čili, jak se shodují Labeo a Ulpianus: smlouva je závazek převzatý oběma stranami.17 Obdobný výrok o deliktu však v pramenech hledáme marně a recen- zent má za to, že se takového (delictum est obligatio) sotvakdo dopustil. Recenzent tedy, byv dřív než Digestami odchován díky svému i autorově společnému učiteli Xxxxx,18 jehož slova „omnis enim obligatio vel ex contractu nascitur vel ex delicto“19 jsou snad kaž- dému známa, se nenechá přesvědčit, že se např. nájem díla rovná smlouvě o dílo (s. 219) a že by ztotožnění kontraktu s obligací bylo právnictví vůbec ku prospěchu. Kapitola, kterou Xxxxxxxx své dílo otevírá, počíná výkladem, kde že se vlastně z dějin vynořilo slovo contractus, co znamená a jak se etablovalo. Je to partie zajímavá, snad i trochu detektivní a také poučná, zvlášť pro dnešek chrlící do veřejného prostoru slova často bez zamyšlení nad jejich skutečným obsahem. Autor v této kapitole vysvětluje, jaký smysl mělo v římském právu právní pouto (iuris vinculum), jež v římskoprávním pojetí vystupuje především v kontextu žalob (s. 27 a násl.) a věnuje se i mnoha jiným otázkám obecného významu. Z nich recenzenta nejvíc zaujal výklad věnovaný důvěře (věrnosti) a autorovo pojednání, jak se vedle fides objevila bona fides a proč (s. 40 a násl.). V druhé kapitole se autor analyzuje problematiku závaznosti smluv. Vyzdvihuje římsko- právní zásadu typové vázanosti kontraktů a kromě uznaných smluvních typů se zabývá dohodami, „quorum appellationes nullae iure civili proditae sunt“ (nepojmenovanými civilním právem), jejichž obsah se teprve poznenáhlu uznával za právně vymahatelný – leč nikoli akceptací zásady pacta sunt servanda. Že svou roli i v tomto směru sehrávala jurisprudence, je jasné (s. 69 a násl.). Ta se zabývala mj. i otázkami, pod kterou z pojme- novaných smluv podřadit ujednání, u nichž nejrůznější accidentalia negotii přiřazení k určitému smluvnímu typu ztěžují. Dnes již praktikující právník naštěstí nemusí bádat, o jakou smlouvu jde při přenechání skupiny gladiátorů k zápasům v aréně za úplatu jiné- mu (s. 72, rovněž s. 217), avšak třeba vetešnické smlouvy (s. 76) se uzavírají dodnes.

XXXXXXXXX, Xxxxxxx. Dějiny a system soukromého práva římskéhoCivilní právo římské. 45. vydání. Praha: X. XxxxVšehrd, 19101921, s. 30. Celé dílo Kniha však zcela jistě nemá význam jen pro českou právní romanistiku a právní historii vůbec, pro niž jistě reprezentuje důležitý vklad poznání a myšlenek. Jde také o publikaci, která představuje podstatný přínos pro teorii smluvního práva a poznání jeho základů. V tomto smyslu má význam i pro platné soukromé právo, na něž Xxxxxxxx ostatně na růz- ných místech svého díla odkazuje, ať již při výkladu fiducie či v jiných souvislostech, a pro teorii práva vůbec. Co si zaslouží ocenění, je rozděleno do devíti kapitolvýborný styl, přičemž poslední dvě, jak dáno logikou římské- ho obligačního práva, kterým je kniha napsána. Čtenář se věnují procesním otázkám spojeným s vymahatelností plnění podle smlouvyneutápí v komplikovaných souvětích ani v pythických formulacích. První kapitola nazvaná Kontrakt jako obligace zarazí již názvem civilistu chápajícího smlouvu jako obligační Entstehungsgrund16 a zvyklého rozlišovat smlouvu a obligaci jako různé pojmy. Xxxxxxxx píše v uvedeném smyslu na různých místech díla také např. o vymahatelnosti kontraktu, o jeho zániku, Čtenář nepoznamenaný latinou nepochybně rovněž o splnění či jednostranném ukončení smlouvy, ač by civilista raději mluvil o splnění dluhu, zániku smluvní obligace, jedno- stranném ukončení závazku, vymahatelnosti smluvní povinnosti. Recenzent chápeocení, že si autor pro obor římského práva toto terminologické pojetí může obhájit: contractus est ultro citroque obligatioXxxxxxxx svůj výklad sice provází a dokládá latinskými sentencemi římských právníků, čilileč latinské citáty provází zdařilý- mi překlady. Co však recenzovanému dílu citelně chybí, jak je rejstřík usnadňující hledání v obsahu. V tom směru se shodují Labeo a Ulpianus: smlouva je závazek převzatý oběma stranami.17 Obdobný výrok mělo nakladatelství Auditorium vynasnažit o deliktu však v pramenech hledáme marně a recen- zent má za tovyšší míru uživa- telského komfortu. Leč dozajista lze recenzi uzavřít, že se takového Xxxx Xxxxxxxx napsal dobrou kni- hu, která si zaslouží zájem a pozornost. Xxxxxx Xxxxxxx. Umysł prawniczy. Kraków: Copernicus Center Press, 2018, 274 s. Xxxxxxx Xxxxxx (delictum est obligationar. 1977) sotvakdo dopustilpatří k nejvýraznějším, nejcitovanějším i nejplodnějším repre- zentantům současné polské právní vědy. Recenzent tedy, byv dřív než Digestami odchován díky svému i autorově společnému učiteli Xxxxx,18 jehož slova „omnis enim obligatio vel ex contractu nascitur vel ex delicto“19 jsou snad kaž- dému známa, se nenechá přesvědčit, že se napřJeho vědecký záběr je mimořádně široký: na za- čátku profesní dráhy převládaly práce vyrůstající z analyticko-logické tradice (za zmínku stojí zejména monografie Defeasibility of Legal Reasoning vydaná v roce 2004 v naklada- telství Zakamycze či třeba publikace Methods of Legal Reasoning sepsaná ve spoluautor- ství s X. Xxxxxxxxxx a vydaná v roce 2006 v nakladatelství Springer). nájem díla rovná smlouvě Posléze je patrné roz- šíření zájmu o dílo diskurzivní pohledy (s. 219srov. monografii Rationality and Discourse. Towards a Normative Model of Applying Law vydanou v polském Xxxxxxx Kluwer v roce 2007) a že by ztotožnění kontraktu s obligací bylo právnictví vůbec ku prospěchurůz- né argumentační techniky, a to jak lege artis (mj. KapitolaThe Art of Legal Negotiations z roku 2012, kterou Xxxxxxxx své dílo otevírá, počíná výkladem, kde že se vlastně z dějin vynořilo slovo contractus, co znamená a jak se etablovalo. Je to partie zajímavá, snad i trochu detektivní a také poučná, zvlášť pro dnešek chrlící do veřejného prostoru slova často bez zamyšlení nad jejich skutečným obsahem. Autor v této kapitole vysvětluje, jaký smysl mělo v římském právu právní pouto (iuris vinculumX. Xxxxxx sepsal s X. Xxxxxxxxxx), jež tak i non lege artis (Sztuka manipulacji vydaná v římskoprávním pojetí vystupuje především roce 2019 ve Varšavě, spoluautorství s X. Xxxxxxxxxx). Stranou pozornosti však nezů- staly ani obecnější otázky týkající se „světa bytí“ (recenzenty byla v kontextu žalob (s. 27 a násl.) a věnuje se odborném tisku vy- zdvihována zejména monografie Normatywność prawa z roku 2012, jakož i mnoha jiným otázkám obecného významuRule­Following. Z nich recenzenta nejvíc zaujal výklad věnovaný důvěře (věrnosti) a autorovo pojednání, jak se vedle fides objevila bona fides a proč (s. 40 a násl.From Imitation to the Normative Mind vydaná v témže roce). V druhé kapitole posledních letech se autor analyzuje problematiku závaznosti smluvvšak stále častěji věnuje i tématům příznačným pro kognitivisty a neurobiology. Vyzdvihuje římsko- Souvisí to nepochybně s tím, že vedle působení na katedře právní zásadu typové vázanosti kontraktů filozofie a kromě uznaných smluvních typů právní etiky Právnické fakulty Jagellonské univerzity v Krakově je Xxxxxx i ředitelem krakovského Koperníkova centra pro mezioborová studia. * Prof. Xx. XXXx. Xxxxx Xxxxx, Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i. Příspěvek vznikl s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace Ústavu státu a práva AV ČR, v. v. i., RVO: 68378122. řeší a která se zabývá dohodamijiž dočkala i svého anglického překladu (The Legal Mind, Cambridge Univer- sity Press, 2019), zní: „quorum appellationes nullae iure civili proditae sunt[č]ím je dáno přemýšlení v právu“ (nepojmenovanými civilním právems. 24), jejichž obsah respektive „jaké myšlenkové nástroje využívají právníci“ (ibidem) v rámci výkonu své činnosti. Upokojivou odpověď na tuto otázku dle Brożka nenabízí ryze právní přístupy, kterými se teprve poznenáhlu uznával do té doby zabýval,1 popřípadě, které mj. z důvodu nejasného jazyka a nezájmu o exaktnější pohled, doposud stojí stranou jeho bádání (zejména tedy fenomenologická hermeneutika – s. 6). Naopak za právně vymahatelný – leč nikoli akceptací zásady pacta sunt servanda. Že svou roli i v tomto směru sehrávala jurisprudenceinspirativní, je jasné či dokonce „průlomový“ považuje pohled nabízený kognitivní vědou a ta- ké z tohoto důvodu nabádá právníky, aby opustili své tradiční „epistemologicky konzerva­ tivní“ postoje (s. 69 15) a násl.rozšířili své úvahy i o poznatky kognitivistů. Současně však upozor- ňuje, že nelze přeceňovat jednotlivé dílčí závěry laboratorních experimentů (s. 16), neboť je lze jen obtížně zobecňovat a interpretovat. Sám proto ve své práci vychází z opakovaně verifikovaných poznatků kognitivistů, které doplňuje o filozofickou argumentaci,2 aby představil „koherentní […] filozofickou teorii fungování lidské mysli“ (s. 17). Ta Výsledný obraz, který po úvodní části postupně vykresluje ve třech meritorních kapi- tolách, sestává ze tří základních vrstev. Konkrétně – slovy samotného autora – „právní myšlení se zabývala mj. i otázkamiopírá a současně využívá tři poznávací mechanismy – intuici, pod kterou z pojme- novaných smluv podřadit ujednání, u nichž nejrůznější accidentalia negotii přiřazení k určitému smluvnímu typu ztěžují. Dnes již praktikující právník naštěstí nemusí bádat, o jakou smlouvu jde při přenechání skupiny gladiátorů k zápasům představivost a uvažování v aréně za úplatu jiné- mu jazyce“ (s. 7217; obdobně též s. 6, rovněž kde hovoří o „vzájemné souhře“ dříve vyjme- novaných strukturálních elementů právního myšlení). Připomíná přitom, že myšlení právníků se kvalitativně neliší od přemýšlení představitelů jiných vědních disciplín, ne- boť všichni představitelé homo sapiens disponují týmiž poznávacími mechanismy, které pouze „zpracovávají jiný obsah“ (s. 21714). Každá z meritorních kapitol, lapidárně pojmenovaných jako Intuice (kap. 1), avšak třeba vetešnické smlouvy Předsta­ vivost (kap. 2) a Jazyk (kap. 3), začíná od připomenutí v právní vědě dříve vypracovaných konceptů či hypotéz, a přesněji Xxxxxxxxxxxxx hunche, Xxxxxxxxxxxx průkopnického rozboru vzájemných vztahů mezi právními texty, představami a emocemi, a Rossových úvah nad pojmem „tû­tû“, a to s cílem vytvořit vhodnou půdu pro autorovy další úvahy. Současně díky těmto právněteoretickým exkurzům ukazuje, že řada myšlenek, které roze- bírá zejména z kognitivní perspektivy a ilustruje na zajímavých příkladech soudních roz- hodnutí řešených zejména před anglosaskými soudy a Soudním dvorem Evropské unie, byla dlouhodobě součástí právního diskurzu, nicméně absence dostatečně exaktních nástrojů bránila tomu, aby bylo možné ověřit jejich platnost. Nepřímo se tak rovněž od- haluje hlavní klad a přínos Xxxxxxxx přístupu, který spočívá v možnosti verifikovat řadu spekulativních názorů ohledně povahy práva, a zejména jeho interpretace a aplikace. K jakému výslednému obrazu tedy Xxxxxx dospívá? V první kapitole zaujímá ústřední místo objasnění role intuice v právním myšlení. Intuicí přitom po vzoru psychologů ro- zumí mentální operace, které nekontroluje vědomá část lidské mysli, jež probíhají rychle a automaticky (s. 7641) a které ústí v podání návrhu řešení určité otázky přicházejícího jako- by „odnikud“ (s. 46). Ve skutečnosti se uzavírají dodnes.ale opírá o naše předchozí zkušenosti, a to zejmé- na ty, které doprovázely silné emoce, anebo se typově opakovaly. Intuicí podávané nápo- vědy nabízí relativně jistá (i správná) řešení, ač nelze vyloučit chyby, budeme-li mít co dočinění s neobvyklou situací/problémem, které se vymykají dosavadním zkušenostem, nebo mají-li být aplikována formálnělogická pravidla či má být použita statistická analýza

XXXXXXXXX, Xxxxxxx. Dějiny a system soukromého práva římskéhoCivilní právo římské. 45. vydání. Praha: X. XxxxVšehrd, 19101921, s. 30. Celé dílo Kniha však zcela jistě nemá význam jen pro českou právní romanistiku a právní historii vůbec, pro niž jistě reprezentuje důležitý vklad poznání a myšlenek. Jde také o publikaci, která představuje podstatný přínos pro teorii smluvního práva a poznání jeho základů. V tomto smyslu má význam i pro platné soukromé právo, na něž Xxxxxxxx ostatně na růz- ných místech svého díla odkazuje, ať již při výkladu fiducie či v jiných souvislostech, a pro teorii práva vůbec. Co si zaslouží ocenění, je rozděleno do devíti kapitolvýborný styl, přičemž poslední dvě, jak dáno logikou římské- ho obligačního práva, kterým je kniha napsána. Čtenář se věnují procesním otázkám spojeným s vymahatelností plnění podle smlouvyneutápí v komplikovaných souvětích ani v pythických formulacích. První kapitola nazvaná Kontrakt jako obligace zarazí již názvem civilistu chápajícího smlouvu jako obligační Entstehungsgrund16 a zvyklého rozlišovat smlouvu a obligaci jako různé pojmy. Xxxxxxxx píše v uvedeném smyslu na různých místech díla také např. o vymahatelnosti kontraktu, o jeho zániku, Čtenář nepoznamenaný latinou nepochybně rovněž o splnění či jednostranném ukončení smlouvy, ač by civilista raději mluvil o splnění dluhu, zániku smluvní obligace, jedno- stranném ukončení závazku, vymahatelnosti smluvní povinnosti. Recenzent chápeocení, že si autor pro obor římského práva toto terminologické pojetí může obhájit: contractus est ultro citroque obligatioXxxxxxxx svůj výklad sice provází a dokládá latinskými sentencemi římských právníků, čilileč latinské citáty provází zdařilý- mi překlady. Co však recenzovanému dílu citelně chybí, jak je rejstřík usnadňující hledání v obsahu. V tom směru se shodují Labeo a Ulpianus: smlouva je závazek převzatý oběma stranami.17 Obdobný výrok mělo nakladatelství Auditorium vynasnažit o deliktu však v pramenech hledáme marně a recen- zent má za tovyšší míru uživa- telského komfortu. Leč dozajista lze recenzi uzavřít, že se takového Xxxx Xxxxxxxx napsal dobrou kni- hu, která si zaslouží zájem a pozornost. Xxxxxx Xxxxxxx. Umysł prawniczy. Kraków: Copernicus Center Press, 2018, 274 s. Xxxxxxx Xxxxxx (delictum est obligationar. 1977) sotvakdo dopustilpatří k nejvýraznějším, nejcitovanějším i nejplodnějším repre- zentantům současné polské právní vědy. Recenzent tedy, byv dřív než Digestami odchován díky svému i autorově společnému učiteli Xxxxx,18 jehož slova „omnis enim obligatio vel ex contractu nascitur vel ex delicto“19 jsou snad kaž- dému známa, se nenechá přesvědčit, že se napřJeho vědecký záběr je mimořádně široký: na za- čátku profesní dráhy převládaly práce vyrůstající z analyticko-logické tradice (za zmínku stojí zejména monografie Defeasibility of Legal Reasoning vydaná v roce 2004 v naklada- telství Zakamycze či třeba publikace Methods of Legal Reasoning sepsaná ve spoluautor- ství s X. Xxxxxxxxxx a vydaná v roce 2006 v nakladatelství Springer). nájem díla rovná smlouvě Posléze je patrné roz- šíření zájmu o dílo diskurzivní pohledy (s. 219srov. monografii Rationality and Discourse. Towards a Normative Model of Applying Law vydanou v polském Xxxxxxx Kluwer v roce 2007) a že by ztotožnění kontraktu s obligací bylo právnictví vůbec ku prospěchurůz- né argumentační techniky, a to jak lege artis (mj. KapitolaThe Art of Legal Negotiations z roku 2012, kterou Xxxxxxxx své dílo otevírá, počíná výkladem, kde že se vlastně z dějin vynořilo slovo contractus, co znamená a jak se etablovalo. Je to partie zajímavá, snad i trochu detektivní a také poučná, zvlášť pro dnešek chrlící do veřejného prostoru slova často bez zamyšlení nad jejich skutečným obsahem. Autor v této kapitole vysvětluje, jaký smysl mělo v římském právu právní pouto (iuris vinculumX. Xxxxxx sepsal s X. Xxxxxxxxxx), jež tak i non lege artis (Sztuka manipulacji vydaná v římskoprávním pojetí vystupuje především roce 2019 ve Varšavě, spoluautorství s X. Xxxxxxxxxx). Stranou pozornosti však nezů- staly ani obecnější otázky týkající se „světa bytí“ (recenzenty byla v kontextu žalob (s. 27 a násl.) a věnuje se odborném tisku vy- zdvihována zejména monografie Normatywność prawa z roku 2012, jakož i mnoha jiným otázkám obecného významuRule­Following. Z nich recenzenta nejvíc zaujal výklad věnovaný důvěře (věrnosti) a autorovo pojednání, jak se vedle fides objevila bona fides a proč (s. 40 a násl.From Imitation to the Normative Mind vydaná v témže roce). V druhé kapitole posledních letech se autor analyzuje problematiku závaznosti smluvvšak stále častěji věnuje i tématům příznačným pro kognitivisty a neurobiology. Vyzdvihuje římsko- Souvisí to nepochybně s tím, že vedle působení na katedře právní zásadu typové vázanosti kontraktů filozofie a kromě uznaných smluvních typů se zabývá dohodami, „quorum appellationes nullae iure civili proditae sunt“ (nepojmenovanými civilním právem), jejichž obsah se teprve poznenáhlu uznával za právně vymahatelný – leč nikoli akceptací zásady pacta sunt servanda. Že svou roli právní etiky Právnické fakulty Jagellonské univerzity v Krakově je Xxxxxx i v tomto směru sehrávala jurisprudence, je jasné (s. 69 a náslředitelem krakovského Koperníkova centra pro mezioborová studia.). Ta se zabývala mj. i otázkami, pod kterou z pojme- novaných smluv podřadit ujednání, u nichž nejrůznější accidentalia negotii přiřazení k určitému smluvnímu typu ztěžují. Dnes již praktikující právník naštěstí nemusí bádat, o jakou smlouvu jde při přenechání skupiny gladiátorů k zápasům v aréně za úplatu jiné- mu (s. 72, rovněž s. 217), avšak třeba vetešnické smlouvy (s. 76) se uzavírají dodnes.