Mezinárodní distributorské smlouvy
Právnická fakulta Masarykovy Univerzity Katedra mezinárodního a evropského práva
D I P L O M O V Á P R Á C E
Mezinárodní distributorské smlouvy
Xxxxxxxx Xxxxxxxxx 2008/2009
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Mezinárodní distributorské smlouvy zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.“
Za odborné vedení a pomoc při zpracovávání tématu práce bych ráda poděkovala JUDr. Xxxxx Xxxxxxxxx, své vedoucí práce.
OBSAH
Obsah 3
Seznam zkratek 6
1. Úvod 8
2. Mezinárodní právo soukromé a obchodní 10
2.1 Mezinárodní právo soukromé 10
2.2 Právo mezinárodního obchodu 11
2.3 Metody úpravy v českém mezinárodním právu soukromém a obchodním.11 2.4 Mezinárodní právo soukromé procesní 13
2.5 Prameny českého mezinárodního práva soukromého 13
2.5.1 Prameny mezinárodního práva soukromého vnitrostátního původu 14
2.5.2 Prameny mezinárodního práva soukromého mezinárodního původu. 14
2.5.3 Prameny mezinárodního práva soukromého komunitárního původu 15
2.6 Evropský hospodářský prostor 17
3. Distributorská smlouva jako smluvní typ 21
3.1 Charakteristika, účel a význam 21
3.2 Vnitrostátní právní úprava distributorské smlouvy a její prameny 23
3.2.1 Obchodněprávní režim distributorské smlouvy 23
3.2.2 Rámcová distributorská smlouva 25
3.2.3 Dílčí kupní smlouvy 27
3.2.4 Kupní smlouvy distributora a koncového zákazníka 27
3.2.5 Občanskoprávní režim distributorské smlouvy 28
3.3 Odlišení distributorské smlouvy od smlouvy o obchodním zastoupení a dalších podobných smluvních typů 29
3.3.1 Obchodní zastoupení 29
3.3.2 Porovnání smlouvy o obchodní zastoupení a smlouvy distributorské 30
4. Distributorská smlouva v mezinárodním měřítku 32
4.1 Užití distributorské smlouvy v mezinárodním obchodu 32
4.2 Právní režim mezinárodní distributorské smlouvy z pohledu českého mezinárodního práva soukromého 34
4.2.1 Režim rámcové distributorské smlouvy 34
4.2.2 Režim jednotlivých kupních smluv 36
4.2.3 Režim koncových kupních smluv 37
4.3 Doporučení Mezinárodní obchodní komory, UNCITRAL, UNIDROIT a další prameny neprávního charakteru 38
4.3.1 Světová obchodní organizace 39
4.3.2 Mezinárodní obchodní komora v Paříži 40
4.3.3 Komise OSN pro právo mezinárodního obchodu 40
4.3.4 Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva v Římě 41
4.3.5 Haagská konference mezinárodního práva soukromého 41
4.3.6 Mezinárodní obchodní zvyklosti 41
4.4 Judikatura 42
5 Konstrukce smlouvy a vhodné doložky 43
5.1.1 Smlouva o výhradním prodeji 44
5.1.2 Vstup zboží na trh a plán distribuce 45
5.1.3 Legislativa státu prodeje 46
5.1.4 Cena 47
5.1.5 Změna a ukončení smlouvy 47
5.2 Kupní smlouvy mezi výrobcem a distributorem 48
5.2.1 Kupní smlouvy dle Vídeňské úmluvy 49
5.2.2 Kupní smlouvy bez užití Vídeňské úmluvy 50
5.3 Kupní smlouvy mezi distributorem a zákazníkem 51
6. Závěr 53
Seznam použité literatury 57
Knižní publikace 57
Odborné články 59
Internetové zdroje 59
Právní předpisy 60
Judikatura 61
Příloha: 62
Smlouvy o právní pomoci 62
Úmluvy v oblasti unifikace kolizních norem 62
Úmluvy unifikující hmotněprávní přímé normy 62
Úmluvy v oblasti mezinárodního obchodu 63
Úmluvy v oblasti rozhodčího řízení 63
Úmluvy v oblasti ochrany autorských a průmyslových práv 63
SEZNAM ZKRATEK
ESD Evropský soudní dvůr
MOK, ICC Mezinárodní obchodní komora v Paříži
Nařízení Rady č. 44/2001 nařízení Rady č. 44/2001 o soudní
příslušnosti a uznávaní a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
obchodní zákoník zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
občanský zákoník zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Římská úmluva Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní vztahy ze dne 19.6.1980
Vídeňská úmluva, CISG Úmluva OSN o smlouvách
o mezinárodní koupi zboží ze dne 11. 4. 1980
Smlouva o ES Smlouva o založení Evropského společenství ze dne 1. 1. 1958, ve znění pozdějších změn
UNIDROIT Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva
ZMPS zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů
WTO Světová obchodní organizace
tzn. to znamená
EU Evropská unie
ES Evropská společenství
Nařízení Brusel I Nařízení č. 44/2001 o soudní pravomoci, uznání a výkonu soudních rozhodnutí
v občanskoprávních a obchodních věcech ze dne 22. prosince 2000
Nařízení Brusel II Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000
tj. to jest
x. xxxxx
Sb. Sbírky
příp. případně
1. ÚVOD
V následující práci se věnuji mezinárodní distributorské smlouvě, kterou lze považovat za neopomenutelnou součást mezinárodního obchodu. Jedná se o jednu z nejčastěji zastoupených forem realizace obchodu na území cizího právního státu, a přesto patří do oblasti práva, jemuž teorie nevěnuje příliš velkou pozornost. V naší vnitrostátní úpravě není komplexní úprava tohoto typu smluv a podobná je i situace v jiných právních řádech. Přesto se jedná o smluvní typ v mezinárodním obchodě běžně užívaný.
Cílem této diplomové práce je poskytnutí co nejkomplexnějšího pohledu na mezinárodní distributorské smlouvy z hledisek teoretických i praxe samotné a vytvoření rozboru právního režimu distributorským smluv především při užití v obchodních stycích českých obchodníků. Budu se zabývat otázkami režimu distributorských smluv v mezinárodním měřítku a normami, kterými jsou tyto smlouvy upraveny. Vzhledem ke skutečnosti, že není ani komplexní vnitrostátní úprava, považuji za vhodné věnovat pozornost i vnitrostátní úpravě distribuce zboží, a především možnostem jejího pojetí a úpravy. Prostřednictvím této práce bych chtěla ověřit, že je zde dostatečný důvod pro vytvoření samostatného smluvního typu a zároveň zda je zde dostatečný podklad vytvořený praxí pro to, aby úprava mohla být komplexní.
Distributorská smlouva jako smluvní typ není vytvořena právními předpisy, ale jedná se o vymezení vzniklé praxí. Zabývám se tedy obsahem tohoto ne zcela jasně vymezeného pojmu v co nejširší míře. Vycházím především z praxe užívané v obchodním styku. V mezinárodním měřítku jsem čerpala z literatury věnující se této obchodní praxi, většinou se jednalo o publikace mezinárodních organizací a odborné články na toto téma. V práci jsem se pokusila nastínit i výhody tohoto smluvního typu a některá jeho úskalí. Jedna kapitola je věnována porovnání s jiným podobným smluvním typem a v textu práce se na jiné smluvní typy odkazuji, protože při absenci vlastní úpravy jsou jiné smluvní typy vhodným východiskem
pro dotvoření smlouvy innominátní.
Moje diplomová práce bude rozčleněna do 4 částí. V první části přiblížím obecně problematiku mezinárodního práva soukromého a obchodního, základní otázky a principy v této oblasti, jednotný vnitřní trh Evropské unie a nejdůležitější prameny mezinárodního práva soukromého a obchodního. Ve druhé části se věnuji rozboru distributorské smlouvy jako smluvního typu. Budu se zabývat tedy jejími základními charakteristikami a strukturou, kdy vycházím především z českého vnitrostátního právního řádu. Rozbor distributorské smlouvy z hlediska českého právního řádu je též podstatný v okamžiku, kdy se bude mezinárodní distributorská smlouva řídit českým právem. Pro lepší orientaci v problematice se v této části zabývám také odlišením distributorské smlouvy od jiných smluvních typů.
Třetí část bude věnována problematice mezinárodních distributorských smluv a jejich režimu. V rámci této části se zaměřuji na prameny práva, které se mohou uplatnit při posuzování režimu jednotlivých částí distributorské smlouvy. Dále se v této části zabývám odbornou literaturou a činností činnosti odborných organizací, zabývajících se tímto tématem. V této části jsou také uvedeny některé důležité judikáty, v nichž jsou stanovena pravidla pro určení režimu mezinárodní distributorské smlouvy a které se staly podkladem při dalším rozhodování v podobných otázkách.
Poslední, čtvrtá část, je věnována konstrukci mezinárodní smlouvy v praxi, kde především kladu důraz na to, co by měla distributorská smlouva obsahovat za ustanovení.
Doufám, že poznatky v práci uvedené zprostředkují čtenáři vhled do problematiky mezinárodních distributorských smluv a s jejich pomocí zjednoduší konstrukci takové smlouvy s přihlédnutím k možným rizikům.
2. MEZINÁRODNÍ PRÁVO SOUKROMÉ A OBCHODNÍ
2.1 Mezinárodní právo soukromé
Právní úprava těchto vztahů je záležitostí každého státu, přesto v současném globalizovaném světě se klade důraz na nutnost sjednocení této úpravy. Sjednocení je vyžadováno především potřebou ekonomickou a společenskou, kdy ve světě dochází k větším a častějším vazbám mezinárodního charakteru a bariery tvořené komunikací, jazykem či vzdáleností se stávají zanedbatelnými. Sjednocování úpravy mezinárodních soukromoprávních vztahů probíhá především prostřednictvím mezinárodních úmluv, které vytvářejí kompromisy mezi úpravami fungujícími v jednotlivých státech. Vliv na koncepci úprav v jednotlivých státech má v současné době také pro státy v Evropských společenstvích komunitární právo, které se těmito otázkami také zabývá. Evropská společenství jsou schopna tvořit právní normy, kterými jsou její členské státy zavázány a které zavazují i osoby soukromé z těchto států.
2.2 Právo mezinárodního obchodu
2.3 Metody úpravy v českém mezinárodním právu soukromém a obchodním
Vzhledem ke skutečnosti, že v případě mezinárodního práva není jedna entita, která by tvořila právo, jemuž budou podřízeny všechny osoby, mají normy mezinárodního práva soukromého specifický charakter. Z teoretického hlediska
3 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 17
dělíme normy podle aplikace na normy přímé a normy kolizní. Hlavní rozdíl je dán metodou, jíž tyto normy působí na právní vztahy při aplikaci.
Kolizní normy nemají klasický hmotněprávní charakter. Jsou svou strukturou podobné normám blanketovým, protože jejich podstatou je odkaz na jiné normy, ale na rozdíl od vnitrostátních blanketových norem odkazují na právní řád jako celek. Principem těchto norem je především nutnost rozhodnutí, dle jakého právního řádu, a tedy dle jakých hmotněprávních norem bude právní vztah posuzován. „Jejich obvyklý název kolizní normy odpovídá uvedené představě kolizí, střetu právních řádů, které tyto normy řeší.“4 Kolizní metoda zachází se všemi právními řády jako se sobě rovnými a lze ji považovat a odraz představy o spravedlnosti státu, jehož je původu. Výběr kolizní normy, která bude na posouzení vztahu použita, vychází obvykle z místa soudu, tedy z místa, kde je nutno toto rozhodnutí provést. Soud v případě rozhodování o právním vztahu tedy nejprve vezme kolizní normu vlastního státu a podle ní rozhodne, jaké právo na vztah použije. Podle vnitrostátních věcných norem práva pak soud rozhodne ve věci samé.
Přímé normy jsou normami, které mají hmotněprávní charakter a stanovují práva a povinnosti stran samostatně, bez nutnosti užití dalších norem. „Stávají se tak součástí právních řádů smluvních států nejčastěji na základě mezinárodní smlouvy způsobem předepsaným jejich ústavními předpisy a upravují výlučně soukromoprávní poměry s mezinárodním prvkem, které jsou zařazeny do předmětu úpravy příslušné smlouvy.“5 Ve vnitrostátním právu tím vzniká určitá dvojakost, kdy se jedny normy užívají pro vnitrostátní vztahy a jiné normy jsou určené stejným vztahům s mezinárodním prvkem. Normy přímé se aplikují bezprostředně, tzn. bez předchozího užití norem kolizních a mají před kolizními normami přednost. Tato metoda úpravy je velkým krokem k unifikaci práva a dává účastníkům právních vztahů větší právní jistotu.
2.4 Mezinárodní právo soukromé procesní
Dalšími normami v mezinárodním právu soukromém jsou mezinárodní normy procesní. V práci je jen stručně představím, protože se jedná o neopomenutelné normy v mezinárodním právu, ale vzhledem k tématu práce jejich podrobnější popis nevnímám jako nutný. Nejedná se o samostatnou metodu úpravy v mezinárodním právu soukromém, ale jedná se o samostatný typ norem. Jejich účelem je rozhodnout, jaký soud bude spor z konkrétního závazkového vztahu rozhodovat. Odkazem na soudy určitého státu fakticky určují i procesní normy, kterým bude jednání podřízeno, protože soud postupuje podle svých procesních norem. Nepovažujeme je za normy kolizní, protože neodkazují přímo na právní řád státu. V rámci mezinárodního práva soukromého procesního se nevyskytují žádné normy přímého charakteru, protože přímé normy jsou ze samotné jejich podstaty normami věcnými. Přesto je nutné, aby státy a jejich orgány mezi sebou při řešení sporu komunikovaly a spolupracovaly a tato spolupráce bývá upravena především mezinárodními smlouvami o justiční spolupráci. Xxxxxxx s tímto související je pak uznávání a výkon cizozemských rozhodnutí. Jedná se v podstatě o zásah do suverenity státu, proto je kladen důraz na splnění určitých podmínek a státy si tyto otázky upravují úmluvami, které jsou ve většině případů založeny na reciprocitě.
2.5 Prameny českého mezinárodního práva soukromého
Nejvýznamnější prameny práva v českém právním řádu jsou právní normy zakotvené v zákonech, mezinárodních smlouvách, komunitárním právu a dalších právních předpisech například podzákonného charakteru. Prameny mezinárodního práva soukromého jsou především trojího typu: prameny vnitrostátního původu, prameny komunitárního práva a prameny mezinárodního původu. Ve všech třech případech je považujeme za součást vnitrostátního právního řádu, avšak způsob jejich vzniku a začlenění do právního řádu je odlišný.
2.5.1 Prameny mezinárodního práva soukromého vnitrostátního původu
Prameny vnitrostátního práva jsou zákony. Za nejvýznamnější považujeme zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Tento zákon upravuje výběr rozhodného práva v otázkách sporů, vyplývajících ze vztahů občanskoprávního, rodinného, pracovního charakteru s mezinárodním prvkem. Zákon také stanoví právní postavení cizinců a postup justičních orgánů pří úpravě těchto vztahů. Dalším zákonem, který se zabývá mezinárodním právem soukromým, je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ten se v jedné ze svých částí zaměřuje konkrétně na otázky postupu při vydávání a uznávání rozhodčích nálezů. Další normy, které zařazujeme mezi normy mezinárodního práva soukromého, jsou kolizní normy obsažené v zákoně č. 191/1950 Sb., směnečném a šekovém, které řeší otázky rozhodného práva ve věcech směnečného a šekového práva. Ojedinělá ustanovení týkající se vztahů s mezinárodním prvkem lze nalézt i v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině, 262/2006 Sb., zákoníku práce, 527/1990 Sb., zákoně o vynálezech a zlepšovacích návrzích, 207/2000 Sb, o ochraně průmyslových vzorů, v zákoně č. 121/2000 Sb., autorském zákoně, v obchodním zákoníku a v zákoně č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě.
2.5.2 Prameny mezinárodního práva soukromého mezinárodního původu
Druhým typem pramenů mezinárodního práva soukromého jsou mezinárodní smlouvy. Aby se mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, stala se součástí českého právního řádu, je nutné, aby byl dán souhlas k její ratifikaci Parlamentem ČR a byla řádně vyhlášena dle článku 10 Ústavy ČR. Tímto
6 Xxxxxx, X. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání, Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, 2004, s. 46
ustanovením je také dána takové smlouvě aplikační přednost před zákonem. Mezinárodní smlouvy mohou být dvoustranné i vícestranné. Smlouvy se mohou zabývat unifikací hmotněprávních norem, procesně právních norem a norem kolizního práva. Česká republika je zavázána větším množstvím mezinárodních smluv, jež se svým působením mohou překrývat. V případě, že dochází ke střetu mezinárodních smluv, je nutno rozhodnout dle následujících principů. V případě střetu dvou smluv, kdy jeden ze států je zavázán oběma a druhý jen jednou z nich, užije se smlouva zavazující oba státy. V případě, kdy dojde ke střetu smluv, které zavazují oba státy, je nutné nejprve prověřit, zda v jedné nebo obou není řešen jejich vzájemný vztah. Pokud ano, postupujeme podle daného řešení. Pokud ne, prověříme, zda se smlouvy týkají přesně téhož předmětu. Pokud jedna ze smluv má předmět užší a lze ji považovat za lex specialis, užijeme tuto úpravu. Pokud se překrývají i v předmětu, vycházíme ze zásady lex posterior derogat legi priori.7 Stručný výčet mezinárodních smluv, kterými je vázána Česká republika a týkají se mezinárodního práva soukromého, uvedu v příloze práce.
2.5.3 Prameny mezinárodního práva soukromého komunitárního původu
Další normy, které mohou být pramenem mezinárodního práva soukromého, jsou normy původu komunitárního. Primárními prameny komunitárního práva jsou dvě Římské smlouvy, a to smlouva o založení Evropského společenství (dříve Evropského hospodářského společenství) a smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii; tyto smlouvy tvoří páteř Evropského společenství. V roce 1993 se k nim přidala smlouva o Evropské unii, v níž jsou stanoveny především cíle EU.
Státy Evropské unie zmocnily na základě Amsterodamské smlouvy orgány ES k vydávání sekundárních právních aktů. Dánsko, Velká Británie a Irsko vyjádřily v druhém protokolu k ní, že aplikaci její hlavy IV mají fakultativní. Zatímco Velká Britanie a Irsko této možnosti nevyužívají, Dánsko se striktně drží mimo jeho účinek
a nařízení ES se na něj nevztahují.8 Sekundární prameny práva mohou orgány ES vydávat pouze s odkazem na konkrétní článek, který obsahuje zmocnění k takovému předpisu. Zmocnění k vydávání opatření v oblasti soudní spolupráce a řešení sporů s mezinárodním prvkem je zakotveno v čl. 65 SES, kde je stanoveno zmocnění k vydávání opatření ve věcech soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem, pokud je to nutné k řádnému fungování vnitřního trhu. Jedná se o opatření ke zlepšení a zjednodušení systému mezinárodního doručování soudních a mimosoudních písemností, spolupráce při opatřování důkazů a uznání a výkonu soudních a mimosoudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dále o podporu slučitelnosti kolizních norem platných v členských státech a předpisů pro řešení kompetenčních sporů a o odstraňování překážek řádného průběhu občanskoprávního řízení, v případě potřeby podporou slučitelnosti úpravy občanskoprávního řízení v členských státech.9
Dále je pro komunitární právo běžná forma směrnic, jež jsou však adresovány státům, nikoliv jednotlivci. Jednotlivec se může směrnice za určitých okolností dovolat, především pokud je stát v prodlení s plněním povinností v ní stanovených, přesto je však směrnice primárně pokynem pro státy. Obsah směrnice má každý členský stát povinnost transformovat do svého právního řádu vlastní normou. Dalšími sekundární prameny komunitárního práva jsou také rozhodnutí, která jsou adresována jednotlivci, ale nemají platnost obecnou, ale pouze individuální na
Za případný další zdroj práva by mohla být vnímána judikatura jednotlivých národních soudů, ta však není v českém právním řádu vnímána jako zdroj práva, a to ani pro oblast mezinárodního práva soukromého, ač určitý faktický význam má. Pro právo komunitární je směrodatná judikatura Evropského soudního dvora, který určuje závazný výklad norem komunitárního práva. „Judikatura Soudního dvora je obecně považována za směrodatnou, jakoby obsah práva ES nebyl určen jen zněním vlastního textu příslušného předpisu, ale také jeho výkladem na základě předchozí judikatury Soudního dvora.“12
2.6 Evropský hospodářský prostor
Členstvím České republiky v Evropské unii k 1. 5. 2004 se staly aktuálními i otázky úpravy jednotného evropského trhu, jehož je Česká republika nyní součástí. V rámci tohoto trhu jsou vytvářeny další normy a podmínky, které stanovují práva a povinnosti při obchodování na českém trhu, a jsou tedy neopomenutelné i při uzavírání distributorských smluv, kterými se tato práce zabývá. V této podkapitole se tedy věnuji prvkům jednotného evropského trhu, které mají vliv na distribuci zboží.
13 Xxxxxxx, X. a kolektiv. Obchod v rámci Evropské unie a obchodní operace mimo členské země EU. Praha: Aspi Publishing, 2004, s. 52
trhu je volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu uvnitř a svoboda podnikání.14 Prvním krokem k vytvoření vnitřního trhu se stalo vytvoření celní unie a sjednocení postupu navenek. Cílem tohoto kroku bylo mimo jiné i držení ekonomické rovnováhy na vnitřním trhu a jeho rozvoj, přesto je realizace společné politiky omezena závazky ES navenek, a to především v rámci WTO. Tato opatření vedla k zajištění volného pohybu zboží především vytvořením zóny volného obchodu. Svoboda pohybu byla následně rozšířena i na služby, kapitál a osoby. Volný pohyb osob s sebou přinesl další navazující otázky, které s ním souvisejí. Zrušení hranic a umožnění volného pohybu osob dává plnou možnost pohybu i osobám mimo EU, jakmile do ní jednou vstoupí, čímž se vytvořila nutnost zajistit společnou politiku zemí společenství i ve věcech vstupu na jejich území osobami mimo Evropskou unii. Vznikl tím tzv. evropský prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, která je další fází evropské integrace.15
Pro rozvoj jednotného vnitřního trhu je důležitý rozvoj a zjednodušení dovozu a vývozu v rámci států EU. Hlavní komplikací v této oblasti bývá různost požadavků pro vstup na trh u jednotlivých států. Často se jedná především o různé technické specifikace, nutnost kontrol, označování zboží a některé administrativní požadavky. Součástí evropského vnitřního trhu se tak stává právě nutnost sjednocení právní úpravy těchto požadavků. Tato harmonizace je od roku 1985 realizována především prostřednictvím směrnic, jež jsou závazné pro státy EU. Jedná se o právní akty, které je stát povinen transformovat do svého právního řádu, aby se staly závazné pro jednotlivce. Prostřednictvím vlastního mechanizmu vynucování práva ES je povinnost transformace směrnic zajišťována. Technické normy vypracované evropskými soukromoprávními normalizačními institucemi na základě zmocnění od EU nahrazují vnitrostátní technické normy. Pokud v nějaké oblasti evropské normy
Nejrozvinutější součástí práva jednotného evropského trhu je ochrana hospodářské soutěže. Za protisoutěžní jednání je považováno především sjednávání kartelových dohod o cenách, sladění omezení výroby nebo o rozdělení trhu, které jsou považovány za neplatné bez nutnosti odlišit, zda se jedná o vertikální nebo horizontální dohody. Dalším nezákonným jednáním je zneužívání dominantního postavení, pokud může poškodit spotřebitele nebo konkurenty. Dohody, které tvoří součást distribuční sítě, se posuzují souhrnně.18 Hospodářská soutěž může být omezena z důvodů technického pokroku, kdy je například možný společný výzkum. Další výjimku tvoří například lepší obsluha spotřebitelů a otázky přenosu technologií.
Na distributorské smlouvy v praxi má vliv především zákaz vyloučení paralelního importu. Jedná se o vytvoření sítě distributorů, kteří mají rozdělené území do teritorií a kde jednotlivá teritoria jsou absolutně chráněna. Komise EU akceptuje situaci, kdy je sjednáno, že si distributoři nezasahují přímo do svých teritorií, ale vždy by měla být umožněna jiná cesta k dodání zboží na dané území. Za nepřípustný považujeme zákaz a omezení pasivního prodeje a exportu. Komise také
19 Xxxxx, T. Distribuční dohody. Právní Rádce, 2001, č.8, s. 5.
3. DISTRIBUTORSKÁ SMLOUVA JAKO SMLUVNÍ TYP
3.1 Charakteristika, účel a význam
Distributorskou smlouvu lze charakterizovat jako smlouvu rámcovou. V první řadě je zde vyjádřena vůle stran uzavřít v budoucnu více smluv kupních týkajících se přesně vymezeného zboží. Strany v ní stanoví množství, objem a frekvenci dodávek zboží, které se uskuteční, ale zároveň i povinnost distributora zboží prodávat na trhu za určitých podmínek, za určitou cenu a v určitém množství. Smlouvu lze tedy rozdělit na tři části. Za první část považuji rámcovou smlouvu, v níž se stanoví vůle jednotlivých stran této smlouvy ohledně uzavírání budoucích smluv a povinnosti s tím související. Obecně lze říci, že v této části je upravena dlouhodobá dohoda stran se všemi souvisejícími povinnostmi.
Za druhou část lze považovat jednotlivé kupní smlouvy, které mohou být již předem upraveny v některých svých částech v původní rámcové smlouvě. Jednotlivé kupní smlouvy se pak realizují v průběhu delšího období a jsou ovlivněny rámcovou dohodou stran obsaženou v rámcové smlouvě. Poslední částí je pak úprava vztahů distributora vůči osobám, které jeho prostřednictvím budou zboží na trhu nakupovat. Tato úprava se zabývá v podstatě vztahy třetích osob, protože tyto osoby nejsou subjekty této smlouvy a nemohou její vznik a obsah přímo ovlivnit. Tyto
20 Xxx Xxxxx, H The Law of International Trade. London: Sweet & Maxwell. 2002, s. 179
21 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 539
23 Xxxxxxxx, X., Xxxxxxxxxxxxx, X., Xxxx, X. x xxx. Mezinárodní obchodní operace.
3. přepracované vydání. Praha: Grada Publishing a.s., 2003, s. 105
3.2 Vnitrostátní právní úprava distributorské smlouvy a její prameny
Distributorská smlouva jako smluvní typ není v českém právním řádu upravena. Lze říci, že ani není jasně definované, co ještě lze za distributorskou smlouvu považovat a za jakých podmínek. V nejobvyklejším použití se jedná o rámcovou smlouvu s dílčími kupními smlouvami a často i například se začleněním smlouvy o výhradním prodeji. Pokusím se v této části práce nastínit, jaký právní režim může distributorská smlouva mít.
3.2.1 Obchodněprávní režim distributorské smlouvy
Ve většině případů bude distributorská smlouva v režimu obchodního zákoníku již na základě faktu, že subjekty distributorské smlouvy jsou podnikatelé dle § 2 obchodního zákoníku, protože v § 261, odstavec 1 uvedeného předpisu je jasně stanoven předpoklad, že pro podřízení obchodnímu zákoníku stačí samotná povaha účastníků závazkového vztahu. Distributorská smlouva má natolik obchodní povahu, že její využití mezi stranami, z nichž ani jedna není obchodník, je téměř nemožné. Toto tvrzení lze vyvodit především ze samotného účelu distributorské smlouvy, kdy jedna ze stran je výrobcem určitého zboží, a tedy podnikatelem. Otázka, zda strana druhá, tedy distributor, může být i nepodnikatelem, je sporná a budu se jí věnovat v dalším odstavci. Nejčastěji jsou podnikatelé oba subjekty, kdy předmětem podnikatelské činnosti výrobce je právě výroba zboží a předmětem
24 Xxx Xxxxx, H The Law of International Trade. London: Sweet & Maxwell. 2002, s. 182
Distributorská smlouva může být podřízena obchodnímu zákoníku dále na základě ustanovení § 262 obchodního zákoníku, tedy na základě dohody subjektů, že smlouva bude podřízena tomuto zákonu, tzv. fakultativní obchody.27 Dohoda musí mít písemnou formu a obvykle je součástí samotné distributorské smlouvy v podobě krátké doložky. V situacích uvedených v předchozím odstavci, kdy jedna
ze stran není podnikatelem, je právě toto řešení obvyklé. Obchodní zákoník zde výslovně stanoví, že dohoda o podřízení vztahu obchodnímu zákoníku je neplatná, pokud směřuje ke zhoršení postavení účastníka nepodnikatele. Dále v této věci zákon stanoví, že se u tohoto druhu smluv užijí ustanovení občanského zákoníku a předpisy směřující k ochraně spotřebitele vždy, je-li to ve prospěch nepodnikatele. Stejným způsobem je omezena odpovědnost za porušení smlouvy nepodnikající strany, tedy je podřízena občanskému zákoníku. Distributora nepodnikatele, tak, jak jsem jej uvedla v předchozím odstavci, ve většině případů nepovažujeme za spotřebitele, protože nepořizuje zboží pro vlastní soukromou potřebu, proto je užití ustanovení o ochraně spotřebitele dle občanského zákoníku § 52 sporné.
Obchodní zákoník neupravuje distributorskou smlouvu konkrétně, bude pro ni tedy užita úprava obecná. Smlouva se budu řídit obecnými ustanoveními o závazkovém právu, upravenými v § 261 a následujících, kde je upraven vznik závazku, jeho zajištění a zánik. Ve většině případů se jedná o úpravu nekomplexní, která je úpravou rozšiřující danou oblast v občanském zákoníku. Úpravu obchodního zákoníku považujeme za úpravu zvláštní vůči úpravě občanskoprávní, která se užívá subsidiárně. Jak jsem již uvedla dříve, distributorská smlouva je v podstatě složena z několika částí, které samy o sobě můžeme považovat téměř za samostatné smlouvy. Proto se budu postupně zabývat režimem jednotlivých částí distributorské smlouvy.
3.2.2 Rámcová distributorská smlouva
Za první část lze považovat smlouvu rámcovou, která je typem innominátním a není pro ni žádná speciální úprava. Tato část bude usměrňována pouze obecnými ustanoveními o závazkových vztazích. V této části se strany domlouvají na dlouhodobé spolupráci. Po obsahové stránce tato smlouva zčásti připomíná smlouvu o smlouvě budoucí, upravenou v § 289 a následujících obchodního zákoníku s tím rozdílem, že nestanoví jednu smlouvu budoucí, ale jejich větší množství. Distributorská smlouva obvykle v této části stanoví počet plánovaných smluv s obdobím, během něhož mají být uskutečněny, nebo časový interval mezi
jednotlivými smlouvami. Od smlouvy o smlouvě budoucí se obvykle liší i podrobností, se kterou uvádí obsah budoucích smluv, jež bývá v distributorské smlouvě menší. Dále se také od smlouvy o smlouvě budoucí liší možností vymáhání závazku, kdy v případě, že jedna ze stran neuzavře smlouvu podle smlouvy o smlouvě budoucí v daném termínu, může být donucena k uzavření takové smlouvy soudem, což je postup, který se u závazků k budoucím smlouvám obsažených v distributorských smlouvách neužívá. V distributorské smlouvě naproti tomu bývá často upraveno větší množství dalších konkrétních povinností.
Do distributorské smlouvy je také možno začlenit smlouvu o výhradním prodeji, která je upravená v § 745 a následujících. Cílem této smlouvy je dohoda, že výrobce nebude dodávat určené zboží v určité oblasti nikomu jinému, než odběrateli. Dle umístění úpravy této smlouvy v zákoně můžeme dovozovat, že je přípustná pouze v mezinárodním obchodu a použije se v případech, kdy se distributorská smlouva bude řídit českým právem. Tato smlouva musí být písemná a musí v ní být jasně určena oblast, na níž se výhradnost prodeje vztahuje, a zboží, na něž se vztahuje. Tomuto typu smlouvy se zákon věnuje poměrně podrobně, proto
28 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 538
je v něm stanovena doba, na kterou je smlouva uzavřena, tj. doba jednoho roku, není-li uvedeno ve smlouvě jinak, a také výpovědní lhůta, pokud byla smlouva uzavřena na dobu neurčitou a nebyla v ní výpovědní lhůta sjednána. Smlouva o výhradním prodeji může zavazovat i distributora k tomu, aby neodebíral daný typ zboží od jiného výrobce, tzv. smlouva o výhradním odběru, není to ale hlavní účel, ke kterému směřuje tato úprava.29 Část smlouvy, obsahující smlouvu o výhradním prodeji, bude-li se řídit českým právem, se bude vždy řídit obchodním zákoníkem, kde je tento smluvní typ upraven. Ustanovení obchodního zákoníku ohledně smlouvy o výhradním prodeji mají kogentní povahu, a není tedy možné se od nich smlouvou odchýlit. Z určitého úhlu pohledu tak lze distributorskou smlouvu, nebo alespoň její rámcovou část, považovat za typ smlouvy o výhradním prodeji a v teorii je v této souvislosti někdy uváděna.
3.2.3 Dílčí kupní smlouvy
Další částí distributorské smlouvy jsou jednotlivé dílčí kupní smlouvy. Pokud je celá smlouva v režimu obchodního zákoníku, tak pro ně užijeme úpravu § 409 a následujících obchodního zákoníku, kde je podrobně upravena kupní smlouva. Většinová část této úpravy je dispozitivní a strany si své závazky mohou ve smlouvě sjednat odlišně. Základní kostra pro tyto smlouvy bývá stanovena již ve smlouvě rámcové, kde si strany předem určí jak má smlouva přibližně vypadat. Je na vůli stran, jak podrobně se obsahem kupních smluv v rámci smlouvy rámcové zabývají. Samotné jednotlivé dílčí kupní smlouvy pak konkrétně upravují práva a povinnosti účastníků včetně způsobu dodání, přechodu vlastnického práva, rizika škody na zboží, předání dokladů a dalšího nakládání se zbožím. Kupní smlouva je komplexně upravena v obchodním zákoníku a nevnímám jako nutné se jednotlivým jejím částem věnovat v této práci podrobně.
3.2.4 Kupní smlouvy distributora a koncového zákazníka
Za třetí část distributorské smlouvy jsou považovány kupní smlouvy, které jsou uzavřeny mezi distributorem a koncovým zákazníkem. Jedná se tedy
29 Xxxxx, X. a kol. Zahraniční obchod. Praha: Grada Publishing, a.s., 2004, s. 176
o smlouvy, kterých se nemusí účastnit přímo výrobce. Za součást je považujeme především proto, že se jim často věnuje pozornost již v rámcové smlouvě, kde se stanovují povinnosti distributorovi, jakou formou bude nadále zboží prodávat. Obvykle je možno tímto způsobem ovlivnit cenu, množství a další povinnosti, které se následně projeví ve smlouvě mezi distributorem a koncovým zákazníkem. Tyto kupní smlouvy se mohou řídit obchodním zákoníkem, ale mohou být podřízeny i občanskému zákoníku, protože zde již není ničím neobvyklým to, že jedna ze stran, koncový zákazník, je nepodnikatelem. Na tyto smlouvy se také nezřídka vztahuje režim spotřebitelských smluv. 30Důvodem, proč na ně je kladen důraz již samotným výrobcem, i když se ho přímo netýkají, má především ekonomický původ. Zájmem výrobce je co největší prodej jeho zboží. Nejde tedy jen o nutnost je uvést na trh, ale i o pozitivní ohlasy konečných zákazníků, často spotřebitelů. Zákazník, pokud bude se zbožím a službami s ním souvisejícími nespokojen, je bude vnímat především jako problém související přímo s tímto zbožím, a tedy výrobcem, nikoliv distributorem. Pro výrobce je tedy žádoucí možnost regulovat, jakým způsobem se dostává zboží ke konečnému zákazníkovi a jaká je kvalita služeb distributora. Jejich úprava v rámcové smlouvě bývá zaměřena na cenu, metody obalu a prezentování zboží zákazníkovi a také na reklamační podmínky.31
3.2.5 Občanskoprávní režim distributorské smlouvy
Je na zvážení, zda se může distributorská smlouva řídit jen občanským zákoníkem. Za předpokladu, že nebude uzavřena mezi dvěma podnikateli a nebude v ní obsažena vůle účastníků užít obchodní zákoník, tak by to mělo být možné. V takové smlouvě by neměla být doložka o výhradním prodeji, protože ta nemá v občanskoprávní úpravě právní základ. Celá smlouva by byla podřízena obecné úpravě závazků v § 488 a následujících občanského zákoníku. Jednotlivé kupní smlouvy by se řídily úpravou kupní smlouvy podle občanského zákoníku, která je obsažena v § 588 a následujících. Platné české právo tento způsob vytvoření distributorské smlouvy nevylučuje, ale vzhledem k jejímu hlavnímu využití
30 § 52 a následující zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
31 Xxx Xxxxx, H The Law of International Trade. London: Sweet & Maxwell. 2002, s. 181
v obchodním styku jsem se s ním doposud nesetkala ani v literatuře. Nabízí se zde otázka, zda by se jednalo stále o distributorskou smlouvu, ale vzhledem k absenci její úpravy, a tím i absenci náležitostí tohoto smluvního typu, předpokládám, že není důvod tuto možnost odmítnout.
3.3 Odlišení distributorské smlouvy od smlouvy o obchodním zastoupení a dalších podobných smluvních typů
Smlouva distributorská je na první pohled obsahem velice podobná smlouvě o obchodním zastoupení upravené jako smluvní typ v § 652 a následujících obchodního zákoníku. Obě smlouvy lze použít pro uvedení výrobků na trh prostřednictvím jiného podnikatele a oba typy smluv se v praxi používají velice podobným způsobem.32 Pro pořádek nejprve zběžně charakterizují smlouvu o obchodním zastoupení a následně poukážu na konkrétní odlišnosti od smlouvy distributorské.
3.3.1 Obchodní zastoupení
Smlouvou o obchodním zastoupení zmocňuje jeden podnikatel jiného, aby za něj dlouhodobě sjednával uzavírání určitého druhu smluv. Druh těchto smluv není zákonem omezen a je pro něj užito pojmu „obchody“. Dané obchodní smlouvy jsou sjednávány jménem zastoupeného a na jeho účet, nikoliv na účet zastupujícího.33 Zákon konkrétně specifikuje i osoby, jež mohou být obchodním zástupcem. Jednou z charakteristických vlastností obchodního zastoupení je, že se jedná o službu úplatnou. Obchodnímu zástupci náleží za tuto činnost provize, která je ve většině případů stanovena ve smlouvě a měla by odpovídat zvyklostem v daném místě podnikání. Obchodní zastoupení může být nevýhradní, což znamená, že zastoupený může pověřit i jiné osoby svým zastupováním na daném území a taktéž obchodní zástupce může vykonávat stejnou činnost pro další zastupované.
32 Xxxxx, X. a kol. Zahraniční obchod. Praha: Grada Publishing, a.s., 2004, s. 267
3.3.2 Porovnání smlouvy o obchodní zastoupení a smlouvy distributorské
Podobnost mezi distributorskou smlouvou a smlouvou o obchodním zastoupení je dána především účelem obou smluv, kterým je zprostředkování obchodu. Smlouva o obchodním zastoupení může být využita i k širšímu množství obchodů, jež prostřednictvím zástupce budou realizovány, zatímco distributorská smlouva se zaměřuje konkrétně na distribuci zboží, což znamená, že jejím prostřednictvím se uzavírají především smlouvy kupní. Další odlišnosti jsou v realizaci samotné smlouvy. Distributorský vztah je založený na tom, že zboží přechází do vlastnictví distributora a z jeho vlastnictví přechází do vlastnictví koncového zákazníka. Distributor tedy při realizaci koncových prodejů jedná na svůj vlastní účet, nikoliv na účet výrobce. Toto pravidlo platí i za předpokladu, že je distributor částečně omezen v nakládání se zbožím distributorskou smlouvou. V případě obchodního zastoupení jedná zástupce na účet zastoupeného, nikoliv na vlastní účet, takže v případě kupní smlouvy ke konečnému zákazníkovi se jedná jen o jeden přechod vlastnictví od zastoupeného zákazníkovi. Lze tedy říci, že při užití distributorské smlouvy jednají zúčastněné osoby samostatně, zatímco jednání zástupce v obchodním zastoupení není samostatné.
Další společné rysy jednotlivých smluv jsou především v podobnosti ustanovení v nich obsažených. V případě distributorské smlouvy není v zákoně konkrétní úprava, proto je zde velký prostor pro sjednání podmínek ve smlouvě samotné. Strany se mohou inspirovat instituty upravenými v zákoně pro jiné smluvní typy a začlenit podobnou úpravu do smlouvy distributorské.
4. DISTRIBUTORSKÁ SMLOUVA V MEZINÁRODNÍM MĚŘÍTKU
4.1 Užití distributorské smlouvy v mezinárodním obchodu
Distributorskou smlouvu je možno užít nejen v rámci snahy uvést zboží na trh ve státě výrobce, ale především při mezinárodním obchodu, kde je její užití mnohem četnější a potřebnější. V současném globalizovaném světě je obvyklé, že zákazník projevuje zájem i o zboží zahraničního původu. Dovoz jednotlivých kusů zboží je možný a užívá se také- obzvláště u typu zboží, které by po uvedení na trh nemělo dostatečný odbyt, a tedy by se jeho uvedení na trh nevyplatilo, přesto se nejeví jako ekonomicky nejvýhodnější cesta. Za takových podmínek si zákazník musí být schopen zboží vyhledat i způsobem složitějším, protože se daný typ zboží na trhu v jeho působišti často nevyskytuje. V případě zboží běžného užití, které má potenciál pro dostatečně velkou spotřebu, je však pro výrobce výhodnější prodávat zboží v rámci vnitrostátního trhu, kde se s ním zákazník sám snadno setká a nemusí si jej vyhledávat. Zároveň zde hraje roli skutečnost, že v případě, že by se zákazník na trhu se zbožím výrobce nesetkal, pravděpodobně by jej bez zaváhání nahradil zbožím podobným, které je na trhu běžně dostupné.
S uvedením zboží na trh obvykle souvisí mnoho úkonů, které je nutno provést při této činnosti. Tento proces samotný je regulován veřejnoprávními normami, které stanovují povinnosti a nároky na zboží nezávisle na smlouvě. Samotná transakce má
Distributorská smlouva je tedy prostředkem pro realizaci obchodního působení v mezinárodním měřítku. Lze ji považovat za velmi užívaný prostředek pro uskutečnění prodeje výrobků výrobce na území přesahujícím jeden stát se zajištěním relativní ekonomičnosti celého procesu. Zároveň se jedná o příležitost k obchodování bez nutnosti výroby vlastního zboží. Distributor se uplatňuje na trhu jako subjekt, který nabízí služby distribuce a své schopnosti orientace na trhu k jeho efektivnímu využití. Užívání distributorských smluv v mezinárodním měřítku
37 Xxxxxxxxxxx, X. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 538
4.2 Právní režim mezinárodní distributorské smlouvy z pohledu českého mezinárodního práva soukromého
V současné době není v českém mezinárodním právu soukromém žádná unifikovaná hmotně právní úprava mezinárodního rázu, která by se zabývala distributorskou smlouvou. Přímá norma, která by řešila otázky mezinárodní distributorské smlouvy, není s Českou republikou sjednána. Přesto je možno její části podle přímé normy posuzovat, a to konkrétně její dílčí kupní smlouvy mohou být podřízeny režimu Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboží.40 Ostatní části se pak budou řídit kolizními normami pro závazkové právo, tedy Římskou úmluvu o právu rozhodném v závazkových vztazích nebo Zákonem o mezinárodním právu soukromém a procesním. Dopady těchto dokumentů rozeberu v následujícím textu podrobněji pro jednotlivé části smlouvy.
4.2.1 Režim rámcové distributorské smlouvy
Rámcová smlouva jako součást distributorské smlouvy není smluvním typem upraveným v zákoně ani v mezinárodních pramenech práva. Její režim bude posuzován podle obecných norem vztahujících se na závazky. V tomto ohledu se nabízí možnost využití Římské úmluvy, pokud budou splněny podmínky její aplikace. Římskou úmluvu užije soud v České republice, pokud smlouva byla uzavřena po datu její platnosti. Římská úmluva bude českým soudem použita nezávisle na tom, zda obě strany mají obvyklé bydliště v smluvních státech. Pro státy Evropské unie kromě Dánska bude od data jeho účinnosti za takové situace přednostně užito nařízení Řím I, které je svým obsahem prakticky totožné s Římskou úmluvou, kterou dle článku 24. toto nařízení v členských státech nahradí, kromě
40 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 541, také s. 258
území, která spadají do působnosti Římské úmluvy, ale nevztahuje se na ně nařízení Řím I. Nařízení Řím I. má stanovenou účinnost na 17. 12. 2009.
Dle Římské úmluvy, pokud není ve smlouvě právo rozhodné zvoleno, se bude smlouva řídit právem země strany, která poskytuje charakteristické plnění, jak je uvedeno v článku 4. V konkrétním případě distributorských smluv je obtížné určit, které plnění je charakteristické ve smyslu tohoto ustanovení. Distributorská smlouva je úzce spojena s navazujícími kupními smlouvami, kde je jednoznačně jasné, která strana poskytuje charakteristické plnění, a z tohoto hlediska by se měla smlouva řídit právem místa sídla výrobce. V distributorské smlouvě je však závazek k mnoha povinnostem ze strany distributora, které je nutné považovat za charakteristické plnění právě v této smlouvě. Literatura se shoduje v tom, že distributorská smlouva se řídí právem místa sídla distributora.41 Z tohoto předpokladu také vychází úprava distributorské smlouvy v nařízení Řím I, kde je již v článku 4. odstavec 1. písmeno f) výslovně stanoveno, že distributorská smlouva se řídí právem země, v níž má distributor obvykle bydliště.
V případě situací, kdy byla smlouva uzavřena před účinností nařízení Řím I (tedy před 17. 12. 2009) i Římské úmluvy, bude nutno užít vnitrostátních norem mezinárodního práva soukromého. Český soud za takových okolností uplatní zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním a úpravu stanovenou v něm. Tento zákon stanoví užití principu práva strany, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání vztahu. Uvádí několik možností, co je považováno za rozumné uspořádání vztahu v odstavci 2. paragrafu 10, ale o distributorských smlouvách se přímo nezmiňuje. Ve 3. odstavci pak nabízí možnost užití práva země, v níž mají sídlo obě strany, pokud nemají sídlo v jedné zemi, pak se užije právní řád státu, kde došlo k uzavření smlouvy, pokud byla smlouva uzavřena mezi přítomnými. Pokud není splněna ani tato podmínka a smlouva byla uzavřena mezi nepřítomnými, užije právní řád sídla příjemce návrhu na uzavření smlouvy.
41 Xxxxxxxxxxx, X. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 542
Uvedené dokumenty ve svých ustanoveních také nabízí jako možnost určení práva pro smlouvu volbou práva. Strany se tedy mohou dohodnout na právu, dle něhož bude smlouva a nároky z ní vyplývající posuzována. Volba práva je omezena na právo existujících států. Volba práva musí splňovat některé formální a právní požadavky, které jsou stanoveny v článku 3 Římské úmluvy a v § 9 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním. Dle současné praxe se za volby práva považuje volba práva hmotného daného státu, nikoliv ustanovení kolizních týkajících se mezinárodního práva soukromého.
4.2.2 Režim jednotlivých kupních smluv
Kupní smlouvy mezi výrobcem a distributorem je možno posuzovat zvlášť. Je zde tedy v první řadě nutno vzít v úvahu možnost užití Vídeňské úmluvy jako normy přímé, a tedy přednostní. Vídeňská úmluva se užije, pokud se jedná o kupní smlouvu, což v tomto případě odpovídá dle článků 30 a 53 Vídeňské úmluvy. Další z podmínek aplikace je nutnost mezinárodního prvku42 v dané smlouvě, kterou budu považovat pro účely této práce také za splněnou, abych mohla podrobněji rozebrat další otázky týkající se Vídeňské úmluvy. Dále je nutno se podívat, zda smlouva byla uzavřena až po platnosti Vídeňské úmluvy. Pokud tyto podmínky budou splněny, lze předpokládat, že budu aplikovat Vídeňskou úmluvu.
Vídeňská úmluva se nevztahuje na koupi pro osobní potřebu nebo potřebu rodiny nebo domácnosti, pokud strany vědí, že se o takovou koupi jedná, ale ze samotné povahy distributorské smlouvy vyplývá její obchodní využití. Dále se neužije, pokud se jedná o koupi na dražbě, při výkonu rozhodnutí nebo podle rozhodnutí soudu, při koupi cenných papírů nebo peněz, lodí, člunů, letadel nebo vznášedel nebo elektrické energie.43 Jsou-li splněny všechny podmínky aplikace, uplatní se Vídeňská úmluva na danou smlouvu, a tím je pro ni stanovena poměrně podrobná hmotně právní úprava. Normy se ovšem budou vztahovat pouze na část
43 Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží
Otázky, které nejsou ve Vídeňské úmluvě upravené, tzv. vnitřní mezery úpravy, budou podřízeny obecným principům úmluvy, a pokud to nebude dostačující, budou řešeny podle kolizních norem. Kolizní normy se uplatní také v případě, že strany ve smlouvě vyloučí užití Vídeňské úmluvy dohodou.
4.2.3 Režim koncových kupních smluv
Účelem distributorské smlouvy je zpřístupnění zboží zákazníkovi, proto ve většině případů je kupní smlouva mezi distributorem a koncovým zákazníkem čistě vnitrostátního rázu. Zboží bylo pomocí distributorské smlouvy dodáno do země, v níž je nabídnuto na trh. Na tomto trhu obvykle dané zboží nakoupí zákazník z dané země, a proto již není ve vztahu mezi ním a distributorem mezinárodní prvek.
Nelze však plně vyloučit situaci, kdy osoba, jež zboží koupí bude mít jiný domovský stát, a tím dojde opět ke vztahu s mezinárodním prvkem. Tato situace může nastat například při nákupu na dovolené v zahraničí. V takovém případě bude vztah mezi prodejcem a kupujícím opět mezinárodní a bude upraven normami mezinárodního práva soukromého.
V případě takové kupní smlouvy je možno vzít v úvahu užití Vídeňské úmluvy, pokud budou splněny podmínky její aplikace, a to především nutnost obchodního charakteru koupě. Pokud se však bude jednat o kupujícího, který není podnikatel a zboží kupuje pro své osobní účely, pak je užití Vídeňské úmluvy vyloučeno. V takovém případě je nutno vycházet z kolizních norem. Zde je možno brát v úvahu úpravu v Římské úmluvě, popřípadě nařízení Řím I, v nichž je upraveno určení práva principem strany poskytující charakteristické plnění. Nutné je ale neopomenout článek 5, v němž jsou upraveny spotřebitelské smlouvy. Římská úmluva se uplatní, bude spor rozhodován před českým soudem nebo soudem státu,
44 Rozhodnutí OG Thurgau, Switzerland ve věci ZB 95 22 ze dne 19. 12. 1995
který je smluvním státem Římské úmluvy, a koupě byla uzavřena po datu platnosti Římské úmluvy. Pokud tato podmínka nebude splněna, bude se smlouva řídit právem určeným dle kolizních ustanovení soudu státu, v něm bude o režimu smlouvy rozhodováno.
V případě rozhodování u českého soudu budeme posuzovat režim smlouvy dle zákona o mezinárodním právu soukromém. Jistou pozornost je také nutno věnovat ochraně spotřebitele, která je považována za kogentní ustanovení právního řádu a český soud k ní bude přihlížet i za předpokladu, že se smlouva nebude řídit českým právem. Bude-li právo určeno na základě Římské úmluvy, je nutnost ohledu zakotvena v článku 5, kde je zároveň vytvořena základní definice spotřebitele pro účely Římské úmluvy. V zákoně o mezinárodním právu soukromém a procesním je v § 36 upravena výhrada veřejného přádku, kam by mohla být ochrana spotřebitele také zahrnuta.
Právní režim smlouvy může být nepřímo ovlivněn také prorogací, tedy určením státu soudu, u nějž bude případný spor projednáván. Pravomoc soudu je dle převažujících procesních norem možno určit ve smlouvě dohodou, pokud tak strany učiní a zároveň si nezvolí právo platné pro smlouvu, může nastat situace, kdy platné právo vychází přímo ze závislosti na místě, kde bude soud probíhat. Dle místa soudu se uplatní kolizní normy daného států, a tím se prorogace stává další formou autonomie vůle stran vedle volby práva, ta nepřímo určuje právo rozhodné pro smlouvu. Prorogace je upravena v zákoně o mezinárodním právu soukromém a procesním v § 37 a v Bruselském nařízení v článku 23.
4.3 Doporučení Mezinárodní obchodní komory, UNCITRAL, UNIDROIT a další prameny neprávního charakteru
V mezinárodním právu soukromém a právu mezinárodního obchodu je obvyklá také úprava a unifikace norem prostřednictvím činnosti mezinárodních obchodních organizací. Za nejzáslužnější z těchto organizací považujeme Mezinárodní obchodní komoru v Paříži, UNCITRAL, UNIDROIT,
Haagskou konferenci, WTO a další. Tyto orgány a organizace ovlivňují mezinárodní obchod především vytvářením mezinárodních úprav a smluv, které mohou státy následně ratifikovat a vytvořit z nich součást svých právních řádů.45 Dalším způsobem unifikace a zjednodušování mezinárodního obchodu je vytváření vzorových obchodních smluv a jejich doložek, které jsou přizpůsobeny situaci v mezinárodním obchodu.
4.3.1 Světová obchodní organizace
Světová obchodní organizace (WTO) je největší organizací se zaměřením na usměrňování světového obchodu. Tato organizace se v současné době zabývá možností úpravy distributorských smluv prostřednictvím mezinárodního pramene práva, ale doposud jsou k dispozici pouze návrhy a otázky připravené sekretariátem a předložené Radě pro obchod a služby.
Tento dokument se zatím nesnaží stanovit jednoznačnou úpravu, ale především prozkoumat danou oblast a nalézt otázky, kterým by se měla tato úprava věnovat. V první řadě je tento text věnován vymezení pojmu distribuce a distributorské smlouvy, které v podstatě odpovídá vymezení užitému v této práci, a zabývá se otázkami, zda je toto vymezení dostatečné a případně zda lze vytvořit nějaké další členění v rámci distributorských smluv. Dále se Sekretariát Rady pro obchod a služby zabýval množstvím distributorských vztahů v současné ekonomice
- především z důvodu prozkoumání případné nutností a užitelností plánované úpravy. Stejně tak se Sekretariát zabýval významem v ekonomice a možnostmi, které distributorské smlouvy nabízejí. Xxxxxx, které Sekretariát Radě v této souvislosti položil, souvisí právě s možnostmi, které distribuce nabízí, a jejich vlivem na mezinárodní obchod a jednotlivé trhy. Pokládá také otázku, jak by měla být také koncipována případná omezení veřejnoprávního charakteru, která budou smlouvy tohoto typu regulovat. Rada také neopomněla věnovat pozornost vlivu elektronické komunikace a obchodů uzavíraných jejich prostřednictvím na distributorské smlouvy a položila otázku, zda tento typ obchodních transakcí přímo ovlivní
45 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 52
4.3.2 Mezinárodní obchodní komora v Paříži
4.3.3 Komise OSN pro právo mezinárodního obchodu
Další mezinárodní organizací se zaměřením na právo mezinárodního obchodu je Komise OSN pro právo mezinárodního obchodu (UNCITRAL), která se zabývá přípravou mezinárodních smluv, jež se následně začleňují do mezinárodního práva soukromého. Pro distributorskou smlouvu není zvláštní úpravy a zatím není taková úprava ani v procesu přípravy, ale výsledkem práce tohoto orgánu je Vídeňská úmluva, která je úpravou platnou pro část mezinárodní distributorské smlouvy věnující se koupi zboží. UNCITRAL se také věnuje vydávání právních příruček, tzv. UNCITRAL Legal Guide, jež se zabývají opět především praxí sjednávání smluv. Přímo problematice distributorských smluv se nevěnuje žádná
publikace, zčásti se jí dotýkají publikace věnující se podrobnému výkladu Vídeňské úmluvy a další věnující se právu mezinárodního obchodu obecně.
4.3.4 Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva v Římě
Organizací s podobnou funkcí jako UNCITRAL je Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva v Římě (UNIDROIT), který vypracoval Zásady mezinárodních obchodních smluv. Jejich cílem je vytvoření principů a pravidel použitelných celosvětově. Tyto zásady však nejsou mezinárodní smlouvu a nepředstavují ani mezinárodní obchodní zvyklosti. Jejich užití vychází z vůle stran řídit se konkrétně těmito zásadami nebo vůle stran řídit se obecnými zásadami právními. Charakter těchto zásad je nezávazný, protože je strany mohou zcela nebo zčásti vyloučit z použití nebo i jejich obsah pozměnit.48 Distributorským smlouvám konkrétně se UNIDROIT v žádné ze svých dalších prací nevěnuje.
4.3.5 Haagská konference mezinárodního práva soukromého
Další mezinárodní organizací je Haagská konference mezinárodního práva soukromého, která se ve své činnosti věnuje unifikaci mezinárodního práva soukromého jako celku. V oblasti týkající se mezinárodní distribuce zboží vydala publikaci The sole distributor in comparative and private international law. Haagská konference však není zaměřená výhradně na právo obchodní, ale zabývá se i ostatními odvětvími práva soukromého, proto její tvorba v rámci tohoto odvětví není tak podrobná.
4.3.6 Mezinárodní obchodní zvyklosti
Zvláštní formou úpravy vztahů z mezinárodní distributorské smlouvy jsou mezinárodní obchodní zvyklosti. Jedná se o normativní systém, který ovšem nemá povahu státního právního řádu a je tvořen obchodníky samotnými v průběhu jejich obchodní činnosti. Zvyklosti jsou charakterizovány jako ustálená pravidla chování, která jsou známá a rozšířená, která jsou vědomě dodržována a uznávána po delší dobu na větším území. Zvyklosti se mohou stát součástí smlouvy na základě dohody
48 Xxxxx, X. a kol. Zahraniční obchod. Praha: Grada Publishing, a.s., 2004, s. 163
stran. 49 Podobným normativním systémem se mohou stát praktiky stran. Na rozdíl od obchodních zvyklostí jsou zavedeny pouze mezi konkrétními stranami a jejich definující vlastností je jejich dlouhodobost co fakt, že jsou dodržovány opakovaně. Jejich závaznost je dána i v článku 9 Vídeňské úmluvy.
4.4 Judikatura
Spory vycházející z mezinárodních distributorských smluv mohou být projednávány u různých národních soudů, a není proto k dispozici žádná databáze, z níž by se dalo vycházet. Za pozornost zcela jistě stojí judikáty, které se týkají otázky možnosti uplatnění Vídeňské úmluvy na distributorské smlouvy. Judikatura věnující se Vídeňské úmluvě je soustřeďována především na webových stránkách UNCITRAL, kde je možno v ní volně vyhledávat. Vztah mezi Vídeňskou úmluvou a distributorskými smlouvami jsem nastínila následujícími judikáty.
Dne 21. 7. 1997 rozhodoval o sporu z mezinárodní distributorské smlouvy federální soud Spojených států amerických pro jih New Yorku. V daném případě byl žalobce společnost s domicilem v Austrálii a žalovaným společnost s domicilem v USA. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena distributorská smlouva, kdy žalovaný měl distribuovat zboží žalobce na území Severní Ameriky. Žalovaný objednal zboží, ale nezajistil dokumentární akreditiv dle smlouvy. Žalobce jej k tomu opakovaně vyzval, ale v průběhu času na nápravy upadl žalovaný do konkursu. V tomto případě se žalobce domáhal uplatnění úpravy Vídeňské úmluvy přednostně před úpravou konkursního práva v USA. Soud rozhodl, že se Vídeňská úmluva na závazky z této smlouvy nevztahuje, protože se jedná o smlouvu distributorskou, nikoliv kupní. V komentáři tohoto judikátu autorka Xxxxxxxx X. Xxxxx namítá, že argumentace soudu USA není zcela správná, protože se soud nezabýval konkrétními ustanoveními Vídeňské úmluvy, judikaturou ani odbornou literaturou a své tvrzení nepodepřel konkrétními ustanoveními. Dle autorčina komentáře je nutné v argumentaci soudu uvést konkrétní podmínky pro určení kupní smlouvy dle Vídeňské úmluvy a není dostačující vycházet z obecného vnímání pojmu v praxi.
49 Xxxxxxxxxxx, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 222
Přes tuto zjevnou vadu však došel soud ke správnému závěru, že distributorská smlouva se jako celek neřídí Vídeňskou úmluvou. Ke stejnému závěru došel i rozhodčí soud při Mezinárodní obchodní komoře v Paříži v kauze vedené pod číslem 8611/HV/KV a soudu dalších států.
V judikátu ze dne 17. 7. 1997, jehož autorem je Maďarský soud v Budapešti, vyplývá jiný závěr. V tomto případu je žalobcem kanadská společnost a žalovaným maďarská společnost. Mezi těmito společnostmi byla uzavřena distributorská smlouva na dobu určitou, která vypršela. Mezi společnostmi následně proběhla komunikace, v níž se strany domluvily na prodloužení distributorské smlouvy. Následně žalovaný nedoručil žádané zboží a žalobce se domáhal náhrady škody, která mu tím byla způsobena. V tomto případě se jednalo o spor z jedné konkrétní dodávky zboží, a proto se uplatnila Vídeňská úmluva k posouzení nároku na náhradu škody. Dle rozhodnutí soudu mezi stranami nevznikla jasná smlouva, a proto není na náhradu škody nárok podle Vídeňské úmluvy, kde je toto upraveno v článku 19 odstavec 3. V tomto případě soud posuzoval existenci akceptace nabídky a estoppel.
V judikatuře národních soudů je také možno nalézt rozhodnutí týkající se jiných otázek mezinárodních distributorských smluv, v nichž se soudy často věnují již konkrétní aplikací národních norem. Nepovažuji za nutné se zabývat jednotlivými ustanoveními různých právních řádů, proto zde tuto judikaturu nebudu více rozvádět.
5 KONSTRUKCE SMLOUVY A VHODNÉ DOLOŽKY
Jak jsem již uvedla výše, distributorská smlouva je utvářena souborem více smluv. Samotná hlavní rámcová smlouva není ve většině právních řádů upravena, proto je na smluvních stranách, jak si své závazky stanoví. To ovšem klade velký důraz na schopnosti stran předvídat rizika a vytvářet celistvou úpravu, protože zde nemají k dispozici zákonnou úpravu, která by posloužila jako záchranná síť. Při sjednávání distributorské smlouvy je vhodné každou její část podrobně a pečlivě
projít a promyslet. Jedná se o dlouhodobý kontrakt, jehož realizace není většinou nutná v krátkém termínu, proto většinou není nezbytné při procesu tvorby smlouvy spěchat.
5.1 Rámcová smlouva
V úvodu smlouvy je vhodné vedle názvu smlouvy uvést i obecnou definici distributora a co nejkonkrétněji účel smlouvy, aby se nestalo, že bude nesprávně chápána. Navíc vyjádřením přímo účelu smlouvy strany dávají jednoznačně najevo svou vůli. V okamžik, kdy se jiné ustanovení smlouvy ukáže jako nejasné, je možné dovodit, jak to bylo míněno právě podle účelu smlouvy. Ve smlouvě musí být také jasně a jednoznačně označené strany smlouvy, což je však z logiky samotného závazkového vztahu samozřejmost. Ve smlouvě musí být také jasně vymezeno, jakých výrobků se sjednávaná distribuce týká. Je možné, aby se smlouva vztahovala jen na jeden typ výrobků, ale může zahrnovat i výrobků více, nebo dokonce všechny výrobky od výrobce, který je stranou smlouvy. Pokud je koncipována na všechny výrobky, je patřičné upravit, zda se vztahuje i do budoucna na vše, co bude výrobce vyrábět, či pouze na jeho výrobky známé v období sjednání smlouvy.50 Častou praxí je do smlouvy uvést, že se nejedná o obchodní zastoupení, aby nebyla možná záměna. Výrobce obvykle ukládá distributorovi povinnost jednat s odbornou péčí.
5.1.1 Smlouva o výhradním prodeji
Nejčastější užití distributorské smlouvy je smlouva výhradní ze strany výrobce, tedy výrobce se zaváže, že nebude na daném území své zboží dodávat jinému distributorovi. V případě, že se strany rozhodnou takový závazek ve smlouvě stanovit, jedná se prakticky o smlouvu o výhradním prodeji. Český obchodní zákoník tuto smlouvu upravuje v § 745, kde užívá pro strany označení odběratel a dodavatel. Označení stran však není ve smlouvě důležité, rozhodující je obsah smlouvy. Smlouva o výhradním prodeji musí být písemná, přesně určovat strany, zboží a oblasti, pro kterou je sjednána exkluzivita. Především vymezení oblasti se může stát problematickým, protože pro rámcovou smlouvu
50 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 544
distributorskou to nemusí být nezbytné, zatímco pro smlouvu o výhradním prodeji ano.51
5.1.2 Vstup zboží na trh a plán distribuce
V rámcové smlouvě dále bývají upraveny podmínky zajištění vstupu na trh. V nejčastější podobě se distributor zavazuje k tomu, že kompletně zajistí vstup zboží na trh, protože zná podmínky a požadavky svého státu a trhu. Tyto povinnosti obvykle obnášejí registraci zboží, kde je nutno výrobek představit.52 Vhodné je stanovit distributorovi lhůtu k této povinnosti a nutnost předložit registraci k překontrolování výrobci. Při sjednávání povinnosti registrace se často uvádí i podmínka, že v případě zrušení registrace se smlouva ruší. Tato koncepce povinnosti je pro smlouvu důležitá především z hlediska zajištění její realizovatelnosti. Dále by strany neměly opomenout dohodu, kdo bude hradit náklady na registraci. V případech některých typů zboží je proces registrace zboží komplikován například nutností kontroly, zda zboží splňuje podmínky dané zákonem státu prodeje. Tyto zvláštní podmínky jsou obvyklé například u zboží souvisejícího s lékařskou péčí, ale často i u potravinového zboží, kde musí být splněny hygienické požadavky státu prodeje. V případech, kdy se jedná o distributorskou smlouvu sjednanou pro takový typ zboží, sjednávají si strany ve smlouvě i povinnosti související se zajištěním splnění těchto zvláštních požadavků na zboží a odpovědnost za jejich nesplnění.53
V rámcové části smlouvy se také specifikuje plán distribuce, který lze charakterizovat jako soubor oprávněných očekávání jednotlivých stran se specifikací množství a lhůt. Distribuce obnáší nejen koupi a prodej zboží, součástí tohoto procesu je i nutnost propagace výrobku na trhu. Povinnosti při propagaci by si strany měly též jednoznačně rozdělit tak, aby obě měly jasnou představu, jaké mají
51 Xxxx, X. Xxxxxxx o výhradním prodeji. Právní rádce, č. 6, 1999, s. 48
52 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 545 53 Xxxxxxxxxxx, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 540
povinnosti.54 Jednou z běžných možností je například vytvoření komerční reklamy výrobcem a povinnost distributora zajistit její odvysílání v tuzemské televizní stanici.
Dále je součástí distribučního plánu stanovení množství zboží, které má být úspěšně prodáno v určitém termínu. Aby distribuční plán měl závaznost a byl co nejúčinnější, je žádoucí jej podepřít sankcí při nesplnění. Jako sankce se užívá většinou smluvní pokuta, která by měla být ve smlouvě za tímto účelem sjednána. V případě jejího sjednání je vhodné do tohoto ustanovení uvést, že nárokem na smluvní pokutu není ovlivněn nárok na náhradu škody při porušení smlouvy. Méně obvyklou sankcí u smluv výhradních je dohoda, že v případě nesplnění distribučního plánu se stává smlouva nevýhradní a výrobce může pro dané území uzavřít další distributorskou smlouvu s jiným distributorem.55 V případě obou sankcí je vhodné do smlouvy uvést konkrétně lhůtu pro nápravu porušení distribučního plánu, způsob uplatnění sankce, a to především v otázce informování druhé strany o uplatnění sankce. Je obvyklé ve smlouvě uvést, že pokud bude distribuční plán naplněn, bude smlouva prodloužena a distribuční plán upraven a aktualizován.
5.1.3 Legislativa státu prodeje
Je možné dát distributorovi povinnost, že bude sledovat legislativu ve svém státě a v případě jejích změn, které budou mít vliv na možnost prodeje zboží na trhu, informuje výrobce v určeném termínu o těchto změnách s vhodným návrhem, co je nutno učinit pro umožnění dalšího prodeje. V případě, že tuto svou povinnost nesplní, bude distributor povinen uhradit škodu, která důsledkem nesplnění vznikne výrobci. Sjednání takové povinnosti zajistí výrobci, že bude mít jistotu, že jeho zboží odpovídá požadavkům daného státu i přesto, že se legislativa v průběhu dlouhodobé spolupráce může měnit. Dále je vhodné ve smlouvě uvést, že zboží
54 Xxxxxxxxxxx, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 544
5.1.4 Cena
Velice citlivým tématem, které by mělo být ve smlouvě upraveno, je cena. Výrobce stanovuje cenu, za kterou bude zboží prodávat distributorovi, ta ovlivňuje především to, zda se bude distribuce vyplácet, protože pokud by byla příliš vysoká, pak by cena vhodná pro trh nemusela pokrýt náklady uvedení na trh a distribuce. Důležitou roli hraje však i cena, pod kterou bude výrobek uvádět distributor na trh, protože na ní závisí prodejnost zboží, která je v zájmu výrobce.57 Ve smlouvě může být určeno omezení pro distributora, ale toto omezení se může ukázat jako neefektivní a nepraktické, protože omezí distributora ve flexibilitě při vývoji trhu. Použitelnost cenových omezení je také sporná ze strany soutěžního práva a mohla by být ve státě prodeje hodnocena jako nekalosoutěžní jednání na trhu vnitrostátním i evropském.58
5.1.5 Změna a ukončení smlouvy
Strany by si měly upravit také podmínky pro vypovězení smlouvy a odstoupení od smlouvy. V této souvislosti se pro předejití sporů doporučuje uvést, že porušení povinností spojených registrací produktu a distribučním plánem se považuje za podstatné porušení smlouvy a při vícerém porušení zakládá právo odstoupit od smlouvy. Úprava by také měla zahrnovat možnost postoupení distributorské smlouvy jinému subjektu, protože při dynamičnosti současného trhu je nejisté, zda bude oběma stranám jejich pozice na začátku vztahu vyhovovat. Do závěrečných ustanovení rámcové smlouvy se obvykle uvádí režimová ustanovení, a to především volba práva59, případná rozhodčí doložka určující konkrétní rozhodčí soud, konkrétní rozhodce nebo případně pravidla rozhodčího řízení, začlenění
56 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 544
57 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 544-5.
obchodních podmínek, odkaz na soupis podmínek UNIDROIT nebo prorogace.60 V neposlední řadě si pak strany mohou dohodou upravit, jakou formou je možno smlouvu měnit a doplňovat. Nejobvyklejší je dohoda, že smlouvu je možno měnit pouze písemně.61
5.2 Kupní smlouvy mezi výrobcem a distributorem
Jednotlivé kupní smlouvy mohou být částečně upraveny již rámcovou smlouvou a záleží na vůli stran, která ustanovení chtějí zahrnout. Rámcová smlouva obvykle plně stanoví strany, které jsou v kupní smlouvě stejné. Ve většině případů se v rámcové smlouvě upravuje předběžně cena, typ a kvalita zboží a jeho množství.62 Strany si mohou předem upravit i například dodávání zboží, způsob platby a další části smlouvy. Tato ustanovení lze považovat zároveň za části smluv kupních, které na základě rámcové smlouvy distributorské vznikají. V kombinaci s dalšími smlouvami navazujícími však vznikají v podstatě samostatné kupní smlouvy, které splňují všechny podstatné náležitosti.
Kupní smlouva musí být tvořena specifikací stran, které ji uzavírají. Požadavky na jejich specifikaci jsou stejné jako u rámcové smlouvy, proto stačí konkrétní specifikace v rámcové smlouvě. Další nutnou podmínkou je specifikace zboží, která bývá často také dostačující již v rámcové smlouvě. Strany by měly určit zboží nejen z hlediska typu, ale i konkrétní jakosti, množství a dalších charakteristických vlastností tak, aby nedošlo k záměně, a v případě sporu bylo zjevné, co bylo cílem jejich jednání.63 Důležitou složkou kupní smlouvy je také určení ceny, za niž bude zboží prodáno kupujícímu. Cena může být určena za kus, množství určené na základě hmotnosti, objemu nebo jakoukoliv další jasně ověřitelnou metodou.64
61 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 544 62 Xxxxxxxxxxx, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 544 63 Xxxxx, V. a kol. Zahraniční obchod. Praha: Grada Publishing, a.s., 2004, s. 180 64 Xxxxx, V. a kol. Zahraniční obchod. Praha: Grada Publishing, a.s., 2004, s. 182
5.2.1 Kupní smlouvy dle Vídeňské úmluvy
Jednotlivé kupní smlouvy mohou být podřízeny režimu Vídeňské úmluvy, pokud splní podmínky její aplikace. Jedná se o normu přímou, proto se uplatní přímo bez užití kolizních norem. Může se aplikována i nepřímo na jejich základě, pokud odkážou na právní řád, kterého je součástí. V případě, že strany chtějí Vídeňskou úmluvu nebo některá její ustanovení vyloučit, je nutno to do smlouvy výslovně uvést. Její úpravu považuji za relativně komplexní a při jejím použití se strany mohou spolehnout na její úpravu a svou smlouvu omezit pouze na základní náležitosti smlouvy. Otázky platnosti smlouvy nejsou ve Vídeňské úmluvě upraveny a budou se řídit právem určeným na základě kolizních norem.65 Z hlediska formálnosti smlouvy je preferována bezformálnost v obchodním styku.66 Vídeňská úmluva charakterizuje kupní smlouvu nepřímo prostřednictvím povinností stran, které jsou v ní stanoveny v článcích 30 a 53. V článku 3 Vídeňské úmluvy je i negativní vymezení kupní smlouvy, jehož cílem je odlišení kupní smlouvy od smlouvy o dílo, kde je ale její účinek i mírně rozšířen, a na smlouvy, které obsahují i další závazek než jen koupi zboží. Vídeňská úmluva dále jasně stanoví, že se uplatňuje pouze v případech, kdy se jedná o obchodní vztah, nikoliv o koupi pro osobní potřebu, a v článku 2 vylučuje své uplatnění i v dalších případech, jako je dražba, obchod s cennými papíry a další.
65 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 265-269 66 Xxxxxxxxxxx, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 281
67 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 394
také zabývá otázkou úroků, vztahů mezi stranami v případě odstoupení od smlouvy a zachováním zboží při prodlení při převzetí dodávky. Vídeňská úmluva může být státem ratifikována s výhradami proti některým ustanovením, což je stanoven v článku 93.
5.2.2 Kupní smlouvy bez užití Vídeňské úmluvy
V případě, že se smlouvy kupní nebudou řídit Vídeňskou úmluvou, bude jejich režim posuzován na základě kolizních norem, a tedy buď na základě Římské úmluvy, nařízení Řím I, nebo na základě zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním. V takovém případě ve vhodné mít smlouvu upravenou podrobně a otázky jinak řešené ve Vídeňské úmluvě si v ní stanovit. V případě, že tak strany neučiní, budou tyto otázky posuzovány podle rozhodného práva určeného na základě zmíněných norem. Pokud strany disponují dostatečným povědomým o jeho obsahu a jeho úprava kupní smlouvy jim vyhovuje, mohou tyto otázky ponechat v jeho úpravě bez jednoznačného stanovení ve smlouvě.
V praxi je také velice vhodné si do smlouvy kupní sjednat další doložky, které zjednodušují styk mezi stranami. Některé s nich mohou být upraveny již ve smlouvě rámcové, přesto je uvedu i zde, aby nebyly opomenuty. Strany by si měly sjednat dodací podmínky. V tomto případě se velice často užívají dodací podmínky INCOTERMS, vytvořené Mezinárodní obchodní komorou v Paříži. Jejich aktuální verze je z roku 2000.68 Jedná se o 13 doložek, které stanovují možnosti sjednání otázek týkajících se dodání zboží z hlediska místa jeho převzetí, dopravy, přechodu nebezpečí za škody a povinností pojištění.
Strany by si měly ve smlouvě také sjednat platební podmínky. V mezinárodním obchodě se užívá více druhů plateb, nejběžnější je platba předem, která však nepatří mezi nejbezpečnější. V obchodech s menší vzájemnou důvěrou se užívá také možnost zaplacení části kupní ceny předem a doplacení po dodání. Mezi nejspolehlivější platební metody pak patří především dokumentární inkaso a dokumentární akreditiv. Jejich nevýhodou je především jejich finanční náročnost,
68 Xxxxx, X. a kol. Zahraniční obchod. Praha: Grada Publishing, a.s., 2004, s. 186
Další důležitou doložkou, kterou je vhodné ve smlouvách upravit, je právní režim smluv. Jedná se především o možnost vyloučení Vídeňské úmluvy nebo jejích částí a také o možnost volby práva, kterou se budou závazky ze smlouvy řídit. Stejně důležitá je možnost volby státu, v němž bude probíhat případný soudní spor a rozhodčí doložka, pokud mají strany zájem na rozhodování tímto způsobem. Volnost stran při kontraktaci dává prostor pro mnoho dalších doložek, jako například fixní doložka, limitace náhrady škody a smluvní záruka.
5.3 Kupní smlouvy mezi distributorem a zákazníkem
Tato kupní smlouva bývá poslední smlouvou realizující celý distributorský vztah tak, jak byl nastíněn již v rámcové smlouvě. Ve většině případů se jedná pouze
69 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 446-455 70 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 234
o obyčejnou kupní smlouvu vnitrostátního charakteru. Strany v těchto smlouvách obvykle vycházejí z vnitrostátní úpravy a jednají na základě svých dlouhodobě užívaných obchodních podmínek, pokud jimi disponují. Jednou ze stran těchto smluv může být i spotřebitel, a v takovém případě budou tyto smlouvy podřízeny i vnitrostátní úpravě spotřebitelských smluv. Tyto smlouvy mohou být ovlivněny rámcovou distributorskou smlouvou, ale lze říci, že z pohledu účastníků jsou nezávislé. Vzhledem k jejich povaze nepovažuji za nutné se zde jimi hlouběji zabývat.
6. ZÁVĚR
Jako téma své diplomové práce jsem si zvolila Mezinárodní distributorskou smlouvu. K tomuto výběru mě vedl můj zájem o mezinárodní obchod a současně skutečnost, že mezinárodní distribuce právě prostřednictvím tohoto smluvního typu je v praxi velice častá. Zpracovávání tohoto tématu pro mě bylo prostředkem k získání mnoha nových informací, především z toho důvodu, že nemá samostatnou právní úpravu a není doposud častým předmětem zájmu mnoha publikací. Z tohoto důvodu jsem se v práci zabývala i zdánlivě samozřejmými otázkami. Prostřednictvím zpracovávání této práce jsem se zorientovala v této problematice a její právní úpravě, která není komplexní a jednoznačná, a vytvořila si konkrétní představu o formě, obsahu, struktuře a režimu mezinárodních distributorských smluv a o podobě distribuce zboží na ně navazující.
Dle mého názoru současný právní stav nasvědčuje potřebnosti a vhodnosti samostatné právní úpravy věnované problematice distributorských smluv pro právo vnitrostátní i mezinárodní. Současná právní praxe podle mě nabízí mnoho podkladu, jakým směrem by se měla případná právní úprava ubírat.
V úvodu práce jsem věnovala nemalou pozornost některým základním principům mezinárodního práva soukromého a obchodního, především z důvodu usnadnění čtenáři pochopit celou problematiku ve všech potřebných souvislostech. Realizace distributorských smluv v mezinárodním měřítku s sebou nese také nutnost základního přehledu o fungování společného evropského trhu, proto považuji za vhodné jej v práci představit.
Po přiblížení prostředí mezinárodního obchodu jsem se zaměřila na distributorskou smlouvu samotnou. K jejímu charakterizování jsem použila vnitrostátní předpisy a v jejich rámci jsem zařazovala v praxi fungující smlouvu pod jednotlivá ustanovení. Struktura distributorské smlouvy, kterou jsem v práci nastínila, vychází především z praxe. Podkapitola věnující se vnitrostátní úpravě je
také směrodatná pro smlouvy, které se budou řídit českým právním řádem na základě kolizních norem.
Při převedení distributorské smlouvy do mezinárodního měřítka vyplynuly některé další otázky, kterým jsem se věnovala v další části své práce. Vycházela jsem z metod úpravy mezinárodního práva soukromého nastíněných v první části práce a jednotlivé možné předpisy následně aplikovala na samotnou smlouvu. V této části jsem vycházela především ze struktury smlouvy nastíněné v předchozí části. I zde jsem se odkazovala na některé informace uvedené v samotné úvodní části. V kapitole věnující se samotné mezinárodní smlouvě jsem také vytvořila podkapitolu, v níž se zabývám vhodným obsahem smlouvy z hlediska různých ustanovení a doložek. Věřím, že by tato část mohla posloužit při tvorbě mezinárodní distributorské smlouvy v praxi.
Shrnutím odborných publikací v poslední části nastiňuji vhodné a praktické zdroje k čerpání informací o tomto smluvním typu s jejich základní charakteristikou. Dále jsem se zabývala obsahem judikatury, a to především z toho důvodu, že jejím prostřednictvím byla stanovena některá pravidla ohledně uplatnění mezinárodních pramenů práva na tento smluvní typ. Judikatura se v případě tohoto smluvního typu stává jedním z hlavních zdrojů informací ohledně praxe stran a jejich zákonnosti.
7. RESUMÉ
The topic of my Diploma Thesis is International distributorship contracts. My Thesis consists of four parts. The purpose of my Thesis is to describe an international distributorship agreement as a type of contract and introduce this contract and its advantages and disadvantages.
In the first chapter of my diploma thesis, I describe Private International Law and its basic principles and rules. There are informations about law of international trade and about the system of the European common market. This part contains the basic characterization of this branch of law and should give readers basic orientation in it.
The next part deals with distributorship agreements in general. Theoretical structure of an agreement with a description of its comprehension can be found in this part. I define three parts of distribution transaction. The first part is framework agreement. Rights and duties of parties in a long term relationship are determined there. The second part of the transaction is formed by a contract based on a sale of goods. The third part of the transaction is formed by a sales contract between distributor and a third party, for example a consumer. In this chapter, I explain what could be considered as a distribution agreement and practical use of these types of contracts. For making the frame I use Czech legal enactments. The scope of this part should be used for a distributorship contract ruled by Czech law. I deal with the purpose of this type of agreements and their importance in business activities. In the Czech law, the regulation is set in the Civil code and Commercial code. In this part of my thesis, I define similar contracts in Czech law for pointing out the differences between them and distributorship contracts. The most important similar contract is the contract of commercial representation and the commercial agency relationship.
The third part is based on the information settled in the previous parts and deals with the real matter of the thesis. In this part, I analyze distributorship contracts in an international scope. The differences between national distributorship
and international distributorship are described here in order to explain the basics. The next subpart concerns international legislation to find the right way of application on the contract. I use the structure of contract described above and I explain their regime in private international law. There is not any international convention that sets rules and duties in the distributorship agreement. It cannot be ruled by the CISG either, because the international sale of goods is only one part of the transaction. A distributorship contract is made from several obligations between parties. These obligations have to be judged separately. The CISG does not apply to the whole contract, but it can be applied to the parts of it dealing with international sale of goods. Parties can exclude the application of CISG and in this case, the contract will be ruled by law specified by conflict rules. In this chapter of my thesis, I also summarize sources which can be used for making this type of contract. I describe literature concerning these contracts and I indicate some cases in which law deals with this issue. Some principles of judging distributorship contracts are stated in these sources. In this part, I use knowledge of many international organizations like ICC, WTO and others.
The last chapters of my thesis deal with appropriate clauses and provisions, which parties should not forget to include in their contract. This part describes the construction of the distributorship contract.
Distributorship contracts are often used in international trade, but they are not the topic of many theoretical works. Dealing with this topic was very interesting for me and I hope I explained working of these contracts to readers clearly. Theoretical analysis of the structure of this contract and of its content are contained in this work. There are also practical advices on how to make this type of contract good and useful.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
Knižní publikace
Xxxxxx, X. Xxxxx, X. Xxxxx, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky.
4. vydání. Praha: X.X.Xxxx, 2007.
Xxxxx, X. a kol. Zahraniční obchod. Praha: Grada Publishing, a.s., 2004.
Xxxxxxxxx, X.X. Domestic Contracts Laws, Uniform Interantional Contract Law and International Contract Law principles. Internatinal Sales and Contractual Agency. European Bussiness Law Review, 2000.
Folsom, R. H.; Xxxxxx, M. W.; Xxxxxxxx, J.A.: International Business Transactions in a nutshell. 6.Vydání. St. Xxxx, Minnessota: West Publishing CO., 2000.
Xxxxxxxxx, X. X. Understanding International Business and Financial Transactions. Xxxxxx Xxxxxx & Company, Inc., 2002.
Hospodářská komora ČR. ICC Model Distributoship Contract (Sole-Importer Distribution). PP Agency, 2005.
Xxxxxxx, X. a kolektiv. Obchod v rámci Evropské unie a obchodní operace mimo členské země EU. Praha: ASPI Publishing, 2004.
Xxxxxx, X. Mezinárodní právo soukromé. 6.doplněné vydání, Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, 2004.
x Xxxxxxxx, X. Xxxx, X., Xxxxxxxxxx, M. Mezinárodní obchod a marketing. 1.
Vydání. Praha: Grada Publishing, 2002.
x Xxxxxxxx, X., Xxxxxxxxxxxxx, X., Xxxx, X. x xxx. Mezinárodní obchodní operace. 3.přepracované vydání. Praha: Grada Publishing a.s., 2003.
Xxxxxxxxxx, X. Mezinárodní právo veřejné jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. 4.opravené a doplněné vydání. Brno: MU a nakladatelství Doplněk, 2004.
Xxxxx, X. Obchodněprávní smlouvy. 5 aktualizované vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004.
Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva (Unidroit). Zásady mezinárodních obchodních smluv. Praha: Codex Bohemia, 1997.
Xxxxxxxx, X. a kol. Slovník obchodního práva. Praha : Codex, 1996.
Xxxxxxxxxx, X. Komentář k obchodnímu zákoníku, 1996. Databáze ASPI ke dni 12. 1. 2009
Raus, D., Xxxxxx, X. Xxxxxxxxxxx soutěž po vstupu do EU.1.vydání.
Brno: CP Books, 2005.
Rozehnalová, N., Xxx, V.: Evropský justiční prostor (v civilních otázkách).
Brno: Masarykova Univerzita, 2003.
Xxxxxxxxxxx, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006.
Xxxxxxxxxxx, N. Rozhodčí Řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI, a.s., 2002.
Xxxxxxx, X. Právní otázky obchodování se zahraničím. Ostrava: Montanex, a.s., 1998.
Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, 10.podstatně rozšířené vydání. Praha: X.X.Xxxx, 2005.
Xxxxxx, , X. The ICC Model International Sale Contract. 1. Vydání. ICC Česká republika, 2006.
Xxx Xxxxx, H The Law of International Trade. London: Sweet & Maxwell.
2002.
Xxxxxxxxxx, X. Mezinárodní obchodní jednání. 1. vydání. Praha: Professional Publishing, 2003.
Týč, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5. Aktualizované vydání, Praha: LINDE PRAHA, a.s., 2006.
Týč, V. Dokumenty ke studiu práva Evropské unie 1. 2. vydání, Brno: Masarykova univerzita, 2003 .
Tichý, L. a kol. Dokumenty ke studiu Evropského práva. 3.přepracované vydání. Praha: Linde a.s., 2006.
Odborné články
Xxxxx, T. Distribuční dohody. Právní úprava Evropské komise, nová bloková výjimka Evropské komise. Právní Rádce, 2001, č. 8, s. 5
Xxxxxx, X. Evropské právo a ochrana duševního vlastnictví. Právní Rádce č.8, 2001, s.24
Xxxxxxx, M.: Smlouvy obstaravatelského typu. Právní Rádce č.6, 1999 , s. 48
Xxxx, X. Xxxxxxx o výhradním prodeji. Právní Rádce, 2000, č.11, s. 42
Xxxxxxxxxxx, N. Doložky o právním režimu a řešení sporů v případě smluv v mezinárodním obchodním styku I. Právní praxe v podnikání, 1998, č.1, s. 5
Xxxxx, X. Distribution Rights in China Regulatory Barriers and Reform in the WTO Context. Kluwer Law Interntional, 2001, Journal of World Trade 35(6), s. 44
WTO: Council for Trade in Services Distribution Services. Background Note by Secretariat, S/C/W/37 98-2354, 1998
Internetové zdroje
xxxx://xxxxxx.xx.xxx/xxx-xxx
xxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxxxx/xxxxxxxxxxx/0000xxxxxx/xxxx.xxx
xxxx://xxx.xxxx.xxx/xxxxx_xx.xxx
xxxx://xxxxxx.xxx.xx/xxx/xxxxxx/_x.000/0000/xxxxx
Právní předpisy
Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní vztahy ze dne 19.6.1980
Smlouva o založení Evropského společenství platná od 1.1.1958
Oznámení Komise - Pokyny pro používání vertikálních omezení (2000) O.J.C291/1
Nařízení Komise č. 2790/1999 ze dne 22. 12. 1999 o použití čl. 81 ods. 3 Smlouvy na kategorie vertikálních dohod a souladných postupů
Nařízení Rady č. 44/2001 o soudní příslušnosti a uznávaní a výkonu soudních rozhodnutích v občanských a obchodních věcech
Bruselská úmluva z 27.9.1968 o jurisdikci a vykonatelnosti civilních obchodních rozsudků
New Yorská úmluva z 10.7.1958 o uznání a vykonatelnosti zahraničních rozhodčích nálezů.
Směrnice č.85/374/EHS ze dne 25.7.1985 o odpovědnosti za vadný výrobek
Směrnice Rady ES č.89/104 z 21.12.1988 pro ochranné známky
Judikatura
Rozhodnutí ESD ve věci 56 a 58/64 Consten GmbH a Grundig-Verkaufs- GmbH v. Komise ze 13.7.1966 (ECR 1966,s.299)
Rozhodnutí ESD ve věci 120/78 Cassis de Dijon (Rewe-ZentraleAG v.
Bundesmonopolverwaltung für Branntwein) ze dne 20.2.1979
Rozhodnuttí ESD ve věci 14/76 Éts. X. xx Xxxxx SPRL X. Xxxxxxx en commandite ar actions Bouyer ze dne 6. 10. 1976
Rozhodnutí FB Budapest, Hungary ve věci 12 G 76.237/1996/14 Vago`s Importers and Distributors Ltd. v. Monimpex Kereskedelmi Rt. ze dne 17. 7. 1997
Rozhodnutí U.S. District Court, Southern District of New York ve věci 96B46519 Xxxxx Xxxxxxxx Pty. Ltd. v. Marketing Australian Products, Inc d/b/a Xxxxx Xxxxxxxxxxx Hats ze dne 21. 7. 1997
Rozhodnutí OG Thurgau, Switzerland ve věci ZB 95 22 ze dne 19. 12. 1995
Rozhodnutí U.S. Supreme Court ve věci 96-1470 Quality King Distribution, Inc. v. L`anza Research International, Inc ze dne 9. 3. 1998
PŘÍLOHA:
Smlouvy o právní pomoci
Úmluva o civilním řízení soudním publikovaná pod č. 84/1930 Sb.
Úmluva o civilním řízení publikovaná pod č. 79/1966 Sb.
Úmluva o vymáhání výživného v cizině publikovaná pod č. 33/1959 Sb.
Úmluva o doručování soudních písemností v cizině ve věcech občanských a obchodních publikovaná pod č. 85/1982 Sb.
Úmluva o uznávání rozvodů a zrušení manželského soužití publikovaná pod č. 131/1976 Sb.
Evropská úmluva o poskytování informací o cizím právu publikovaná pod č. 221/1998 Sb.
Úmluvy v oblasti unifikace kolizních norem
Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy („Římská úmluva“) publikovaná pod č. 64/2006 Sb.
Úmluva o právu použitelném na dopravní nehody publikovaná pod č. 130/1976 Sb.
Úmluva o mezinárodní správě pozůstalosti publikovaná pod č. 218/1995 Sb.
Úmluvy unifikující hmotněprávní přímé normy
● Vídeňskou úmluvu OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží publikovaná pod č. 160/1991 Sb.
● Vídeňskou úmluvu o občanskoprávní odpovědnosti za jaderné škody publikovaná pod č. 133/1994 Sb.
Úmluvy v oblasti mezinárodního obchodu
● Dohoda o zřízení světové obchodní organizace publikovaná pod č. 191/1995 Sb.
● Evropská dohoda o přidružení ČR k ES publikovaná pod č. 44/2004 Sb.
Úmluvy v oblasti rozhodčího řízení
● Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů publikovaná pod č. 94/1959 Sb.
● Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráži publikovaná pod č. 176/1964 Sb.
Úmluvy v oblasti ochrany autorských a průmyslových práv
● Pařížskou úmluvu na ochranu průmyslového vlastnictví publikovaná pod č. 81/1985 Sb.
● Madridskou dohodu o mezinárodním zápisu ochranných známek publikovaná pod č. 78/1985 Sb.