UNIVERZITA KARLOVA
UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta
Xxx. Xxxxx Xxxxxxxx, BA (Hons)
Smlouva o výkonu funkce jednatele
ve společnosti s ručením omezeným
Rigorózní práce
Pověřený akademický pracovník: XXXx. Xxxx Xxxxxxx, Ph.D. Tematický okruh: Obchodní právo
Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 17.06.2020
Prohlašuji, že jsem předkládanou rigorózní práci vypracovala samostatně, že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny a že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
Dále prohlašuji, že vlastní text této práce včetně poznámek pod čarou má 282 560 znaků včetně mezer.
Xxx. Xxxxx Xxxxxxxx, BA (Hons)
V Praze dne 20.07.2020
Obsah
1.1 Pojem smlouvy o výkonu funkce jednatele 8
1.1.3 Osoby oprávněné k uzavření smlouvy, schválení smlouvy 13
1.2 Právní režim smlouvy o výkonu funkce jednatele 20
2.1 Odměna jednatele a náležitosti smlouvy o výkonu funkce dle § 60 zákona o obchodních korporacích 23
2.1.1 Důsledky nesplnění § 60 zákona o obchodních korporacích 33
2.2 Domněnka bezplatnosti výkonu funkce jednatele a zákonné výjimky 37
2.2.1 Neplatnost smlouvy o výkonu funkce 38
2.2.2 Neplatnost ujednání o odměně 39
2.2.3 Neuzavření smlouvy z důvodu překážek na straně společnosti 41
2.2.4 Neschválení smlouvy valnou hromadou bez zbytečného odkladu po
2.2.5 Vis maior či jiná překážka vzniklá nezávisle na vůli jednatele 46
2.4 Jiná plnění poskytovaná jednateli podle § 61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích 52
2.4.2 Plnění z konkurenční doložky 60
2.4.3 Mzda a jiné plnění podle § 61 odst. 3 zákona o obchodních korporacích.
2.4.4 Jiná nepeněžitá plnění 65
2.5 Zákonné postihy týkající se odměňování 67
2.5.1 Neposkytnutí plnění – malus 67
2.5.2 Vydání prospěchu – clawback 70
2.6 Odměna jednatele při zrušení společnosti s likvidací 77
3 Aplikace pracovněprávních předpisů na výkon funkce jednatele 81
3.1 Přípustnost aplikace dle platné právní úpravy 81
3.3 Účast v systému sociálního zabezpečení 89
4 Ukončení smlouvy o výkonu funkce 96
4.1 Způsoby ukončení smlouvy 96
4.2 Doba vhodná pro společnost a její dopady na smlouvu o výkonu funkce 100
Závěr 106
Seznam zkratek 109
Seznam použitých zdrojů 111
Smlouva o výkonu funkce jednatele ve společnosti s ručením omezeným 120
Service contract for the managing director of a limited liability company 122
Úvod
Kroky vedoucí ke zkvalitnění právní úpravy v České republice a k přijetí rozsáhlé rekodifikace soukromého práva se mimo jiné promítly také do regulace správy obchodních společností. V tomto důsledku nabyla problematika úpravy vztahu člena statutárního orgánu a obchodní korporace na významu a zařadila se mezi jedno z problematických témat oblasti práva obchodních společností.
Počínaje 1. lednem 2014 začala v České republice platit odlišná právní úprava smlouvy o výkonu funkce, kterou však provází určité výkladové nejasnosti. Některé komplikace byly již doktrínou odstraněny, jiné přetrvávají a zůstává úkolem akademiků a především soudní judikatury, aby je pokud možno co nejvíce eliminovali. Zejména tyto skutečnosti, z toho vyplývající snaha o rozbor platné právní úpravy z pohledu soudní judikatury a fakt, že téma smlouvy o výkonu funkce považuji za téma nadčasové, které je judikaturou neustále blíže upřesňováno, mě motivovaly k sepsání této práce. Závěru o aktuálnosti tohoto tématu nasvědčuje i v prvním čtvrtletí roku 2020 schválená takzvaná velká novela zákona o obchodních korporacích, která reviduje příslušná ustanovení zákona o smlouvě o výkonu funkce. Tuto budoucí právní úpravu účinnou od
1. ledna 2021 v rigorózní práci rovněž reflektuji a konfrontuji ji s platnou právní úpravou.
Tato rigorózní práce je věnována právnímu institutu smlouvy o výkonu funkce, a to se zaměřením na úpravu vztahu mezi společností s ručením omezeným a jednatelem. Tato práce se tedy věnuje pouze smlouvě o výkonu funkce uvnitř kapitálové společnosti, přičemž k volbě společnosti s ručením omezeným mě vedlo několik důvodů. Jedním z nich je bezesporu fakt, že společnost s ručením omezeným je nejčetnější právní forma obchodní společnosti v České republice. Dalšími důvody jsou skutečnosti, že tato právní forma je mi ze všech obchodních společností, které český právní řád upravuje, nejbližší a ve své praxi jsem se setkala s přípravou smluv o výkonu funkce zejména pro společnosti s ručením omezeným, a to jak pro menší, tak středně velké společnosti. Xxxxxx, která v této rigorózní práci rozebírám, se právě u těchto společností velmi často objevují. Společnost s ručením omezeným jako právní formu kapitálové obchodní společnosti proto považuji pro výklad smlouvy o výkonu funkce za optimální a pro účely této práce a analýzu zvolené problematiky za plně vyhovující.
Smlouva o výkonu funkce jednatele má určit vzájemná konkrétní práva
a povinnosti smluvních stran, a to v mezích, v jakých to připouští zákonná úprava.
Některé podmínky vztahu mezi jednatelem a společností s ručením omezeným jsou kogentním způsobem upraveny zákonem a smluvní strany se tak od nich nemohou odchýlit ani ve smlouvě o výkonu funkce. V praxi se bude jednat například o povinnosti spojené s výkonem funkce a o následky jejich porušení. Ostatní podmínky smlouvy však zůstávají na smluvní autonomii stran a konkrétní obsah smlouvy o výkonu funkce tedy bude vždy odviset od okolností případu, požadavků jednatele a společnosti, jakož i od způsobu sjednání smlouvy. V praxi se proto běžně setkáme jak s rozsáhlými smlouvami o výkonu funkce, které detailně upravují práva a povinnosti stran z mnoha úhlů pohledu, tak rovněž s těmi stručnějšími, které upravují otázky, které strany považují za nejpodstatnější.
Cílem mé rigorózní práce je identifikovat způsoby odměňování jednatele za výkon jeho funkce a s tím související aplikační problémy platné právní úpravy. Dále představit situace, ve kterých se na vztah jednatele a společnosti s ručením omezeným aplikují pracovněprávní předpisy a rovněž analyzovat způsoby ukončení smlouvy o výkonu funkce.
Důraz v této rigorózní práci přikládám zejména relevantní soudní judikatuře, která se prolíná celou prací od úvodní kapitoly až po kapitolu závěrečnou. S ohledem na tuto skutečnost byla koncepce této práce zvolena tak, že se již předpokládá základní znalost právních institutů spojených s předmětnou problematikou. Práce tedy úmyslně elementární instituty dané problematiky detailně nerozebírá a nepodává jejich podrobné definice, ale zaměřuje se již na jejich obohacení o příslušnou judikaturu, bližší specifikaci z pohledu praktických situací a vlastní analýzu. Tak tomu je především ve vztahu k druhé kapitole a institutu smlouvy o výkonu funkce. Předmětná kapitola je výchozím bodem předkládané rigorózní práce, na níž další kapitoly logicky navazují.
Rozsah této práce si neklade za cíl podrobně rozebrat problematiku smlouvy o výkonu funkce jednatele v celé její šíři. Z tohoto důvodu se nejprve věnuji představení základního pojmu smlouvy o výkonu funkce včetně analýzy příslušné právní úpravy, a to již z pohledu aktuální soudní judikatury a praktických příkladů.
V další části se poté podrobně věnuji otázce odměňování jednatele ve smlouvě o výkonu funkce, a to z několika úhlů pohledu. K volbě této problematiky mě vedlo zejména to, že zákon o obchodních korporacích přinesl řadu zásadních změn v této oblasti, přičemž se lze domnívat, že zákon o obchodních korporacích považuje ujednání o odměňování za jednu z nejvýznamnějších obsahových náležitostí smlouvy o výkonu funkce.
Dále v samostatné části této práce analyzuji možnosti, za kterých lze na postavení jednatele a výkon jeho funkce aplikovat pracovněprávní předpisy. Ačkoli není z právního hlediska možné simulovat vztah jednatele a společnosti s ručením omezeným jako vztah zaměstnance a zaměstnavatele, existují zákonné možnosti, za kterých se bude výkon funkce jednatele posuzovat dle pracovněprávních pravidel. V této části práce se pak blíže zaměřuji na instituty cestovních náhrad, účasti jednatele v systému sociálního pojištění a dobu volna.
Konečně pak práci uzavírám analýzou způsobů ukončení smlouvy o výkonu funkce. I v tomto ohledu totiž považuji bližší analýzu dané problematiky za přínosnou. Při sepsání této práce jsem vycházela především z českých zdrojů, a to odborné literatury (monografií a článků z odborných periodik) a judikatury. Využila jsem také svých vlastních znalostí a zkušeností, které jsem čerpala ze své dosavadní praxe.
V některých případech jsem rovněž poukázala na zahraniční právní úpravu, a to například úpravu francouzskou, německou či britskou.
Při tvorbě této práce byla použita metoda analyticko-syntetická, metoda srovnávací a metoda analogická, přičemž většina práce byla zpracována na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
1 Základní pojmy
1.1 Pojem smlouvy o výkonu funkce jednatele
Úvodní kapitola této práce se věnuje institutu smlouvy o výkonu funkce. Obecnou úpravu smlouvy o výkonu funkce pro členy volených orgánů všech obchodních korporací poskytuje zákon o obchodních korporacích. Pravidla upravená v ustanovení § 59 a násl. tohoto zákona se tak aplikují nejen na jednatele společnosti s ručením omezeným, ale také na členy představenstva akciové společnosti, členy dozorčí rady akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným, je-li v ní dozorčí rada zřízena. Svou povahou se tedy smlouva o výkonu funkce řadí do oblasti obchodně- závazkových právních vztahů, jejímž účelem je blíže upravit vztahy uvnitř obchodních korporací.1 V této kapitole se blíže zabývám institutem smlouvy o výkonu funkce jednatele z pohledu její formy, náležitostí, jakož i z pohledu osob oprávněných takovou smlouvu uzavřít. Doplňuji ji pak dále o rozbor právního režimu smlouvy o výkonu funkce.
Se samotným pojmem smlouvy o výkonu funkce se v českém právním řádu můžeme setkat od 1. ledna 2001, kdy nabyla účinnosti novela obchodního zákoníku.2 Dosud zákonem užívaný pojem manažerské smlouvy se touto novelou nahradil pojmem smlouvy o výkonu funkce.3
Z pohledu typového určení lze smlouvu o výkonu funkce zařadit mezi smluvní typ nepojmenovaný.4 Tento závěr přitom dovozuji ze skutečnosti, že smlouva o výkonu funkce jednatele nenaplňuje účel, který právní řád dává smlouvám pojmenovaným, neboť v českém právním řádu není zákonná úprava, která by podmiňovala použití konkrétních práv či povinností pro výkon funkce jednatele, pokud by si smluvní strany nesjednaly jinak.5
1 Právní vztah mezi společností s ručením omezeným a jednatelem vzniká zvolením jednatele do jeho funkce. Tímto okamžikem je tedy mezi osobou jednatele a společností založen závazkový synallagmatický právní vztah, jehož podstatou je dvoustranné ujednání příslušných subjektů podmíněné vzájemnými právy a povinnostmi. Srov. XXXXX, X. In XXXXX, X., XXXXXXX, X., XXX, X., XXXXXXX, T. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a. s., 2014, ISBN 978-80-7478-537-5. s. 495.
2 Srov. XXXXXX, D.: Vztahy funkce jednatele s jinými vedoucími posty ve společnosti s ručením omezeným. Právní fórum (Xxxxxxx Kluwer). 2005. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 02.02.2018].
3 Srov. KALENSKÁ, M.: Manažerská smlouva v českém právním řádu. 1999. In: Xxxx-online [právní informační systém]. C. H. XXXX [cit. 03.03.2018].
4 Blíže viz ustanovení §1746 odst. 2 občanského zákoníku.
5 „Obsah smlouvy o výkonu funkce zákon komplexně neupravuje“: XXXXXXXXX, I. In: XXXXXXXXX, I., XXXXX, B., XXXXXXX, X., XXXX, X., XXX, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2013, s. 151. ISBN 978-80-7400-480-3.
Objevuje se ovšem i názor Xxxxxxx, že smlouva o výkonu funkce je naopak zvláštním smluvním typem.6 Bližší argumenty pro tento závěr však neuvádí.
Zákon o obchodních korporacích smlouvu o výkonu funkce sice výslovně pojmenovává, již k ní však dispozitivně nepřiřazuje konkrétní práva a povinnosti smluvních stran.
Základ obsahu právního vztahu mezi společností a jednatelem je tedy dán již kogentními ustanoveními zákona o obchodních korporacích.7 Smlouva o výkonu funkce jednatele pak takový právní vztah blíže doplňuje.
Dle ust. § 559 občanského zákoníku má každý právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu. To platí za předpokladu, že tuto volbu neomezuje zákon nebo vlastní ujednání smluvních stran. Forma právního jednání může být ústní či písemná. V případě písemné formy pak přitom lze dále hovořit o formě soukromé či veřejné listiny.
V případě smlouvy o výkonu funkce platí dle ust. § 59 odst. 2 zákona o obchodních korporacích, že tato smlouva uzavíraná ve společnosti s ručením omezeným by měla být vždy sepsána v písemné formě. Porovnáním předchozí právní úpravy v obchodním zákoníku a platné právní úpravy v zákoně o obchodních korporacích lze dospět k závěru, že požadavek na písemnou smlouvu o výkonu funkce není nikterak překvapivý. Již obchodní zákoník vyžadoval uzavření smlouvy o výkonu funkce v písemné formě.8 Úprava písemné formy této smlouvy je však v zákoně o obchodních korporacích oproti obchodnímu zákoníku užší. Smlouvou o výkonu funkce uzavřenou v písemné formě musí být upraveny pouze vztahy v kapitálových společnostech, tedy vztahy mezi členy statutárního orgánu či dozorčí rady a společností s ručením omezeným a dále také vztahy mezi členy představenstva, dozorčí rady, případně mezi členy jiných orgánů s obdobnou působností a akciovou společností.
Povinnost písemné formy smlouvy o výkonu funkce pak již není dána pro osobní společnosti, tj. pro veřejnou obchodní společnost a komanditní společnost a rovněž pro družstvo, evropské hospodářské zájmové sdružení či evropskou družstevní společnost.
6 XXXXXXX, X. In POKORNÁ, X., XXXXXXXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXXXX, M. a kol. Obchodní společnosti a družstva. Praha: X. X. Xxxx, 2014, s. 97, ISBN 978-80-7400-475-9.
7 Například pravidla pro jednání členů orgánu dle ustanovení § 51 a násl., zákaz udělovat pokyny týkající se obchodního vedení dle ustanovení § 195 odst. 2 či zákaz konkurence upravený v ustanovení
§ 199 zákona o obchodních korporacích.
8 Viz ustanovení § 66 odst. 2 obchodního zákoníku.
Požadavek na písemnou formu smlouvy o výkonu funkce jednatele představuje povinnost zachytit smlouvu na nějakém nosiči (nejčastěji papíře) a opatřit ji podpisy smluvních stran. Tedy také podpisy smluvních stran jsou jednou z náležitostí písemné formy, bez nichž by smlouva o výkonu funkce jednatele nemohla vyvolat zamýšlené právní následky.9 V písemné formě je přitom nutno zachytit nejen samotnou smlouvu, ale i její případné změny.10
Důsledkem nedodržení písemné formy je dle ust. § 582 občanského zákoníku neplatnost takového právního jednání. Bude se přitom jednat o neplatnost relativní, tedy takovou, které se musí ať jednatel nebo společnost dovolat. Přisuzovat nedodržení písemné formy smlouvy o výkonu funkce neplatnost absolutní není dle mého názoru možné aplikovat, neboť se domnívám, že by tento závěr nenaplňoval smysl zákona a úmysl zákonodárce. Dle ust. § 588 občanského zákoníku totiž platí, že absolutní neplatností bude stiženo takové právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Mám za to, že ani pod jednu z těchto možností se nedodržení písemné formy u smlouvy o výkonu funkce jednatele podřadit nedá, neboť v takovém případě není dána dostatečná intenzita porušení zákonné povinnosti. Nadto se ztotožňuji s názorem Ústavního soudu, že v soukromoprávní sféře nelze každému rozporu se zákonem přikládat následek absolutní neplatnosti a že by se ustanovení občanského zákoníku o absolutní neplatnosti mělo v takových případech vykládat spíše restriktivně než extenzivně.11 Posouzení smlouvy o výkonu funkce jako neplatné ujednání má být tedy spíše výjimkou, nikoli zásadou.12
Ačkoli je důsledkem nedodržení písemné formy smlouvy o výkonu funkce její relativní neplatnost, přesto tato skutečnost může být jedním z aspektů, kvůli kterému bude výkon funkce považován za bezplatný.13 Domnívám se proto, že lze nejen z tohoto důvodu, ale také z důvodu zajištění vyšší právní jistoty jednatele i společnosti s ručením omezeným, předcházení případným sporům či vyloučení pochybností při budoucích
9 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.01.2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007 a shodně také XXXXX,
J. Písemná forma právního úkonu. In Xxxxxxxx, X. a kol. Právnický slovník, III. Vydání, 2009.
10 Viz ustanovení § 564 občanského zákoníku.
11 Srov. XXXXXXX, X. Priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy. Bulletin advokacie. 2018. Dostupný zde: xxxx://xxx.xxxxxxxx-xxxxxxxxx.xx/xxxxxxxx-xxxxxxx-xxxxx-xxxxxxxxx-xxxxxxxxxx- smlouvy.
12 Nález Ústavního soudu ze dne 10.07.2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131).
13 K tomu blíže viz kapitola 3.3 této práce.
nárocích stran, více než doporučit, aby smlouva o výkonu funkce byla uzavírána
v písemné formě.
S ohledem na výše uvedené důvody se přikláním k tomu, aby se tak stávalo nejen v případě společnosti s ručením omezeným, respektive všech kapitálových společností, kde je podmínka písemné formy smlouvy o výkonu funkce zákonem o obchodních korporacích přímo stanovena, ale také ve společnostech osobních či v družstvech.
Lze však konstatovat, že zejména jde-li o významné či nadnárodní společnosti s ručením omezeným, se smlouvy o výkonu funkce uzavírají zásadně v písemné formě a smluvní strany tak činí bezodkladně poté, co je jednatel zvolen do funkce. Takový postup považuji za profesionální a žádoucí.
Ve srovnání s obchodním zákoníkem poskytuje zákon o obchodních korporacích detailnější úpravu smlouvy o výkonu funkce. Komplexní výčet veškerých náležitostí této smlouvy však zákon o obchodních korporacích přesto neuvádí.
Co do obecných náležitostí smlouvy o výkonu funkce je třeba vycházet z požadavků českého právního řádu na právní jednání a dále také z judikatury českých soudů vztahující se k podstatným náležitostem dvoustranných ujednání. Mezi jeden ze základních požadavků lze jistě zařadit, aby obsah sjednávané smlouvy byl dostatečně určitý. V případě, že v rámci sjednávané smlouvy nedochází k výslovné úpravě některých náležitostí, měly by být takové náležitosti zjistitelné výkladem. Nelze proto opomenout, aby ve smlouvě o výkonu funkce byl určitě vymezen předmět smlouvy a správně a úplně identifikovány smluvní strany.
Ad absurdum může totiž případná nesprávná či neúplná identifikace smluvních stran způsobit neplatnost celé smlouvy. Dle názoru Nejvyššího soudu ČR způsobí vadné označení účastníka smluvního vztahu neplatnost smlouvy v případě, že z celého obsahu právního úkonu nebude možno ani výkladem dovodit, kdo je skutečně účastníkem smlouvy. O absolutní neplatnosti smlouvy pro nedostatek identifikace smluvní strany lze přitom hovořit v situaci, kdy byl účastník označen ve smlouvě natolik neurčitě (nesrozumitelně), že nelze pochybnost o identifikaci smluvní strany odstranit ani výkladem.14
14 K tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.09.2007, sp. zn. 29 Odo 1156/2005.
Mezi další náležitosti, které lze považovat (shodně jako předmět a účastníky smlouvy) za obligatorní, patří údaje o odměňování. Dle ustanovení § 60 zákona o obchodních korporacích je stanoveno demonstrativním výčtem, že smlouva o výkonu funkce obsahuje (i) vymezení všech složek odměn, které náleží nebo mohou náležet členovi orgánu, včetně případného věcného plnění, úhrad do systému penzijního připojištění nebo dalšího plnění (ii) určení výše odměny nebo způsobu jejího výpočtu a její podoby (iii) určení pravidel pro výplatu zvláštních odměn a podílu na zisku pro člena orgánu, pokud mohou být přiznány (iv) údaje o výhodách nebo odměnách člena orgánu spočívajících v převodu účastnických cenných papírů nebo v umožnění jejich nabytí členem orgánu a osobou jemu blízkou, má-li být odměna poskytnuta v této podobě. Otázce odměňování jednatele se blíže věnuje kapitola 3 této práce.
Vedle výše uvedených obsahových náležitostí pak může smlouva o výkonu funkce obsahovat další fakultativní náležitosti, které práva a povinnosti mezi společností a jednatelem upraví podrobněji. Často se ve smlouvách vyskytují ujednání o benefitech poskytovaných jednateli. Například se může jednat o předání automobilu, mobilního telefonu či notebooku do užívání (služebního i soukromého), poskytnutí příspěvků na kulturní a sportovní akce, na pojištění anebo například na vzdělávání. Neméně časté je sjednání počtu volných dní v kalendářním roce, vymezení cestovních náhrad či dalších otázek souvisejících s pracovní neschopností jednatele. Ve smlouvě o výkonu funkce se lze také setkat se zakotvením povinnosti mlčenlivosti a zákazu konkurence anebo například i s úpravou délky funkčního období.
Shrnu-li výše uvedené, lze mezi požadavky na obecné náležitosti smlouvy
o výkonu funkce zařadit požadavek na určitost předmětu smlouvy a požadavek na správnou a úplnou identifikaci smluvních stran. Zákon o obchodních korporacích vedle toho apeluje na smluvní strany, aby si v rámci smlouvy o výkonu funkce dojednaly odměnu. Nebude-li totiž odměna ve smlouvě smluvena, bude výkon funkce, až na pár výjimek15, považován za bezplatný.
Domnívám se, že minimální zákonné požadavky na smlouvu o výkonu funkce podporují základní právní principy, na nichž je soukromé právo založeno, tj. především zásadu autonomie vůle smluvních stran a zásadu, co není zakázáno, je dovoleno.
Nadto však vyvstává v souvislosti se smlouvou o výkonu funkce mnoho podstatných otázek, na které jsou odpovědi dovozovány za podpory zákonné analogie
15 Viz dále kapitola 3.2 této práce.
či prostřednictvím judikatury, neboť konkrétní zákonná úprava v některých případech zcela chybí. Takovým otázkám je proto dle mého názoru více než vhodné, a to i za účelem vyloučení pochybností mezi jednatelem a společností, se ve smlouvě o výkonu funkce detailněji věnovat. Jedná se například o úpravu rozsahu povinností jednatele při obchodním vedení společnosti, přijímání pokynů valné hromady, zákaz konkurence, střet zájmů, povinnost mlčenlivosti či otázky, které jsou vázány k délce doby volna, pobírání odměny jednatele v době jeho zdravotní indispozice či ty související s délkou trvání smlouvy o výkonu funkce a s možnostmi jejího ukončení.
1.1.3 Osoby oprávněné k uzavření smlouvy, schválení smlouvy
Vedle naplnění formálních a obsahových požadavků při uzavírání smlouvy o výkonu funkce, by mělo být rovněž dodržováno, aby za společnost uzavírala smlouvu vždy osoba k takovému právnímu jednání oprávněná. V aplikační praxi se lze totiž běžně setkat se situacemi, kdy v zastoupení společnosti s ručením omezeným jedná neoprávněná osoba, například pouze jeden jednatel, ačkoliv se vyžaduje právní jednání dvou či více jednatelů nebo zástupce společnosti, který není k uzavření předmětné smlouvy řádně zmocněn. Takový nedostatek zástupčího oprávnění přitom může způsobit neplatnost celé smlouvy o výkonu funkce.
Nejasnosti ohledně toho, kdo je vlastně oprávněn za společnost s ručením omezeným smlouvu o výkonu funkce jednatele uzavřít se odvíjí od toho, zda se jedná o jednočlennou či vícečlennou společnost s ručením omezeným a rovněž toho, zda jsou společníci zároveň jednateli společnosti či nikoli.
V případě, že bude smlouva o výkonu funkce uzavírána v jednočlenné společnosti, jejíž společník bude zároveň vykonávat funkci jednatele, uzavře smlouvu o výkonu funkce sám jediný společník, a to za každou smluvní stranu. Zákon o obchodních korporacích k těmto situacím v ustanovení § 13 blíže uvádí, že jedná-li se o smlouvu mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným společníkem na straně jedné a tímto společníkem rovněž jako jednatelem na straně druhé, musí mít taková smlouva písemnou formu a podpisy na ní musí být úředně ověřeny. Zákonodárce sice vyloučil aplikaci tohoto ustanovení pro případy uzavírání smluv v rámci běžného obchodního styku, smlouvu o výkonu funkce jednatele ovšem do takového rámce zařadit nelze. V takových případech proto musí být podpisy obou smluvních stran na smlouvě úředně ověřeny. Dojde-li k naplnění povinnosti upravené v ustanovení § 13
zákona o obchodních korporacích, tj. podpisy na smlouvě o výkonu funkce budou úředně ověřeny, bude rovněž naplněna povinnost informovat bez zbytečného odkladu statutární orgán, případně kontrolní orgán a nejvyšší orgán, o tom, že člen statutárního orgánu hodlá s obchodní korporací uzavřít smlouvu. 16
Lze uzavřít, že ověřením podpisů na smlouvě o výkonu funkce jednatele uzavírané v jednočlenné společnosti s ručením omezeným dochází k automatickému naplnění pravidel o střetu zájmů dle ustanovení § 55 zákona o obchodních korporacích. Výše nastíněná situace má jistá specifika rovněž ve vztahu k povinnosti stanovené v ustanovení § 59 odst. 2 zákona o obchodních korporacích, dle kterého je nutno schválit smlouvu o výkonu funkce nejvyšším orgánem společnosti.
Přestože to zákonná úprava výslovně neuvádí, lze z aplikační praxe dále dovodit, že se takové schválení v případě jednočlenné společnosti s ručením omezeným nevyžaduje, neboť informovanost valné hromady o uzavření smlouvy o výkonu funkce jednatele je zajištěna již samotným uzavřením smlouvy. V takovém případě nebude docházet ani ke kolizi s ustanovením § 437 odst. 1 občanského zákoníku a jím upraveným zákazem být zastoupen osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Tím dochází k naplnění výjimky stanovené v ustanovení § 437 odst. 1 občanského zákoníku in fine, že zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže o takovém rozporu zastoupený věděl.
V případě, že bude smlouva o výkonu funkce uzavírána ve společnosti s ručením omezeným, ve které působí vícečlenný statutární orgán, kdy každý jednatel bude oprávněn zastupovat společnost samostatně, bude za společnost smlouvu o výkonu funkce jednatele oprávněn uzavřít jak člen statutárního orgánu, který je odlišný od jednatele jako druhé smluvní strany, jakož i ten, který je sám osobou, se kterou společnost hodlá předmětnou smlouvu uzavřít. V druhém z nastíněných případů tedy bude znovu docházet k situaci, že smlouvu za obě smluvní strany podepíše jedna a tatáž osoba.
V případě společnosti s více společníky není nutné (na rozdíl od společnosti s jediným společníkem a tímto společníkem rovněž zastoupené), aby byly podpisy smluvních stran na smlouvě o výkonu funkce úředně ověřeny. Jednateli však vzniká povinnost informovat vícečlenný statutární orgán a valnou hromadu společnosti o záměru uzavřít se společností smlouvu o výkonu funkce. Nezbytné bude rovněž to, aby
16 Tj. valnou hromadu anebo jediného společníka. Není-li v této práci uvedeno jinak, pak se valnou hromadou rozumí v daném případě též alternativně jediný společník.
smlouvu o výkonu funkce schválila valná hromada společnosti, a to pod sankcí relativní neplatnosti. Schválení smlouvy valnou hromadou společnosti bude rovněž naplňovat výjimku stanovenou v ustanovení § 437 odst. 1 občanského zákoníku, která souvisí s možnou kolizí zájmů a tedy, že zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže o tom zastoupený věděl.
Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že smlouvu o výkonu funkce je nutno dle zákonných požadavků schválit valnou hromadou společnosti. Tento proces je přitom zásadní pro to, aby smlouva byla platná a účinná v souladu se zákonem. Důsledkem neschválení smlouvy valnou hromadou společnosti je totiž za stávající právní úpravy dle ustanovení § 48 zákona o obchodních korporacích její relativní neplatnost. Neschválení smlouvy valnou hromadou však může přinést i důsledky další, a to ve vztahu k odměně za výkon funkce viz blíže kapitola 3.2.4 této práce.
Důvody proč schválení smlouvy o výkonu funkce svěřuje zákon právě valné hromadě anebo jedinému společníkovi, přikládám s odkazem na odbornou literaturu tomu, že „odměna je plnění, které vždy jde na úkor společníků (vlivem na velikost rozdělitelného zisku), a tedy by to měli být oni, coby nositelé reziduálního nároku, kdo o odměně rozhodnou (…)“17.
K přijetí rozhodnutí o schválení smlouvy přitom může dojít nejen na valné hromadě, ale i mimo ni, není-li takový postup vyloučen ve společenské smlouvě. Nelze přitom opomenout, že rozhodnout o tom, zda se smlouva schvaluje či nikoli lze tehdy, je-li tato záležitost uvedena jako součást pořadu na pozvánce na valnou hromadu18 anebo s takovým projednáním vysloví na valné hromadě dodatečně souhlas všichni společníci. K přijetí rozhodnutí o schválení smlouvy postačí prostá většina hlasů všech přítomných společníků19, přičemž není vyžadováno, aby o tomto rozhodnutí byla sepsána veřejná listina – notářský zápis20.
17 XXXXX, B.: Společnost s ručením omezeným na úsvitu rekodifikace. 2011. In: Xxxx-online [právní informační systém]. C. H. XXXX [cit. 04.03.2018].
18 Pozvánka na valnou hromadu musí být dále dle ustanovení § 184 odst. 1 zákona o obchodních korporacích doplněna o návrh konkrétního usnesení, které má valná hromada ve vztahu ke smlouvě o výkonu funkce přijmout. Na rozdíl od společnosti s ručením omezeným se v případě schválení smlouvy o výkonu funkce v akciové společnosti vyžaduje, aby pozvánka na valnou hromadu obsahovala nejen návrh usnesení, ale také jeho zdůvodnění viz ustanovení § 407 odst. 1 písm. f) zákona o obchodních korporacích.
19 Viz ustanovení § 170 zákona o obchodních korporacích.
20 Srov. XXXXXXXXXXX, J.: Valné hromady společností s ručením omezeným. 1. vydání. Praha: C.X.Xxxx. 2011. In: Xxxx-online [právní informační systém]. C. H. XXXX [cit. 04.03.2018]. s. 37.
Schválení smlouvy o výkonu funkce valnou hromadou společnosti je nezbytné pro účinnost této smlouvy.21 Pokud se týká vyjádření samotného souhlasu, to by se
„nemělo omezovat jen na konstatování souhlasu, ale mělo by závazně určovat obsah smlouvy, aby byla vyloučena jeho jednostranná deformace zvýhodňující členy orgánů nebo společníky ve funkci orgánů společnosti“22. Zastávám názor, že za účelem naplnění tohoto požadavku lze důvodně požadovat, aby bylo společníkům umožněno seznámit se s návrhem smlouvy o výkonu funkce ještě před hlasováním na valné hromadě, respektive ještě před samotným konáním valné hromady.
Není přitom vyloučeno, aby společníkům byly na valné hromadě předloženy návrhy smluv o výkonu funkce, které jsou „v prvé řadě úplné, tj. (i) mohou výslovně identifikovat jednotlivé členy orgánů akciové společnosti a současně (ii) určovat veškeré peněžité a nepeněžité plnění (odměnu), které jim náleží. Alternativně mohou být valné hromadě předloženy neúplné smlouvy o výkonu funkce, tj. sice budou obsahovat veškeré peněžité a nepeněžité plnění, které může dotčenému členovi orgánu náležet, ale nebudou identifikovat konkrétního člena orgánu akciové společnosti (zákon požaduje, aby příslušný orgán vyslovil souhlas s obsahem smlouvy o výkonu funkce)“23.
Dovozuji tedy, že valná hromada společnosti může schválit jak smlouvu úplnou, tj. smlouvu se všemi náležitostmi a identifikačními údaji smluvních stran, která již byla společností a jednatelem uzavřena anebo která na takové uzavření teprve čeká, tak může být valné hromadě předložena ke schválení smlouva, která prozatím neobsahuje všechny náležitosti potřebné pro její uzavření jako například identifikaci jednatele či některé práva a povinnosti smluvních stran.
Naproti tomuto závěru uvádí Dědič, že „valné hromadě musí být předložena ke schválení smlouva již uzavřená a že nepostačuje, aby valná hromada schválila jen smluvní formulář bez uvedení konkrétních osob a jejich práv a povinností“24.
21 Srov. XXXXXXXXX, X. Xn: XXXXXXXXX, PLÍVA, XXXXX a kol. 2010.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. X. Xxxx. 2010. In: Xxxx-online [právní informační systém]. C. H. XXXX [cit. 04.03.2018]. s. 263.
22 POXXXXX, X. Xn: POXXXXX, J., XXXXXXX, Z., ČÁP, Z. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer. 2009. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer. [cit. 05.03.2018]. § 66.
23 XXXXX, X. Xn: XXXXX, J., POXXXXX, J., ČÁP, Z., XXXXXXX, T. a kol.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. Praha: Xxxxxxx Kluwer. 2014. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 05.03.2018]. § 59.
24 DĚDIČ, J. a kol. Obchodní zákoník: komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Polygon, 2002, s. 458. Obdobně RADA, I., Jednatelé s.r.o., představenstvo a.s. 2. doplněné a aktualizované vydání Praha: Linde, 2004, 199 s. ISBN 80-86131-55-6. s. 36.
Domnívám se však, že tento závěr je již překonaný a právní praxe naopak se schvalováním tzv. formulářových smluv o výkonu funkce počítá. V souvislosti s tím ovšem vyvstává otázka, nakolik lze schvalování neúplných smluv o výkonu funkce ve společnosti s ručením omezeným vůbec doporučit.25
Praktické výhody této možnosti spatřuji ve vztahu k samotnému procesu schvalování, neboť tyto vzorové smlouvy mohou být valnou hromadou společnosti schvalovány pro „každého, kdo se stane členem příslušného orgánu, aniž by valná hromada musela hlasovat při každé volbě člena orgánu současně též o smlouvě o výkonu funkce“26. Valná hromada má tak možnost schválit vzorové znění smlouvy o výkonu funkce pro své ať současné či budoucí jednatele a nemusí schvalovat takové smlouvy jednotlivě pro každého jednatele.
Vzorové smlouvy o výkonu funkce však nemusí být vždy výhodné, a to například v situaci, kdy je působnost členů uvnitř statutárního orgánu horizontálně rozdělena anebo má-li společnost zájem na tom, aby pro každého jednatele byly vzájemná práva a povinnosti upraveny individuálně. Dalšími argumenty, proč bych vzorové smlouvy ve společnosti s ručením omezeným doporučila spíše neschvalovat, mohou být rovněž ty, že by mohlo dojít od okamžiku schválení do okamžiku uzavření k jejich pozměnění anebo že si valná hromada bude chtít schválit každou smlouvu jednotlivě a mít tak lepší přehled o tom, jak hlasují jednotliví společníci o smlouvách a nastavených právech a povinnostech ve vztahu ke konkrétním jednatelům.
Domnívám se, že více praktické a efektivní se jeví uzavírat formulářové smlouvy v akciových společnostech než ve společnostech s ručením omezeným, a to zvláště v případech vysokého počtu akcionářů nebo akcionářů ze zahraničí.
Na druhou stranu nelze ovšem vyloučit ani to, že některé společnosti s ručením omezeným by schvalování vzorových smluv o výkonu funkce mohly považovat za praktické. Bude tedy zřejmě odviset od uvážení každé společnosti a konkrétních okolností. Lze ovšem doporučit, aby v případě schvalování vzorových smluv byla jejich znění v určitých časových intervalech valnou hromadou přeschvalována.
K výše uvedené možnosti uzavírání vzorových smluv o výkonu funkce je nutno s ohledem na možné riziko jejich pozměnění v době od schválení smlouvy valnou
25 V praxi jsou tyto smlouvy označovány také jako smlouvy vzorové, standardní či formulářové.
26 LASÁK, J. In: LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. a kol.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer. 2014. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 05.03.2018]. § 59.
hromadou do jejího uzavření doplnit, že takové pozměnění textu smlouvy způsobí její
neplatnost, ledaže tato změna bude schválena valnou hromadou.
Dle doktríny k předchozí právní úpravě, kterou je dle mého názoru možno aplikovat i na platnou právní úpravu, nebude smlouva o výkonu funkce platná, jestliže by se „znění uzavřené smlouvy odchylovalo od návrhu schváleného valnou hromadou“27. Podporu pro tento závěr lze přitom najít i v platné právní úpravě, a to v ustanovení § 59 odst. 2 zákona o obchodních korporacích, dle kterého je výslovně zakotveno, že změny smlouvy o výkonu funkce je nutno schválit.
Jsem toho názoru, že stávající právní úprava je nedostačující v otázce schvalování smlouvy valnou hromadou společnosti pod sankcí relativní neplatnosti. Za vhodnější řešení bych přitom považovala koncepci schvalování smlouvy o výkonu funkce valnou hromadou společnosti jako podmínky účinnosti této smlouvy.
V úvodu této práce jsem uvedla, že rekodifikaci soukromého práva, tedy konkrétně oblast problematiky smluv o výkonu funkce a s nimi související otázky, provází určité výkladové nejasnosti. Ministerstvo spravedlnosti sdílí tento názor a potvrzuje, že stávající úprava zákona o obchodních korporacích je v mnohém nedostatečná až neoptimální.28 Shodný názor přitom Ministerstvo spravedlnosti zastává i v otázce schvalování smlouvy o výkonu funkce valnou hromadou pod sankcí relativní neplatnosti a uvádí, že současné „řešení se však nejeví jako vhodné, neboť smlouva zůstává platnou, pokud se neplatnosti nikdo nedovolá; prohlášení smlouvy za neplatnou má však další důsledky (například na vyplacené odměny atd.)“29. Dle tzv. velké novely zákona o obchodních korporacích již bude otázka účinnosti smlouvy o výkonu funkce ve vztahu k jejímu schvalování valnou hromadou postavena najisto a ustanovení § 59 odst. 2 bude nově znít tak, že smlouva o výkonu funkce se v kapitálové společnosti sjednává písemně a schvaluje ji, včetně jejích změn, nejvyšší orgán společnosti; bez tohoto schválení nenabude smlouva účinnosti. Nerozhodl-li nejvyšší orgán společnosti jinak, je schválená smlouva účinná ode dne jejího uzavření, nebo ode dne vzniku funkce,
27 ŘEHÁČEK, O. Představenstvo akciové společnosti a postavení jeho členů. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, xv., Beckova edice právo a hospodářství. ISBN 978-80-7400-346-2. s. 12.
28 Velká novela zákona o obchodních korporacích (také tzv. technická novela; sněmovní tisk č. 207/0 - zákon č. 33/2020 Sb.) má zajistit především výkladové zpřesnění ustanovení, která se ukázala být v praxi problematická. Rovněž viz čl. I obecná část, písm. a) důvodové zprávy k zákonu č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony.
29 Čl. II zvláštní část, k bodům 55 až 58 (§ 59) důvodové zprávy k zákonu č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních
podle toho, který z těchto dnů nastal později. Předmětná novela zákona o obchodních korporacích povede dle mého názoru k usnadnění aplikační praxe.
Jako další vhodné řešení se mi jeví doplnit ustanovení § 59 odst. 2 zákona o obchodních korporacích o možnost společnosti schválit smlouvu o výkonu funkce s účinky k okamžiku jejího uzavření (respektive k okamžiku vzniku funkce) tak, aby nedocházelo ke zbytečně formalistickému přístupu, kdy s rozhodnutím o schválení smlouvy o výkonu funkce valná hromada přijímá rovněž rozhodnutí o zpětném přiznání odměny jednateli. V praxi totiž často dochází k situacím, že smlouva o výkonu funkce je schválena valnou hromadou až nějakou dobu poté, co jednateli vznikla funkce a kdy došlo k uzavření smlouvy o výkonu funkce. Takovým řešením by se dle mého názoru rovněž postavilo najisto, že sjednaná odměna náleží jednateli již od počátku vzniku funkce.
Tento nedostatek velká novela zákona o obchodních korporacích přitom také řeší, a to vložením nové věty do ustanovení § 59 odst. 2, dle které bude s účinností od
1. ledna 2021 platit, že nerozhodl-li nejvyšší orgán společnosti jinak, je schválená smlouva účinná ode dne jejího uzavření, nebo ode dne vzniku funkce, podle toho, který z těchto dnů nastal později. Tato úprava dle mého názoru přinese také zjednodušení pro aplikační praxi, neboť valná hromada společnosti s ručením omezeným již nebude muset přijímat dvě usnesení, a sice jedno, kterým schválí smlouvu o výkonu funkce a druhé, kterým přizná odměnu za výkon funkce do dne schválení takové smlouvy.30 Tato úprava má však dispozitivní charakter, a tedy v případě, že se od ní jednatel a společnost budou chtít odchýlit, bude jim tento postup umožněn. Rovněž může být tato otázka upravena odchylně od zákona ve společenské smlouvě.
V případě, že by došlo k rozporu mezi ustanoveními smlouvy o výkonu funkce a společenské smlouvy, a to například v otázce volby účinnosti smlouvy o výkonu funkce, bude se po nabytí účinnosti prezentované novely zákona o obchodních korporacích aplikovat ustanovení § 59 odst. 5 zákona o obchodních korporacích, které bude nově znít tak, že v případě rozporu mezi smlouvou o výkonu funkce a společenskou smlouvou se použijí ujednání společenské smlouvy. Rovněž bude dle tohoto ustanovení platit, že byla-li smlouva o výkonu funkce schválena většinou
30 Viz shodně čl. II zvláštní část, k bodům 55 až 58 (§ 59) důvodové zprávy k zákonu č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních
vyžadovanou pro změnu společenské smlouvy, použijí se ujednání ve smlouvě o výkonu
funkce.
Tato úprava přinese s účinností od 1. ledna 2021 zcela nové pravidlo, které dle mého názoru upevní váhu společenské smlouvy společnosti tak, že společenská smlouva a vůle společníků nebudou obcházeny smluvním ujednáním ve smlouvě o výkonu funkce. Za vhodné ovšem na druhou stranu považuji, že novela předmětného ustanovení zákona o obchodních korporacích a priori nevylučuje, aby si smluvní strany ve smlouvě o výkonu funkce dojednaly odchylnou úpravu od společenské smlouvy; v tomto případě je však pro účinnost takové úpravy smlouvy o výkonu funkce nezbytné schválit smlouvu většinou vyžadovanou pro změnu společenské smlouvy. Toto nastavení považuji za adekvátní a domnívám se, že by v praxi neměla jeho aplikace způsobovat zvláštní problémy. Nelze ovšem vyloučit, že nastanou situace, kdy bude jedna ze stran rozporovat účinnost smlouvy a její znění právě z toho důvodu, že smlouva o výkonu funkce nebyla ve znění odchylném od společenské smlouvy schválena potřebným počtem hlasů společníků. V tomto případě by se ovšem dle mého názoru aplikovala zákonná úprava této otázky, a tedy její nastavení ve společenské smlouvě.
1.2 Právní režim smlouvy o výkonu funkce jednatele
Úprava smlouvy o výkonu funkce jednatele stanovená v zákoně o obchodních korporacích navazuje na předchozí úpravu obchodního zákoníku31 a v otázce uzavírání smlouvy o výkonu funkce ponechává na vůli příslušných subjektů, zda mezi sebou
31 Institut smlouvy o výkonu funkce byl poprvé zanesen do českého právního řádu zákonem č. 370/2000 Sb., který novelizoval ustanovení § 66 odst. 2 obchodního zákoníku. Touto změnou byla dána možnost upravit vztah mezi společností a jejím jednatelem smlouvou o výkonu funkce. Podle této úpravy, pokud společnost uzavírala s jednatelem smlouvu o výkonu funkce, určila také právní povahu této smlouvy. Obchodní zákoník totiž smlouvu o výkonu funkce jako konkrétní smluvní typ blíže neupravoval, a proto se na ni zpravidla aplikovalo ustanovení obchodního zákoníku o nepojmenovaných smlouvách. Pro účinnost smlouvy bylo dle obchodního zákoníku vždy nezbytné, aby byla tato smlouva uzavřena v písemné formě a aby byla schválena valnou hromadou společnosti. V případě, že smlouva o výkonu funkce nebyla mezi společností a jednatelem uzavřena, řídil se vztah mezi těmito subjekty přiměřeně ustanoveními obchodního zákoníku o mandátní smlouvě, ledaže ze zákona plynulo jiné uspořádání práv a povinností smluvních stran. Z úpravy obchodního zákoníku vztahující se k mandátní smlouvě bylo tedy možné dovodit, že statutární orgán neboli mandatář byl při své činnosti povinen dbát pokynů a příkazů společnosti neboli mandanta a jednat v jejím zájmu. Pokud se týká první z výše uvedených povinností, byl závazek dbát pokynů a příkazů společnosti konkretizován novelou obchodního zákoníku, a to tak, že společnost nemohla napříště svými pokyny instruovat statutární orgán co do obchodního vedení společnosti. Toto potlačení přímého vlivu valné hromady na jednatele mělo garantovat nezávislost jeho rozhodování s cílem upevnit jeho plnou odpovědnost za výkon funkce. Tento závěr potvrdil také Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 27.08.2008, sp. zn. 5 Tdo 488/2008.
takovou smlouvu uzavřou či nikoli. 32
V případě, že mezi společností s ručením omezeným a osobou jednatele smlouva o výkonu funkce uzavřena nebude, bude se daný právní vztah řídit přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o příkazu. 33
Z pohledu použití právních předpisů a jejich hierarchie v otázce uzavírání smlouvy o výkonu funkce se kogentní ustanovení příslušných právních předpisů užijí v této posloupnosti, a sice kogentní ustanovení zákona o obchodních korporacích, kogentní ustanovení občanského zákoníku (např. povinnost osobního výkonu funkce stanovená v ustanovení § 159 odst. 2) a až následně dispozitivní ustanovení zákona o obchodních korporacích a občanského zákoníku (zde ustanovení § 2430 a násl. týkající se příkazu).34 Zůstává tak na rozhodnutí společnosti s ručením omezeným a jednatele, zda svá práva a povinnosti ponechají podpůrně úpravě občanského zákoníku o příkazní smlouvě35 anebo zda je vzájemně upraví smlouvou o výkonu funkce. Druhým ze zmíněných způsobů se jednateli a společnosti otevírá možnost detailně upravit další s jednatelskou činností související otázky, o kterých občanský zákoník v rámci ustanovení týkajících se příkazní smlouvy mlčí.
Z výše uvedeného lze dovodit, že se jednatel a společnost mohou ujednáním ve smlouvě o výkonu funkce odchýlit od subsidiární úpravy příkazu stanovené v občanském zákoníku. Jsem ovšem toho názoru, že by bylo nesprávné uzavřít, že na výkon funkce jednatele takto subsidiárně dopadá pouze úprava příkazu, jak by se z formulace ustanovení § 59 odst. 1 zákona o obchodních korporacích mohlo na první pohled zdát.
32 Jisté změny však například doznala i definice smlouvy o výkonu funkce, kdy zákon o obchodních korporacích upravuje v souvislosti s touto smlouvou „práva a povinnosti“, zatímco obchodní zákoník užíval pojem „vztah“.
33 Dle předchozí právní úpravy obchodního zákoníku nebylo nutné mezi smlouvu o výkonu funkce jednatele vůbec uzavírat. V takovém případě se úprava práv a povinností mezi příslušnými subjekty řídila přiměřeně ustanoveními obchodního zákoníku o mandátní smlouvě. Srov. s ustanovením § 66 odst. 2 obchodního zákoníku. Dále je možno konstatovat, že porovnáním předchozí právní úpravy a platné právní úpravy lze spatřovat některé rozdíly, a to například v otázce všech nezbytných úkonů, které by měly být provedeny při zániku příkazu. Zatímco občanský zákoník v ustanovení § 2442 stanoví, že při zániku příkazu musí příkazník zařídit „vše, co nesnese odkladu“, dokud není příkazcem projevena jiná vůle, obchodní zákoník v této otázce obsahoval užší úpravu a povinnost mandatáře po zániku mandátu vázal pouze na upozornění mandanta na opatření potřebná k zabránění vzniku škody. Platná právní úprava je tedy nepochybně širší a z pohledu ochrany práv příkazce vhodnější. Aplikace těchto pravidel na vztah mezi společností s ručením omezeným a jednatelem se projeví v dodatečných povinnostech jednatele po skončení jeho funkce. Například povinnost bývalých jednatelů podat insolvenční návrh dle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o obchodních korporacích.
34 LASÁK, J. In: LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014., ISBN 978-80-7478-537-5. s. 493.
35 Viz ustanovení § 2430 a násl. občanského zákoníku.
V uzavřené smlouvě o výkonu funkce se smluvní strany mohou odchýlit od dispozitivních ustanovení zákona o obchodních korporacích36, a to poměrně rozsáhle.37 Nelze se ovšem odchýlit od těch zákonných ustanovení, která jsou kogentní povahy.38 Domnívám se proto, že textace ustanovení § 59 odst. 1 zákona o obchodních korporacích je v tomto ohledu nepřesná, když odkazuje pouze na kogentní úpravu zákona o obchodních korporacích39, ačkoli pro výkon funkce platí také kogentní ustanovení jiných právních předpisů, a to mimo jiné ustanovení § 159 občanského zákoníku o povinnosti péče řádného hospodáře.40 Pozitivně se proto přikláním k úpravě, kterou zavádí velká novela zákona o obchodních korporacích, která s účinností od 1. ledna 2021 v ustanovení § 59 odst. 1 odkazuje na širší kogentní právní úpravu, než pouze na samotný zákon o obchodních korporacích.41
36 Viz např. § 59 odst. 5 zákona o obchodních korporacích.
37 Jak konstatuje důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích: „...[zákon] stojí na soukromoprávní povaze smlouvy o výkonu funkce.“ HAVEL, B. Obchodní korporace ve světle proměn: variace na neuzavřené téma správy obchodních korporací. Praha: Auditorium, 2010. Téma. ISBN 978-80-87284-11-7. s. 196.
38 Srov. DĚDIČ, J. a kol. Obchodní zákoník: komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Polygon, 2002, § 1 - § 92e.
ISBN 80-7273-071-1.
39 Dle ustanovení § 59 odst. 1 zákona o obchodních korporacích platí, že úprava a povinnosti mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu se řídí přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o příkazu, ledaže ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo z tohoto zákona plyne něco jiného. Ustanovení občanského zákoníku o správě cizího majetku se nepoužijí.
40 Dále se bude jednat například o povinnost podat návrh na zahájení insolvenčního řízení dle ustanovení
§ 98 odst. 2 insolvenčního zákona. Lze dále doplnit, že dle předchozí právní úpravy plynula jednateli povinnost jednat při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře primárně z ustanovení § 135 odst. 2 obchodního zákoníku.
41 S účinností od 1. ledna 2021 bude ustanovení § 59 odst. 1 zákona o obchodních korporacích nově znít tak, že práva a povinnosti mezi obchodní korporací a členem jejího voleného orgánu se řídí přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o příkazu, ledaže ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona plyne něco jiného. Ustanovení občanského zákoníku o správě cizího majetku se nepoužijí.
2 Odměňování jednatele
2.1 Odměna jednatele a náležitosti smlouvy o výkonu funkce dle § 60 zákona o obchodních korporacích
Otázka odměny jednatele za výkon funkce představuje komplexní problematiku, a proto by se její úpravě měla smlouva o výkonu funkce dostatečně věnovat. Odměňování jednatele je upraveno v ustanovení § 59 a násl. zákona o obchodních korporacích v rámci oddílu „smlouva o výkonu funkce“. Předmětným ustanovením zákon o obchodních korporacích uvozuje obecnou regulaci práv a povinností mezi společností s ručením omezeným a jednatelem. Pod pojmem odměňování přitom zákonná úprava obecně rozumí jakékoli plnění, které má jednateli náležet v souvislosti s výkonem funkce.
Mají-li společnost s ručením omezeným a jednatel zájem na tom, aby byl výkon funkce bez dalších pochybností považován za úplatný, měli by takovou skutečnost výslovně dle ustanovení § 59 odst. 3 zákona o obchodních korporacích ve smlouvě upravit. Dle tohoto ustanovení se má totiž za to, že výkon funkce jednatele je bezplatný, není-li ve smlouvě o výkonu funkce odměna výslovně sjednána. Jinými slovy, jednateli vznikne právo na vyplacení odměny pouze za předpokladu, bude-li odměna ve smlouvě o výkonu funkce nejen výslovně sjednána, ale tato smlouva bude také uzavřena v souladu se zákonem o obchodních korporacích, tj. v písemné podobě a schválena valnou hromadou.42
Jsem toho názoru, že při úvahách o poskytnutí odměny jednateli za výkon funkce, by měla být vždy zohledněna povaha funkce a rovněž další požadavky, na jejichž splnění ze strany jednatele apelují právní předpisy. Domnívám se, že vzhledem k tomu, že výkon funkce jednatele s sebou nese vynaložení nemalého úsilí a
42 Na rozdíl od platné právní úpravy zákona o obchodních korporacích připouštěla právní úprava obchodního zákoníku, že jednateli vzniká nárok na odměnu z výkonu funkce i tehdy, nebyla- li odměna mezi stranami vůbec sjednána. V těchto případech měla dotyčná osoba jednatele nárok alespoň na odměnu obvyklou. Důvodem svědčícím ve prospěch této úpravy bylo nepochybně to, že výkon funkce jednatele byl vyřizováním záležitostí na účet společnosti a na tento vztah mandanta a mandatáře se aplikovala zákonná domněnka upravená v ustanovení § 566 odst. 2 obchodního zákoníku o tom, že úplata byla smluvena. Úplata za vykonanou činnost tedy byla jedním z pojmových znaků mandátní smlouvy jako takové. Pokud by se za účinnosti obchodního zákoníku mělo jednat o bezplatný výkon funkce, bylo na společnosti, aby zákonnou domněnku o úplatnosti vyřizování záležitostí pro jiného vyvrátila a aby prokázala, že s mandatářem opravdu dohodu o bezplatném výkonu funkce uzavřela. Právo jednatele na odměnu nepotlačovala ani skutečnost, že odměnu za výkon funkce sám, a to i několik let, po mandantovi (společnosti) nepožadoval. Toto nekonání však nevylučovalo fakt, že by právo jednatele na odměnu nemohlo být promlčeno. Jak bylo totiž judikaturou dovozeno, jednotlivá opětující se plnění ve formě odměny se samostatně promlčují (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.01.2007, sp. zn. 29 Odo 994/2005).
odpovědnosti, mělo by za takový výkon být jednateli poskytnuto ze strany společnosti adekvátní plnění. Důvodů pro tento závěr svědčí dle mého názoru několik. Prostřednictvím systematického a teleologického výkladu lze uzavřít, že primárním záměrem platné právní úpravy je snaha o odstranění rozporů mezi zájmy obchodní korporace a zájmy jejích členů (jednatelů). Zákonná úprava také apeluje na odstranění benevolence jednatelů při vyplácení svých odměn a na dodržování právních principů s tím souvisejících. Především je apelováno na dodržování principu právní jistoty, principu autonomie vůle a také principu důvodného očekávání. Rovněž soudní praxe přináší v tomto ohledu zajímavou judikaturu upřesňující povinnosti jednatele plynoucí nejen ze zákona a společenské smlouvy, ale také ze samotné povahy funkce.43
Přijme-li tedy jednatel svou funkci, má povinnost být vůči společnosti i dalším jejím členům loajální. Této povinnosti je třeba rozumět tak, že se jednatel má zdržet jakékoli činnosti, jež by mohla znemožnit či ztížit dosahování účelu společnosti a zájmů společníků. Jednatel by měl dále při výkonu funkce jednat čestně a zdržet se jakékoli činnosti, která by společnosti neoprávněně konkurovala. Povinnost loajality lze přitom rovněž definovat tak, že přijme-li jednatel svou funkci, zavazuje vykonávat tuto funkci s nezbytnou loajalitou a s potřebnými znalostmi a pečlivostí, tedy s péčí řádného hospodáře.44 Domnívám se proto, že výše uvedené skutečnosti jsou dostatečnými závěry pro to uzavřít, že výkon funkce jednatele s sebou nese vynaložení nemalého úsilí a odpovědnosti, a proto mám za to, že by mělo být jednateli za takový výkon činností pro společnost poskytováno vždy adekvátní plnění.
Právní úprava úplatnosti smluv o výkonu funkce dostála v důsledku rekodifikace soukromého práva podstatných změn, neboť dle dříve platného obchodního zákoníku a jeho ustanovení § 66 odst. 2 a § 125 odst. 1 písm. f) pro úplatnost výkonu funkce postačovalo, aby v případě, že smlouva o odměně mlčela, aby byla odměna jednateli alespoň dodatečně schválena valnou hromadou anebo se jednatel domáhal její výplaty v obvyklé výši prostřednictvím soudního řízení.
Stávající právní úprava však oproti výše uvedenému požaduje zakotvení odměny jednatele přímo ve smlouvě o výkonu funkce, má-li tento nárok jednateli řádně a bez dalších pochybností vzniknout. Toto pravidlo se dle Dědiče vztahuje pouze na
43 Například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.02.2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.06.2009, sp. zn. 29 Cdo 2964/2008.
44 Viz ustanovení § 159 občanského zákoníku.
kapitálové společnosti45, přičemž důvodová zpráva k této koncepci odměňování výkonu funkce blíže stanoví, že „toto řešení, které je odlišné od dosavadního, je motivační – dává tak stranám výběr, aby si odměny sjednaly přesně a předem, čímž se zdůrazňuje tzv. reward strategy“.46 Koncepce bezplatného výkonu funkce přitom není v porovnání se zahraničními právními úpravami nikterak neobvyklá. Například v některých případech ve Velké Británii47, Nizozemsku či Francii48 se setkáme právě s takovou právní úpravou, dle které člen statutárního orgánu nemá bez bližšího ujednání smluvních stran nárok na odměnu za výkon funkce.
Oproti předchozí právní úpravě upravuje zákon o obchodních korporacích dále nově náležitosti smlouvy týkající se odměňování. Tyto náležitosti předmětný zákon blíže vypočítává v ustanovení § 60 formou jednotlivých složek odměn. Tyto složky přitom musí smlouva o výkonu funkce obsahovat vždy, zamýšlí-li smluvní strany uzavřít tuto smlouvu jako smlouvu úplatnou. Má-li být výkon funkce bezplatný, pak se tato zákonná úprava nepoužije. Z logiky věci proto vyplývá, že „údaje o odměňování
45 DĚDIČ, J. Obchodní korporace v pohledu rekodifikačních intertemporálních ustanovení. 2013. In: Beck-online [právní informační systém]. C. H. BECK [cit. 06.06.2018].
46 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o obchodních korporacích. § 44 - § 71. Důvodová zpráva k ZOK. [online]. Dostupné zde: http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source= web&cd=1&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwi4tKuOrO_fAhXMyqQKHac1ANYQFjAAegQIABA C&url=http%3A%2F%2Fobcanskyzakonik.justice.cz%2Fimages%2Fpdf%2FDuvodova-zprava-k- ZOK.pdf&usg=AOvVaw3KXr34Abb4XRgsTEjKyc5o. Je nutno dále konstatovat, že jisté komplikace do této problematiky přineslo po rekodifikaci soukromého práva ustanovení § 777 odst. 3 zákona o obchodních korporacích, které stanovilo povinnost přizpůsobit dosavadní znění smluv o výkonu funkce a jejich ustanovení o odměně do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona. Nestalo-li se tak, uplatnila se nevyvratitelná právní domněnka, dle které se na výkon funkce hledělo jako na bezplatný. Lze však mít důvodně za to, že smluvní strany měly i přes uplynutí výše uvedené 6měsíční lhůty stále možnost sjednat úplatný výkon funkce. Nezbytné ovšem bylo dodržet požadavky zákona o obchodních korporacích a smlouvu o výkonu funkce uzavřít v písemné formě se všemi zákonnými náležitostmi včetně jejího schválení valnou hromadou společnosti, a to ať formou dodatku k původní smlouvě, uzavřením nové smlouvy či uzavřením vnitřního předpisu (směrnice) společnosti. V rozporu s úmyslem zákonodárce by jistě bylo domnívat se, že by původní smlouvy o výkonu funkce již nebylo možno po uplynutí výše uvedené šestiměsíční lhůty přizpůsobit požadavkům zákona, a tedy výkon funkce po uplynutí této lhůty učinit úplatným. Připustit takový závěr by dle mého názoru vedlo k absurdnímu procesu odvolávání jednatelů a jejich následnému znovuzvolení do funkce pouze za účelem uzavření nových smluv o výkonu funkce. Na druhou stranu je nutno připomenout, že pokud byly smlouvy o výkonu funkce sjednány před účinností zákona o obchodních korporacích tak, že vyhovovaly požadavkům rekodifikovaného práva a byly rovněž schváleny valnou hromadou společnosti, nebylo třeba je již znovu schvalovat.
47 Jak vyplývá z ustanovení § 226B odst. 1 zákona o společnostech (Companies Act 2006): „A quoted company may not make a remuneration payment to a person who is, or is to be or has been, a director of the company…“ neboli „Kótovaná společnost nesmí vyplácet odměnu osobě, která je nebo bude ředitelem společnosti“.
48 K tomu blíže například zde: https://www.pechenard.com/remuneration-dirigeants-associes- necessairement-etre-votee-prealablement-a-versement.
nejsou podstatnými náležitostmi smlouvy o výkonu funkce“49 a jejich absence
nezpůsobuje neplatnost smlouvy jako celku.
Dle ustanovení § 60 písm. a) zákona o obchodních korporacích platí ve vztahu ke společnosti s ručením omezeným, že má-li být smlouva o výkonu funkce úplatná, pak v ní musí být vymezeny všechny složky odměn, které náleží nebo mohou náležet jednateli, včetně případného věcného plnění, úhrad do systému penzijního připojištění nebo dalšího plnění. Pod toto zákonné ustanovení se řadí prakticky všechny formy odměn, které mohou jednateli za výkon funkce náležet. Z odborné literatury však na druhou stranu vyplývá, že mezi tuto povinnost se ale nebudou řadit ty složky odměn, k jejichž úhradě bude společnost s ručením omezeným povinna ze zákona, jako je například zákonné pojistné na sociální zabezpečení.50
Složky odměn, které musí být v úplatné smlouvě o výkonu funkce výslovně upraveny, lze dělit z různých hledisek. Jedná se jak o peněžité složky odměny (například v podobě pravidelné měsíční odměny), nepeněžité složky odměny (například v podobě služebního automobilu nebo notebooku užívaných i k soukromým účelům), tak o fixní složky odměny (například měsíčně či kvartálně poskytovaná odměna v předem sjednané výši) anebo variabilní složky odměny (například výplata bonusu dle dosažených hospodářských výsledků společnosti).
Dalším možným dělením odměn jednatele je dělení na nárokové a nenárokové odměny. Pokud bychom vycházeli z Řeháčka, tak se budou za nárokové odměny ve vztahu k výkonu funkce jednatele považovat ty odměny, na které vzniká jednateli právo přímo ze zákona. Nenárokové odměny pak budou ty, pro jejichž výplatu slouží jiný podklad, než právní předpis jako jsou společenská smlouva, vnitřní předpis společnosti či smlouva o výkonu funkce.51
Rozdílně na nárokové a nenárokové složky odměn ale nahlíží Novák, který řadí mezi nárokové odměny rovněž odměny sjednané ve smlouvě o výkonu funkce.52
K tomu s ohledem na platnou a účinnou právní úpravu uvádí Hurychová, že nárokovou odměnou bude pouze odměna obvyklá, která náleží za výkon funkce za
49 HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha:
Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552-840-7. s. 115.
50 Srov. ŠTENGLOVÁ, I. In. ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN 978-80-7400-480-3. s. 153.
51 Srov. ŘEHÁČEK, O. In Představenstvo akciové společnosti a postavení jeho členů. Praha: C. H. Beck, 2010, ISBN 978-80-7400-346-2. s. 111.
52 Srov. NOVÁK, T. Odměňování členů představenstva ve společnostech s tzv. německým modelem vnitřní struktury. Právní rádce, 2005, č. 2, s. 28 a násl. [beck-online].
splnění podmínek ustanovení § 59 odst. 4 zákona o obchodních korporacích a nenárokovou odměnou budou veškerá plnění sjednaná ve smlouvě o výkonu funkce (smluvní fixní odměna, variabilní odměny či odstupné).53
S názorem Nováka se neztotožňuji, neboť se shodně jako Hurychová domnívám, že nároková odměna jednatele je odměna obvyklá, na kterou vzniká jednateli za splnění podmínek ustanovení § 59 odst. 4 zákona o obchodních korporacích právo přímo ex lege. Na druhou stranu mám ovšem rovněž za to, že sjednáním smluvního závazku mezi společností s ručením omezeným a jednatelem o úhradě odměny za výkon funkce, vzniká jednateli právní nárok na výplatu této odměny. Tím se dle mého názoru a priori nenároková složka odměny jednatele přeměňuje v důsledku smluvního ujednání stran na složku nárokovou.54 Shoduji se přitom dále s Hurychovou, která dle mého názoru správně podotýká, že tyto závěry se budou obdobně aplikovat pro odměny stanovené ve vnitřním předpise společnosti anebo odměny schválené ad hoc.55
Složky odměn lze dále dělit z hlediska časového, a sice na odměny krátkodobého a dlouhodobého charakteru. Domnívám se, že za krátkodobé odměny jsou považovány ty, které jsou poskytovány na měsíční, respektive několikaměsíční bázi. Oproti tomu mám za to, že dlouhodobé odměny jsou odměny, které jsou vázány na splnění kritérií v delších časových úsecích. Typicky se dle mého názoru bude jednat o variabilní složky odměn v podobě prémií za hospodářské výsledky společnosti či dosažení jiných úkolů či výkonnostních cílů (například těch strategických). Za zvláštní odměnu posuzovanou dle časového hlediska chápe Hurychová také odměnu ve formě odstupného, které je vázané nikoli na průběh výkonu funkce, ale na jeho ukončení.56 S tímto názorem souhlasím a považuji ho ve vztahu ke kategorizaci odměn z časového hlediska za relevantní.
Na rozdíl od výše uvedeného se mezi složky odměn ve smyslu ustanovení § 60 písm. a) zákona o obchodních korporacích neřadí právo jednatele na náhradu nákladů
53 Srov. HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552-840-7. s. 24.
54 Shodně LASÁK, J. In LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 395. ISBN 978-80-7478-326 a také HURYCHOVÁ, která takovou přeměnu považuje až za druhý krok, neboť pokud by nebylo ohledně odměňování mezi stranami žádné další ujednání, nárok na žádnou odměnu by nevznikl. Viz HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552-840-7. s. 24.
55 Srov. HURYCHOVÁ, K. In HURYCHOVÁ, K, TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552-840-7. s. 24.
56 Srov. HURYCHOVÁ, K. In HURYCHOVÁ, K, TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552-840-7. s. 25.
vzniklých v souvislosti s výkonem funkce. Při obstarávání záležitostí společnosti s ručením omezeným totiž plyne jednateli právo na náhradu nákladů přímo ex lege, a to z ustanovení občanského zákoníku o příkazu.57 S ohledem na tuto skutečnost a také ustanovení § 61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích lze proto konstatovat, že není ani nutné, aby plnění spočívající v náhradě nákladů vzniklých jednateli v souvislosti s výkonem funkce, schvalovala valná hromada společnosti. Nelze ovšem opomenout, že úprava této otázky v občanském zákoník má dispozitivní charakter a smluvní strany se od ní mohou ve smlouvě o výkonu funkce odchýlit. Například tím, že bude ve smlouvě o výkonu funkce uvedena pravidelná fixní částka určená jednateli na náhradu nákladů řízení anebo bude stanoveno, že náhrada nákladů je již obsažena ve sjednané odměně jednatele.
Ustanovení § 60 zákona o obchodních korporacích stanoví pod písm. b) další náležitosti úplatné smlouvy o výkonu funkce, a sice že úplatná smlouva musí určit výši odměny nebo alespoň způsob jejího výpočtu a její podoby. Tato náležitost doplňuje náležitosti stanovené pod písm. a) předmětného ustanovení a jednotlivé složky odměn blíže vyčísluje. Není přitom podmínkou, aby jednotlivé složky odměn byly nutně vymezeny konkrétní částkou, ale postačí, aby smlouva o výkonu funkce uváděla alespoň způsob, jakým se konkrétní částky za jednotlivé složky odměn určí. Zákon tyto náležitosti dále nijak nerozvádí ani nestanoví další limity, a tedy lze považovat za přípustné, budou-li výše jednotlivých složek odměn určeny i kombinací obou možností. Lze si tedy v praxi představit, že jednotlivé výše složek odměn budou ve smlouvě o výkonu funkce upraveny ať konkrétní částkou, způsobem určení takové konkrétní částky (tabulkově dle výkonu) anebo kombinací fixní částky a způsobu určení výše odměny (typicky v případě výplaty bonusu, kdy část bonusu bude jednateli vyplacena vždy v podobě fixní částky a část s ohledem na dosažený výkon dle předem stanovených kritérií).58
Za způsob určení výše odměny ve smlouvě o výkonu funkce lze považovat rovněž uvedení odkazu na vnitřní předpis společnosti, ve kterém budou jednotlivé
57 Z ustanovení § 2435 občanského zákoníku vyplývá, že příkazník podá příkazci na jeho žádost zprávy o postupu plnění příkazu a převede na příkazce užitek z prováděného příkazu; po provedení příkazu předloží příkazci vyúčtování. Vyúčtování mimo jiné zahrnuje přehled účelně vynaložených nákladů, které příkazníkovi vznikly při plnění příkazu. Jsou-li takové náklady příkazci řádně doloženy, je příkazce povinen je příkazníkovi nahradit.
58 Shodně ŠTENGLOVÁ, I. In ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, ISBN 978-80-7400- 540-4. s. 181.
odměny stanoveny ať konkrétní částkou nebo dle určitého vzorce. Pro platnost takového ujednání je ovšem nezbytné, aby vnitřní předpis schválila v souladu s ustanovením § 61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích valná hromada společnosti. V této souvislosti nelze rovněž opomenout skutečnost, že určit odměnu jednatele vnitřním předpisem lze i bez výslovného odkazu uvedeného ve smlouvě o výkonu funkce, neboť dle uvedeného ustanovení § 61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích platí, že jednateli může právo na odměnu náležet rovněž přímo z vnitřního předpisu společnosti.
Zákon o obchodních korporacích blíže neuvádí, o jaký konkrétní vnitřní předpis společnosti se má jednat. Mám přitom za to, že se i za současné právní úpravy uplatní názory Dědiče či Pelikánové, dle kterých se může jednat jak o společenskou smlouvu společnosti, tak o jakýkoli jiný předpis, bude-li ovšem schválen valnou hromadou společnosti.59 Tento závěr podporuje také Hurychová, která ve vztahu k akciové společnosti uzavírá, že společnost není nijak limitována v tom, jaký předpis bude titulem pro plnění členům představenstva.60
Jsem toho názoru, že závěr Hurychové lze použít i ve vztahu k jednatelům společnosti s ručením omezeným, neboť mimo jiné právní úprava ustanovení § 60 písm.
b) zákona o obchodních korporacích se shodně použije také pro akciovou společnost, neboť se jedná stejně jako u společnosti s ručením omezeným o kapitálovou společnost. I přesto, že není zákonem stanovená forma vnitřního předpisu pro určování odměny jednatelů, základní podmínkou zůstává, že vnitřní předpis musí schválit valná hromada.61
Jak jsem již uvedla, ze zákona o obchodních korporacích neplyne povinnost uvádět takto řádně schválený vnitřní předpis ve smlouvě o výkonu funkce. Domnívám se tedy, že podmínkou pro výplatu odměny jednateli na základě vnitřního předpisu společnosti není zanesení této skutečnosti do smlouvy o výkonu funkce. Za účelem vyloučení pochybností mezi smluvními stranami a zajištění jejich řádné informovanosti a určitosti smlouvy o výkonu funkce lze ovšem doporučit, aby smlouva o výkonu funkce odkazovala na konkrétní vnitřní předpis, který otázku odměňování blíže upravuje.
59 Srov. DĚDIČ, J. In DĚDIČ, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Polygon, 2002, ISBN 80-7273-071-1. s. 847 a PELIKÁNOVÁ, I In PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k zákonu č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník. Praha: ASPI 1996 [ASPI].
60 Srov. HURYCHOVÁ K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552-840-7. s. 185.
61 Viz ustanovení § 61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích.
Dále dle ustanovení § 60 písm. c) zákona o obchodních korporacích musí úplatná smlouva o výkonu funkce obsahovat určení pravidel pro výplatu zvláštních odměn a podílu na zisku pro člena orgánu, pokud mohou být přiznány. Mezi zvláštní odměny jednatele lze zařadit odměny ve formě různých bonusů včetně odstupného. Lasák mezi zvláštní odměny jednatele řadí rovněž plnění na základě konkurenční doložky.62
Plnění z konkurenční doložky přitom může být mezi společností a jednatelem ujednáno jak po dobu výkonu funkce, tak po jeho skončení. Zákon o obchodních korporacích sice stanoví v ustanovení § 199 zákaz konkurence jednatele pouze po dobu výkonu funkce. Nejvyšší soud ČR ovšem při posuzování platnosti konkurenční doložky sjednané mezi akciovou společností a členem jejího představenstva pro dobu po zániku funkce člena představenstva judikoval, že „jelikož zde není žádné zvláštní ustanovení upravující takovou dohodu mezi akciovou společností a členem jejího představenstva (ustanovení § 441 a § 442 z. o. k. upravují zákaz konkurence pouze po dobu výkonu funkce), řídí se tato konkurenční doložka obecnou úpravou obsaženou v § 2975 o. z“63. V předmětném rozhodnutí Nejvyšší soud ČR rovněž konstatoval, že „smluvní strany vyhoví požadavku ustanovení § 2975 odst. 1 o. z. tehdy, lze-li z ujednání o konkurenční doložce dovodit, jakou činnost a v jakém rozsahu nesmí zavázaná strana po určitou dobu vykonávat“64.
Mám za to, že tento závěr Nejvyššího soudu ČR lze shodně aplikovat na vztah jednatele a společnosti s ručením omezeným. Pokud společnost a jednatel uzavřou konkurenční doložku, je pro její platnost dále také nezbytné hodnotit přiměřenost takové doložky, a to i s ohledem na protiplnění za dodržování zákazu konkurence. To z toho důvodu, že uzavření konkurenční doložky je zásahem do svobodné volby povolání a práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (garantovaných článkem 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ačkoli občanský zákoník nestanoví, že za takové omezení musí být sjednáno protiplnění, přikláním se k tomu, že se jedná o natolik zásadní zásah do jednoho ze základních práv a svobod, že sjednání kompenzace jako protiplnění takového zásahu může spravedlivě konkurovat zmíněnému požadavku přiměřenosti.
62 Srov. LASÁK, J. In LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. a kol., Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2014, ISBN 978-80-7478-3262014. s. 526.
63 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.11.2018, sp. zn. 29 Cdo 5943/2016. Dále v odborné literatuře shodně ONDREJOVÁ, D. in HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1765–1766. ISBN 978- 80-7400-287-8.
64 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.11.2018, sp. zn. 29 Cdo 5943/2016.
Poslední z náležitostí úplatné smlouvy o výkonu funkce jsou ty uvedené v ustanovení v § 60 písm. d) zákona o obchodních korporacích. Jde o údaje o výhodách nebo odměnách člena orgánu spočívajících v převodu účastnických cenných papírů nebo v umožnění jejich nabytí členem orgánu a osobou jemu blízkou, má-li být odměna poskytnuta v této podobě.
Úpravu účastnických cenných papírů najdeme v českém právním řádu v několika právních předpisech. Za nejzásadnější z pohledu problematiky odměňování jednatelů ve společnosti s ručením omezeným považuji zákon o obchodních korporacích a rovněž zákon o investičních společnostech a investičních fondech. Zákon o obchodních korporacích zařazuje úpravu účastnických cenných papírů v Hlavě V., dílu I., věnovanému akciové společnosti. Dle ustanovení § 245 platí, že účastnickými cennými papíry jsou cenné papíry vydané společností, se kterými je spojen podíl na základním kapitálu nebo hlasovacích právech v této společnosti, a dále cenné papíry vydané společností, se kterými je spojeno právo takové cenné papíry získat. Ve vztahu speciality k této úpravě je definice účastnických cenných papírů v zákoně o investičních společnostech a investičních fondech, která pro účely tohoto zákona v ustanovení § 631 definuje účastnický papír jako cenný papír nebo zaknihovaný cenný papír, se kterým je spojen podíl na základním kapitálu či srovnatelné veličině právnické osoby nebo na hlasovacích právech v této právnické osobě, jakož i cenný papír nebo zaknihovaný cenný papír vydávaný právnickou osobou, se kterým je spojeno právo cenný papír nebo zaknihovaný cenný papír uvedený v předchozí části získat.
Z pohledu výše prezentovaného odměňování jednatele ve společnosti s ručením omezeným je nutno vypořádat se s tím, jaký vztah mají ustanovení § 60 písm. d) a ustanovení § 245 zákona o obchodních korporacích, případně ustanovení § 631 zákona o investičních společnostech a investičních fondech, neboť zákon o obchodních korporacích zařazuje účastnické cenné papíry pouze ustanovení týkající se akciové společnosti. Systematickým výkladem by totiž mohlo být dovozováno, že účastnické cenné papíry mohou být vydávány pouze v akciové společnosti, a tedy že se ustanovení
§ 60 písm. d) zákona o obchodních korporacích netýká společnosti s ručením omezeným.
Z výše uvedené definice účastnických cenných papírů v zákoně o investičních společnostech a investičních fondech je patrné, avšak pouze pro účely tohoto zákona, že tyto cenné papíry mohou být vydávány i v jiných než akciových společnostech.
Z odborné literatury ale dále vyplývá, že ve společnosti s ručením omezeným mohou mít podobu těchto cenných papírů kmenové listy.65 Domnívám se tedy, že ačkoli jsou účastnické cenné papíry bližší akciové společnosti, nelze vyloučit jejich vydávání rovněž ve společnosti s ručením omezeným, a to například i za účelem poskytnutí odměny jednateli. V případě společnosti s ručením omezeným si lze představit, že toto manažerské odměňování bude mít například podobu opčních plánů ať s faktickou či tzv. imaginární koupí podílu na společnosti. Jednateli může být formou odměny umožněno nakoupit podíl na společnosti za zvýhodněných podmínek anebo podíl fakticky nevlastnit, ale získávat pravidelnou odměnu za zvyšování hodnoty podílu.66 V praxi se však s touto složkou odměny jednatele setkáme velmi výjimečně.
Shrneme-li výše uvedené, pak je zřejmé, že úplatná smlouva o výkonu funkce musí obsahovat výčet jednotlivých složek odměn a stanovit jejich výši nebo alespoň způsob jejich výpočtu a jejich podobu. Zákon ovšem blíže nespecifikuje, jaká úprava ve smlouvě o výkonu funkce je dostatečně určitá, aby ujednání o odměňování jednatele bylo platné. S touto otázkou se již vypořádávala praxe i odborná veřejnost za platnosti obchodního zákoníku.67
Eliáš se například domníval, že bez souhlasu valné hromady si členové statutárního orgánu nemohli sami rozhodnout o výši odměny, neboť by se tím dopustili trestného činu zpronevěry. Na druhou stranu se od tohoto názoru sám odchyloval, pokud se jednalo o vyplácení tantiém u členů představenstva akciové společnosti, neboť v tomto případě dle Eliáše postačovalo, aby valná hromada schválila celkovou částku této odměny a členové představenstva ji již dále mezi sebe dle vlastního rozhodnutí sami rozdělili.68
Soudní judikatura však závěry Eliáše nepřevzala, když stanovila, že valná hromada nemůže „stanovit souhrnnou částkou výši tantiém připadajících na
65 Srov. ŠOVAR, J. a kol. Zákon o investičních společnostech a investičních fondech: komentář. Praha:
Wolters Kluwer, 2015. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478-783-6. s. 1571.
66 Srov. VOZÁR, J. Manažerské motivační programy pohledem právního poradce In Epravo.cz. 11/2015. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/manazerske-motivacni-programy-pohledem-pravniho
-poradce-99713.html [cit. 2020-04-04].
67 Dle ustanovení § 66 odst. 3 obchodního zákoníku platilo, že jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. V ustanovení § 125 odst. 1 písm. f) bylo dále ve vztahu ke společnosti s ručením omezeným stanoveno, že do působnosti valné hromady patří rozhodování o jmenování, odvolání a odměňování jednatelů a v písm. m) schválení smlouvy o výkonu funkce (§ 66 odst. 2).
68 ELIÁŠ, K. In ELIÁŠ, K. Akciová společnost. Systematický výklad obecného akciového práva se zřetelem k jeho reformě. Praha: Linde, 2000, s. 256. ISBN 978-80-7201-2329.
představenstvo a členy dozorčí rady, a ponechat na představenstvu jakým způsobem stanovenou částku rozdělí mezi oba orgány. Nelze totiž ponechat na členech představenstva, aby rozhodovali bez jakéhokoli omezení o tantiémách členů orgánů akciové společnosti, když tantiémy představují jednu z forem odměňování členů orgánů“69.
Mám za to, že prezentované názory lze shodně použít na platnou právní úpravu ve vztahu k jednatelům a společnosti s ručením omezeným, neboť se principiálně jedná o shodnou právní úpravu odměňování členů statutárního orgánu uvnitř kapitálových společností. Na aktuálnosti soudní judikatury v této otázce ve vztahu k platné právní úpravě se shoduje také odborná veřejnost. Dle Lasáka je totiž nezbytné, aby valná hromada schválila odměnu jednatele v přesně určené výši anebo aby určila takový způsob výpočtu odměny, který je objektivní a jednoznačný.70 Shodně doplňuje Hurychová, že jakákoli odměna členů představenstva a její výše musí být stanovena a schválena tak, aby neponechávala prostor pro uvážení ohledně její konkrétní výše samotným recipientům odměny.71
2.1.1 Důsledky nesplnění § 60 zákona o obchodních korporacích
Výše v této kapitole bylo uvedeno, že není-li odměňování ve smlouvě o výkonu funkce sjednáno v souladu se zákonem o obchodních korporacích, platí, že výkon funkce je bezplatný. Tuto právní normu obsahuje ustanovení § 59 odst. 3, přičemž hypotézou této normy je nesjednání odměňování ve smlouvě o výkonu funkce v souladu se zákonem a dispozicí, že je výkon funkce bezplatný. Na tuto právní normu navazuje ustanovení § 60 písm. a), které požaduje uvedení všech složek odměn, které může jednatel obdržet, respektive další písmena předmětného ustanovení, která tuto náležitost dále konkretizují. Je tedy patrné, že důsledky absence údajů o odměňování stanovených v § 60 zákona o obchodních korporacích je nutno posuzovat ve spojení s ustanovením
§ 59 odst. 3 předmětného zákona. Tato právní úprava ovšem nedává odpověď na to, jaké dopady na odměňování jednatele má úplná či částečná absence údajů o odměňování ve smlouvě o výkonu funkce. Důvodová zpráva uvádí, že „[p]lnění, na které neplyne nárok
69 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.09.2011, sp. zn. 29 Cdo 1159/2010.
70 LASÁK, J. In LASÁK, J. In LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. a kol., Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2014, ISBN 978-80-7478- 3262014. s. 525.
71 HURYCHOVÁ K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552-840-7. s. 122.
ze zákona, vnitřního předpisu nebo smlouvy o výkonu funkce, lze poskytnout pouze se souhlasem společnosti, družstva nebo osob, které schválily smlouvu o výkonu funkce – při absenci pravidel se sjednává smlouva bezplatná…“72
Ve vztahu k posuzované otázce tedy neposkytuje bližší výklad ani důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích, neboť ta pouze obecně stanoví, že smlouva o výkonu funkce je bezplatná, pokud v ní nejsou uvedena pravidla. Jaká pravidla měl normotvůrce na mysli však z uvedeného není jasné. Jazykovým výkladem by se tedy dalo dospět k závěru, že výkon funkce jednatele je bezplatný, nebudou-li ve smlouvě obsaženy náležitosti dle ustanovení § 60.73
V praxi by to znamenalo, že pokud by jednateli byla vyplacena jakákoli odměna neuvedená ve smlouvě o výkonu funkce, pak by byl výkon funkce bezplatný a inkasování takové odměny by bylo bezdůvodným obohacením. Ke stejnému závěru by se přitom mohlo dojít i v případě, že by ve smlouvě o výkonu funkce byla sjednána fixní měsíční odměna, nicméně jednatel by vedle této odměny reálně inkasoval také další odměny ve smlouvě neuvedené jako například užívání služebního automobilu i k soukromým účelům anebo příspěvek na sportovní aktivity.74 Dle jazykového výkladu dané právní normy by výkon funkce mohl být posuzován jako bezplatný rovněž tehdy, pokud by výše odměny ve smlouvě o výkonu funkce byla sjednána neplatně, a to například tím, že by způsob určení odměny byl neplatný pro neurčitost. Následkem neurčitého ujednání by přitom byla jeho zdánlivost (nicotnost).75
Souhlasím s Hurychovou, která se domnívá, že závěry o bezplatnosti výkonu funkce plynoucí z jazykového výkladu při nesplnění podmínek ustanovení § 60 zákona o obchodních korporacích, jsou přísné a zasahují do legitimního očekávání smluvních stran - především na straně jednatele.76 Opomenutí uvést některou ze složek odměn jednatele by totiž dle prezentovaného výkladu mohlo způsobit bezplatný výkon funkce
72 Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích.
73 Ledaže by se aplikovaly výjimky stanovené v ustanovení § 59 odst. 4 zákona o obchodních korporacích. K tomu blíže v kapitole 3.2 této práce.
74 Srov. HURYCHOVÁ K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552-840-7. s. 123.
75 Dle Lavického platí, že „Následkem nesrozumitelnosti či neurčitosti je nicotnost právního jednání. Právní jednání je projev vůle zaměřený na vyvolání právních následků, pokud v důsledku nesrozumitelnosti či neurčitosti není možno stanovit právní následky, které má takový projev vůle vyvolat, nemůže právní jednání vzniknout, zákon proto považuje nesrozumitelná či neurčitá právní jednání za jednání zdánlivá (nicotná).“ Viz LAVICKÝ, P. In LAVICKÝ, P. a kol.: Občanský zákoník
I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, ISBN 978-80-7400-529-9. s. 1980.
76 Srov. HURYCHOVÁ K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy
i pro ostatní složky odměn, které byly ve smlouvě uvedeny a schváleny valnou hromadou společnosti. Mám za to, že výlučně jazykový výklad předmětných právních norem odporuje smyslu zákona, tak jak jej zákonodárce zamýšlel nastavit. „Zákonná bezplatnost nemá být primárně trestem za vadné sjednání smlouvy, má „pouze“ motivovat k transparentnímu jednání o odměně…“77. To podporuje i fakt, že vedle náležitostí o odměňování upravených v ustanovení § 60 připouští zákon o obchodních korporacích vyplatit jednateli i jiná plnění (odměny) dle ustanovení § 61 odst. 1. Tuto skutečnost potvrzuje i Lasák, který shrnuje, že „[u]stanovení § 59 odst. 3 se tak uplatní pouze na situace, kdy smlouva o výkonu funkce neobsahuje náležitost podle § 60 písm. b), resp. je tato náležitost (výše odměny nebo způsob jejího výpočtu a její podoby) sjednána v rozporu se zákonem. Pokud naopak smlouva o výkonu funkce některou ze složek odměny vymezené v § 60 neobsahuje, znamená to jen, že členovi orgánu nelze takovou složku odměny přiznat; tím není dotčen § 61“78.
S výše uvedeným se shoduje také Štenglová, která uvádí, že „[p]oskytování jiných odměn, než schválených v rámci schvalování smlouvy o výkonu funkce řeší § 61 odst. 1“79. Zároveň ovšem uvádí, že „[u]stanovení § 60 předepisuje, které náležitosti týkající se odměňování musí smlouva o výkonu funkce obsahovat. Nedostatek některé z uvedených náležitostí (anebo třeba i všech) však nezpůsobuje bez dalšího neplatnost smlouvy. Důsledky absence některých náležitostí smlouvy řeší § 59 odst. 3, 4, ve vazbě na to, kdo ji způsobil; uplatní se i úprava neplatnosti právních jednání podle § 574 a násl. občanského zákoníku“80.
Proti názoru Štenglové se staví Hurychová, která má za to, že odkaz na odstavce 3 a 4 ustanovení § 59 zákona o obchodních korporacích je nepřesný, neboť důsledek bezplatnosti výkonu funkce nenastane vždy.81
Mám rovněž za to, že k závěru o bezplatnosti výkonu funkce lze dospět v těch případech, kdy smlouva o výkonu funkce o odměně mlčí anebo naopak bude-li učiněn
77 HURYCHOVÁ K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552-840-7. s. 125.
78 LASÁK, J. In: LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014., ISBN 978-80-7478-537-5. s. 1608.
79 ŠTENGLOVÁ, I. In: ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN 978-80-7400-480-3. s. 154.
80 ŠTENGLOVÁ, I. In: ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN 978-80-7400-480-3. s. 154.
81 HURYCHOVÁ K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy
závěr o tom, že ujednání o odměně je zdánlivé. Na ty složky odměn sjednané v souladu se zákonem je nutno pohlížet jako na platné a nedotčené tím, že některé složky odměn byly ve smlouvě sjednány neplatně. Současně se ztotožňuji s výše uvedeným názorem Hurychové a domnívám se, že jednateli je dle ustanovení § 61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích možno poskytnout jinou odměnu i přesto, že tato není uvedena ve smlouvě o výkonu funkce82; aniž by to znamenalo bezplatný výkon funkce dle ustanovení § 59 odst. 3. To lze přitom aplikovat i v případě, že smluvní strany opomenou uvést některou ze složek odměn ve smlouvě o výkonu funkce.83 V této souvislosti je přitom rovněž nutno neopomenout závěry již dříve uvedené v této práci, a sice že odměna ve smlouvě o výkonu funkce by měla být vždy sjednána s maximální pečlivostí, úplně a transparentně. Souhlasím proto s Hurychovou, že z pohledu právní jistoty smluvních stran je žádoucí uvést ve smlouvě detailní výčet odměn jednatele včetně určení jejich výše či způsobu jejich stanovení.
Z pohledu jednatele je třeba si pak dále uvědomit, že zanesením všech odměn do smlouvy o výkonu funkce vzniká jednateli nárok na jejich poskytnutí. Oproti tomuto závěru tuto jistotu ustanovení § 61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích jednateli nedává, neboť jednateli dle této právní normy právní nárok na poskytnutí odměny nevzniká. Aktuální přitom tato otázka bude především tehdy, změní-li se vlastnická struktura společnosti. Zatímco na smlouvu o výkonu funkce nebude mít tato změna a priori vliv, na schválení odměny dle ustanovení § 61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích již vliv mít může (a to právě změnou účastníků valné hromady, která musí plnění jednateli schválit).84
Domnívám se dále, že výkladově jasnější úprava zákona o obchodních korporacích (nakolik lze k tomuto závěru dospět teleologickým výkladem či k němu dospívá doktrína viz závěry odborníků výše) by byla, aby zákon o obchodních korporacích výslovně stanovil, že i přes aplikaci ustanovení § 59 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 60, není dotčen postup dle ustanovení § 61 odst. 1.
Schválená velká novela zákona o obchodních korporacích přináší v tomto ohledu změnu a ustanovení § 59 odst. 3 doplňuje o skutečnost, že aplikace ustanovení
82 K tomu blíže v kapitole 3.4 této práce.
83 Jiným případným řešením, které by nepřeneslo poskytnutí odměny jednateli do režimu ustanovení § 61 odst. 1, ale ponechalo by jej v režimu ustanovení § 59 odst. 3, respektive ustanovení § 60, by bylo rovněž schválení dodatku ke smlouvě o výkonu funkce.
84 HURYCHOVÁ K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552-840-7. s. 127–128.
§ 61 odst. 1 není dotčena tím, že ve smlouvě o výkonu funkce nebude sjednána odměna a výkon funkce bude bezplatný. S účinností od 1. ledna 2021 tedy bude postaveno najisto, že jednatel může od společnosti s ručením omezeným inkasovat jiné plnění i přesto, bude-li výkon funkce bezplatný anebo smluvní strany například opomenou některou ze složek odměn ve smlouvě o výkonu funkce uvést. Podmínkou ovšem nadále zůstane, aby takové jiné plnění vždy schválila valná hromada a vyjádřil se k němu kontrolní orgán, byl-li ve společnosti zřízen.
2.2 Domněnka bezplatnosti výkonu funkce jednatele a zákonné výjimky
Rekodifikace soukromého práva zanesla do ustanovení § 59 odst. 3 zákona o obchodních korporacích nevyvratitelnou právní domněnku bezplatnosti výkonu funkce, není-li dle hypotézy předmětné právní normy odměňování ve smlouvě o výkonu funkce sjednáno v souladu se zákonem o obchodních korporacích.85 Tato úprava směřuje dle důvodové zprávy k předmětnému zákonu k motivaci smluvních stran, aby ty upravily odměňování ve smlouvě o výkonu funkce dostatečně důkladně a určitě a reflektuje tzv. princip reward strategy.86 Pravidlo bezplatného výkonu funkce se ovšem neuplatní absolutně. Zákon o obchodních korporacích jej zmírňuje a v určitých případech připouští několik výjimek, dle nichž jednateli nárok na odměnu vzniká i v případě, že ujednání o odměně ve smlouvě o výkonu funkce zcela chybí. V těchto případech se výše odměny stanoví jako odměna obvyklá v době uzavření smlouvy nebo jako odměna obvyklá v době vzniku funkce, která náleží za činnost obdobnou činnosti, kterou jednatel ve společnosti vykonává.87
Těchto zákonných výjimek obsahuje zákon o obchodních korporacích v ustanovení § 59 odst. 4 hned několik. Konkrétně jde o neplatnost sjednané smlouvy o výkonu funkce, neplatnost ujednání o odměně, neuzavření smlouvy a neschválení uzavřené smlouvy bez zbytečného odkladu po vzniku funkce jednatele; to vše z důvodů či překážek vzniklých na straně společnosti.
Na druhou stranu je ale rovněž nutno respektovat autonomii vůle stran, pokud si ty ve smlouvě o výkonu funkce výslovně ujednají, že je výkon funkce bezplatný, nebo pokud smlouva v otázce odměňování jednatele mlčí. Dle mého názoru by bylo
85 S účinností od 1. ledna 2021 se ustanovení § 59 odst. 3 zákona o obchodních korporacích výslovně omezuje pouze na kapitálové společnosti.
86 K tomu již blíže v kapitole 3.1 této práce.
87 K obvyklé odměně ještě blíže v kapitole 3.2.6 této práce.
v rozporu se smyslem a účelem zákona, pokud by se měla aplikovat právní norma o obvyklé odměně za výkon funkce jednatele i tehdy, pokud strany ujednaly bezplatný výkon funkce, respektive se k odměňování ve smlouvě nevyjádřily vůbec.
Dle Hurychové je nutno považovat za obsolentní názor Štenglové, podle něhož
„Není-li sjednána smlouva o výkonu funkce z jiných důvodů než podle § 59 odst. 4, uplatní se pro stanovení odměny člena orgánu § 2438 občanského zákoníku a společnost poskytne členovi orgánu odměnu v obvyklé výši“88. Takový názor je totiž dle Hurychové třeba považovat za absurdní a v rozporu s deklarovaným účelem předmětné právní úpravy, tj. snahou motivovat strany k ex ante určení pravidel odměňování.89
S názorem Hurychové se ztotožňuji, neboť připustit závěr Štenglové by dle mého názoru popíralo smysl ustanovení § 59 odst. 4 zákona o obchodních korporacích, který předpokládá výlučné důvody na straně společnosti, pro které se odměna jednatele určuje jako odměna obvyklá.
2.2.1 Neplatnost smlouvy o výkonu funkce
První z výjimek z bezplatnosti smlouvy o výkonu funkce definuje ustanovení § 59 odst. 4 zákona o obchodních korporacích pro případ neplatnosti smlouvy z důvodu na straně společnosti.
V této rigorózní práci jsem již uvedla, že pokud bude za společnost jednat osoba, která není oprávněna společnost v dané věci zastupovat, může tento nedostatek způsobit zdánlivost celé smlouvy o výkonu funkce. Tento nedostatek v zastupování lze jistě podřadit pod citovanou první výjimku, a tedy mezi ta ujednání, která způsobují neplatnost smlouvy o výkonu funkce z důvodu na straně společnosti. Z právního hlediska je nutno tuto vadu posoudit jako zdánlivé právní jednání dle ustanovení § 551 a násl. občanského zákoníku, neboť bude v takovém případě chybět projev vůle na straně společnosti.90 Taková smlouva by společnost nezavazovala.91
88 ŠTENGLOVÁ, I. In: ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN 978-80-7400-480-3. s. 154.
89 HURYCHOVÁ K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552-840-7. s. 158. Shodně také rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.10.2019, sp. zn. 27 Cdo 5340/2017.
90 Shodně bude nutno posoudit smlouvu o výkonu funkce jako zdánlivé právní jednání, pokud bude nesrozumitelná či neurčitá viz ustanovení § 553 odst. 1 občanského zákoníku.
91 Tím však není vyloučen případný postup dle ustanovení § 440 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého je možné takové překračující jednání dodatečně schválit. Nadto lze rovněž uvést, že zdánlivé právní jednání by v tomto případě znamenalo, že by mohla být aplikována třetí výjimka stanovená
Domnívám se ovšem, že v souladu s ustanovením § 553 odst. 2 občanského zákoníku by tuto právní vadu bylo možno zhojit. Na posouzení okolností konkrétního případu by však zůstalo, zda by došlo ke zhojení nastalé vady s účinky ex tunc. Jak totiž dle mého názoru správně uvádí Lavický i Hurychová, ke zhojení vad ex tunc by bylo zřejmě možné přistoupit tehdy, pokud by předtím valná hromada schválila podmínky výkonu funkce v určité a srozumitelné podobě. V opačném případě by totiž ke zhojení vad nedošlo, neboť by valná hromada schválila smlouvu trpící neurčitostí. V takovém případě by bylo nutno aplikovat zákonná pravidla pro nesplnění požadavku na schválení smlouvy o výkonu funkce valnou hromadou společnosti, a sice že výkon funkce by byl bezplatný dle ustanovení § 59 odst. 3 zákona o obchodních korporacích, anebo že by došlo k naplnění některých ze zákonných výjimek uvedených v ustanovení § 59 odst. 4.92
Prezentovaná první výjimka se však nebude aplikovat na případy, kdy bude smlouva o výkonu funkce neplatná (relativně) z důvodu jejího neschválení valnou hromadou společnosti, a to pro existenci další výjimky, kterou ustanovení § 59 odst. 4 definuje.
První výjimka se tedy uplatní v těch případech, pokud bude smlouva o výkonu funkce neplatná (absolutně), neboť se její ujednání zjevně příčí dobrým mravům, odporují zákonu nebo zavazují k plnění od počátku neplatnému. Je však třeba zohlednit skutečnost, že neplatnost jen některých ujednání ve smlouvě o výkonu funkce primárně nezakládá nemožnost jednatele požadovat odměnu za výkon funkce v obvyklé výši. Na neplatnost smlouvy dle první výjimky stanovené v ustanovení § 59 odst. 4 je tedy nutno pohlížet komplexně, kdy bude vyžadováno, aby neplatných (absolutně) bylo více podmínek výkonu funkce stanovených ve smlouvě.
2.2.2 Neplatnost ujednání o odměně
Druhou z výjimek z bezplatnosti smlouvy o výkonu funkce definuje ustanovení
§ 59 odst. 4 zákona o obchodních korporacích nikoli pro případ neplatnosti smlouvy
v ustanovení § 59 odst. 4 zákona o obchodních korporacích, a sice výjimka neuzavření smlouvy
z důvodu překážek na straně společnosti.
92 Srov. HURYCHOVÁ K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552-840-7. s. 158. či LAVICKÝ, P. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vyd., Praha: C. H. Beck, 2014, ISBN 978-80-7400-529-9. s. 1978–1984.
jako celku, ale pro případ neplatnosti ujednání o odměně. Platí přitom, že se tak stalo z
důvodu na straně společnosti.
V praxi se bude jednat o ta ujednání o odměně, která způsob stanovení výše odměny upravují zcela neurčitě (zdánlivě).93 Taková úprava totiž zakládá pochybnosti o tom, zda společnost jednateli odměnu za výkon funkce skutečně vyplácet chtěla či nikoli.
Neplatná (absolutně)94 budou dále i ta ujednání, která stanoví výši odměny v rozporu s dobrými mravy, a to ať neadekvátně vysokou či naopak neadekvátně nízkou. Posouzení takového rozporu bude závislé na okolnostech jednotlivého případu. Korektiv dobrých mravů je přitom specifický v tom smyslu, že jej lze užít na hodnotově nepřiměřená smluvní ujednání, která hraničí s principem spravedlivého a rovného nastavení vzájemných práv a povinností.95 Nejvyšší soud ČR k tomu uvádí, že „[a]by bylo možné uzavřít, že důvody, pro které nebyly naplněny požadavky kladené na ujednání o odměně, nelze přičítat k tíži dotčeného člena voleného orgánu, musí tento člen učinit takové kroky, které lze po něm spravedlivě požadovat (např. doručit
93 K tomu lze doplnit, že „Pokud tedy část právního jednání trpí vadou, která ji činí nicotnou (např. nesrozumitelností či neurčitostí), je třeba posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání a zda by účastníci učinili právní jednání i bez vadné části, a na tomto základě rozhodnout, zda zbývající část obstojí jako samostatné právní jednání, anebo zda právní jednání vůbec nevznikne (blíže viz komentář k § 576).“ LAVICKÝ, P. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vyd., Praha: C. H. Beck, 2014, ISBN 978-80-7400-529-9. s. 1985.
94 Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5943/2016, je nutno vždy brát v úvahu, že „Povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků odpovídá jako hlavní zásada pravidlo, že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost. Proto § 574 o. z. výslovně určuje, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné. To platí i při posuzování, zda je určité právní jednání zdánlivé či zda se k němu nepřihlíží. Jinak řečeno, pro závěr, že ustanovení občanského zákoníku zakazuje adresátům určité ujednání, a to pod sankcí neplatnosti, zdánlivosti či toho, že se k danému ujednání nepřihlíží, musí svědčit především jeho teleologický výklad, tj. smysl a účel právní normy v tomto ustanovení obsažené. Sankci spočívající v tom, že se k určitému právnímu jednání nepřihlíží, upravuje občanský zákoník i zákon o obchodních korporacích na mnoha místech. Jakkoliv důvodová zpráva naznačuje, že ve všech těchto situacích jde o právní jednání zdánlivá, je zjevné, že tomu tak v řadě případů být nemůže. Např. v § 5 odst. 2 z. o. k. uvedený obrat vyjadřuje prekluzi práva, v § 14 z. o. k. dokonce toliko dočasnou neúčinnost určitého ujednání. Ostatně z pravidla určujícího, že je-li právní jednání zdánlivé, tak se k němu nepřihlíží (§ 554 o. z.), nelze bez dalšího usuzovat na pravdivost obrácené implikace, tedy že každé jednání, k němuž se nepřihlíží, je zdánlivé. Nicméně bez zřetele k tomu, zda důvodem, proč se k určitému ujednání nepřihlíží, je v tom kterém případě jeho zdánlivost, neplatnost či dokonce pouhá (dočasná) neúčinnost, z příkazu zákonodárce nepřihlížet k němu plyne, že soud tak musí – jsou-li splněny zákonem předepsané předpoklady – učinit ex officio, bez ohledu na návrhy stran. Příkaz zákonodárce k určitému právnímu jednání nepřihlížet tak má zpravidla obdobné důsledky jako v případě zdánlivých či absolutně neplatných právních jednání. I s ohledem na tyto závažné důsledky proto platí, že pro závěr, že se k určitému právnímu jednání nepřihlíží, musí svědčit smysl a účel právní normy uvedenou sankci obsahující.“
95 Obdobně LAVICKÝ, P. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654).
Komentář. 1. vyd., Praha: C. H. Beck, 2014, ISBN 978-80-7400-529-9. s. 2134–2137.
společnosti návrh smlouvy o výkonu funkce obsahující i ujednání o odměně, podniknout kroky potřebné k tomu, aby valná hromada či jiný příslušný orgán měl možnost smlouvu o výkonu funkce schválit apod.). Zůstane-li člen voleného orgánu zcela nečinný (neudělá-li nic pro to, aby došlo k naplnění požadavků kladených na ujednání o odměně), nebudou zpravidla naplněny předpoklady § 59 odst. 4 z. o. k. pro vznik práva na odměnu obvyklou“96.
Lze se tedy domnívat, že pokud jednatel zůstane nečinný a neučiní žádné kroky k tomu, aby odměna sjednaná ve smlouvě o výkonu funkce byla řádně schválena valnou hromadou společnosti, bude výkon funkce bezplatný. Druhá výjimka dle ustanovení § 59 odst. 4 zákona o obchodních korporacích se v takových případech neuplatní. Při posuzování nároku na odměnu obvyklou dle komentovaného ustanovení nelze dále opomenout posoudit, zda jednateli vůbec právo na výplatu obvyklé odměny vzniká či nikoli. Právo na úplatu za výkon funkce má totiž jednatel pouze v případě, že při zařizování záležitostí společnosti jednal s péčí řádného hospodáře.97
2.2.3 Neuzavření smlouvy z důvodu překážek na straně společnosti
Jako třetí výjimku vyplývající ze zákona o obchodních korporacích, dle které bude mít jednatel nárok na odměnu za výkon funkce i přes absenci výslovného ujednání o odměně ve smlouvě, zákon řadí existenci takových překážek na straně společnosti, pro které nedošlo k uzavření smlouvy o výkonu funkce. Tuto výjimku lze podřadit pod situace, kdy valná hromada je ve věci uzavření smlouvy o výkonu funkce nečinná. V praxi tak může docházet k tomu, že jednateli je vyplácena odměna dle ústní dohody se společností, ačkoli by jednateli měla náležet odměna obvyklá. Pokud tomu tak skutečně bude, bude se v rozsahu převyšujícím obvyklou odměnu jednat o bezdůvodné obohacení na straně jednatele.98
96 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.10.2019, sp. zn. 27 Cdo 5340/2017.
97 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 01.11.2017, sp. zn. 29 Cdo 2821/2016 či shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.10.2019, sp. zn. 27 Cdo 5340/2017.
98 Dle ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Na komentovanou problematiku lze dle mého názoru použít judikaturu Nejvyššího soudu ČR vztahující se k právní úpravě obchodního zákoníku, dle které bylo konstatováno, že nebyla-li „uzavřena písemná smlouva o výkonu funkce, má člen představenstva právo na obvyklou odměnu. Její schválení nespadá do působnosti valné hromady společnosti.“ viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.08.2018, sp. zn. 29 Cdo 1866/2016.
2.2.4 Neschválení smlouvy valnou hromadou bez zbytečného odkladu po vzniku
funkce jednatele
Jako v pořadí čtvrtou výjimku, dle které vzniká jednateli právo na odměnu za výkon funkce v obvyklé výši, lze dle ustanovení § 59 odst. 4 zákona o obchodních korporacích zařadit situace, ve kterých nedojde ke schválení smlouvy o výkonu funkce valnou hromadou, a to bez zbytečného odkladu po vzniku funkce. Vznik funkce přitom může být spojen jak s okamžikem volby jednatele do funkce, tak i s jiným pozdějším datem, na kterém se valná hromada usnesla nebo které zvolil jediný společník. Vázat účinnost vzniku funkce jednatele až na zápis této skutečnosti do obchodního rejstříku by nebylo správné, neboť takový zápis má deklaratorní povahu. Souhlasím však s Hurychovou, která poukazuje na formulační nedostatek předmětné části ustanovení § 59 odst. 4, když uzavírá, že dovozovat právo na obvyklou odměnu již od počátku vzniku funkce není namístě a počátek běhu lhůty bez zbytečného odkladu musí být vázán na okamžik uzavření smlouvy.99 Tento závěr sdílí rovněž zákonodárce a reflektoval jej v rámci tzv. velké novely zákona o obchodních korporacích.
S účinností od 1. ledna 2021 bude prezentované ustanovení mimo jiné v části
„po vzniku funkce člena orgánu obchodní korporace“ upraveno v duchu výše uvedeného, tj. že se neschválení smlouvy o výkonu funkce bez zbytečného odkladu bude odvíjet od uzavření smlouvy a nikoli od vzniku funkce. Důvodová zpráva k zákonu, kterým se s účinností od 1. ledna 2021 mění zákon o obchodních korporacích předmětnou úpravu odůvodňuje tím, že není vhodné, aby byla lhůta bez zbytečného odkladu vázána na okamžik vzniku funkce, protože smlouva o výkonu funkce může být uzavřena i několik let po vzniku funkce; v takovém případě by měla lhůta bez zbytečného odkladu začít běžet až od okamžiku uzavření smlouvy o výkonu funkce.
Důvodová zpráva dále doplňuje, že cílem navrhované změny není zabránit stávající praxi, kdy smlouvu o výkonu funkce schvaluje valná hromada jako smlouvu vzorovou. Zákonná úprava pouze stanoví nejzazší okamžik, do kdy musí být smlouva o výkonu funkce schválena valnou hromadou. Smysl této úpravy tedy vidím v tom, aby bylo zabráněno záměrným prodlevám se schvalováním smlouvy o výkonu funkce ze strany společnosti, v důsledku čehož by jednatel po nepřiměřeně dlouhou dobu vykonával funkci bezplatně; od tohoto nejzazšího okamžiku náleží jednateli v případě neschválení smlouvy o výkonu funkce odměna obvyklá.
99 HURYCHOVÁ K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552-840-7. s. 165.
V rámci úpravy de lege lata, respektive i s ohledem na výše konstatované závěry o nejzazším okamžiku, od kterého má jednateli náležet obvyklá odměna, považuji za nezbytné blíže komentovat, jak dlouhé časové období má představovat ona lhůta „bez zbytečného odkladu“ uvedená v předmětném ustanovení § 59 odst. 4 zákona o obchodních korporacích.
Nejvyšší soud ČR zastává názor, že má-li být něco učiněno bez zbytečného odkladu má k tomu dojít bez neodůvodněných průtahů, přičemž je třeba tuto lhůtu vykládat podle okolností konkrétního případu.100
Dle Ústavního soudu je lhůta bez zbytečného odkladu vágním pojmem, který pochopitelně nelze vykládat tak, že má být něco učiněno ihned. Názor Ústavního soudu koresponduje s názorem Nejvyššího soudu ČR v tom smyslu, že je nezbytné posoudit tuto lhůtu vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. V každém takovém případě je ale rovněž nutno dále zkoumat, zda byly využity všechny možnosti pro řádné splnění povinností, respektive jaké skutečnosti takovému splnění bránily.101
K interpretaci předmětné problematiky přispěl také Nejvyšší správní soud ČR, který neurčitý pojem bez zbytečného odkladu alespoň vyložil jako časové rozmezí odpovídající řádu dnů, maximálně týdnů, které je nutno posoudit s ohledem na ad hoc okolnosti případu a účel, kterého chtěl zákonodárce příslušným ustanovením obsahujícím tuto lhůtu dosáhnout.102
Lze ovšem dovodit, že judikatura českých soudů prozatím neposkytuje závěr
o tom, jak konkrétně má být tato lhůta interpretována ve vztahu ke schválení smlouvy o výkonu funkce.
Detailnějším rozborem zákona o obchodních korporacích dovozuji, že tento užívá lhůtu bez zbytečného odkladu ve více než 70 ustanoveních. Mezi ně se řadí například ta ustanovení související se střetem zájmů mezi obchodní korporací a členem orgánu obchodní korporace, se změnou společenské smlouvy ve společnosti s ručením omezeným, s výplatou vypořádacího podílu či podílu na likvidačním zůstatku, s notifikační povinností člena orgánu, která mu je dána v případě, hodlá-li s korporací uzavřít smlouvu nebo také v souvislosti s vkladovou povinností ve veřejné obchodní
100 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.06.2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.10.2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008.
101 Nález Ústavního soudu ze dne 03.11.2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/09, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 233/2009. Nález Ústavního soudu ze dne 15.08.2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 38, ročník 2005, pod číslem 159.
102 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 20.11.2008, sp. zn. 6 As 1/2008. Rozsudek
Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 12.08.2010, sp. zn. 9 Afs 21/2010.
společnosti. I v těchto případech však chybí judikatura, která by lhůtu bez zbytečného odkladu v záležitostech stanovených zákonem o obchodních korporacích jasně interpretovala.
Z úpravy zákona o obchodních korporacích tedy nevyplývá bližší časové rozmezí, které by určovalo limity, které dle zákonodárce připadají na tuto abstraktní lhůtu. Jisté vodítko lze ale získat z ustanovení § 102 odst. 2, § 215 odst. 1 a § 603 odst. 1 zákona, které splnění určité povinnosti ve lhůtě bez zbytečného odkladu jednotně omezují nejzazší lhůtou jednoho měsíce.
Určitou oporu pro tuto jednoměsíční lhůtu najdeme také v judikatuře. Nejvyšší soud ČR k dříve platné právní úpravě dovodil, že lhůta bez zbytečného odkladu stanovená členům statutárního orgánu kapitálové společnosti k podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek společnosti činí nejpozději jeden měsíc od okamžiku, v němž měli jednatelé úpadek rozpoznat.103
Skutečnost, že zákonodárce v rámci zákona o obchodních korporacích omezil lhůtu bez zbytečného odkladu časovým obdobím jeden měsíc pouze u tří případů (ustanovení) ze 70, dle mého názoru odůvodňuje závěr, že lhůtu bez zbytečného odkladu v délce jeden měsíc nelze zřejmě automaticky aplikovat i na zbylé případy, natož pak dodržování této lhůty právně nárokovat. Tím by došlo k umělému rozšiřování zákona, což dle mého názoru nelze obecně akceptovat.
Docházím proto k závěru, že smlouva o výkonu funkce jednatele by měla být valnou hromadou schválena na nejbližší valné hromadě konané po uzavření smlouvy. V případě jednočlenné společnosti s ručením omezeným lze mít důvodně za to, že proces schvalování smlouvy o výkonu funkce bude zpravidla méně náročný a smlouva o výkonu funkce by tak prakticky mohla a měla být schválena dříve než ve společnosti, kde působí více společníků. Ani tento závěr není ovšem možné generalizovat. Je ale na druhou stranu jistě žádoucí, aby smlouva o výkonu funkce byla schválena vždy v příslušném účetním období, v němž byla mezi společností a jednatelem uzavřena.
V rámci posuzování délky lhůty bez zbytečného odkladu je nutno vzít rovněž v úvahu skutečnost, že jednatel je osobou oprávněnou určit pořad valné hromady, případně navrhnout k projednání na valné hromadě body v pozvánce na valnou hromadu
103 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.04.2015, sp. zn. 29 Cdo 3474/2012.
neuvedené, a to za předpokladu, jsou-li na valné hromadě přítomni všichni společníci a všichni s projednáním nových bodů bez výjimky souhlasí.104
Domnívám se, že po jednateli lze důvodně požadovat, aby byl při procesu schvalování smlouvy o výkonu funkce sám aktivní a v případě, že tato smlouva prozatím nebyla valnou hromadou schválena, aby sám toto konání valné hromady inicioval.105 Ostatně dle ustanovení § 181 odst. 1 zákona o obchodních korporacích je určeno, že je to právě jednatel, kdo svolává valnou hromadu a určuje pořad jednání. V opačném případě by totiž mohlo být důvodně očekáváno, že pasivita jednatele povede k jeho tíži a bude posouzena za jednání v rozporu s požadavkem zákona schválit smlouvu o výkonu funkce bez zbytečného odkladu. Za této situace by podmínky pro výplatu odměny v obvyklé výši nebyly naplněny.
Na druhou stranu však k tíži jednatele nelze přikládat, pokud valná hromada nevezme navržený bod pořadu valné hromady týkající se schválení smlouvy o výkonu funkce na vědomí a o tomto bodu nebudou společníci na jednání valné hromady hlasovat ani neučiní jiná opatření, která by takové pasivní jednání odůvodňovala. Za této situace by se naopak ustanovení § 59 odst. 4 o nároku na obvyklou odměnu oprávněně aplikovala.
Jsem ale toho názoru, že lhůtu bez zbytečného odkladu stanovenou pro schvalování smlouvy o výkonu funkce je nutno interpretovat spíše restriktivněji. Ačkoli se v praxi v kontextu s konkrétními okolnostmi jednotlivých případů setkáváme s delšími časovými úseky mezi uzavřením smlouvy a jejím schválením valnou hromadou společnosti, měly by být tyto průtahy ze strany společnosti alespoň (pokud k nim musí v konkrétním případě nutně dojít) řádně odůvodněny.106 Mám však za to, že by bylo vhodnější se takovým situacím v praxi vyhnout, a to například tím způsobem, že smlouva o výkonu funkce jednatele bude valnou hromadou schválena ještě před jejím
104 Viz ustanovení § 185 zákona o obchodních korporacích.
105 Lze doplnit, že samotná smlouva o výkonu funkce jednatele ve znění, které má být valnou hromadou společnosti schváleno, nemusí tvořit přílohu pozvánky na valnou hromadu. Při konání valné hromady a při hlasování se však přítomnost takové smlouvy, respektive znalost jí upravených práv a povinností, vyžaduje. Má-li společník společnosti zájem blíže se seznámit se smlouvou o výkonu funkce ještě před konáním valné hromady, je mu postupem dle ustanovení § 155 zákona o obchodních korporacích upravující právo na informace umožněno po jednateli požadovat, aby předmětnou smlouvu předložil. Není však vyloučeno, aby jednatel tuto povinnost přenesl na jiný orgán či jiného zaměstnance. To však nevylučuje odpovědnost plynoucí mu v případě porušení této povinnosti.
106 Akceptovatelné bude, pokud by si svolání valné hromady pouze za účelem schválení smlouvy o výkonu funkce jednatele s sebou neslo vysoké náklady anebo by se v konkrétním případě ve společnosti vyžadovalo dřívější schválení jiných zásadních otázek. Viz shodně KVAČKOVÁ, R. In: HURYCHOVÁ, K., BORSÍK, D. Corporate Governance. Praha: Wolters Kluwer, 2015. ISBN 978- 80-7478-654-9. s. 218.
uzavřením. De lege ferenda bych doporučila, aby byla stanovena konkrétní doba, ve které musí valná hromada smlouvu o výkonu funkce schválit. Připustit by přitom bylo možné výjimky z tohoto pravidla způsobené například událostí vis maior.
Nedojde-li ke schválení smlouvy valnou hromadou bez zbytečného odkladu po jejím uzavření, pak k ujednáním ve smlouvě o výkonu funkce nelze přihlížet a aplikuje se, odvisejíc od důvodu takového neschválení, obvyklá odměna za výkon funkce jednatele anebo je výkon funkce bezplatný. Odmítnout je přitom nutno závěr, že by se uplatnila odměna smluvená v uzavřené, avšak neschválené, smlouvě o výkonu funkce. Takový postup by bylo nutno považovat za zásah do práv společnosti.107 S ohledem na aplikační problémy, které vznikají v souvislosti s platnou právní úpravou a s odměnou za období od uzavření smlouvy do jejího schválení, tj. zda současně přijímat rozhodnutí valné hromady o zpětném přiznání odměny, považuji tzv. velkou novelu zákona o obchodních korporacích (konkrétně ustanovení § 59) v tomto ohledu za přínosnou. Jak jsem již uvedla výše v této práci, s účinností od 1. ledna 2021 bude postaveno najisto, že bez schválení valnou hromadou nenabude smlouva účinnosti. Schválená smlouva valnou hromadou přitom bude účinná ode dne jejího uzavření, nebo ode dne vzniku funkce, podle toho, který z těchto dnů nastal později; ledaže by valná hromada rozhodla jinak.
2.2.5 Vis maior či jiná překážka vzniklá nezávisle na vůli jednatele
Velká novela zákona o obchodních korporacích vkládá do ustanovení § 59 odst. 4 další, v pořadí pátou, výjimku. S účinností od 1. ledna 2021 bude za výkon funkce jednatele poskytována jednateli odměna obvyklá také tehdy, pokud nebude smlouva o výkonu funkce uzavřena z důvodu vyšší moci či jiné překážky vzniklé nezávisle na vůli jednatele.
Vis maior definuje Fiala jako zvlášť kvalifikovanou událost, která je za daných podmínek objektivně nepředvídatelná a objektivně neodvratitelná (vyšší moc).108
107 Shodně HURYCHOVÁ K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 169. ISBN 978-80-7552-840-7 či LASÁK, J. In: LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014., ISBN 978-80-7478-537-5. s. 511.
108 FIALA, J. In. HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník, Praha 2009.
Dle Zuklínové se jedná o „událost, která není předvídatelná a která není ani při vynaložení veškeré možné náležité (řádné) péče (úsilí) odvratitelná, něco, co vlastně nelze ovlivnit“109.
Pojem vyšší moci není v právních předpisech, respektive v občanském zákoníku, blíže definován.110 S bližším výkladem však pomohla judikatura jak obecných soudů, tak Nejvyššího soudu ČR. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že se jedná o „takovou kvalifikovanou náhodou, kterou není možné za daných podmínek ani při vynaložení veškerého úsilí nikým odvrátit vzhledem k její mimořádnosti a nepředvídatelnosti“111. Městský soud v Praze k otázce odvratitelnosti vyšší moci doplnil, že se vyšší moc týká „jevů, které nelze lidským konáním odvrátit“112.
Ve smyslu výše uvedeného představuje vyšší moc určitou objektivně nepředvídatelnou a neodvratitelnou vnější událost. Mezi tyto události lze zařadit například i pandemii Covid-19, která postihla Českou republiku v první polovině roku 2020.113 Pokud by tedy po účinnosti prezentované novely zákona o obchodních korporacích nedošlo k uzavření smlouvy o výkonu funkce v důsledku této události, vzniklo by jednateli právo na odměnu v obvyklé výši.
Domnívám se, že textace novely předmětného ustanovení, tj. jiná překážka vzniklá nezávisle na vůli člena voleného orgánu kapitálové společnosti, dává možnost aplikovat předmětnou výjimku i na takové události, jejichž původcem budou (na rozdíl od podstaty vyšší moci) také vnitřní poměry ve společnosti. Samozřejmě za podmínky, že je jednatel nemohl nijak ovlivnit. Domnívám se proto, že se odměna v obvyklé výši aktivuje také tehdy, pokud nedojde k uzavření smlouvy o výkonu funkce pro špatné hospodářské poměry ve společnosti či pro určité osobní poměry jako například špatný zdravotní stav členů valné hromady zabraňující jejímu konání.
109 ZUKLÍNOVÁ, M. In DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J. a ZUKLÍNOVÁ, M. Občanské právo hmotné.
Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, ISBN 978-80-7478-325-8. s. 203.
110 Občanský zákoník však naráží na okolnosti vyšší moci v několika ustanovení. Například v souvislosti s promlčením, kdy v ustanovení § 651 stanoví, že promlčecí lhůta neběží po dobu, dokud trvá vyšší moc, která věřiteli v posledních šesti měsících promlčecí lhůty znemožnila právo uplatnit anebo v souvislosti s porušením smluvní povinnosti, kdy dle ustanovení § 2913 odst. 2 platí, že povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli.
111 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.01.2007, sp. zn. 25 Cdo 2911/2006.
112 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 04.11.2009, sp. zn. 5 Ca 358/2006-30.
113 Skutečnost, že pandemie Covid-19 je vyšší mocí mimo jiné dokládá přijetí zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (známého také jako lex covid).
Pro aplikaci této (i dalších) výjimky ustanovení § 59 odst. 4 zákona o obchodních korporacích bude v praxi muset nastat taková okolnost, jejíž existenci nebude možné vázat na vůli jednatele. Současně ale, speciálně ve výše prezentované výjimce, bude nerozhodné, zda důvod neplatnosti/zdánlivosti, anebo neuzavření/neschválení smlouvy o výkonu funkce, ležel na společnosti či nikoli.
Souhlasím s Kvačkovou i Hurychovou, dle kterých je třeba chránit práva člena statutárního orgánu a bylo by nepřiměřené uzavřít, že výkon funkce je bezplatný i tehdy, pokud by důvod neuzavření smlouvy o výkonu funkce sice neležel na jednateli, avšak také ani na společnosti.114 V tomto ohledu je nutno šetřit práv jednatele a jeho legitimní očekávání, že za činnosti pro společnost má jednatel obdržet odpovídající odměnu (byť tu obvyklou).115 Výjimky, které zákon o obchodních korporacích stanoví v ustanovení
§ 59 odst. 4, by se tedy měly dle mého názoru uplatnit vždy v situacích, které vznikly nezávisle na vůli člena statutárního orgánu.
V případě všech výše uvedených výjimek z bezplatnosti výkonu funkce se aktivuje nárok jednatele na odměnu v obvyklé výši, a to ex lege.116 Ta se přitom stanoví ke dni uzavření smlouvy o výkonu funkce anebo ke dni vzniku funkce (nedošlo-li z důvodu překážek na straně společnosti k uzavření smlouvy). Určení obvyklé odměny však může v praxi činit nemalé obtíže. Zatímco za původní právní úpravy bylo dovozeno, že je nutno při určení obvyklé výše odměny zvážit jak objektivní kritéria (povaha výkonu funkce, ekonomická hodnota společnosti), tak subjektivní kritéria (kvality člena statutárního orgánu), platná právní úprava této otázce však žádná bližší ustanovení nevěnuje.117
Jsem toho názoru, že tato kritéria budou relevantní při určení výše obvyklé odměny i za stávající právní úpravy, přičemž lze jen těžko najít nějaká srovnání, která
114 Bezplatnost výkonu funkce lze dle Čecha chápat dokonce jako formu trestu. In: ČECH, P. Obchodní společnosti po roce 2013. In Metodické aktuality, 8/2013, s. 4–57.
115 KVAČKOVÁ, R. a HURYCHOVÁ, K. HURYCHOVÁ K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552-840-7. s. 170 a 217.
116 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.01.2007, sp. zn. 29 Odo 994/2005.
117 ŘEHÁČEK, O. Představenstvo akciové společnosti a postavení jeho členů. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, ISBN 978-80-7400-346-2. s. 184.
by dle jednotlivých ukazatelů shrnovala obvyklé výše odměn jednatelů. V případě sporu
by pak bylo relevantní posouzení výše obvyklé odměny nezávislým znalcem.118
Nejvyšší soud ČR při posuzování výše obvyklé odměny například konstatoval, že při určování její výše je nutno zohlednit také to, zda se jednateli změnil rozsah zařizované záležitosti pro společnost či nikoli.119 Dle mého názoru lze na problematiku určování výše obvyklé odměny jednatele použít také závěry Vrchního soudu v Praze, dle kterého „vysoká odpovědnost statutárního orgánu, nebo jeho člena (nerozmělňuje se tím, že vykonává takovou funkci i v jiných společnostech) má vliv na výši odměny člena statutárního orgánu v jednotlivé společnosti“120.
Lze tedy shrnout, že určení výše obvyklé odměny je velmi komplexní otázkou, při které je nutno reflektovat jak objektivní, tak subjektivní kritéria posuzovaného případu. Domnívám se, že za relevantní lze považovat rovněž rozsah aktivity jednatele nejen uvnitř společnosti (například srovnání jeho výkonnosti s jinými/předchozími jednateli), ale také v rámci celého koncernu.
V souvislosti s odměnou jednatele za výkon funkce se dále otevírá otázka, zda lze mezi společností s ručením omezeným a jednatelem platně sjednat odměnu pouze v ústní formě. Vzhledem k tomu, že mezi společností a jednatelem nebývá v praxi mnohdy smlouva o výkonu funkce vůbec sjednána, domnívám se, že je relevantní se této otázce v rámci této části práce rovněž věnovat.
Pokud se opětovně podíváme na zákonnou úpravu ustanovení § 59 odst. 3 zákona o obchodních korporacích, zjistíme, že v případě, že není odměňování ve smlouvě o výkonu funkce sjednáno v souladu s tímto zákonem, platí, že je výkon funkce bezplatný. Jak již bylo výše uvedeno, lze za použití systematického výkladu dovodit, že se tato právní úprava vztahuje pouze na výkon funkce v kapitálových společnostech, a to s ohledem na textaci ustanovení § 59 odst. 2 či ustanovení § 60 jmenovaného zákona.121 Velká novela zákona o obchodních korporacích přitom tento výklad kopíruje
118 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 01.11.2017, sp. zn. 29 Cdo 2821/2016.
119 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 01.06.2011, sp. zn. 29 Cdo 1647/2010.
120 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.01.2016, sp. zn. 7 Cmo 395/2014.
121 Shodně DĚDIČ, J. Obchodní korporace v pohledu rekodifikačních intertemporálních ustanovení. In
Právník, 10/2013, s. 953 a násl. [beck-online].
a s účinností od 1. ledna 2021 předmětné ustanovení mění.122 Uvedeným jednáním v souladu se zákonnou úpravou je přitom nutno rozumět tak, že smlouva o výkonu funkce bude sjednána v písemné formě a bude schválena valnou hromadou společnosti. Stricto senzu by tedy absence některého z těchto požadavků měla vést k závěru, že výkon funkce jednatele bude bezplatný.
Dle ustanovení § 582 odst. 1 a ustanovení § 588 občanského zákoníku je stanoveno, že nedodržení formy, kterou zákon pro určité právní jednání vyžaduje, postihuje toto jednání neplatností. Jak jsem však již výše uzavřela,123 nedodržení písemné formy smlouvy o výkonu funkce sice způsobuje její neplatnost, avšak pouze relativní.124 Je ale tento závěr pro platnost ústně sjednané odměny (či dalších podmínek výkonu funkce) dostatečný? Lze ústní dohodu mezi společností a jednatelem považovat bez dalšího za platnou a v souladu s právními předpisy?
Domnívám se, že ústní dohoda mezi společností a jednatelem, je možná. Výše uvedené však nelze samo o sobě chápat absolutně, neboť bude rovněž nezbytné naplnit některé požadavky zákona o obchodních korporacích. Závěr o platnosti ústního ujednání podporuje Lasák, dle kterého nedodržení písemné formy smlouvy „nezakládá právní důsledky dle § 59 odst. 3 ZOK“125. S tímto názorem souhlasím, neboť dle mého utvrzuje skutečnost, že v případě nedodržení písemné formy je smlouva o výkonu funkce stižena pouze relativní neplatností a dále, že výkon funkce nebude bezplatný ani tehdy, nebude- li smlouva o výkonu funkce uzavřena v písemné formě, ale právě v té ústní. V případě, že by tedy společnost jednateli v souladu s ústní dohodou nějaké plnění za výkon funkce poskytla, dle mého názoru se na takové jednání bude hledět jako na platné.126
Otázku účinnosti ujednání o odměně ve smlouvě o výkonu funkce posuzoval
Nejvyšší soud ČR již v roce 2007. Dle jeho názoru ani neúčinné ujednání o odměně
122 S účinností od 01.01.2021 zní ustanovení § 59 odst. 3 zákona o obchodních korporacích takto: Není- li odměňování v kapitálové společnosti sjednáno ve smlouvě o výkonu funkce, platí, že výkon funkce je bezplatný. Ustanovení § 61 odst. 1 tím není dotčeno.
123 Viz kapitola 2.1.1 této práce.
124 Nelze ovšem dále vyloučit případy, že ústně sjednaná odměna jednatele bude stižena neplatností absolutní. Tak tomu bude v případě, že se sjednaná odměna bude zjevně příčit dobrým mravům, odporovat zákonu ve smyslu, že by ji právní řád vůbec nepřipouštěl anebo bude-li zjevně narušovat veřejný pořádek. V praxi se ale v zásadě s naplněním některé z těchto podmínek v souvislosti se smlouvou o výkonu funkce jednatele setkáme jen raritně.
125 LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I.
díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014., ISBN 978-80-7478-537-5. s. 505.
126 Nastat mohou rovněž situace, kdy dojde k poskytnutí odměny jednateli v souladu s ústní dohodou, nicméně se společnost následně úspěšně dovolá neplatnosti ústní dohody. V tomto případě by byl jednatel povinen vyplacenou odměnu vrátit zpět společnosti. V případě, že by tak neučinil dobrovolně, společnost by se se svým nárokem mohla obrátit na příslušný soud a domáhat se vrácení odměny z titulu bezdůvodného obohacení.
nemůže jednatele zbavit práva na odměnu za výkon funkce v obvyklé výši. Své právo však jednatel může uplatňovat jen tehdy, nebylo-li již promlčeno.127
Při posuzování aplikace výše uvedené judikatury na platnou právní úpravu, je nutno vzít v úvahu skutečnost, že se od 1. ledna 2014 zákonný nárok na odměnu jednatele za výkon funkce již neaplikuje. Jak jsem v této práci již uvedla, platná právní úprava obecný princip úplatnosti výkonu funkce opustila.128 Nicméně, z judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že jeho předchozí závěry ohledně posuzované otázky jsou stále relevantní a při hodnocení skutkově podobných případů se k nim Nejvyšší soud ČR nadále vrací.129
Naproti výše uvedenému stojí ale názory některých odborníků. Například Dědič uvádí, že z „§ 59 odst. 2 a 3 ZOK plyne, že pouze v kapitálové společnosti musí být sjednána písemná smlouva o výkonu funkce, která musí obsahovat i pravidla odměňování podle § 60 ZOK, a musí být schválena nejvyšším orgánem (popř. jiným orgánem určeným zákonem), jinak platí, že výkon funkce je bezplatný“130. Dle Štenglové je pak rovněž nutno důsledky nedodržení formy smlouvy o výkonu funkce spojovat s bezplatným výkonem funkce.131
Se závěry Dědiče a Štenglové se neztotožňuji. Mám za to, ústně uzavřená smlouva o výkonu funkce může být platným ujednáním a řádným titulem pro výplatu odměny jednateli. To vše za předpokladu, že takové ústní ujednání schválí valná hromada společnosti. Domnívám se dále, že potlačením možnosti sjednat smlouvu o výkonu funkce v ústní formě, která bude schválena valnou hromadou společnosti, by znamenalo potlačení práva autonomie vůle smluvních stran a v konečném důsledku i zájmu zákonodárce zamezit nežádoucí samokontraktaci. Za předpokladu, že tedy valná hromada schválí ústně uzavřenou smlouvu o výkonu funkce (včetně odměny), je dle mého názoru ochranná funkce právní normy dostatečně naplněna. Naplněny jsou pak dle mého i funkce motivující a varující, které mají společnost a jednatele vést k tomu otázku odměňování za výkon funkce vzájemně projednat. Přikláním se proto k již dříve
127 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.01.2007, sp. zn. 29 Odo 994/2005. Shodně aplikováno Nejvyšším soudem ČR v usnesení ze dne 28.04.2015, sp. zn. 29 Cdo 4347/2013 či v rozsudku ze dne 26.04.2018, sp. zn. 27 Cdo 1884/2017.
128 Viz kapitola 3.1 této práce.
129 Například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.04.2015, sp. zn. 29 Cdo 4347/2013 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.04.2018, sp. zn. 27 Cdo 1884/2017.
130 DĚDIČ, J., Obchodní korporace v pohledu rekodifikačních intertemporálních ustanovení. In: Právník, 10/2013, s. 953 a násl. [beck-online].
131 ŠTENGLOVÁ, I. In: ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN 978-80-7400-480-3. s. 151–152.
citovanému závěru Lasáka, že nedodržení písemné formy smlouvy o výkonu funkce
„nezakládá právní důsledky dle § 59 odst. 3 ZOK“132. Ústně sjednaná smlouva o výkonu funkce nezaloží dle mého názoru ani výjimku, která by se svou povahou řadila pod výjimky uvedené v ustanovení § 59 odst. 4 zákona o obchodních korporacích, na jejichž základě by náležela jednateli odměna v obvyklé výši. Domnívám se, že by takový výklad byl v rozporu s výše uvedenými závěry.133
2.4 Jiná plnění poskytovaná jednateli podle § 61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích
Zákon o obchodních korporacích upravuje problematiku odměňování členů orgánů obchodní korporace relativně konkrétně. Prostřednictvím systematického a teleologického výkladu lze dospět k závěru, že primárním záměrem platné právní úpravy je snaha o odstranění rozporů mezi zájmy obchodní korporace a zájmy jejích členů. Zákonná úprava také apeluje na odstranění benevolence jednatelů při vyplácení svých odměn a na dodržování právních principů s tím souvisejících. Především principu právní jistoty, principu autonomie vůle a také principu důvodného očekávání.
Při respektování výše uvedených principů a povinností připouští zákon o obchodních korporacích (vedle podmínek stanovených v ustanovení § 60) vyplácet jednateli i jiná plnění než ta sjednaná ve smlouvě o výkonu funkce. Smlouva o výkonu funkce tedy nemusí být jediným a výlučným pramenem, dle kterého bude jednateli vyplácena odměna. Tuto možnost předpokládá zákon o obchodních korporacích v ustanovení § 61 odst. 1. Dle tohoto ustanovení platí, že plnění neuvedené ve schválené smlouvě o výkonu funkce, v právním předpisu nebo ve schváleném vnitřním předpisu, bude i přesto poskytnuto, vysloví-li s ním ten, v jehož kompetenci je schvalování smlouvy o výkonu funkce, souhlas a vyjádří-li se k tomuto poskytnutí též kontrolní orgán, byl-li zřízen.134
132 LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I.
díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014., ISBN 978-80-7478-537-5. s. 505.
133 Shodně HURYCHOVÁ, K. HURYCHOVÁ K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552- 840-7. s. 170 a 217.
134 V případě společnosti s ručením omezeným lze ve společenské smlouvě fakultativně zřídit jako kontrolní orgán dozorčí radu. V takovém případě se dle ustanovení § 61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích musí dozorčí rada povinně vyjádřit. Neučiní-li tak, plnění poskytnuté jednateli bude bezdůvodným obohacením dle ustanovení § 2991 občanského zákoníku (shodně LASÁK, J. In: LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014., ISBN 978-80-7478-537-5. s. 538.)
Pod pojmem jiná plnění má zákonodárce na mysli různá plnění poskytovaná jednateli (tedy nikoli pouze odměnu za výkon funkce jako protiplnění za poskytovanou činnost společnosti).135
Dle Kvačkové připadají do úvahy dvě varianty výkladu pojmu plnění. Na jedné straně výklad jazykový, který by umožnil závěr, že komentované ustanovení dopadá na jakékoli plnění poskytnuté jednateli. Na druhé straně výklad systematický, logický a teleologický, dle kterého lze uzavřít, že se jedná jen o taková plnění, která souvisí s výkonem funkce, a to včetně plnění poskytovaného ve formě odstupného.136
Dle Hurychové dopadá ustanovení § 61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích svým rozsahem pouze na ta plnění, která souvisí s výkonem funkce.137
Interpretaci pojmu plnění ve smyslu prezentovaného ustanovení se věnoval Nejvyšší soud ČR, který již v roce 2010 konstatoval, že „ačkoliv by prostý gramatický výklad mohl vést k dovolatelkou předestíranému závěru, podle něhož schválení valnou hromadou podléhá jakékoliv plnění poskytované společností členu jejího orgánu bez ohledu na to, zda jde o plnění související s výkonem funkce člena orgánu, systematický, teleologický i historický výklad vedou k závěru opačnému“138. Nejvyšší soud ČR proto tehdy uzavřel, že se dané ustanovení vztahuje „…pouze na plnění, která jsou jednateli poskytována v souvislosti s výkonem jeho funkce“139.
Shodný závěr Nejvyššího soudu ČR lze dle mého názoru aplikovat i na platnou právní úpravu, neboť jak vyplývá z poslední judikatury Nejvyššího soudu ČR, ten jej sdílel i ve svém rozhodnutí v roce 2018.140
S výše uvedenými závěry souhlasím (k totožnému se ostatně nakonec přiklání i Kvačková), tedy že jiná plnění poskytovaná jednateli dle ustanovení § 61 odst. 1 jsou ta, která souvisí s výkonem funkce. Jiná plnění, která by případně měla být jednateli poskytnuta, budou dle mého názoru poskytnuta na základě jiného právního titulu. Ten přitom bude samotným právním podkladem pro poskytnutí daného plnění, aniž by se aplikovaly podmínky dle ustanovení § 61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích.
135 Jak shodně uvádí ŠTENGLOVÁ, I. In: ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, ISBN 978- 80-7400-540-4. s.182.
136 Srov. KVAČKOVÁ, R. Několik otazníků nové právní úpravy odměňování volených členů orgánů akciových společností. Bulletin advokacie 10/2014, s. 26.
137 HURYCHOVÁ K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552-840-7. s. 173.
138 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.06.2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009.
139 Shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.06.2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009.
140 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2018, sp. zn. 27 Cdo 62/2017.
V praxi půjde například o pronájem některých prostor sloužících k podnikání společnosti, které jsou ve vlastnictví jednatele, plnění za prodej věcí ve vlastnictví jednatele ve prospěch společnosti či plnění poskytnutá společností jako náhrada způsobené škody na věci jednatele.
Z prezentovaného ustanovení je zřejmé, že dopadá také na plnění, na které plyne právo z právního předpisu. Tím může být například právo jednatele na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s výkonem funkce141 anebo právo na náhradu škody, která byla jednateli způsobena.142
Docházím k závěru, že se komentované ustanovení týká těch plnění, která souvisejí s výkonem funkce, a to ať jsou přímou odměnou za výkon funkce (výplata bonusu, poskytnutí životního pojištění) či s ní pouze souvisí (zde například plnění z konkurenční doložky). Plnění, která však s výkonem funkce nebudou nijak souviset, se naopak pod ustanovení § 61 zákona o obchodních korporacích nepodřadí a budou podléhat jinému právnímu režimu. Jiným plněním je tedy vše, co bude poskytnuto jednateli v souvislosti s výkonem funkce, aniž by to bylo poskytnuto na základě smlouvy o výkonu funkce, na základě právního předpisu nebo vnitřního předpisu společnosti.143 Neztotožňuji se proto s názorem Bělohlávka, že jiným plněním, které by bylo poskytnuto v souvislosti s výkonem funkce (tedy nikoli na jejím základě) by bylo například poskytnutí služebního automobilu nebo služebního telefonu.144 Podstatou jiného plnění by totiž dle mého názoru mělo být poskytnutí odměny za výkon funkce, které neslouží k řádnému výkonu funkce ani není prostředkem či nástrojem k jejímu výkonu. Domnívám se, že služební automobil nebo služební telefon takovými nástroji zcela jistě jsou.
Nejvyšší soud ČR v rámci problematiky dalších plnění poskytovaných jednateli mimo výkon funkce rovněž posuzoval, zda členovi dozorčí rady náleží vyplacené plnění za poskytované právní služby, které pro společnost z pozice advokáta vykonával, a to i tehdy, neplynulo-li mu na toto plnění právo ze zákona, vnitřního předpisu, smlouvy o výkonu funkce ani toto plnění nebylo schváleno valnou hromadou společnosti.
141 Jak bylo již uvedeno v kapitole 3.1 této práce.
142 Srov. BĚLOHLÁVEK, A. J. In: BĚLOHLÁVEK, A. J. a kol. Komentář k zákonu o obchodních
korporacích. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 386.
143 Srov. ŠTENGLOVÁ, I. In: ŠTENGLOVÁ, I.; HAVEL, B.; CILEČEK, F.; KUHN, P.; ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. ISBN 978-80-7400-480-3., s. 154.
144 Srov. BĚLOHLÁVEK, A. J. In: BĚLOHLÁVEK, A. J. a kol. Komentář k zákonu o obchodních korporacích. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 387.
Nejvyšší soud ČR v této souvislosti odmítl extenzivní výklad ustanovení § 66 odst. 3 obchodního zákoníku a konstatoval, že souhlas s výplatou jakéhokoli plnění jednateli je nutný pouze k takovým plněním, která souvisí s výkonem funkce. Argument svědčící tomuto závěru plyne ze samotné úpravy ustanovení § 66 odst. 3 obchodního zákoníku in fine, dle které „společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce.“ Neboť se tedy taková plnění mají vždy vázat k výkonu funkce, nelze ta plnění, která s výkonem funkce nesouvisí, jednateli upřít.145
Přestože bylo výše uvedené rozhodnutí učiněno ve vztahu k dřívější právní úpravě, lze se důvodně domnívat, že se závěr Nejvyššího soudu ČR bude aplikovat rovněž na platnou právní úpravu a souhlas valné hromady není vyžadován k takovým plněním, na která vzniká jednateli nárok na základě jiného právního titulu, tj. titulu nesouvisejícího s jednatelskou činností. Platná právní úprava se totiž v ustanovení § 61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích (shodně s právní úpravou předchozí) váže pouze k plněním poskytovaným v souvislosti s výkonem funkce a nikoli plněním poskytovaným mimo tento výkon.146 Nadto je v odst. 2 předmětného ustanovení dále upraveno, že se plnění členovi orgánu neposkytne, „pokud výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivému hospodářskému výsledku obchodní korporace (…)“. Tím se nutnost souhlasu valné hromady s plněním ve prospěch jednatele limituje pouze co do plnění poskytovaných v souvislosti s výkonem funkce.
Ačkoli se souhlas valné hromady s plněním mimo výkon funkce nevyžaduje, mají jednatel, osoba jemu blízká i osoba jednatelem ovlivněná či ovládaná dle ustanovení § 55 zákona o obchodních korporacích povinnost informovat statutární a případně kontrolní orgán či valnou hromadu o tom, že se společností hodlají vstoupit do smluvního vztahu. Tyto osoby mají dále povinnost uvést, za jakých podmínek má být daná smlouva uzavřena, tedy rovněž uvést skutečnosti týkající se plnění, které má být těmto osobám na základě daného smluvního vztahu vyplaceno. Nedodržení uvedené povinnosti způsobí relativní neplatnost celé smlouvy a bude rovněž vyhodnoceno jako porušení péče řádného hospodáře.
145 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.06.2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009.
146 Srov. ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN 978-80-7400-480-3. s. 155.
Jak již bylo výše předestřeno, zákon o obchodních korporacích v ustanovení § 61 odst. 1 vyžaduje, aby s poskytnutím jiného plnění jednateli vyjádřila souhlas valná hromada a aby se vyjádřil kontrolní orgán, pokud byl ve společnosti s ručením omezeným zřízen. To platí za podmínky, pokud na jiné plnění neplyne jednateli právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu schváleného valnou hromadou společnosti.
Co se rozumí souhlasem valné hromady nečiní výkladový problém. Co se ale rozumí pod vyjádřením kontrolního orgánu a zda je i v případě negativního vyjádření kontrolního orgánu poskytnutí jiného plnění jednateli přípustné, to není ze znění zákona zcela zřejmé.
Domnívám se, že rozdíl mezi souhlasem valné hromady a vyjádřením kontrolního orgánu spočívá ve váze, která je tomuto rozhodnutí, respektive vyjádření přikládána. Jsem totiž toho názoru, že i v případě negativního vyjádření kontrolního orgánu, lze jednateli jiné plnění poskytnout, pokud s tímto plněním vyslovila souhlas valná hromada. Mám za to, že váha souhlasu valné hromady je vyšší než váha vyjádření kontrolního orgánu a že zatímco pozitivní souhlas valné hromady je nezbytnou podmínkou pro výplatu jiného plnění jednateli, pozitivní vyjádření kontrolního orgánu již takovou podmínkou není.
Pro výplatu jiného plnění jednateli je tedy souhlas valné hromady zcela zásadní, a pokud byl ve společnosti s ručením omezeným zřízen kontrolní orgán, pak postačí jeho jakékoli vyjádření, ať pozitivní či negativní. Jinými slovy, mám za to, že vyjádření kontrolního orgánu nelze zaměňovat se souhlasem. Vyjádření kontrolního orgánu lze rozumět jako určité doporučení a další názor, které by valná hromada měla při schvalování jiného plnění jednateli vzít v úvahu.
Pokud by bylo jednateli jiné plnění poskytnuto v rozporu s výše uvedenými zákonnými požadavky, přijetí jiného plnění by bylo bezdůvodným obohacením na straně jednatele, které by jednatel byl povinen vydat zpět společnosti.147
147 Viz ustanovení § 2991 občanského zákoníku. Dále srov. ŠTENGLOVÁ, I. In: ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN 978-80-7400-480-3. s. 154., kde je shodně uvedeno, že
„Důsledkem nedostatku předepsaného souhlasu příslušného orgánu či vyjádření kontrolního orgánu je, že plnění nelze poskytnout, a pokud poskytnuto bude, je bezdůvodným obohacením (§ 2991 o. z.), které je člen orgánu povinen obchodní korporaci vydat.“
2.4.1 Odstupné
Jiné plnění ve formě odstupného je zvláštní odměna,148 kterou si společnost a jednatel ujednají ve smlouvě o výkonu funkce zpravidla tehdy, bude-li jednatel z funkce odvolán nebo ze své funkce sám odstoupí. Odstupné je svou povahou plněním nenárokovým, které sice není přímým protiplněním za výkon funkce, nicméně s výkonem funkce jako takovým souvisí.
Odstupné může být upraveno nejen ve smlouvě o výkonu funkce, ale také přímo ve společenské smlouvě společnosti. V druhém z uvedených případů se však nejedná o dvoustranné ujednání, ale toliko o vůli společníků společnosti. Ve společenské smlouvě může být navíc nárok na odstupné jednatele rovněž vyloučen, přičemž tento limit nebude prolomen ani odlišným ujednáním stran ve smlouvě o výkonu funkce.
Rovněž v případě odstupného (jako u všech dalších plnění) platí, že s jeho výplatou, respektive sjednáním, musí vyslovit souhlas valná hromada společnosti. V případě povolení odstupného přímo ve společenské smlouvě je souhlas udělen již samotným přijetím tohoto dokumentu, neboť prostřednictvím něj projevují společníci svou vůli. Tato vůle je navíc v uvedeném případě stvrzena veřejnou listinou.
Při sjednávání odstupného by jednatel a společnost měli postupovat patřičně obezřetně, a to především pokud jde o jeho výši. Přestože česká právní úprava výši odstupného nijak nelimituje, v jiných právních řádech se lze setkat s detailnější úpravou tohoto institutu. Například německý kodex správy a řízení doporučuje ve vztahu k německým akciovým společnostem, jejich statutárním orgánům a správní a dozorčí radě limitovat výši odstupného součtem odměn za dva roky výkonu funkce a rovněž současně zbývající dobou výkonu funkce.149
V rámci ustanovení smlouvy o výkonu funkce vztahujícím se k podmínkám výplaty odstupného si společnost s ručením omezeným a jednatel v praxi běžně specifikují také podmínky, pro které k vyplacení odstupného nedojde. Tak tomu může být mimo jiné v případě porušení povinnosti péče řádného hospodáře,150 odsouzení
148 Zákon o obchodních korporacích neposkytuje konkrétně odstupnému nějaké bližší ustanovení. Určitá analogie by se dala dovodit ve vztahu k odstupnému poskytovanému zaměstnancům dle ustanovení § 67 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“).
149 Viz čl. 4.2.3 odst. čtvrtý německého kodexu corporate governance (Deutscher Corpoprate Governance Kodex) dostupný na https://www.dcgk.de//files/dcgk/usercontent/en/download/code/ 170214_Code.pdf.
150 Z judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že jednatel odpovídá za řádný výkon své funkce v souladu s péčí řádného hospodáře, nikoli za výsledek své činnosti. Při posuzování porušení péče řádného hospodáře, respektive nastavení odpovídajících limitů ve smlouvě o výkonu funkce v souvislosti s výplatou plnění jednateli, je proto nutno spíše zohlednit, jaké konkrétní jednání a činnosti mohou být považovány za porušení péče řádného hospodáře, než výsledné dopady jednání
jednatele pro úmyslný trestný čin, rozhodnutí o úpadku společnosti v rámci funkčního období jednatele či například příliš krátká doba strávená ve funkci. Právo jednatele na vyplacení odstupného by proto nemělo působit absolutně a mělo by naopak spíše reflektovat celkové působení jednatele ve společnosti. Pokud se tedy jednatel opakovaně dopouští závažného porušování svých povinností, jeho nárok na výplatu odstupného je nutno odmítnout, a to z důvodu korektivu dobrých mravů a také korektivu poctivého obchodního styku.151
Nejvyšší soud ČR výše uvedené korektivy v souvislosti s posuzováním nároku na odstupné potvrdil, když v jednom ze svých rozsudků konstatoval, že důvody odvolání jednatele z funkce jsou významné pro posouzení předpokladů, zda jednateli má naležet odstupné či nikoli. Současně bylo konstatováno, že ve vazbě na odstupné lze rovněž přezkoumat důvody odvolání jednatele z funkce (jako předběžnou otázku), neboť i ty mohou mít v konečném důsledku vliv na samotnou výplatu odstupného jednateli.152
V jiném případě Nejvyšší soud ČR posuzoval nárok na výplatu odstupného v době, kdy se společnost nacházela v největší hospodářské ztrátě za celou dosavadní dobu své existence. Manažerská smlouva člena exekutivy přitom v ustanovení, které se týkalo nároku na odstupné, vztahovala tento nárok pouze na uplynutí dvanáctiměsíční lhůty a vzdání se vedoucího místa, nikoli na jiné důvody jako například dobrý hospodářský stav společnosti. Nejvyšší soud ČR zde konstatoval, že nejde o jednání v rozporu s dobrými mravy, pokud manažer požadoval výplatu odstupného dle ujednání smlouvy, aniž by reflektoval, v jakém hospodářském stavu se společnost aktuálně nacházela. Dle Nejvyššího soudu ČR je totiž jednání v rozporu s dobrými mravy
„vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu“. Takový úmysl na straně manažera však Nejvyšší soud ČR v posuzovaném případě nedovodil. Naopak
jednatele na společnost (tj. například výše způsobené škody atp.). Jak dále Nejvyšší soud ČR ve vztahu k jednateli uzavřel, „jedná-li s náležitou péčí, resp. péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla.“ viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2013, sp. zn. 29 Cdo 663/2013, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.10.2015, sp. zn. 29 Cdo 3860/2015 či shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.03.2017, sp. zn. 29 Cdo 4095/2016. Jako takovou podmínku si lze představit řádné vedení účetnictví a evidence společnosti. Tato činnost je jedním z předpokladů výkonu funkce s péčí řádného hospodáře. K tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.12.2013, sp. zn. 29 Cdo 935/2012.
151 Posuzování odměny s ohledem na hledisko dobrých mravů a poctivého obchodního styku dovodil například K. Eliáš ve vztahu k akciové společnosti. Domnívám se, že však tento závěr lze použít rovněž ve vztahu ke společnosti s ručením omezeným. Viz ELIÁŠ, K. Akciová společnost. Systematický výklad obecného akciového práva se zřetelem k jeho reformě. Praha: Linde, 2000, ISBN 80-7201-232-0. s. 257.
152 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2016, sp. zn. 29 Cdo 4499/2015.
konstatoval, že kdo případně jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře, bylo představenstvo společnosti, které manažerskou smlouvu, respektive nevýhodné ujednání o odstupném, takto s jednatelem uzavřelo.153
Případ se dostal k posouzení Ústavnímu soudu, který se s výše uvedeným výkladem Nejvyššího soudu ČR neztotožnil.154 Dle Ústavního soudu je totiž nutno, aby soud rozhodnutí, zda jednání bylo v rozporu s dobrými mravy či nikoli, učinil „vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy“. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR zjevně a neodůvodněně vybočil ze standardů výkladu ohledně dobrých mravů, jenž je v soudní praxi obecně respektován a který odpovídá všeobecně akceptovanému chápání tohoto institutu. Dle Ústavního soudu měl totiž Nejvyšší soud ČR v dané kauze postupovat při výkladu institutu dobré mravy tak, že měl posoudit, „zda se výkon práva příčí dobrým mravům v daném čase a na daném místě podle objektivního kritéria, nezávisle na vědomí a vůli toho, kdo právo nebo povinnost vykonává (nezávisle na zavinění)“155.
Je patrno, že Nejvyšší soud ČR z výše uvedených závěrů při hodnocení případu nepostupoval, neboť při jeho posuzování zohledňoval subjektivní kritéria jednání účastníků – jejich zavinění. Ústavní soud rovněž poukázal na fakt, že to byl právě manažer, „kdo předložil návrh na odměňování vedoucích zaměstnanců představenstvu stěžovatele ke schválení, včetně odstupného pro náměstky generálního ředitele stěžovatele.“ S touto skutečností se však Nejvyšší soud ČR ani soud druhého stupně nijak nevypořádaly. Ústavní soud poukázal i na další skutečnosti, a sice že manažer
„postupoval uvedeným způsobem v době, kdy byl stěžovatel v dlouhodobé ztrátě, přičemž své funkce se vedlejší účastník vzdal na základě vlastní úvahy, a to téměř bezprostředně po uplynutí 12měsíční lhůty, kdy mu nárok na odstupné v daném rozsahu vznikl.“ Dle Ústavního soudu tento „skutkový stav nedovoloval ve světle shora
153 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.08.2014, sp. zn. 21 Cdo 2305/2013.
154 Nález Ústavního soudu ze dne 07.03.2017, sp. zn. II. ÚS 129/16.
155 Shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.06.2000, sp. zn. 23 Cdo 2060/98 či obdobně rozsudek ze dne 05.06.2013, sp. zn. 28 Cdo 3791/2012. Obdobný názor vyplývá i z komentářové literatury viz ŠVESTKA, J. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I, II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 63. ISBN 978-80-7400-287- 8.
uvedeného obecným soudům učinit právní závěr o tom, že jednání vedlejšího účastníka nebylo, s odkazem na neprokázání jeho zavinění, v rozporu s dobrými mravy.“ S ohledem na tyto skutečnosti Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jakož i rozhodnutí Městského soudu v Praze, který byl vázán rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, zrušil.
Předmětný spor nakonec skončil potvrzením rozsudku odvolacího soudu, který v souladu se závěry Ústavního soudu uzavřel, že manažerem navržené odchodné bylo zcela jednostranné ve prospěch manažera, kdy jeho právům a povinnostem nekorespondovaly práva a povinnosti společnosti. Navíc sjednané odchodné „několikrát překračovalo zákonem stanovenou výši odstupného v jiných případech a zcela přesahovalo výrazně i rámec běžných ujednání v kolektivních smlouvách nad rámec zákonného odstupného poskytovaného zaměstnancům v zákonných případech“156. Bylo uzavřeno, že manažer zneužil svého subjektivního práva, když za daných okolností případu sjednal se společností takto vysoké plnění ve svůj prospěch.
Výše uvedené porušení přitom by přitom nebylo možné zhojit ani schválením valné hromady dle ustanovení § 61 odst. 2 zákona o obchodních korporacích. Zůstává vždy ovšem na rozhodnutí společníků (členů společnosti), zda o poskytnutí odstupného rozhodnou paušálně či ad hoc.157
2.4.2 Plnění z konkurenční doložky
Jiným plněním poskytovaným jednateli je protiplnění za řádné dodržování konkurenční doložky.158 V průběhu výkonu funkce má jednatel na základě ustanovení
§ 199 odst. 1 zákona o obchodních korporacích povinnost zdržet se (i) konkurenčního jednání, které by bylo totožné s předmětem činnosti společnosti, (ii) vystupování jako neomezeně ručící společník na podnikání jiné obchodní korporace či (iii) být ovládající osobou jiné osoby se stejným či obdobným předmětem činnosti. Tomuto zákonnému omezení je možno se vyhnout pouze v případě, že všichni společníci jednotně odsouhlasí, že dodržování těchto povinností po jednateli nepožadují.
156 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 06.12.2017, sp. zn. 23 Co 430/2016.
157 Shodně HURYCHOVÁ, K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 180. ISBN 978-80-7552-840-7.
158 Shodně LASÁK, J. In: LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014., ISBN 978-80-7478-537-5. s. 537.
Po jednateli je ale v praxi často požadováno, aby se smluvně zavázal ke zdržení se konkurenčního jednání i po určitou dobu po skončení svého působení ve funkci. Jako protiplnění za dodržování této povinnosti po skončení funkce je zpravidla sjednávána finanční kompenzace.
Základní požadavky na obsah konkurenční doložky poskytuje ustanovení § 2975 občanského zákoníku, které výslovně, a to pod sankcí absolutní neplatnosti, upravuje obsahové náležitosti konkurenční doložky, jejichž splnění je nezbytné pro platné ujednání zákazu konkurence. Mezi tyto náležitosti se řadí ujednání o území, na kterém se konkurenční činnost zakazuje, ujednání o samotné zakázané činnosti (tedy její bližší specifikace a vymezení) a rovněž ujednání o subjektech, na které zákaz konkurenčního jednání dopadá.
Co se délky zákazu konkurence týče, občanský zákoník v odst. 2 předmětného ustanovení zakazuje ujednat konkurenční doložku na dobu neurčitou, respektive na dobu delší pět let. Z judikatury českých soudů tento limit vyplynul již před samotnou rekodifikací soukromého práva. Dle Nejvyššího soudu ČR tedy stále platí, že doba zákazu konkurence musí být přiměřená, přičemž za odůvodněnou se považuje doba do pěti let.159 Ačkoli dle Ondrejové platí, že lze příslušnou úpravu občanského zákoníku aplikovat i na smluvně sjednané konkurenční doložky členů orgánů obchodních korporací,160 nelze opomenout skutečnost, že v případě sjednávání konkurenční doložky mezi jednatelem a společností s ručením omezeným se tato sjednává pro dobu po skončení výkonu funkce (pro tuto dobu zákonná úprava chybí) a je ponecháno na vůli stran, v jakém rozsahu (věcném i časovém) včetně výše protiplnění ji budou aplikovat. Z ujednání o konkurenční doložce musí být nicméně vždy zřejmé, „jakou činnost a v jakém rozsahu nesmí zavázaná strana po určitou dobu vykonávat“161.
159 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.03.2008, sp. zn. 32 Odo 1042/2005.
160 ONDREJOVÁ, D. In ONDREJOVÁ, D. Nekalá soutěž v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, ISBN 978-80-7400-522-0. s. 26.
161 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.11.2018, sp. zn 29 Cdo 5943/2016. Předmětným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího, sp. zn. 5 Cmo 187/2016, jakož i rozsudek prvostupňového soudu, kterým byl Krajský soud v Ostravě, sp. zn. 5 Cmo 187/2016. Na základě právního závěru Nejvyššího soudu ČR došlo mezi účastníky řízení dne 31.01.2019 k uzavření dohody o smírném řešení věci a následnému úplnému zpětvzetí žaloby oběma žalobci ve vztahu k žalované jistině, neboť jistina byla žalovanou v celém rozsahu uhrazena. V rozsahu zpětvzetí tedy Krajský soud v Ostravě předmětné řízení zastavil a rozhodl o úroku z prodlení žalobce, v jehož rozsahu zůstalo řízení zpětvzetím nedotčeno viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 04.02.2020, sp. zn. 15 Cm 211/2015.
V souvislosti s náležitostmi konkurenční doložky jednatele vznikla mezi odbornou veřejností názorová kolize ohledně nutnosti upravit v rámci této doložky také protiplnění.
Na straně jedné panuje názor, který odráží jazykový výklad příslušného ustanovení občanského zákoníku. To totiž neupravuje povinnost sjednat v konkurenční doložce protiplnění za její dodržování; o povinnou náležitost by se tedy zřejmě jednat nemělo. Absence ujednání o protiplnění za dodržování konkurenční doložky by tak dle tohoto názoru neměla zneplatnit samotné ujednání o zákazu konkurence.
Na straně druhé však stojí příznivci závěrů vyplývajících z judikatury. Jak Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí z roku 2002 dovodil, ujednání o konkurenční doložce je třeba chápat jako synallagmatický závazek, při němž si jsou smluvní strany vzájemnými dlužníky i věřiteli. Vzájemná práva a povinnosti musí proto být mezi smluvními stranami vyvážené, neboť zákaz konkurenčního jednání znamená pro povinný subjekt výrazné krácení svobody podnikání jako jednoho z ústavně zaručených práv.162 Tento smluvní vztah přitom vzniká mezi subjektem povinným zdržet se konkurence – jednatelem a druhou smluvní stranou – obchodní korporací, které zákazem konkurence vzniká jen „povinnost“ přinášející jí hospodářský prospěch.163
Přikláním se k závěru, že jednateli z konkurenční doložky žádný hospodářský prospěch, který by vyvážil vzájemné postavení smluvních stran (bez toho, aby bylo poskytnuto protiplnění), nevzniká. S ohledem na to, že se soudní praxe spíše přiklání k závěru ujednat konkurenční doložku takovým způsobem, aby byla pro obě smluvní strany spravedlivě přiměřená a vzájemně vyvážená a rovněž skutečnost, že občanský zákoník v ustanovení § 2975 odst. 3 podobně vyžaduje, aby konkurenční doložka zavázanou stranu neomezovala více než vyžaduje potřebná ochrana oprávněné strany, jsem toho názoru, že absence protiplnění v konkurenční doložce může takovou nevyváženost způsobit. Důležitým vodítkem, které by mohlo do problematiky obligatorních náležitostí konkurenční doložky přinést více světla, budou jistě další závěry soudní praxe.
Plnění z konkurenční doložky se svou povahou řadí mezi plnění související
s výkonem funkce. V této otázce se však odborná literatura a judikatura neshoduje.
162 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.04.2002, sp. zn. 21 Cdo 1276/2001.
163 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.10.2005, sp. zn. 21 Cdo 249/2005.
Zatímco dle Lasáka164 či Hurychové165 je protiplnění za dodržení konkurenční doložky plněním souvisejícím s výkonem funkce, dle Kvačkové166 či Nejvyššího soudu ČR167 se jedná o plnění nesouvisející s výkonem funkce, neboť jde o protiplnění za smluvní omezení nesouvisející s výkonem funkce, a to ani z obsahového, ani z časového hlediska.
S uvedeným závěrem Nejvyššího soudu a Kvačkové nesouhlasím, a naopak se přikláním k závěru Lasáka a Hurychové. Mám za to, že souvislost mezi výkonem funkce a sjednanou konkurenční doložkou je dovoditelná. Bez výkonu funkce by se totiž jednatel neměl jaké činnosti zdržet. Následek v podobě zákazu sjednané činnosti je tak logickým vyústěním předchozí činnosti jednatele pro společnost. Tato skutečnost by přitom měla být brána v úvahu. Fakt, že se jedná o smluvní omezení jednatele a nikoli přímo zákonné, dle mého názoru neobstojí (viz například odstupné, které je rovněž smluvním ujednáním stran a které s výkonem funkce souvisí). Z tohoto důvodu se domnívám, že protiplnění za dodržování konkurenční doložky je nutno posuzovat jako jiné plnění poskytované jednateli v režimu ustanovení § 61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, a tedy jeho poskytnutí schválit valnou hromadou s vyjádřením kontrolního orgánu (neplyne-li na něj nárok přímo ze smlouvy o výkonu funkce168 či jiného řádně schváleného právního titulu). Dle mého názoru v tomto ohledu Lasák dále trefně poukazuje na to, že v duchu výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu ČR by bylo možné obcházet požadavek na schválení tzv. zlatých padáků valnou hromadou tím způsobem, že by tato plnění byla skryta pod plnění za závazek nekonkurovat společnosti po zániku funkce.169 Domnívám se, že by však takovým postupem došlo k potlačení smyslu zákonné úpravy, a sice ochrany společnosti. Takový závěr je dle mého názoru dalším podpůrným argumentem pro posuzování plnění z konkurenční doložky dle ustanovení § 61 zákona o obchodních korporacích, neboť v souladu s odst. 2 tohoto
164 LASÁK, J. In: LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, ISBN 978-80-7478-537-5. s. 537.
165 HURYCHOVÁ, K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 183. ISBN 978-80-7552-840-7.
166 KVAČKOVÁ, R. Několik otazníků nové právní úpravy odměňování volených členů orgánů akciových společností. Bulletin advokacie 10/2014. s. 26.
167 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.04.2010, sp. zn. 29 Cdo 2049/2009.
168 V tomto případě lze více než doporučit dbát komplexní úpravy této problematiky ve smlouvě o výkonu funkce se všemi obsahovými náležitostmi stanovenými právními předpisy. Hojně se lze totiž v praxi setkat s takovými soudními spory, jejichž předmětem jsou právě neshody smluvních stran ohledně obsahových náležitostí konkurenčních doložek.
169 LASÁK, J. In: LASÁK, J., DĚDIČ, J. O ochraně obchodní společnosti: věcná, časová a osobní souvislost s výkonem funkce. Obchodněprávní revue 11/2010. s. 316.
ustanovení lze takové plnění po posouzení konkrétních okolností daného případu rovněž odmítnout, přispěl-li výkon funkce zřejmě k nepříznivému hospodářskému výsledku společnosti.
2.4.3 Mzda a jiné plnění podle § 61 odst. 3 zákona o obchodních korporacích
Pro případy plnění poskytovaných jednateli, který je současně zaměstnancem, je zákonem o obchodních korporacích v ustanovení § 61 odst. 3 stanoven zvláštní režim. Tato plnění ve formě mzdy či jiného plnění zaměstnanci spadají do režimu odměn souvisejících s výkonem funkce a jejich poskytování musí být schváleno valnou hromadou včetně vyjádření kontrolního orgánu dle ustanovení § 61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích. Uvedené případy pracovněprávního vztahu jednatele a společnosti, které jsou v režimu ustanovení § 61 odst. 3, se aplikují pouze na tzv. přípustný souběh.170
Stávající pravidlo bylo do zákona o obchodních korporacích převzato z obchodního zákoníku, přičemž bylo navíc oproti původní právní úpravě rozšířeno. Platná právní úprava totiž dopadá na odměnu za jakoukoli práci vykonávanou v pracovněprávním vztahu171 a současně se vztahuje i na schvalování odměny osobě blízké jednateli. Takovou úpravu vyhodnotil zákonodárce jako příliš přísnou, neboť dle zákonodárce si lze v takových případech vystačit s právní úpravou obsaženou v ustanoveních § 55, 56 a 57 zákona o obchodních korporacích (o střetu zájmu).172 S ohledem na tuto skutečnost přináší velká novela zákona o obchodních korporacích změnu prezentovaného ustanovení a s účinností od 1. ledna 2021 se ustanovení § 61 odst. 3 ruší bez náhrady.
170 Souběh výkonu funkce jednatele v režimu upraveném smlouvou o výkonu funkce a pracovní smlouvou byl již judikatorně vyjasněn. Takový souběh není možný viz například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2013, sp. zn. 21 Cdo 2802/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.01.2014, sp. zn. 21 Cdo 632/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 07.02.2014, sp. zn. 21 Cdo 3910/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.02.2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.06.2015, sp. zn. 21 Cdo 2687/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.01.2016, sp. zn. 21 Cdo 2831/2015, nález Ústavního soudu ze dne 13.09.2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.04.2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 či nález Ústavního soudu ze dne 08.01.2020, sp. zn. I. ÚS 1963/19.
171 Za účinnosti obchodního zákoníku nepodléhala schválení valné hromady odměna zaměstnanci, který byl současně jednatelem, pokud se jednalo o činnost odlišnou od obchodního vedení společnosti viz čl. II Zvláštní část, k bodu 62 (§ 61) důvodové zprávy k zákonu č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony.
172 Čl. II Zvláštní část, k bodu 62 (§ 61) důvodové zprávy k zákonu č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony.
S tímto postupem zákonodárce souhlasím, neboť jsem téhož názoru, že postačí pro prezentované případy právní normy upravující střet zájmu. Jak dále vyplývá z důvodové zprávy k předmětné novele „[o]dměna vyplácená zaměstnanci, který je zároveň členem statutárního (resp. obecněji voleného) orgánu, nebude podléhat schválení valnou hromadou ani na základě § 61 odst. 1. Ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že taková odměna bude spadat pod „jiné plnění“ ve prospěch člena voleného orgánu ve smyslu § 61 odst. 1, je třeba mít na paměti, že pravidlo § 61 odst. 1 dopadá pouze na plnění, která jsou členovi voleného orgánu vyplácena z titulu jeho členství ve voleném orgánu společnosti. Skutečnost, že je zároveň zaměstnancem společnosti, nemůže odůvodnit aplikaci § 61 odst. 1 a tedy schvalování odměny plynoucí z pracovněprávního vztahu valnou hromadou“173. Shodný závěr přitom podporuje i judikatura Nejvyššího soudu ČR k obchodnímu zákoníku, z níž vyplynulo, že
„[s]ouhlas valné hromady ve smyslu ustanovení § 66 odst. 3 věty první obch. zák. je nutný pouze k poskytnutí takového plnění členu orgánu společnosti, jež souvisí s výkonem jeho funkce“174.
Schválení takového plnění valnou hromadou a vyjádření kontrolního orgánu nebude nutné tehdy, plyne-li na něj nárok přímo z právního předpisu, valnou hromadou schváleného vnitřního předpisu anebo ze smlouvy o výkonu funkce. Je přitom nutno doplnit, že do doby účinnosti výše uvedené novely platí, že pracovněprávní vztah jednatele nebo osob jemu blízkých ke společnosti je nutno vykládat v souladu s právy a povinnostmi, které zaměstnancům vyplývají ze zákoníku práce. Absence schválení mzdy či jiného plnění zaměstnanci proto nemůže způsobit bezplatnost výkonu závislé práce.175
Pokud se týká nepeněžitých plnění poskytovaných jednateli, lze mezi ně standardně začlenit příspěvek na úrazové nebo životní pojištění, poskytování stravenek, služebního automobilu, notebooku či mobilního telefonu. Setkat se však můžeme rovněž s nepeněžitým plněním ve formě vzdělávacích programů, zvýhodněného
173 Čl. II Zvláštní část, k bodu 62 (§ 61) důvodové zprávy k zákonu č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony.
174 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.06.2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009.
175 Shodně HURYCHOVÁ, K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552-840-7. s. 18.
využívání sportovních a kulturních zařízení či méně obvykle ve formě věcného plnění například jako bezplatný odběr některé z komodit. Tato plnění budou zpravidla sjednána mezi stranami přímo ve smlouvě o výkonu funkce nebo na ně bude plynout právo z vnitřního předpisu schváleného valnou hromadou.
Mezi jedno ze zvláštních nepeněžitých plnění, které nebývá běžně sjednáváno ve smlouvě o výkonu funkce anebo začleněno do vnitřního předpisu jako generální pravidlo, je zařazováno tzv. „D&O pojištění“176. Takové plnění lze přitom jistě rovněž chápat jako jiné plnění, které podléhá schválení v režimu ustanovení § 61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích.
Jedná se o pojištění odpovědnosti statutárního orgánu proti škodám způsobeným společnosti v důsledku jeho jednání.177 Specifické pro tento typ pojištění je, že není vázáno na konkrétní osobu jednatele, která ve společnosti vykonává funkci v době jeho uzavření, nýbrž na statutární orgán jako celek. Dojde-li k odvolání starých jednatelů nebo naopak k volbě nových, nemá tato změna vliv na pokračování pojištění za podmínek, za kterých bylo sjednáno.178 V zahraničí je D&O pojištění hojně využívaným nástrojem napomáhajícím obchodním korporacím snižovat rizika ze vzniklých škod.179 V českém korporátním právu je toto pojištění stále ještě na rozvoji. Dle Pileckého je pojištěný každý desátý manažer.180
Manažerské pojištění v zásadě funguje na principu ohlášení škodné události a jejího následného šetření ze strany příslušné pojišťovny. Škodná událost může být ohlášena i s určitým časovým odstupem po skončení účinnosti pojistné smlouvy, zpravidla až za 12 měsíců. Ojediněle poskytují některé pojišťovny bývalým jednatelům dokonce doživotní lhůtu pro zjištění a nahlášení požadavku na náhradu škody.181 Limity
176 V anglickém jazyce „Directors and Officers Liability“, v českém prostředí pak „pojištění manažerů“. Dále srov. DĚDIČ, J., LASÁK, J. Právo kapitálových obchodních společností. Přehled judikatury s komentářem. 1. díl. 1. vyd., 2010, ISBN 978-80-7201-781-2. s. 815.
177 Například D&O České pojišťovny kryje i pochybení v souvislosti s GDPR viz http://www.srovnavacpojistek.cz/aktuality-na-trhu/339.nejcastejsi-dotazy-kgdpr-apojisteni-ceske- pojistovny/.
178 Srov. LASÁK, J. In: LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014., ISBN 978-80-7478-537-5. s. 525.
179 Viz například čl. 3.8 německého kodexu corporate governance (Deutscher Corpoprate Governance Kodex), který podmiňuje takové pojištění spoluúčastí členů představenstva a dozorčí rady na pojistném plnění ve výši 10 %; dostupný na: https://www.dcgk.de//files/dcgk/usercontent/ en/download/code/ 170214Code.pdf.
180 PILECKÝ, M. V D&O pojištění se se na českém pojistném trhu nabízí více než 20 let. I přes výrazný nárůst počtu těchto pojistek v posledních letech stále významně zaostáváme za Západem. In Magazín Epravo str. 84. Dostupný na: https://www.epravo.cz/_dataPublic/data/E-pravo_mag/ 2018_E3_web.pdf.
181 Například produkt „Corporate Guard“ společnosti AIG Europe Limited, organizační složka.
pojistného krytí však bývají sjednávány individuálně, přičemž pojišťovny často vyžadují spoluúčast pojistníka – obchodní korporace.
Při sjednávání manažerského pojištění lze společnosti (jednateli) doporučit prověřit, zda se předmětné pojištění vztahuje rovněž na ručení jednatele vyplývající pro něj ex lege z ustanovení § 159 odst. 3 občanského zákoníku, tj. na povinnost jednatele nahradit škodu vzniklou věřitelům společnosti v rozsahu, v jakém ji jednatel nenahradil společnosti a také za ručení vyplývající z ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích, tj. na ručení jednatele za splnění povinností společnosti, dostala-li se společnost do úpadku a jednatel o hrozícím úpadku věděl nebo vědět měl a pro odvrácení úpadku neučinil vše potřebné a předpokládané. Lze proto doporučit, aby se při sjednávání D&O pojištění neopomnělo i na tyto případy.
Co se týče posouzení vlivu manažerského pojištění na činnost jednatele, potažmo obchodní korporace, domnívám se, že manažerské smlouvy mohou mít vedlejší vliv na řádné dodržování povinností jednatele a na důsledné posuzování rizik plynoucích z rozhodnutí konaných jednatelem. Na druhou stranu mám ale za to, že toto pojištění může jednateli přinést jisté psychické uvolnění. Bez takového pojištění ovšem obava z osobní odpovědnosti za porušení povinností může také neblaze ovlivňovat rozhodování jednatele, a tedy i rozvoj společnosti. Pozitivní dopad může mít manažerské pojištění naopak ve vztahu k věřitelům společnosti, kterým poskytuje určitou formu zajištění jejich pohledávek vůči společnosti.
2.5 Zákonné postihy týkající se odměňování
2.5.1 Neposkytnutí plnění – malus
Zákon o obchodních korporacích převzal z obchodního zákoníku182 pravidlo, které umožňuje, aby obchodní korporace nevyplatila jednateli plnění, jestliže ten při výkonu funkce zřejmě přispěl k nepříznivému hospodářskému výsledku korporace.183 Tato úprava obsažená v ustanovení § 61 odst. 2 zákona o obchodních korporacích184 se vztahuje nejen na plnění, na která jednateli plyne nárok ze smlouvy o výkonu funkce, ale rovněž na ta plnění vyplývající z právního předpisu či z vnitřního předpisu
182 Viz ustanovení § 66 odst. 3 obchodního zákoníku.
183 Tato úprava reaguje na problematiku vyplácení vysokých odměn při ukončení funkce i v případech, kdy tento člen přispěl k negativnímu vývoji chodu korporace. Viz shodně ŠTENGLOVÁ, I. In ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. 2010.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck. 2010. In: Beck-online [právní informační systém]. C. H. BECK [cit. 20.11.2018]. s. 264.
184 V obchodním zákoníku upraveno v ustanovení § 66 odst. 3.
schváleného valnou hromadou. Malus je tedy postihem, který se aplikuje ex lege, a to na plnění jednatele, která mu ještě nebyla vyplacena, tj. do budoucna. Oprávněným a povinným k posouzení, zda jednatel přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, je statutární orgán – tedy sám jednatel.185
Valná hromada ovšem může rozhodnout, že plnění jednateli poskytne, a to i přes případný negativní dopad jednatelské činnosti na hospodářský výsledek společnosti. K tomu postačí, usnese-li se na tom prostou většinou hlasů společníků. Souhlasím s Hurychovou, že dle platné právní úpravy je možné učinit takové rozhodnutí valné hromady univerzálně, a to například vtělením do smlouvy o výkonu funkce či společenské smlouvy.186 Zastávám ovšem názor, že je nezbytné takový krok ze strany valné hromady důkladně posoudit, aby tím nedošlo k možnému narušení ochrany společnosti. Z opatrnosti bych se však přikláněla k tomu, takovou úpravu spíše nezavádět.
Pravidlo o neposkytnutí plnění jednateli upravuje zákon o obchodních korporacích relativně neurčitě, a to užitím nepřesné definice ve znění „zřejmě přispěl k nepříznivému hospodářskému výsledku obchodní korporace“. Nezbude než toto ustanovení především za pomoci soudního výkladu a názorů odborné veřejnosti blíže interpretovat, a to včetně otázky, v jakém rozsahu je společnost vůbec oprávněna plnění jednateli zadržet.
Dle Lasáka však „ustanovení § 61 odst. 2 zákona o obchodních korporacích nelze aplikovat, pokud současně nelze uzavřít, že dotčený člen orgánu porušil povinnost jednat v souladu s péčí řádného hospodáře“187.
Zda jednatel zřejmě přispěl k nepříznivému hospodářskému výsledku společnosti, bude záviset na posouzení, zde tu je příčinná souvislost mezi jednáním jednatele a nepříznivým hospodářským stavem společnosti.188 Přitom postačí, že se tato příčinná souvislost bude jevit jako evidentní či patrná. Ve výše uvedeném kontextu má
185 Ochranou pro společnost a případné obcházení této povinnosti ze strany jednatele, statutárního orgánu, jsou korektivy spojené s výkonem funkce, a sice zejména korektiv podnikatelského úsudku a korektiv dobrých mravů. Shodně HURYCHOVÁ, K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK,
M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80- 7552-840-7. s. 199.
186 Srov. HURYCHOVÁ, K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552-840-7. s. 203.
187 LASÁK, J. In: LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014., ISBN 978-80-7478-537-5. s. 539.
188 Shodně LASÁK, J. In: LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014., ISBN 978-80-7478-537-5. s. 539.
tedy pojem zřejmě vyjadřovat určitou míru pravděpodobnosti.189 Zákon navíc ani a priori nevyžaduje, aby jednatel svou činností nepříznivý hospodářský stav společnosti nutně zavinil v celém rozsahu.190
Ve společenské smlouvě mohou společníci blíže vymezit, co přesně bude za nepříznivý hospodářský výsledek považováno. Ten je nutno obecně chápat jako nežádoucí stav společnosti, a to nejen jako ztrátu vykázanou za určité časové (účetní) období, ale také jako určité odchýlení se od standardního stavu společnosti, které není v souladu s podnikatelským záměrem společnosti. Tento faktický stav bude zpravidla zjišťován z účetní závěrky nebo z pravidelných finančních zpráv. Zjevně se ale nebude jednat o marginální průběžné účetní ztráty, nýbrž o ty, které nenaplňují očekávání ve vztahu k zisku hospodaření za fiskální či delší časová období. Zohledněno by přitom mělo být také hledisko předchozího hospodaření společnosti a aktuálního vývoje trhu. Hledisko předchozího hospodaření společnosti nicméně nelze chápat tak, že by jednatel musel naplňovat při výkonu své funkce hospodářské výsledky společnosti shodné s předchozími obdobími. Na tomto závěru se ustálila rovněž judikatura, ze které vyplývá, že pokud jednatel nedosáhl shodného hospodářského výsledku ve srovnání s předchozími jednateli, nedopustil se porušení péče řádného hospodáře.191
Podobně jako v případě povinnosti jednatele vydat prospěch nabytý z výkonu funkce, je-li na společnost prohlášen úpadek, tzv. clawback192, může být jednateli v souvislosti se zapříčiněním nežádoucího hospodářského výsledku společnosti zadrženo plnění, na které jednateli vzniká nárok z výkonu funkce.193 Jiná plnění, tedy ta nesouvisející s výkonem funkce, není společnost oprávněna jednateli zadržet. Ať už se jedná o to či ono plnění, společnost by měla být vždy schopna doložit relevantní důvody, které ji vedly k závěru plnění jednateli neposkytnout.194 Současně se domnívám, že je
189 Dostupné z: Ssjc.ujc.cas.cz/search.php?hledej=Hledat&heslo=zřejmě&sti=EMPTY&where=hesla
&hsubstr=no.
190 Shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.04.2010, sp. zn. 29 Cdo 2049/2009.
191 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.04.2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.08.2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011 či rovněž shodně a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.03.2014, sp. zn. 29 Cdo 3915/2012.
192 Viz subkapitola 3.6 této práce.
193 Jak vyplynulo rovněž z judikatury Nejvyššího soudu ČR viz rozsudek ze dne 16.06.2010, sp. zn. 29
Cdo 2126/2009.
194 Uplatnění malusu přitom nevylučuje právo společnosti na náhradu újmy vzniklé porušením povinností jednatele při výkonu funkce viz ČECH, P., ŠUK, P. Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní). Praha: Bova Polygon, 2016, ISBN 978-80-7273-177-0. s. 157.
vhodné, aby si společnost a jednatel tento zákonný postih ještě detailně vymezili ve
smlouvě o výkonu funkce či tak učinila společnost ve vnitřním předpisu.195
Otázek k podrobnější úpravě se nabízí hned několik. Doporučit lze blíže upravit, co se považuje za nepříznivý hospodářský výsledek, na jakou dobu se malus uplatní či jaké plnění a případně v jakém rozsahu má být postihnuto. Lze tedy shrnout, že aplikace malusu ze strany společnosti nastává ještě před samotnou výplatou plnění jednateli. Tato skutečnost tedy odlišuje malus od clawbacku, který je uplatňován zpětně, kdy již vyplacené plnění je po jednateli nárokováno zpět.
2.5.2 Vydání prospěchu – clawback
Zákon o obchodních korporacích upravuje vedle pravidla podnikatelského úsudku196 a výše uvedeného malusu další sankční mechanismus týkající se odměny jednatele v podobě povinnosti jednatele vydat prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce, jakož i jiný prospěch, který od společnosti s ručením omezeným obdržel, bylo- li rozhodnuto o úpadku společnosti. Tuto povinnost, jinak známou pod pojmem clawback, blíže upravuje ustanovení § 62 zákona o obchodních korporacích.197 Vedle
195 Srov. LASÁK, J. In: LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014., ISBN 978-80-7478-537-5. s. 542.
196 Také jako tzv. pravidlo business judgement rule, které lze chápat jako soubor kritérií pro výkon funkce členů statutárních (výkonných) orgánů. Jedná se o „měřítko, kterým by mělo být testováno jednání členů orgánů obchodních korporací, aniž by bylo nutno zabývat se materiálním následkem jednání a hodnotit, zda člen orgánu zvolil technicky a ekonomicky nejlepší řešení.“ viz VEČERKOVÁ, E., POKORNÁ, J., PEKÁREK, M. In: Obchodní korporace a nekalá soutěž. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, 636 s., ISBN 978-80-7478-873-4, In: ASPI [právní informační systém; cit. 20.03.2020]. Problematiku podnikatelského úsudku jednatele posuzoval také Nejvyšší soud ČR, které jej vykládal v souvislosti s kritériem péče řádného hospodáře viz rozsudek ze dne 30.03.2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009.
197 Velká novela zákona o obchodních korporacích poměrně zásadně mění ustanovení § 62. Stávající znění ustanovení § 62 odst. 1 zní tak, že „Bylo-li v insolvenčním řízení zahájeném na návrh jiné osoby než dlužníka podle jiného právního předpisu soudem rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, vydají členové jejích orgánů, vyzve-li je k tomu insolvenční správce, prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce, jakož i případný jiný prospěch, který od obchodní korporace obdrželi, a to za období 2 let zpět před právní mocí rozhodnutí o úpadku, pokud věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokládatelné.“ S účinností od 1. ledna 2021 se prezentované ustanovení již nevztahuje na členy orgánů společnosti, ale na osobu, která se fakticky nachází v postavení člena voleného orgánu, přestože jím není, a to bez zřetele k tomu, jaký vztah ke společnosti tato osoba má. Dále novela nahrazuje povinnost stanovenou v odst. 1 vydat prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce a jiný prospěch, pokud bude na společnost prohlášen úpadek na základě insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než společností tak, že se na osobu ve faktickém postavení člena voleného orgánu použijí ustanovení tohoto zákona o nepřípustnosti konkurenčního jednání a ustanovení občanského zákoníku a tohoto zákona o povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře a následcích porušení této povinnosti. Napříště se tedy právní normy vztahující se k povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře a nepřípustnosti konkurenčního jednání vztahují na všechny osoby, které naplní podmínky ustanovení § 62 odst. 1 zákona. Bližší výklad subjektu, na
tohoto tzv. úpadkového deliktu,198 najdeme v zákoně o obchodních korporacích také další podobné důsledky úpadku společnosti na jednatele, a to ručení členů statutárního orgánu při úpadku dle ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích199 anebo možnou diskvalifikaci200 dle ustanovení § 63 za násl. zákona o obchodních korporacích.
V praxi nebude zřejmě činit problém určit, co se myslí pod spojením prospěch jednatele získaný ze smlouvy o výkonu funkce, jak je uvedeno v citovaném ustanovení § 62 zákona. Pod tuto množinu se podřadí odměna poskytnutá jednateli za výkon funkce. Interpretační nejasnosti však mohou vzniknout v souvislosti s vydáním jiného prospěchu, jak je rovněž uvedeno v prezentovaném ustanovení zákona. Výkladové vodítko přináší ustanovení § 60, které upravuje další možnosti odměňování, které mohou být v rámci smlouvy o výkonu funkce upraveny, a to například podíl na zisku či pravidla pro výplatu dalších zvláštních odměn.
Zákon o obchodních korporacích však již blíže nespecifikuje podobu ani důvod jiného prospěchu a bude tak na rozhodnutí společnosti, jaká další plnění jednateli v konkrétním případě poskytne. Není vyloučeno, že se bude například jednat o plnění ve formě odstupného. Na druhou stranu se pod dané ustanovení zřejmě nebude
kterého daná právní úprava dopadá však novela ani důvodová zpráva k ní nepodávají. Ustanovení § 62 odst. 1 tedy s účinností od 1. ledna 2021 zní v celém rozsahu takto: „Na osobu, která se fakticky nachází v postavení člena voleného orgánu, přestože jím není, a bez zřetele k tomu, jaký vztah k obchodní korporaci má, se použijí ustanovení tohoto zákona o nepřípustnosti konkurenčního jednání a ustanovení občanského zákoníku a tohoto zákona o povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře a následcích porušení této povinnosti.“ Stávající úprava ustanovení § 62 odst. 1 se s účinností od 1. ledna 2021 v zásadě přenese do ustanovení § 66 viz dále v textu včetně poznámky pod čarou č. 303.
198 Srov. LASÁK, J. in LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014., ISBN 978-80-7478-537-5. s. 547.
199 Předmětné ustanovení novela zákona o obchodních korporacích v celém rozsahu ruší a koncepčně jej zahrnuje pod ustanovení § 66 odst. 1 písm. b), kterému dává s účinností od 1. ledna 2021 novou podobu. Touto změnou se do zákona o obchodních korporacích „přebírá institut známý z francouzského obchodního práva, tzv. žaloba na doplnění pasiv (franc. la responsabilité pour insuffisance d'actif, dříve l’action en comblement de passif, čl. L 651-1 a násl. Code de commerce). Shodně se stávající úpravou je účelem tohoto institutu poskytnout věřitelům obchodní korporace dodatečné prostředky na uspokojení jejich pohledávek, kterého se jim v důsledku porušení povinností členy statutárního orgánu nedostává. Podstatou žaloby na doplnění pasiv je, že bylo-li rozhodnuto o řešení úpadku obchodní korporace konkursem, jsou členové statutárního orgánu (současní, bývalí a faktičtí) povinni na základě rozhodnutí soudu doplnit vlastními prostředky nedostatečný majetek společnosti. Vymezení působnosti navrhovaného § 68 vychází z francouzského řešení – dopadá v zásadě na všechny právnické osoby vykonávající podnikatelskou činnost a jen na likvidační způsob řešení úpadku. Osoby, kterým může být povinnost uložena, jsou jednak (bývalí) členové statutárního orgánu a osoby v obdobném postavení a dále tzv. faktičtí a stínoví vedoucí (srov. navrhovaný § 69 odst. 2).“ viz čl. II zvláštní část, k bodům 64 až 66 (§ 63 až 68) k § 66, k odst. 1 písm. b) důvodové zprávy k zákonu č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony.
200 V ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích pod legislativní zkratkou „vyloučení“.
zahrnovat plnění poskytované mimo výkon funkce, a to například plnění z jiného právního titulu v podobě kupní ceny nebo náhrady škody.
Bylo uvedeno, že restituční povinnost vzniká jednateli v případě, že je rozhodnuto o úpadku společnosti, neboť ta má více věřitelů s pohledávkami po splatnosti delší 30 dnů, které není schopna plnit.201 Pro bližší posouzení této povinnosti však bude rozhodující, na základě jakého insolvenčního návrhu bylo o úpadku společnosti rozhodnuto, tedy zda na základě insolvenčního návrhu věřitelského či dlužnického. Na insolvenční řízení zahájené na návrh dlužníka (tedy společnosti) totiž předmětné ustanovení zákona o obchodních korporacích nedopadá a jednateli povinnost vydat prospěch v tomto případě nevzniká.
Na podporu tvrzení, že jednatel nebude povinen vydat veškerý od společnosti získaný prospěch podá-li insolvenční návrh rovněž sám dlužník – společnost, lze s odkazem na ustanovení § 107 odst. 1 insolvenčního zákona uvést, že jakýkoli další insolvenční návrh, který je podán dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení. Subjekt, který tedy takový návrh podal, se pak dle insolvenčního zákona považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele.
Z ustanovení § 62 zákona o obchodních korporacích lze ohledně povinnosti vydat prospěch rovněž dovodit motivační charakter tohoto ustanovení, který směřuje k tomu, aby v případě hrozícího úpadku společnosti sami jednatelé podali za společnost insolvenční návrh.202 Tím je jim v zásadě umožněno se z povinnosti vydat prospěch nabytý ze smlouvy o výkonu funkce liberovat. Uvedené ustanovení totiž stanoví povinnost vydat prospěch pouze tehdy, bylo-li insolvenční řízení zahájeno na návrh jiné osoby než dlužníka. Učiní-li tak tedy současně i sama společnost, bude se i v tomto případě posuzovat insolvenční řízení za zahájené jinou osobou než dlužníkem (společností) a jednatel by tak nemusel prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce vydávat. Pořadí podání insolvenčních návrhů by zřejmě nehrálo žádnou roli. „V praxi mohou nastat (dozajista nastanou) situace, kdy se členové orgánů obchodní korporace vyhnou majetkové sankci podle § 62 z. o. k. „na poslední chvíli“ (kdy dlužník – obchodní
201 Není ovšem vyloučeno, že vrácení prospěchu formou clawbacku bude mít i jiné podoby, které budou upraveny ať už přímo ve smlouvě o výkonu funkce anebo ve společenské smlouvě. Tato povinnost by přitom mohla být kryta z D&O pojištění (viz kapitola 4.1.2 této práce). K tomu viz například viz CSACH, K. Poistenie zodovednosti za škodu spôsobenú členmi orgánov obchodných společnosti. In: HURYCHOVÁ, K., BORSÍK, D. Corporate Governance. Praha: Wolters Kluwer, 2015. ISBN 978- 80-7478-654-9. s. 198.
202 Viz ustanovení § 98 odst. 1 a 2 a ustanovení § 99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), dle kterých hrozí nejen vydání prospěchu, ale také odpovědnost za škodu či jinou újmu vůči věřitelům způsobenou nevčasným podáním insolvenčního návrhu.
korporace přistoupí k věřitelskému insolvenčnímu návrhu po dlouhých odkladech až těsně před „očekávaným“ rozhodnutím insolvenčního soudu o jeho úpadku).“203
K otázce plurality insolvenčních navrhovatelů se vyjádřil rovněž Nejvyšší soud ČR, který konstatoval, že obsahuje-li původní insolvenční návrh vady, pro které by ho bylo nutno odmítnout a další insolvenční návrh, který se považuje za přistoupení k řízení, veškeré náležitosti, které v původním návrhu chyběly, již obsahuje, budou vady původního návrhu zhojeny.204 Uvedený případ se však dotýkal insolvenčních návrhů dvou věřitelů. Není proto zcela jasné, zda lze ve světle výše uvedeného rozhodnutí zhojit vady insolvenčního návrhu také v případě, že by původní, tedy vadný, insolvenční návrh podala sama společnost.
Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR však vyplývá, že ten pohlíží na insolvenční návrhy podané dlužníky a na insolvenční návrhy podané věřiteli v zásadě jednotně a připouští zhojení vad původního chybného insolvenčního návrhu dlužníka dalším návrhem podaným věřitelem. Takové vady je však možno zhojit pouze do doby, než insolvenční soud rozhodne o odmítnutí původního insolvenčního návrhu. Tato skutečnost nicméně nebrání dlužníkovi ani jeho věřiteli podat po právní moci rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek náležitostí nový insolvenční návrh, který již požadavky insolvenčního zákona naplní.205
Přikláním se k závěru, že i v případě plurality insolvenčních navrhovatelů, tj. za situace, kdy byl insolvenční návrh předložen jak věřitelem společnosti, tak společností jako dlužníkem, nebude požadavek ustanovení § 62 zákona o obchodních korporacích o povinnosti jednatele vydat obdržené plnění naplněn. S ohledem na výše uvedené ustanovení § 107 insolvenčního zákona totiž půjde o insolvenční návrh jiné osoby než dlužníka jen tehdy, jestliže se společnost nestala dalším insolvenčním navrhovatelem, tj. předkladatelem insolvenčního návrhu.206 Pro aktivaci postihu jednatele v režimu ustanovení § 62 odst. 1 zákona o obchodních korporacích je tedy dle mého názoru nezbytné, aby insolvenční návrh podal výlučně věřitel společnosti. Neuplatnění tohoto
203 Bulletin advokacie 6/2017. Praha: Česká advokátní komora v Praze. ISSN 1210-6348, s. 20.
204 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.03.2012, č. j. MSPH 95 INS 11931/2011, 29 NSČR
20/2012-A-56.
205 Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.01.2013, sp. zn. KSBR 27 INS 29440/2012, 2 VSOL 29/2013-A-10.
206 Shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.03.2012, sp. zn. 29 NSČR 21/2012.
postihu lze přitom rozumět tak, že „se „odměňuje“ aktivita orgánů obchodní korporace (členů těchto orgánů) při řešení úpadku nebo hrozícího úpadku obchodní korporace“207. V případě, že by bylo postaveno najisto, že jednatel je povinen vydat prospěch získaný z výkonu své funkce, vztahuje se tato povinnost na období dvou let nazpět od právní moci rozhodnutí o úpadku společnosti. Uložení této povinnosti je dále podmíněno skutečností, že jednatel o hrozícím úpadku společnosti věděl nebo vědět měl a mohl a neučinil proti této hrozbě vše, co by po něm bylo možno rozumně požadovat.208 Mezi výkonem funkce a vznikem úpadku společnosti musí být příčinná souvislost, přičemž je na insolvenčním správci, aby ji prokázal.209 Při posuzování okolností vedoucích ke splnění této povinnosti je také nezbytné zohlednit, za účinnosti které
právní úpravy došlo k úpadku společnosti, respektive k hrozícímu stavu úpadku.
S ohledem na zásadu právní jistoty, institut zákazu retroaktivity právních předpisů a ustanovení § 775 zákona o obchodních korporacích, dle něhož se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne jeho účinnosti nelze totiž připustit, aby povinnost jednatele vydat prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce působila před datum účinnosti zákona o obchodních korporacích, tj. před 1. leden 2014. Jinými slovy, ani stav hrozícího úpadku společnosti, který tu byl před 1. lednem 2014, třebaže by následně o úpadku společnosti bylo platně rozhodnuto, ani úpadek společnosti nastalý již před 1. lednem 2014, nezakládají povinnost jednatele vydat nabytý prospěch.
S ohledem na výše uvedené bude jednatel povinen nabytý prospěch vydat především tehdy, vznikl-li stav hrozícího úpadku, respektive samotný úpadek společnosti, až po nabytí účinnosti zákona o obchodních korporacích.
Nelze ovšem vyloučit, že v praxi nastanou i takové situace, kdy stav hrozícího úpadku společnosti existoval již za účinnosti předchozí právní úpravy a za účinnosti nové právní úpravy pouze konstantně pokračoval. V tomto případě bude na posouzení konkrétního případu, nakolik tento hrozící stav vznikl za původní právní úpravy
207 KRČMÁŘ, Z. Majetkové sankce vůči členům orgánů obchodní korporace v úpadku. In Bulletin advokacie 6/2017, s. 20 a násl. [beck-online].
208 Je nutno doplnit, že znění ustanovení § 62 odst. 1 zákona o obchodních korporacích v části „…pokud věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu…“ je nutno vykládat tak, že pokud by jednatel nekonal s péčí řádného hospodáře v době, kdy obchodní korporace již byla v úpadku, sankce stanovená v předmětném ustanovení by se neaplikovala.
209 Dle ustanovení § 52 odst. 2 zákona o obchodních korporacích se ovšem důkazní břemeno v tomto případě převrací na člena statutárního orgánu, ledaže by bylo soudem rozhodnuto, že to po něm nelze spravedlivě požadovat. K tomu rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.03.2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013.
a nakolik tedy do té nové zasahuje. Rozhodující bude určit, jaké kroky byly jednatelem učiněny, aby byl tento nežádoucí stav společnosti odstraněn.
Z komentářové literatury k zákonu o obchodních korporacích vyplývá, že povinnost jednatele vydat prospěch nabytý od společnosti se váže pouze na plnění obdržené od společnosti po účinnosti zákona o obchodních korporacích, tedy po 1. lednu 2014.210 Připustit opačný závěr by znamenalo „nepřípustnou retroaktivitu nové právní úpravy“211.
S výše uvedenými závěry se však neshoduje Krčmář, dle kterého není vyloučeno, aby jednatel vydal (byť zčásti) prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce anebo i případný jiný prospěch před 1. lednem 2014, pokud bylo rozhodnutí o úpadku společnosti vydáno v době od 1. ledna 2014 (na základě věřitelského insolvenčního návrhu) a jestliže lze jednateli pro dobu od 1. ledna 2014 do rozhodnutí o úpadku vytknout, že neučinil vše potřebné a rozumně předpokládané pro odvrácení hrozícího úpadku společnosti. Dle Krčmáře jde totiž jen o určení výše možné majetkové sankce požadované po jednateli, přičemž samotné právo na vydání prospěchu v režimu ustanovení § 61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích vzniklo za účinnosti zákona o obchodních korporacích.212
S názorem Krčmáře se shoduji, neboť jej považuji za logický výklad, který lze považovat za přiléhavý k výkladu zásady zákazu retroaktivity právních norem. Dle mého názoru nebude v rozporu s touto zásadou, pokud výše plnění, k jehož vrácení bude jednatel povinen, bude zohledňovat i plnění obdržená před 1. lednem 2014. Za zásadní totiž považuji skutečnost, kdy právo na vydání prospěchu v režimu ustanovení § 61 odst. 1 zákona vzniklo. V tomto ohledu souhlasím, že by tomu mělo být po 1. lednu 2014.
K samotnému vydání plnění v režimu clawbacku bude jednatel povinen na základě výzvy učiněné ze strany insolvenčního správce. Pokud takovou výzvu insolvenční správce neučiní, jednatel nemá povinnost jím získaný prospěch vydat.
Shodně jako u malusu není v případě uplatnění clawbacku vyloučeno využít právo společnosti na náhradu újmy vzniklé porušením povinností jednatele při výkonu funkce. Domnívám se, že i v případě clawbacku je rovněž vhodná detailnější úprava
210 Srov. ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN 978-80-7400-480-3. s. 1008.
211 LASÁK, J. In LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014., ISBN 978-80-7478-537-5. s. 552.
212 Srov. KRČMÁŘ, Z. Majetkové sankce vůči členům orgánů obchodní korporace v úpadku. In Bulletin advokacie 6/2017, s. 20 a násl. [beck-online].
tohoto instrumentu ve smlouvě o výkonu funkce anebo ve vnitřním předpisu společnosti. To, pokud jde zejména o aktivátory tohoto postihu či vymezení období, za které bude vydání prospěchu požadováno.213
Konečně lze pak doplnit, že výše uvedené výkladové nejasnosti platné právní úpravy budou v budoucnu eliminovány. Novelou zákona o obchodních korporacích se totiž s účinností od 1. ledna 2021 prezentované ustanovení § 62 zákona o obchodních korporacích mění, respektive se předmětná úprava přesouvá do ustanovení § 66.214 Cílem této změny je dle důvodové zprávy zjednodušení a zefektivnění stávajícího řešení. Z pohledu osobní působnosti předmětného ustanovení se institut vydání prospěchu omezí, a sice pouze na členy statutárního orgánu společnosti.
Dle platné právní úpravy se přitom toto ustanovení vztahuje na členy všech orgánů společnosti.
S tímto zúžením souhlasím, neboť především činnost jednatele ve společnosti s ručením omezeným může vést k úpadku společnosti a je to právě jednatel, kterému plyne zákonná povinnost podat insolvenční návrh, jsou-li tu důvody úpadku společnosti. Komentovanou novelou dostála změny také doba, za kterou lze po jednateli požadovat vydání získaného prospěchu. Období 2 let bude stanoveno jako doba maximální, přičemž bude na posouzení konkrétního případu, zda bude vyžadováno
vrácení prospěchu za celé toto období nebo pouze za jeho část.
Další změny pak dostál okamžik, od jakého se bude počítat zmiňované období 2 let, přičemž se rozhodným okamžikem pro počátek běhu této lhůty bude zahájení insolvenčního řízení (nikoli již právní moc rozhodnutí o úpadku společnosti).
213 Hurychová chápe spojení „a to za období 2 let zpět…“ komentovaného ustanovení § 62 zákona o obchodních korporacích jako maximální časový rozsah, za které lze požadovat vydání prospěchu, přičemž je možné ponechat na uvážení insolvenčního správce, zda tento rozsah využije v celém rozsahu či pouze zčásti. Viz HURYCHOVÁ, K. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552- 840-7. s. 203.
214 Ustanovení § 66 odst. 1 bude s účinností od 1. ledna 2021 znít takto: „Přispěl-li člen statutárního orgánu porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace a bylo-li v insolvenčním řízení již rozhodnuto o způsobu řešení úpadku obchodní korporace, insolvenční soud na návrh insolvenčního správce a) rozhodne o povinnosti tohoto člena vydat do majetkové podstaty prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce, jakož i případný jiný prospěch, který od obchodní korporace obdržel, a to až za období 2 let zpět před zahájením insolvenčního řízení, jedná-li se o insolvenční řízení zahájené na návrh jiné osoby než dlužníka; není-li vydání prospěchu možné, nahradí jej člen statutárního orgánu v penězích, a b) byl-li na majetek obchodní korporace prohlášen konkurs, může také rozhodnout, že tento člen je povinen poskytnout do majetkové podstaty plnění až do výše rozdílu mezi souhrnem dluhů a hodnotou majetku obchodní korporace; při určení výše plnění insolvenční soud přihlédne zejména k tomu, jakou měrou přispělo porušení povinnosti k nedostatečné výši majetkové podstaty.“
Nová koncepce se dotkne také stanovení způsobu vydání prospěchu, o kterém bude rozhodovat přímo insolvenční soud215 a dále ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) zákona o obchodních korporacích, které rovněž dotýká problematiky odměňování jednatelů ve společnosti s ručením omezeným a sankčního mechanismu v podobě vydání prospěchu.
2.6 Odměna jednatele při zrušení společnosti s likvidací
V této kapitole se blíže zaměřuji na zrušení společnosti s ručením omezeným
s likvidací a na vliv tohoto zrušení na výplatu odměny jednateli za výkon jeho funkce.
Obecnou úpravu zrušení právnické osoby poskytuje občanský zákoník. Ten v ustanovení § 185 a násl. stanoví předpoklad, že se právnická osoba zrušuje s likvidací, nejde-li o její zánik plynulým přechodem na právního nástupce, převodem jmění na společníka, přeshraničním převodem sídla či jinými způsoby stanovenými právními předpisy (například v důsledku skončení insolvenčního řízení).
Důvodů zrušení společnosti s ručením omezeným s likvidací může být hned několik. Společnost naplní účel, pro který byla založena, uplyne doba, na kterou byla založena, je tu pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci o jejím zrušení anebo se na zrušení usnese přímo valná hromada, a to kvalifikovanou většinou.
Ať je důvod likvidace společnosti jakýkoli, v zásadě vždy následuje jednotný proces vedoucí k jejímu zrušení. Příslušný orgán společnosti (v určitých případech také soud) jmenuje likvidátora, který vypořádá majetek společnosti, vyrovná dluhy a v souladu s právními předpisy naloží s čistým majetkovým zůstatkem společnosti. S ohledem na to, že vstupem do likvidace přestává společnost naplňovat účel, pro který byla založena a nově se soustřeďuje pouze na naplnění cílů likvidace, dochází k přenesení působnosti statutárního orgánu na likvidátora, a to okamžikem jeho povolání do funkce. Již v této fázi lze vysledovat jistou podobnost mezi postavením jednatele a postavením likvidátora. Povolaný likvidátor totiž odpovídá za řádný výkon své funkce a v souladu s ustanovením § 159 občanského zákoníku musí tuto funkci, tak jako jednatel společnosti, vykonávat s nezbytnou loajalitou, potřebnými znalostmi a pečlivostí.
215 Čl. II zvláštní část, k bodům 64 až 66 (§ 63 až 68) k § 66, k odst. 1 písm. a) důvodové zprávy k zákonu č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony.
V jakém rozsahu se působnost jednatele přenáší (rozšiřuje) na likvidátora a v jakém rozsahu tato působnost jednateli zůstává lze dovodit z ustanovení § 196 odst. 1 občanského zákoníku. Toto ustanovení stanoví, že činnost likvidátora může sledovat jen účel, jaký odpovídá povaze a cíli likvidace. Obsahem činnosti likvidátora tedy bude mimo jiné plnit závazky společnosti, uplatňovat pohledávky, zastupovat společnost před soudy a jinými orgány či vykonávat další práva a povinnosti společnosti. Do nových smluvních vztahů přitom bude likvidátor vstupovat pouze v souvislosti s vypořádáním nevyřízených vztahů a zachováním hodnoty majetku společnosti.
V žádném případě nesmí činnost likvidátora směřovat k pokračování v podnikání společnosti. Toto omezení je povinen dodržovat rovněž jednatel, který v důsledku vstupu společnosti do likvidace není oprávněn nadále zastupovat společnost v záležitostech, které by byly pokračováním podnikání společnosti.
V případě, že likvidátor nebyl povolán do funkce nebo existuje-li tu konflikt zájmů společnosti a likvidátora, vykonává působnost likvidátora ex lege sám jednatel.216 S příchodem rekodifikace soukromého práva však vznikly pochybnosti o tom,
v jakém rozsahu disponuje působností v průběhu likvidace likvidátor a v jakém ještě
jednatel.
Působnost jednatele v průběhu likvidace společnosti bylo možno za předchozí právní úpravy rozdělit na působnost vnější a působnost vnitřní, tedy tu opravňující jednatele jednat dovnitř společnosti. Zatímco pod působnost vně společnosti bylo možno zahrnout všechny již výše uvedené činnosti, které směřují k dokončení likvidace společnosti a například k ukončení vztahů se třetími osobami, vyrovnání pohledávek a dluhů společnosti, bylo nutno se dále vypořádat s otázkou, jak vstup společnosti do likvidace ovlivňoval působnost jednatele uvnitř společnosti. Odpověď přinesla judikatura.
Ze závěrů Vrchního soudu v Praze bylo totiž za předchozí právní úpravy v otázce vnitřní působnosti jednatele v průběhu likvidace dovozováno, že „jednateli ani vstupem do likvidace ani jmenováním likvidátora jeho funkce nezaniká, toliko je výrazně zúžen okruh úkonů, k nimž je oprávněn (zůstávají mu především tzv. vnitřní úkony)“217.
V jiném posuzovaném případě vztahujícím se k této problematice Vrchní soud v Praze dále dovodil, že na likvidátora „přechází pouze část oprávnění statutárního orgánu směřujících k jednání jménem společnosti navenek a tudíž představenstvu zbývá
216 Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28.08.2003, sp. zn. 5 A 122/2002-41.
217 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 04.05.2009, sp. zn. 7 Cmo 471/2008.
část oprávnění směřujících dovnitř společnosti, včetně práva resp. povinnosti v určitých případech svolat valnou hromadu akciové společnosti“218. Z těchto závěrů tedy nepochybně vyplynulo, že jednateli, byť v užším rozsahu, oprávnění vykonávat svou funkci v průběhu likvidace společnosti stále náleželo a jednatel i nadále jako statutární orgán určitá jednání pro společnost vykonával.
S účinností nové právní úpravy však přišla zásadní změna oproti právní úpravě platné do 31. prosince 2013, neboť „s ohledem na jednoznačné znění zákona je třeba dovodit, že na likvidátora přechází veškerá (tj. i vnitřní) působnost statutárního orgánu“219. To ovšem neznamená, že by statutární orgán ex lege zanikl.
Přikláním se k závěrům Joskové i Holejšovského, že statutárnímu orgánu zůstává v průběhu likvidace tzv. zbytková působnost220, a to například ve formě volby a odvolávání likvidátora dle ustanovení § 163 občanského zákoníku.221
Při posuzování nároku jednatele na odměnu za výkon funkce v průběhu likvidace společnosti však sama skutečnost, že jednatel zůstává v průběhu likvidace ve funkci a má stále jednatelské oprávnění, byť se jeho rozsah výrazně omezuje, není rozhodující. Rozhodující přitom není ani to, že došlo k řádnému uzavření smlouvy o výkonu funkce jednatele, že tato smlouva obsahuje platně sjednanou odměnu a že byla schválena valnou hromadou společnosti. Dle Nejvyššího soudu ČR totiž jednatel nemá nárok na vyplacení odměny za výkon funkce, je-li společnost v likvidaci a byl-li povolán likvidátor.222
V praxi se ostatně ani nesetkáváme s případy, že by jednatel v průběhu likvidace požadoval po společnosti odměnu za výkon své funkce v době likvidace společnosti. Soudní praxe sice zaznamenává případy, kdy jednatelé žalobou uplatňují po společnosti v likvidaci nárok na zaplacení odměny za výkon funkce, avšak vždy takto činí ke dni vstupu společnosti do likvidace.223
218 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.02.2001, sp. zn. 7 Cmo 271/2000.
219 JOSKOVÁ, L. Likvidátor a statutární orgán kapitálové společnosti v likvidaci. Obchodněprávní revue. 2017, 9. ročník (č. 3/2017), s. 6 a shodně HOLEJŠOVSKÝ, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vyd., Praha: C. H. Beck, 2014, ISBN 978-80-7400- 529-9.
220 K tomu blíže rovněž v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.11.2015, sp. zn. 29 Cdo 4747/2014.
221 Josková, L. Likvidátor a statutární orgán kapitálové společnosti v likvidaci. Obchodněprávní revue. 2017, 9. ročník (č. 3/2017), 6 str. a shodně HOLEJŠOVSKÝ, J. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vyd., Praha: C. H. Beck, 2014, ISBN 978-80-7400- 529-9.
222 Srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014. Svazek I. ISBN 978-80-7478-370-8. § 20. Komentář k § 189m, citováno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Vážný 11243/30.
223 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.01.2007, sp. zn. 29 Odo 994/2005.
Na druhou stranu však Josková připouští, že nárok jednatele na poskytnutí odměny trvá i v případě likvidace společnosti, a to z důvodu trvajícího zákazu konkurence či požadavku nutnosti sledovat průběh likvidace, který je na jednatele kladen. Poskytnutí odměny přitom opírá per analogiam o ustanovení § 70 odst. 3 insolvenčního zákona.224 Dle tohoto ustanovení má likvidátor v souvislosti se svou činností v insolvenčním řízení dlužníka právo na náhradu nutných výdajů a na přiměřenou odměnu, jejíž výši určí insolvenční soud na návrh insolvenčního správce v souladu se zvláštním právním předpisem.
K závěru Joskové se rovněž přikláním. Mám ovšem za to, že by odměna jednateli v rámci likvidace společnosti měla být přiznána pouze tehdy, pokud byl jednatel v rámci své zbytkové působnosti v průběhu likvidace společnosti opravdu činný.225 Domnívám se totiž, že v opačném případě by požadování odměny bylo možno chápat jako neloajální jednání vůči společnosti. Lze si tedy představit situace, že jednateli bude vyplaceno plnění v průběhu likvidace společnosti v těch případech, kdy jednatel bude vystupovat jako zástupce společnosti po dobu, kdy společnost nemá likvidátora (ustanovení § 189 odst. 2 občanského zákoníku)226 či tehdy, nebude-li likvidátor oprávněn společnost zastoupit pro konflikt zájmů.227
224 Srov. JOSKOVÁ, L. Likvidátor a statutární orgán kapitálové společnosti v likvidaci. Obchodněprávní revue. 2017, 9. ročník (č. 3/2017), s. 6.
225 Srov. HÁSOVÁ, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, ISBN 978-80-7400-555-8. s. 236–238 per analogiam.
226 Dle předchozí právní úpravy šlo o ustanovení § 68 odst. 5 in fine obchodního zákoníku.
227 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.11.2015, sp. zn. 29 Cdo 4747/2014. Současně se lze domnívat, že se na výkon funkce likvidátora aplikují rovněž pravidla o střetu zájmů dle ustanovení § 54 a násl. zákona o obchodních korporacích.
3 Aplikace pracovněprávních předpisů na výkon funkce jednatele
3.1 Přípustnost aplikace dle platné právní úpravy
Otázka podřízení výkonu funkce jednatele režimu pracovního práva je v českém prostředí velmi aktuální. V praxi se však poměrně často setkáme s tím, že strany chybně aplikují pracovněprávní normy na výkon funkce jednatele v domnění, že je takový postup v souladu se zákonnou úpravou. Právě tento důvod mě motivoval k začlenění předmětné kapitoly do této rigorózní práce.
Zvolením jednatele do funkce se jednatel nestává zaměstnancem společnosti, na jehož činnost pro společnost by se a priori aplikovaly pracovněprávní předpisy. Přesto český právní řád nezakazuje, aby si jednatel a společnost s ručením omezeným sjednali, že se na výkon funkce budou tyto právní normy v některých otázkách aplikovat.
To, v jakém rozsahu je možné aplikaci pracovněprávních předpisů na výkon funkce vůbec připustit, osvětlila judikatura. Ze závěrů Nejvyššího soudu ČR vyplynulo, že „[č]len statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první ObchZ (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim ZPr. Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu
§ 2 odst. 1 ZPr, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se ZPr, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance a obchodní korporaci za zaměstnavatele“228. Prezentované závěry Nejvyššího soudu ČR znovu potvrzují nepřípustnost souběhu funkcí229, na druhou stranu ovšem připouštějí, že si jednatel a společnost mohou sjednat, že se v určitých otázkách bude výkon funkce řídit právními normami pracovního práva.230 I přesto je nutno brát v úvahu, že ani v takové situaci není výkon funkce jednatele závislou prací ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce a skutečnost, že se smluvní strany podřídí režimu zákoníku práce, nedělá z jednatele zaměstnance.231 Pokud se tedy společnost a jednatel podřídí v některých otázkách
228 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.04.2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017.
229 K tomu již blíže v poznámce pod čarou č. 246.
230 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.03.2019, sp. zn. 27 Cdo 4484/2018.
231 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.06.2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016 či shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.09.2019, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016.
úpravě zákoníku práce, musí tak učinit v otázkách, u kterých to jejich povaha ve vztahu
k zákonu o obchodních korporacích připouští.
U každého ujednání, podle kterého se má vztah mezi jednatelem a společností řídit zákoníkem práce je tedy nutno důkladně zvážit, zda takové podřízení je vůbec možné a zda neodporuje kogentním ustanovením příslušných právních předpisů upravujících výkon funkce jednatele. Uzavřená dohoda mezi stranami by současně měla být posuzována i co do svých jednotlivých ustanovení, zda při jejím uzavírání „vůli smluvních stran neodpovídalo například takové ujednání, které by smluvní vztah mezi (členem) statutárního orgánu obchodní korporace a obchodní korporací podřazovalo režimu pracovní smlouvy toliko v některých ohledech, u nichž to povaha tohoto vztahu nevylučuje“232.
Konkrétně se přitom dle aktuální judikatury nelze odchýlit zejména od takových pravidel zákona o obchodních korporacích, která upravují vznik a zánik funkce jednatele, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení valnou hromadou, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře anebo například důsledky porušení této povinnosti.233 Pokud jde o povinnost péče řádného hospodáře, Nejvyšší soud ČR v této otázce uzavřel, že ta stíhá jednatele bez ohledu na to, jakým právním režimem se smlouva o výkonu funkce řídí, resp. se má dle ujednání stran řídit. Proto nelze povinnost jednatele k náhradě jím způsobené škody limitovat čtyřapůlnásobkem jeho průměrného
měsíčního výdělku, jak stanoví ustanovení § 257 odst. 2 zákoníku práce.234
Aplikaci zákoníku práce na smluvní vztah mezi jednatelem a společností lze v praxi připustit například tehdy, jde-li o použití pracovněprávních zvyklostí ve vztahu k jednateli. Mezi takové je možné zařadit poskytování cestovních náhrad jednateli či poskytování plnění vyplývajících z účasti jednatele na nemocenském, sociálním či zdravotním pojištění. Dále je ale rovněž možné uzavřít, že se režimem zákoníku práce bude řídit odvolání jednatele z funkce anebo vzdání se této funkce. Domnívám se tedy, že si jednatel a společnost mohou v tomto ohledu sjednat aplikaci ustanovení § 73 a násl. zákoníku práce o odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance nebo vzdání se tohoto místa.
232 Nález Ústavního soudu ze dne 08.01.2020, sp. zn. I. ÚS 1963/19.
233 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.06.2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016.
234 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.06.2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016.
Závěry o přípustnosti aplikace ustanovení § 73 zákoníku práce o odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance na odvolání jednatele z funkce potvrzuje rovněž judikatura. V posuzovaném případě byla řešena otázka odvolání ředitele z jeho funkce v obecně prospěšné společnosti. Vztah mezi ředitelem a společností byl upraven pracovní smlouvou, kterou Nejvyšší soud ČR vyhodnotil jako smlouvu o výkonu funkce. I přesto ovšem bylo konstatováno, že pokud si strany ve smlouvě sjednaly, že se funkce ředitele společnosti dobrovolně podřizuje režimu zákoníku práce, „lze odkaz na zákoník práce v rozsahu, v němž směřuje na ustanovení § 73 a 73a zákoníku práce, považovat za ujednání o tom, že bude-li ředitelka společnosti ze své funkce odvolána, bude jí nabídnuta jiná práce, popř. s ní bude vztah následně ukončen postupem předvídaným v ustanovení § 73a odst. 2 a 3 zákoníku práce, které strany učinily (spolu s celým zákoníkem práce) součástí jejich smlouvy o výkonu funkce“235.
Nejvyšší soud ČR dále rozvinul, že dle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce měla společnost navrhnout řediteli změnu pracovního zařazení na jinou práci. Dle příslušných zákonných ustanovení totiž platí, že v případě, že této zákonné povinnosti zaměstnavatel nedostojí, pak jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele, přičemž se v takovém případě aktivuje výpovědní důvod dle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Jak Nejvyšší soud ČR ale dále uzavřel, v případě vztahu jednatele a společnosti se již ovšem nelze domáhat další ochrany prostředky pracovního práva a žalovat společnost na určení, že pracovní poměr, respektive výkon funkce, nadále trvá a následně žádat odstupné. Takový postup je totiž zákonem připuštěn pouze v případě pracovního poměru a odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží rovněž jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny. Výkon funkce jednatele však jednoznačně pracovněprávním vztahem není.236
V případě pochybností o výkladu konkrétního ustanovení smlouvy o výkonu funkce, tj. zda se smluvní strany vůbec zamýšlely v konkrétní otázce podřídit režimu zákoníku práce či nikoli, bude vždy odviset od výkladu smlouvy o výkonu funkce a od toho, jaký význam by mu přikládala strana smlouvy s ohledem na konkrétní okolnosti (viz ustanovení § 556 odst. 2 občanského zákoníku).237
235 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.06.2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016.
236 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.06.2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016.
237 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.06.2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016. K výkladu právních jednání např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10.2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017.
V praxi je poměrně běžné, obsahuje-li smlouva o výkonu funkce závazek společnosti poskytovat jednateli po splnění zákonem předepsaných podmínek cestovní náhrady. V rámci takových ujednání je zpravidla konstatováno, že se v otázce cestovních náhrad aplikují na výkon funkce jednatele shodné právní normy jako na zaměstnance. Připojen přitom ve smlouvě o výkonu funkce standardně bývá také odkaz na pracovněprávní předpisy, dle kterých budou v každém jednotlivém případě stanoveny výše a rozsah cestovních náhrad. Právě tato skutečnost činí problematiku poskytování cestovních náhrad jednateli relevantní pro zařazení pod tuto kapitolu rigorózní práce. Nadto z mé dosavadní praxe rovněž vyplynulo, že oblast cestovních náhrad, účasti jednatele v systému sociálního zabezpečení včetně daňověprávních konsekvencí a doba volna (viz následující podkapitoly), jsou jedny z nejfrekventovanějších dotazů jednatelů při uzavírání smluv o výkonu funkce.
S ohledem na ustanovení § 60 zákona o obchodních korporacích se vyžaduje pro vznik nároku jednatele na cestovní náhrady, aby veškeré plnění poskytované jednateli bylo vymezeno ve smlouvě o výkonu funkce. V této souvislosti je však rovněž nutno zohlednit právní úpravu obsaženou v daňových předpisech, která s problematikou plnění poskytovaných jednateli úzce souvisí a poskytuje jistá interpretační vodítka při aplikaci pracovněprávních předpisů na výkon funkce jednatele.
Dle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů238 je stanoveno, že za příjmy ze závislé činnosti jsou mimo jiné považovány odměny člena orgánu právnické osoby. Tato právní fikce zavedená zákonem č. 267/2014 Sb., který novelizoval zákon o daních z příjmů, směřuje proti veškerým činnostem člena orgánu právnické osoby, které souvisí s fungováním společnosti. Jak již dříve judikoval Nejvyšší správní soud ČR, není rozhodné, jak je činnost jednatele formálně prezentována navenek, nýbrž skutečný obsah právních jednání jednatele. Nerozhoduje přitom ani způsob, jakým jednatel svou činnost vykonává, tedy zda se tak děje dle pokynů společnosti nebo ve vlastní režii.239
Smyslem předmětné úpravy zákona o daních z příjmů je aktivace zákonné fikce v podobě zdanění příjmů jednatele za práci pro společnost jako příjmů ze závislé činnosti. Oproti tomu na činnosti vykonávané externími dodavateli se tato zákonná fikce neaplikuje a na tyto činnosti nelze pohlížet shodně jako na činnosti jednatele.
238 Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“).
239 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 22.12.2004, sp. zn. 5 Afs 81/2004-53.
Shodné závěry Nejvyššího soudu lze aplikovat i za platné právní úpravy, přičemž lze shrnout, že „relevantním není právní titul, na základě kterého získává společník (jednatel) za práci pro společnost příjmy, ale fakticita tohoto stavu, tj. zda při této činnosti dominuje postavení této osoby jako společníka (jednatele) společnosti, nebo postavení, které svědčí o tom, že tuto činnost vykonává nezávisle na společnosti“240. Jinými slovy, v případě, že jednatel vykonává činnost, která má povahu práce pro společnost, odměny plynoucí z ní budou dle platných právních předpisů považovány za příjmy ze závislé činnosti. Rozhodné přitom dále je, že činnosti vykonávané jednatelem pro společnost, musí svou povahou spadat pod předmět podnikání společnosti241 anebo jsou-li činnosti jednatele svou povahou odlišné od předmětu podnikání společnosti, musí se jimi jednatel fakticky podílet na ekonomickém fungování společnosti.242
Výše uvedené závěry prošly testem ústavnosti, přičemž Ústavní soud dále rozvinul, že „je třeba velmi pečlivě vážit, co je obsahem takového vztahu, zda v něm dominuje postavení této osoby jako společníka obchodní společnosti nebo postavení, které svědčí o tom, že vykonává tuto činnost nezávisle na společnosti jako osoba samostatně výdělečně činná, zda společník vykonává takovou činnost jako osoba samostatně výdělečně činná i pro jiné subjekty, zda si hradí veškeré náklady související s touto činností samostatně a k výkonu používá svůj obchodní majetek, zda mu obchodní společnost určuje či neurčuje způsob provedení či dobu provedení této činnosti, atd“243. S výše uvedenými závěry Ústavního soudu se plně shoduji a považuji je za správné. Činnost jednatele pro společnost by měla být vždy posuzována dle svého konkrétního obsahu a nelze tedy paušalizovat, že příjmy za činnost jednatele pro
společnost jsou v každém případě příjmy ze závislé činnosti.
Vrátíme-li se tedy k zákonu o daních z příjmů, pak je dále v jeho ustanovení § 6 odst. 2 postaveno najisto, že poplatník s příjmy ze závislé činnosti se pro účely daně z příjmů označuje jako zaměstnanec, plátce příjmu pak jako zaměstnavatel. Z tohoto ustanovení tedy dovozuji, že zákonná úprava připouští poskytování cestovních náhrad jednateli, a to ve stejném rozsahu a za stejných podmínek jako zaměstnancům.
240 Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31.05.2018, sp. zn. 30 Af 67/2016–39.
241 Shodně rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31.05.2018, sp. zn. 30 Af 67/2016–39.
242 Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31.05.2018, sp. zn. 30 Af 67/2016–39.
243 Usnesení Ústavního soudu ze dne 20.01.2005, sp. zn. IV. ÚS 385/04.
Generální finanční ředitelství navíc i ve vztahu k bezplatnému výkonu funkce potvrdilo, že „fyzická osoba vykonávající funkci člena orgánu právnické osoby nemusí za tuto činnost pobírat odměnu a přesto má jako zaměstnanec ve smyslu § 6 odst. 2 ZDP nárok v souvislosti s výkonem této funkce na vynětí příjmů, které nejsou předmětem daně z příjmů podle § 6 odst. 7 ZDP a na osvobození příjmů podle § 6 odst. 9 ZDP“244.
Vycházíme-li z předpokladu, že jednatel má dle právních předpisů nárok na poskytování cestovních náhrad dle zákoníku práce a tento nárok byl stranami ujednán ve smlouvě o výkonu funkce, jednateli vzniká právo konkrétně na náhradu jízdních výdajů, výdajů na ubytování, zvýšených stravovacích výdajů a nutných vedlejších výdajů; to vše v souvislosti s pracovní cestou nebo cestou mimo místo pravidelného výkonu funkce.
Ve vztahu k výkonu funkce je ve smyslu výše prezentovaného pracovní cestou jednatele každá cesta, která je konána mimo místo výkonu činnosti sjednané ve smlouvě o výkonu funkce. Není-li takové místo sjednáno, platí dle ustanovení § 34a zákoníku práce, že je jím obec, ve které nejčastěji začínají cesty jednatele za účelem výkonu funkce. Takovým místem bude v zásadě sídlo společnosti s ručením omezeným. V praxi se v některých případech můžeme setkat rovněž s tím, že místo výkonu funkce je pro účely cestovních náhrad sjednáno mnohem šířeji, například jako území celého kraje či celé České republiky. Ačkoli zřejmě bývá úmyslem smluvních stran touto úpravou docílit, aby cestovní náhrady nebylo nutno konkrétnímu jednateli vyplácet, bylo již českými soudy judikováno, že takové ujednání je neplatné pro rozpor se zákoníkem práce.245
V otázce určování rozsahu a výše cestovních náhrad je pro společnost stěžejní nejen to, zda jednatel konal činnost související s výkonem funkce mimo místo výkonu funkce, respektive mimo obec, ve které nejčastěji začínají cesty jednatele za účelem výkonu funkce, ale rovněž to, jak dlouho taková cesta trvala, jaký byl zvolen způsob ubytování a způsob dopravy, kde byla pracovní cesta ukončena i například to, zda a z jakých důvodů došlo k přerušení pracovní cesty. Významné je přitom také, zda byla pracovní cesta konána v tuzemsku nebo v zahraničí.
Po zodpovězení výše uvedených otázek je možno určit, v jakém rozsahu a v jaké výši budou cestovní náhrady jednateli poskytnuty. Přitom musí společnost s ručením
244 Dostupné na: https://www.financnisprava.cz/assets/cs/prilohy/d-prispevky-kv-kdp/ Zapis_KV_KDP
_2018-05-02.pdf.
245 Shodně např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10.05.2016, sp. zn. 29 Af 76/2013–87.
omezeným dbát úpravy stanovené v ustanovení § 151 a násl. zákoníku práce,246 neboť ta je svou povahou kogentní. Z tohoto pravidla lze připustit výjimku v tom případě, že se společnost odchýlí od zákonné úpravy ve prospěch jednatele, tedy tak, že jednateli poskytne cestovní náhrady v širším rozsahu, než jak je stanoví zákoník práce a příslušné prováděcí předpisy.
Úprava zákoníku práce má jak pro jednatele, tak pro společnost zásadní dopady, pokud se týká zdanění příjmů v podobě cestovních náhrad a jejich daňové uznatelnosti. Pokud společnost bude cestovní náhrady jednateli poskytovat v rozsahu stanoveném zákoníkem práce a prováděcím předpisem, který je každoročně vydáván Ministerstvem práce a sociálních věcí dle ustanovení § 189 odst. 1 a odst. 4 zákoníku práce,247 bude jednateli umožněno považovat příjem plynoucí z cestovních náhrad jako příjem nedaňový a výdaj společnosti na cestovní náhrady jednatele jako výdaj daňově uznatelný.
Při poskytování cestovních náhrad nad rámec limitů stanovených zákoníkem práce a výše uvedeným prováděcím předpisem tomu však bude odlišně. Ustanovení § 24 odst. 2 písm. zh) zákona o daních z příjmů stanoví, které výdaje je možno považovat za daňové, tj. kterými peněžními či naturálními výdaji směřujícími mimo vlastní hospodaření poplatníka se převádí daňová zátěž na státní rozpočet. Mezi takové výdaje řadí příslušné ustanovení zákona o daních z příjmů mimo jiné náhradu cestovních výdajů, avšak pouze do výše rozsahu stanoveném v zákoníku práce. Je-li tedy výdaj uznán výdajem dle zákona o daních z příjmů, je poplatníkem daně odečítán od jeho příjmů, čímž dochází ke snižování daňové povinnosti poplatníka a rovněž také ke snižování příjmů státního rozpočtu.248 Lze pak dodat, že judikatura Nejvyššího správního soudu ČR výše uvedené interpretuje tak, že „za výdaje snižující daňový základ poplatníka lze uznat takové výdaje, které poplatník: 1) skutečně vynaložil, 2) vynaložil v souvislosti se získáním zdanitelných příjmů, 3) vynaložil v daném zdaňovacím období,
4) o nichž tak stanoví zákon“249.
246 Předmětné část zákoníku práce upravuje obecná ustanovení o náhradách poskytovaných zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce. Konkrétně je pak v ustanovení § 151 zákoníku práce stanoveno, že zaměstnavatel je povinen poskytovat zaměstnanci, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce, v rozsahu a za podmínek stanovených v této části.
247 Pro rok 2017 se jedná o vyhlášku Ministerstva práce a sociálních věcí č. 440/2016 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad.
248 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 28.12.2007, sp. zn. 1 Afs 48/2004.
249 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 15.07.2011, sp. zn. 5 Afs 79/2010.
Shrneme-li výše uvedené, jednateli vznikne povinnost odvést daň z příjmu z rozdílu mezi částkou cestovních náhrad stanovenou příslušnými pracovněprávními předpisy a částkou určenou společností nad zákonný limit. Za této situace nebude ani pro společnost platit stejný režim daňové uznatelnosti cestovních náhrad a společnost nebude moci při poskytování cestovních náhrad nad zákonný limit zahrnout rozdíl mezi zákonným limitem a skutečně poskytnutou částkou cestovních náhrad do svých daňově uznatelných výdajů.
Na druhou stranu existují i takové případy, kdy jednateli cestovní náhrady nenáleží. Například se jedná o cesty jednatele z místa bydliště do místa pravidelného výkonu funkce (zpravidla do sídla společnosti). Tyto cesty nejsou považovány za pracovní cesty, jak ostatně vyplývá také z čl. 31 § 24 odst. 2 pokynu Generálního finančního ředitelství D-22 ze dne 6. února 2015.
Tento pokyn Generálního finančního ředitelství slouží k jednotnému postupu při uplatňování některých ustanovení zákona o daních z příjmů a mimo jiné stanoví, že za pracovní cesty se rovněž považují cesty statutárních orgánů vykonávané v souvislosti s výkonem funkce, pokud se však konají na jiném místě, než je sídlo obchodní korporace. Toto stanovisko nicméně nevylučuje, aby společnost jednateli cestovní náhrady za takové cesty přesto vyplácela. Z daňového hlediska se však bude jednat o plnění, které je zdanitelným příjmem jednatele a daňově neuznatelným výdajem společnosti.
V souvislosti s otázkou, zda jednateli cestovní náhrady náleží či nikoli, je v praxi zcela relevantní otázkou, jak je to s cestovními náhradami, pokud jednatel pobírá vedle odměny za výkon funkce ještě další plnění, a to ze samostatné výdělečné činnosti.
Za situace, kdy jednatel vykonává více činností nejen pro samotnou obchodní korporaci, může být problematické prokázat, že cesta jednatele, za kterou byly poskytnuty cestovní náhrady, byla pracovní cestou ve smyslu zákoníku práce a byla vykonávána v rámci výkonu funkce jednatele, tedy nikoli v rámci jeho samostatné výdělečné činnosti. V těchto případech lze doporučit blíže ve smlouvě o výkonu funkce, společenské smlouvě či vnitřním předpisu společnosti upravit konkrétní rozsah činností, které jednatel pro společnost vykonává. S ohledem na ustanovení § 92 odst. 3 daňového řádu je totiž daňový subjekt povinen prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení či v dalších podáních. Vzhledem k tomu, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní k prokázání, že cestovní náhrady byly poskytovány za činnost související s výkonem funkce jednatele, leží přímo na daňovém subjektu
(jednateli a/nebo společnosti), jeví se dle mého názoru bližší definice činností jednatele ve smlouvě o výkonu funkce, společenské smlouvě či v jiném dokumentu společnosti jako vhodná. V opačném případě platí, že prokáže-li se, že cestovní náhrady byly poskytovány za samostatnou výdělečnou činnost jednatele, mohl by správce daně příslušnou částku cestovních náhrad ze základu daně vyloučit, čímž by daňovému subjektu vznikla povinnost odvést z těchto náhrad příslušnou daň.
Na základě výše uvedeného docházím k závěru, že pro otázku nároku jednatele na cestovní náhrady dle pracovněprávních předpisů je zcela zásadní, aby bylo toto právo upraveno přímo ve smlouvě o výkonu funkce. A to nejen z toho důvodu, že toto právo nevzniká automaticky,250 ale rovněž proto, že budou-li cestovní náhrady jednateli i přes absenci výslovné úpravy ve smlouvě o výkonu funkce vypláceny, zapříčiní tento režim jak jednateli, tak společnosti, vznik přísnějších daňověprávních povinností.
3.3 Účast v systému sociálního zabezpečení
Rekodifikace soukromého práva přinesla polemiku nad účastí jednatelů v systému sociálního zabezpečení. Jisté komplikace totiž do této problematiky přineslo ustanovení § 777 odst. 3 zákona o obchodních korporacích, které stanovilo povinnost přizpůsobit dosavadní znění smluv o výkonu funkce a jejich ustanovení o odměně do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona o obchodních korporacích. Nestalo-li se tak uplatnila se nevyvratitelná právní domněnka, dle které se na výkon funkce hledí jako na bezplatný.
Ustanovení § 777 odst. 3 zákona o obchodních korporacích ovlivnilo účast jednatele v systému sociálního zabezpečení z hlediska jeho povinné či nepovinné účasti v tomto systému. Stal-li se totiž výkon funkce jednatele bezplatným v důsledku neuzpůsobení smlouvy o výkonu funkce platné právní úpravě, nedopadala na jednatele povinnost účastnit se systému sociálního zabezpečení ex lege, respektive povinnost odvádět příslušné částky na nemocenské a důchodové pojištění a příslušný příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. To platí také v případě, je-li výkon funkce jednatele smluvními stranami záměrně sjednán jako bezplatný.
I přes neuzpůsobení smlouvy o výkonu funkce v souladu s ustanovením § 777 odst. 3 zákona o obchodních korporacích či sjednání bezplatného výkonu funkce, je
250 Shodně například rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18.07.2018, sp. zn. 30 Af 68/2016–36 [ASPI ID: JUD380318CZ].
jednateli umožněno účastnit se systému sociálního zabezpečení dobrovolně. V tomto případě může být mezi společností a jednatelem výslovně ve smlouvě o výkonu funkce sjednáno, že odvody na sociální pojistné odvádí za jednatele sama společnost. Tento postup umožňuje ustanovení § 59 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, který ponechává na vůli stran, aby smlouva o výkonu funkce měla i jiný obsah, než jak je výslovně určeno v zákoně o obchodních korporacích. Považuji za adekvátní, že v případě, že si tak sjednají, aby byla součástí příslušné úpravy ve smlouvě o výkonu funkce také konkrétní výše odvodů.
Nad rámec odvodů na sociální pojištění je možné zahrnout do smlouvy o výkonu funkce rovněž ustanovení o poskytnutí veškerých sociálních výhod, které společnost aktuálně dle platného vnitřního předpisu poskytuje svým zaměstnancům a které se týkají například příspěvku na životní kapitálové a důchodové pojištění, příspěvku na penzijní připojištění, na podporu zdraví a sportu či příspěvku k prevenci proti nachlazení. Je však nezbytné, aby i tento vnitřní předpis byl schválen valnou hromadou.
Shodně jako pro účely zákona o daních z příjmů jsou jednatelé považováni za zaměstnance pro účely zákona o pojistném na sociální zabezpečení251 a zákona o důchodovém pojištění.252 Pro povinnou účast jednatele v systému sociálního zabezpečení je stanovena hranice měsíční odměny ve výši 3.000 Kč.253 Jakmile tedy měsíční odměna jednatele dosahuje této částky, nebo ji převyšuje, stává se jednatel automaticky účasten sociálního pojištění a jeho povinností je hradit mimo jiné odvody na nemocenské a důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Při takto nízkých odměnách jednatele se mi jeví jako nejvýhodnější vyplácet jednateli pravidelné odměny do 3.000 Kč měsíčně, tj. vyplácet měsíční odměny v maximální výši 2.999 Kč než vyplacení jednorázové odměny ve výši dvanáctinásobku částky 3.000 Kč, neboť z té by již jednatel byl povinen příslušné odvody uhradit. To vše platí za předpokladu, že by jednatel nechtěl svou účast na sociálním pojištění založit dobrovolně.
Ani v případě povinné účasti jednatele v systému sociálního zabezpečení není vyloučena smluvní volnost stran v otázce placení povinných odvodů jednatele. Tuto
251 Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti (dále jen
„zákon o pojistném na sociální zabezpečení“).
252 Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“).
253 Údaj platný pro rok 2020.
zátěž jednatele může opět převzít sama společnost.254 V takovém případě se opětovně přikláním k tomu, co možná nejvíce ve smlouvě o výkonu funkce specifikovat, které odvody a jakým způsobem bude společnost za jednatele hradit.
Účast jednatele na sociálním pojištění zahrnuje rovněž účast jednatele na nemocenském pojištění. Pro povinnou účast jednatele na tomto typu pojištění platí rovněž jako pro výše uvedená pojištění limit měsíční odměny 3.000 Kč255, přičemž zůstává i u tohoto typu pojištění na domluvě mezi jednatelem a společností, zda povinné odvody bude hradit sám jednatel nebo tak za něj učiní společnost.
V souvislosti s nemocenským pojištěním jednatelů je často diskutovaným tématem výplata odměny jednatele v případě jeho dočasné pracovní neschopnosti.
Zde je možno pozorovat nejvýraznější praktické dopady postavení jednatele ve srovnání s postavením zaměstnance. Je-li totiž jednatel uznán dočasně práce neschopným, je mu peněžitá dávka nemocenského pojištění (nemocenské) vyplácena až po uplynutí patnáctého dne jeho pracovní neschopnosti. Oproti tomu mají zaměstnanci v období mezi čtvrtým a čtrnáctým dnem dočasné pracovní neschopnosti nárok na náhradu mzdy nebo platu ze strany zaměstnavatele.256 257 Pokud dočasná pracovní neschopnost jednatele trvá déle než čtrnáct dní, je příslušným pracovištěm České správy sociálního zabezpečení, a to již shodně jak pro zaměstnance, tak pro jednatele, jednateli poskytována dávka nemocenského pojištění.
Pro vyloučení pochybností ohledně výplaty odměny jednatele v případě jeho dočasné pracovní neschopnosti se nabízí několik možností, jak tuto problematiku ve smlouvě o výkonu funkce upravit. S ohledem na již zmíněné ustanovení § 59 odst. 1 zákona o obchodních korporacích může být mezi jednatelem a společností například sjednáno to, že se režim výkonu funkce v otázce dočasné pracovní neschopnosti podřizuje příslušné úpravě zákoníku práce. Na základě tohoto ujednání by se na jednatele pohlíželo jako na zaměstnance a v době prvních čtrnácti dní dočasné pracovní
254 K tomu blíže například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24.05.2018, sp. zn. 1 Ads 419/2017–28 [ASPI ID: JUD374067CZ], který se zabýval otázkou odvodů pojistného na sociální zabezpečení v případě, kdy bylo smluvními stranami dojednání podřízení smlouvy o výkonu funkce režimu dohody o provedení práce ve smyslu ust. § 75 zákoníku práce.
255 Údaj platný pro rok 2019.
256 Viz ustanovení § 192 a násl. zákoníku práce.
257 Dle Programového prohlášení vlády ze dne 27.06.2018 by s účinností od 01.07.2019 mělo dojít ke zrušení tzv. karenční doby a náhrada mzdy v období pracovní neschopnosti by měla být poskytována již od prvního dne takové neschopnosti. Konkrétně přitom programové prohlášení v tomto ohledu uvádí, že „od 1. 7. 2019 obnovíme náhradu mzdy v prvních třech dnech pracovní neschopnosti ve výši 60 procent denního vyměřovacího základu a projednáme možnosti, jak tento krok kompenzovat zaměstnavatelům.“
neschopnosti, respektive v době mezi čtvrtým a čtrnáctým dnem258 trvání pracovní neschopnosti, by společnost jednateli vyplácela odměnu ve výši 60 % jeho průměrné měsíční odměny, tak jako ostatním zaměstnancům.
Jako další možnost lze ve smlouvě o výkonu funkce upravit, že sjednaná odměna nebude jednateli krácena, pokud jednatel nebude moci vykonávat funkci z důvodu dočasné pracovní neschopnosti, a to po dobu, kdy nebude pobírat peněžitou dávku nemocenského pojištění dle zákona o nemocenském pojištění. Jinými slovy, toto ujednání mezi jednatelem a společností by nenásledovalo režim stanovený ustanovením
§ 192 a násl. zákoníku práce o náhradě odměny při dočasné pracovní neschopnosti. Aplikovala by se přitom úprava ustanovení § 26 a násl. zákona o nemocenském pojištění, dle které podpůrčí doba, tj. doba, po kterou má být vyplácena dávka, začíná u nemocenského patnáctým dnem trvání dočasné pracovní neschopnosti. Pro výplatu nemocenského nejen v tomto režimu platila do 31. prosince 2019 povinnost, aby jednatel předložil jak společnosti, tak příslušnému pracovišti České správy sociálního zabezpečení, potřebné doklady, a to zejména tiskopis neschopenky, která se skládala z pěti propisovacích dílů. V souvislosti s rozšiřováním online služeb státu však byla vládou v rámci Akčního plánu pro rozvoj digitálního trhu Úřadu vlády České republiky mimo jiné schválena příprava systému, který umožní poskytovatelům zdravotních služeb vystavovat rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti v elektronické formě, tzv. elektronická neschopenka a v elektronické formě také dále komunikovat s orgány nemocenského pojištění. Spuštění elektronické neschopenky bylo plánováno na druhou polovinu roku 2019.259 Ostrý provoz byl však zahájen od 1. ledna 2020.260
Další možností, jak upravit otázku odměny jednatele ve smlouvě o výkonu funkce v případě dočasné pracovní neschopnosti jednatele, je sjednání konkrétní (snížené) odměny pro případ uznání jednatele dočasně práce neschopným. Nabízí se ale například také možnost určit výši odměny v závislosti na délce dočasné neschopnosti či její postupné snižování s ohledem na délku smluvených časových úseků, v nichž bude jednatel dočasně neschopným výkonu funkce.
V souvislosti s výše uvedeným je rovněž nezbytné zohlednit ustanovení § 16 zákona o nemocenském pojištění. Dle tohoto ustanovení totiž nemá pojištěnec kromě
258 K tomu shodně viz poznámka pod čarou 224.
259 Dostupné z: https://www.vlada.cz/assets/media-centrum/aktualne/ma_KORN9YAKXSHL_REV_2- fin.pdf.
260 Podrobnější informace pro jednatele v souvislosti se zavedením eNeschopenky lze dohledat například
zde: https://www.cssz.cz/web/eneschopenka/zakladni-informace-pro-zamestnance-a-osvc.
jiného nárok na výplatu nemocenského za dobu, po kterou vykonává v pojištěné činnosti práci nebo osobně vykonává samostatnou výdělečnou činnost. Na situaci, kdy jednatel bude i přesto, že byl uznán dočasně práce neschopným, vykonávat jednatelskou činnost, je nutno nahlížet jako na výkon funkce, za který náleží odměna, a proto po tuto dobu jednateli nárok na výplatu dávek nemocenského pojištění nevzniká.
Odlišně by tomu však bylo v případě, že by jednatel vedle výkonu funkce konal práci v jiné pojištěné činnosti, která nesouvisí s výkonem funkce jednatele. Příkladem by byl jednatel v pracovněprávním poměru u obchodní korporace nebo jiného subjektu či by vykonával jiné činnosti jako osoba samostatně výdělečně činná. V tomto případě by se aplikovalo ustanovení § 14 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění, dle kterého se při souběhu pojištění posuzují podmínky pro vznik nároku na dávku v každém pojištění samostatně. Bude-li tedy jednatel uznán dočasně práce neschopným v souvislosti s výkonem funkce, nemusí tato skutečnost vylučovat jeho nárok na výplatu nemocenského v jiné výdělečné činnosti a naopak. Práce neschopný jednatel by však měl dodržovat stanovený léčebný režim a souběžný výkon funkce či jiné činnosti by měl vykonávat v místě určeném k léčení, případně v jiném místě s ohledem na rozsah a dobu povolených vycházek.
Lze konstatovat, že v případě uznání jednatele dočasně neschopným výkonu funkce, by jednateli neměla po dobu výplaty nemocenského náležet odměna, jinak jednatel právo na výplatu nemocenského pozbývá.
Odlišná situace ovšem nastává v případě odvodů na zdravotní pojištění. Ty má totiž jednatel povinnost odvádět bez zřetele k výši své měsíční odměny, tj. rovněž tehdy je-li jeho měsíční odměna nižší než 2.500 Kč261 nebo je-li výkon jeho funkce zcela bezplatný. Účast jednatele na tomto typu pojištění totiž vzniká přímo ze zákona, přičemž dle ustanovení § 3 odst. 6 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění je jako minimální vyměřovací základ pro odvod pojistného stanovena částku odpovídající minimální mzdě. Pro rok 2018 činila minimální mzda pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin 12.200 Kč hrubého za kalendářní měsíc262, pro rok 2019 činila 13.350 Kč hrubého za kalendářní měsíc263 a pro rok 2020 činí 14.600 Kč hrubého za kalendářní
261 Údaj platný k 1. lednu 2020.
262 Nařízení vlády č. 286/2017 Sb., kterým došlo ke změně nařízení č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí.
263 Nařízení vlády č. 273/2018 Sb., kterým došlo ke změně nařízení č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě,
měsíc264. I v tomto případě se domnívám, že je vhodné, aby byl ve smlouvě o výkonu funkce výslovně upraven způsob, jakým budou předmětné odvody hrazeny. Z pohledu zdravotního pojištění je pak přihlášení jednatele do systému zdravotního pojištění stejné jako přihlášení zaměstnance v pracovním poměru.
Aplikovat pracovněprávní předpisy na výkon funkce jednatele je dále možné v otázce poskytování osobního volna jednateli. Bez dalšího ujednání mezi stranami se nelze domnívat, že jednatel má stejné právo na poskytnutí dovolené za kalendářní rok či nárok na poskytnutí poměrné části dovolené jako mají zaměstnanci dle zákoníku práce.
Právo jednatele na osobní volno tedy není na rozdíl od institutu dovolené upraveného v zákoníku práce výslovně upraveno právními předpisy. Je tudíž, především v zájmu jednatele, aby bylo i toto právo součástí smlouvy o výkonu funkce. Zpravidla se v tomto smyslu sjednává ve smlouvě o výkonu funkce určitá doba poskytovaná jednateli na zotavení, tzv. doba volna.
S úpravou doby volna ve smlouvě o výkonu funkce se lze setkat poměrně běžně. Smluvní strany si často vedle samotného práva na osobní volno jednatele ve smlouvě upraví také rozsah volna v kalendářním roce. Ten se může odvíjet i od délky výkonu funkce v kalendářním roce. Například v situaci, kdy bude jednatel zvolen do funkce v průběhu kalendářního roku, není vyloučeno si pro daný kalendářní rok upravit rozsah doby volna poměrně. V takovém případě bude opět zřejmá jistá podobnost s úpravou dovolené v zákoníku práce, neboť stejný způsob výpočtu poměrné části dovolené bude v takovém případě použit při výpočtu poměrné části doby volna u výkonu funkce jednatele. Dle ustanovení § 212 odst. 2 zákoníku práce se za poměrnou část dovolené považuje její jedna dvanáctina za kalendářní rok za každý celý kalendářní měsíc nepřetržitého trvání téhož pracovního poměru. Při výpočtu rozsahu doby volna jednatele se společnost a jednatel mohou domluvit na aplikaci stejného vzorce.
Považuji za vhodné, aby byl ve smlouvě o výkonu funkce v ustanovení o době volna jednatele blíže specifikován také způsob, jakým se bude doba volna určovat. Tato úprava může znít tak, že si dobu volna volí jednatel sám, avšak vždy s ohledem na zájmy
264 Nařízení vlády č. 347/2018 Sb., kterým došlo ke změně nařízení č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě,
společnosti. Takovou podmínku lze dle mého názoru považovat za adekvátní, a to vzhledem k míře odpovědnosti, která je s výkonem funkce jednatele spojena. S ohledem na povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a skutečnost, že tato povinnost jednatele konstantně provází, se domnívám, že by jednatel měl mít vždy přehled o aktuální situaci ve společnosti a jejím postavení ve vztahu k třetím osobám. Volbu vhodné doby pro čerpání osobního volna by tedy jednatel měl činit s maximální pečlivostí.
Pro vyloučení pochybností ohledně práva jednatele na výplatu odměny i v době čerpání volna může být ve smlouvě o výkonu funkce upraveno, že po dobu osobního volna přísluší jednateli odměna (jiná plnění) ve smluvené výši, a to bez jakéhokoli krácení. Pokud se týká nevyčerpání celého rozsahu doby volna ve vztahu k výplatě odměn či jiných plnění, lze v tomto případě ve smlouvě o výkonu funkce sjednat, že pokud jednatel celý smluvený rozsah osobního volna nevyčerpá, nepřísluší mu za nevyčerpanou část žádná peněžní náhrada. Na druhou stranu je možné připustit ve smlouvě i úpravu, že nevyčerpané dny osobního volna budou jednateli převedeny do následujícího kalendářního roku či rovněž to, že jednateli nepřísluší proplacení nevyčerpaných dnů volna v případě, že dojde k zániku jeho funkce. Výplatu odměny, kterou jednatel požívá v době svého zotavení či rekreace, je přitom nutno chápat tak, že se nejedná o odměnu za výkon funkce, nýbrž o příjem s výkonem funkce související. Tento příjem však bude dle příslušných právních předpisů rovněž daňově zatížen.
Je patrné, že jednatel a společnost mají v otázce poskytování osobního volna jednateli plnou smluvní autonomii. Vzhledem k tomu, že je však výkon funkce jednatele výkonem v rozsahu 24 hodin denně, 365 dní v roce, měl by dle mého názoru jednatel čerpat volno vždy s ohledem na obchodní zájmy společnosti.
4 Ukončení smlouvy o výkonu funkce
Smlouva o výkonu funkce může být ukončena různými způsoby z různých právních důvodů. Svou povahou je vztah smlouvy o výkonu funkce a samotné funkce vztahem akcesorickým. Skončí-li výkon funkce, automaticky skončí i smlouva o jejím výkonu.265 Ke skončení smlouvy o výkonu funkce může dojít z důvodu, že uplyne funkční období, společnost jednatele z funkce odvolá nebo jednatel z funkce sám odstoupí.
Důvody skončení smlouvy o výkonu funkce jednatele se zabýval také Vrchní soud v Olomouci, který posuzoval, zda je možné smlouvu o výkonu funkce ukončit rovněž dohodou jednatele a společnosti. V posuzovaném případě rejstříkový soud jakožto soud prvního stupně rozhodl, že na základě Dohody o zániku funkce jednatele nebude výmaz jednatele z obchodního rejstříku povolen, neboť se nejedná o řádný titul, na základě kterého by mohla být funkce ukončena. Společnost jako navrhovatel výmazu jednatele z obchodního rejstříku se proti tomuto rozhodnutí postavila a argumentovala tím, že dohoda je nejběžnějším a zcela legitimním způsobem zániku závazkového vztahu, o který se v daném případě mezi jednatelem a společností nepochybně jedná. Ukončení několikaleté spolupráce právě tímto způsobem bylo navíc dle navrhovatele změny zápisu v obchodním rejstříku tím nejvhodnějším řešením jak pro jednatele, tak pro společnost. Ukončit úspěšný smluvní vztah jednostranným aktem (odvoláním z funkce či odstoupením) by totiž mohlo dle navrhovatele nesprávně evokovat nespokojenost jedné ze stran, k níž však v uvedeném případě nikdy nedošlo.
Společnost rovněž uvedla, že vzhledem k tomu, že závazkový vztah mezi ní a jednatelem vznikl konsenzuálně, nemělo by nic bránit tomu, aby závazek v podobě smlouvy o výkonu funkce rovněž konsenzuálně zanikl, a to právě dvoustrannou dohodou.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací se s názorem navrhovatele ztotožnil a potvrdil, že smlouvu o výkonu funkce (samotnou funkci) je možné ukončit dohodou smluvních stran. Upřesnil však, že se tak může stát pouze za předpokladu, že návrh dohody přijme orgán, do jehož působnosti zákon otázku volby a odvolání jednatele svěřuje. To se však v posuzovaném případě nestalo, neboť dohoda o ukončení funkce
265 Toto pravidlo ovšem neplatí v opačném sledu. Zánik smlouvy o výkonu funkce nezpůsobí zánik funkce jako takové. Výkon funkce může bezesporu probíhat i bez smlouvy o výkonu funkce (ostatně to takto v praxi i často probíhá).
nebyla schválena valnou hromadou. Právě z tohoto důvodu byl také návrh společnosti na zápis změn v obchodním rejstříku prvostupňovým soudem zamítnut.266
Domnívám se, že výše uvedené závěry Vrchního soudu v Olomouci eliminují pochybnosti o ukončování jednatelské funkce dohodou smluvních stran. Předmětné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci se vztahuje k původní právní úpravě, a proto zůstává i v tomto případě na dalším posouzení, zda lze tento závěr aplikovat rovněž na platnou právní úpravu či nikoli. Je tedy nutné dále posoudit, zda je i za platné právní úpravy nezbytné, aby dohodu o ukončení funkce jednatele uzavřenou mezi společností a jednatelem schválila valná hromada.
Předmětné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vychází především z ustanovení § 125 odst. 1 písm. f) obchodního zákoníku, které stanovilo, že do působnosti valné hromady patří jmenování, odvolání a odměňování jednatelů. Tuto výlučnou působnost valné hromady nelze dle Vrchního soudu v Olomouci jakoukoli dohodou obcházet, byť by takové jednání vycházelo z principů smluvního vztahu mezi společností a jednatelem. Vzhledem k tomu, že zákon o obchodních korporacích přenechává v ustanovení § 190 odst. 2 písm. c) do výlučné působnosti valné hromady rovněž otázku volby a odvolání jednatele, lze se zcela logicky domnívat, že se pravidlo o schválení dohody o ukončení funkce jednatele, respektive skončení smlouvy o jejím výkonu, bude uplatňovat i za současné právní úpravy.
Nadto by jednatel v souvislosti s touto otázkou neměl opomenout další povinnost plynoucí mu podpůrně ze zákona o obchodních korporacích, a sice informovat orgán, jehož je členem, kontrolní orgán nebo valnou hromadu, že se společností hodlá uzavřít smlouvu. V ideálním případě by tak nastíněná situace měla vypadat tak, že jednatel nejdříve informuje příslušný orgán o svém záměru uzavřít smlouvu (v tomto případě dohodu o ukončení smlouvy o výkonu funkce), následně takovou smlouvu se společností uzavřít a poté ji předložit ke schválení valné hromadě. V praxi však prozatím převládají případy, kdy již uzavřenou dohodu o ukončení smlouvy o výkonu funkce jednatel teprve předkládá valné hromadě ke schválení, a to aniž by o ní předem v souladu s platnou právní úpravou informoval statutární orgán a kontrolní orgán. Domnívám se ovšem, že i tento postup v konečném důsledku naplňuje zákonnou notifikační povinnost jednatele, neboť podstatu zákonné úpravy je nutno spatřovat v tom, že se o dohodě o ukončení smlouvy o výkonu funkce má vždy dozvědět
266 Usnesení vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.07.2013, sp. zn. Cmo 160/2011.
valná hromada. Zákonná úprava totiž blíže nestanoví, v jakém sledu a v jakém časovém rozmezí má jednatel příslušné orgány a valnou hromadu informovat. Proto skutečnost, že valná hromada bude (byť možná opožděně) informována tímto postupem, dle mého názoru požadavek zákona týkající se notifikační povinnosti rovněž naplní. Následně zůstává na rozhodnutí valné hromady, zda dohodu schválí či nikoli, přičemž případná absence souhlasu způsobí, že dohoda o ukončení smlouvy o výkonu funkce nebude účinná. V každém jednotlivém případě však zůstává na dalším posouzení, nakolik je plnění notifikační povinnosti schopné zapříčinit vznik pochybností o tom, zda jednatel svou funkci vykonává dostatečně řádně.
Zajímavé pro další posouzení považuji rovněž to, zda je možné smlouvu o výkonu funkce ukončit jednostrannou výpovědí, ať už ze strany společnosti nebo ze strany jednatele. Dle ustanovení § 1998 odst. 1 občanského zákoníku platí, že závazek lze vypovědět, ujednají-li si to strany nebo stanoví-li tak zákon. V případě, že si tedy jednatel a společnost možnost výpovědi výslovně ve smlouvě o výkonu funkce sjednají, je odpověď zřejmá, neboť občanský zákoník tuto možnost výslovně upravuje, a navíc tímto ujednáním smluvní strany vyjadřují svou vůli. Ani takovým ujednáním ovšem nelze potlačit zákonnou úpravu a pravidla funkce jednatele a jejího výkonu stanovené v zákoně o obchodních korporacích. Ujednání o výpovědi by se svým účinkem proto dotýkalo pouze závazků ze smlouvy o výkonu funkce a již nikoli trvání samotné funkce.
V případě, že si však jednatel a společnost možnost výpovědi smlouvy o výkonu funkce ve smlouvě nesjednají, je na dalším posouzení, jestli je i v tomto případě možné smlouvu jednostranně vypovědět. Vodítkem pro možný výklad je dle mého názoru ustanovení § 59 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, které odkazuje v otázkách práv a povinností mezi společností a jednatelem na občanský zákoník a jeho ustanovení o příkazu, ledaže by ze smlouvy o výkonu funkce anebo ze zákona o obchodních korporacích dále plynulo něco jiného.267 Občanský zákoník přitom výpověď příkazu výslovně upravuje a v ustanovení § 2440 odst. 1 uvádí, že příkazník může příkaz vypovědět nejdříve ke konci měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena.
Mám ovšem za to, že příslušné ustanovení občanského zákoníku o výpovědi příkazu nebude ve vztahu k výpovědi smlouvy o výkonu funkce přiléhavé. Připustit tuto aplikaci by dle mého názoru způsobilo zextenzivnění výkladu ustanovení § 59 odst. 1
267 S účinností od 1. ledna 2021 bude předmětné ustanovení odkazovat v další úpravě nikoli jen na zákon o obchodních korporacích, ale obecně na zákon, tj. jakýkoli jiný právní předpis.
zákona o obchodních korporacích o přiměřené aplikaci ustanovení občanského zákoníku o příkazu. Navíc se domnívám, že příslušná ustanovení občanského zákoníku působí podpůrně na úpravu vztahu mezi jednatelem a společností, avšak nikoli již na úpravu smlouvy o výkonu funkce, respektive na její ukončení. Mám rovněž za to, že připustit tento závěr by znamenalo riziko pro jednatele, že sjednané podmínky ve smlouvě o výkonu funkce, zejména pokud se týká odměňování, budou neočekávaně vypovězeny ze strany společnosti. V tomto závěru spatřuji rovněž riziko pro společnost, že jednatel neočekávaně vypoví své závazky, ke kterým se vůči společnosti ve smlouvě o výkonu funkce zavázal. Na možnost jednostranné výpovědi smlouvy o výkonu funkce v případě, že o této otázce smlouva mlčí, tedy pohlížím negativně.
Zajímavou odbornou diskuzi přinesla dále otázka skončení výkonu funkce a skončení pracovního poměru. Dle Vrajíka lze připustit jako relevantní aplikaci ustanovení § 52 zákoníku práce v případě, že dojde k odvolání jednatele z funkce se souběhovou pracovní smlouvou. Vliv existujícího pracovního poměru na výkon funkce jednatele, respektive odvolání z této funkce, je přitom konkrétně nutno spatřovat v tom, zda odvolání z funkce je v takovém případě možné i bez udání důvodu, respektive, zda se odvoláním z funkce aktivuje některý z výpovědních důvodů dle ustanovení § 52 zákoníku práce a případně který. Dle Vrajíka žádný z výpovědních důvodů prezentovaného ustanovení zákoníku práce na tento případ výslovně nepamatuje, a proto nelze vyloučit situace, že společnost sice jednatele z funkce odvolá, avšak jej bude muset nadále zaměstnávat, neboť právní řád neposkytuje důvod pracovní (manažerskou) smlouvu ukončit.268
Za přelomový lze v této otázce považovat rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterým ačkoli bylo potvrzeno, že lze manažerskou smlouvu podřídit režimu zákoníku práce, je nicméně nutno trvat na tom, že vztah mezi jednatelem a společností má i přes takové ujednání obchodněprávní charakter a výkon funkce nelze podřídit pracovněprávním předpisům absolutně. Zásadně se proto nelze (platně) odchýlit mimo jiné od pravidel obchodního zákoníku (zákona o obchodních korporacích) upravujících vznik a zánik výkonu funkce. K zániku funkce přitom Nejvyšší soud ČR výslovně konstatoval, že se ten „zásadně řídí ustanoveními obchodního zákoníku, bez ohledu na
„režim“ smlouvy o výkonu funkce (či souběžně uzavírané manažerské smlouvy)“269.
268 VRAJÍK, M. In HURYCHOVÁ, K., TRUBAČ, O., VRAJÍK, M. Odměňování exekutivy akciových společností. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, ISBN 978-80-7552-840-7. s. 247.
269 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.04.2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017.