Evropské harmonizační projekty. I Principy Evropského smluvního práva (PECL) obsahují pravidlo o zákazu uzavírání smluv na nekonečně dlouhou dobu; podle čl. 6-109 mohou strany smlouvu na dobu neurčitou vypovědět při dodržení přiměřené výpovědní doby. V komentáři A k tomuto ustanovení je toto pravidlo ztotožněno jako základní princip smluvního práva.181 Stejné pravidlo potvrzuje čl. III-1:109 odst. 2 návrhu Společného referenčního rámce (DCFR); používá přitom z tuzemského práva dobře známý výraz „závazek k trvalému a opakovanému plnění“ navzdory tomu, že z komentáře jasně plyne, že cíleno je na smlouvy na dobu neurčitou.182 Oficiální komentář z působnosti úpravy vyřazuje mj. smlouvy uzavírané na nepřiměřeně dlouhou dobu a celý problém bagatelizuje poukazem na úpravu výpovědi z vážného důvodu (obdobou § 314 BGB) a změny okolností.183 Pravidlo rovněž precizuje pojem přiměřenosti výpovědní doby odkazem na dosavadní délku trvání vztahu, investice podstoupenými stranami v rámci obligace a dokonce předpokládanou dobu potřebnou k tomu, aby nevypovídající strana našla náhradu za dosavadního smluvního partnera.184 Ačkoli čl. III.-1:109 DCFR přímo neupravuje případy rupture abusive, úrovní protekcionismu se mu zjevně blíží. Podle čl. III.-109 odst. 3 DCFR platí, že pokud si strany neujednají něco jiného, závazek se zrušuje s účinky ex nunc, aniž by tím byla dotčena práva již vzniklá, například právo na náhradu škody v případě vadného plnění. O tom, proč je tento přístup namístě, již byla řeč. Z jeho působnosti jsou ale zjevně paušálně vyloučeny závazky založené smlouvami na dobu určitou (čl. III.-3:510 DCFR), což představuje odklon od pojetí PECL, a nutno dodat, že odklon nežádoucí. Důvody, pro které je nepraktické obnovovat při terminaci stav před uzavřením smlouvy, platí pro dlouhodobé smlouvy obecně. Dlouhodobé závazky uzavřené na dobu určitou tak citelně chybí v katalogu případů v čl. III-3:511, které jsou z povinnosti na restituci vyňaty.
