Manageři a obchodní zástupci. Manageři a obchodní zástupci (pokud naplňují kvalifikační znaky zaměstnance), kteří vykonávají svou činnost pro zaměstnavatele na území několika států, a pravidelně tedy vyráží na pracovní cesty, mívají zpravidla v některém z těchto států i kancelář. Kancelář přitom pro tyto zaměstnance zpravidla představuje jakési středisko profesní činnosti, kde zaměstnanec organizuje svou činnost, dostává instrukce od zaměstnavatele a kam se vždy po skončení pracovních cest vrací. Existence kanceláře je přitom klíčovou indicií pro identifikaci obvyklého místa výkonu práce, zejména pokud nelze identifikovat místo, kde zaměstnanec obvykle vykonává práci – tedy v případě velmi častých pracovních cest. Za těchto okolností se tedy musí přistoupit k identifikaci místa, odkud zaměstnanec obvykle vykonává práci. Další významnou indicií je u těchto zaměstnanců celkový čas strávený výkonem práce v jednotlivých státech.219 Pokud tyto dvě indicie svědčí stejnému státu, pak je určení obvyklého místa výkonu práce zpravidla bezproblémové. Zajímavá otázka se však nabízí, pokud by tomu tak nebylo a zaměstnanec by např. v členském státě A strávil výkonem práce více než polovinu celkové pracovní doby, přičemž kancelář by měl v členském státě B. SDEU se k této otázce dosud nevyjádřil, neboť posuzoval situaci, kdy se jak indicie celkového času stráveného výkonem práce v jednotlivých státech, tak i indicie existence kanceláře vztahovaly ke stejnému členskému státu. Zdá se však, že se SDEU přiklonil k výkladu, a každý by se rozhodl žalovat část pohledávky, která na něj přešla podle jiné jurisdikční normy – v takovém případě by zde existovalo riziko vydání neslučitelných rozhodnutí u soudů různých členských států. Myslím si však, že by mělo toto riziko ustoupit připuštění přechodu jurisdikční ochrany u individuálních pracovních smluv, a to právě z důvodu výše uvedeného – předvídatelnosti všech potenciálních fór pro zaměstnavatele.
