Neplatnost lichevní smlouvy. Ustanovení § 1796 OZ výslovně stanovuje, že je smlouva, jejímž sjednáním dochazí k naplnění definičních znaků lichvy, neplatná. Jako takové vylučuje uvedené ustanovení aplikaci § 580 odst. 1 OZ v části, ve které podmiňuje závěr o neplatnosti právního jednání učiněného v rozporu se zákonem provedením testu smyslu a účelu zákona. Teleologický výklad porušeného ustanovení přichází totiž v úvahu jen tehdy, nestanovuje-li následek rozporu právního jednání se zákonem explicitně přímo tato ustanovení; 137 takové ustanovení (tzn. i § 1796 OZ) pak představuje lex specialis vůči generální klauzuli v § 580 odst. 1 OZ.138 Z dikce § 1796 OZ nevyplývá, zda má být lichevní smlouvy neplatná absolutně či relativně. Z hlediska úrovně ochrany, jaké se podle zákona dostává zneužitému, jde přitom o otázku zcela zásadní, neboť zatímco absolutně neplatná smlouva nepůsobí žádné účinky ex tunc bez dalšího a soud k její neplatnosti přihlédne z moci úřední,139 relativně neplatná smlouva strany zavazuje140 a je ponecháno na iniciativě strany, v jejíž prospěch je neplatnost smlouvy zákonem stanovena, zda se takové neplatnosti dovolá,141 přičemž toto její právo podléhá promlčení142. Z hlediska dopadů do právního postavení smluvních stran smlouvy je neméně zásadní, zda je lichevní smlouva neplatná v celku nebo jen částečně. Názory představitelů právní doktríny se různí, stejně jako metody přístupu k řešení uvedených problematických otázek.
