Obecná úprava odstoupení od smlouvy. Dle obecné úpravy odstoupení od smlouvy v § 2001 a násl. OZ platí, že strany smlouvy mohou od smlouvy o dílo odstoupit jen v těch případech, kdy tak stanoví smlouva nebo zákon. Od tohoto ustanovení se nelze dohodou stran odchýlit.93 Následující ustanovení § 2002 OZ má tzv. sankční povahu. Stanovuje možnost kte- rékoliv ze stran odstoupit od smlouvy, poruší-li druhá strana smlouvu podstatným způsobem (pro nepodstatné porušení smlouvy tedy od smlouvy odstoupit nelze). Podstatné porušení smlouvy je v zákoně formulováno tak, že se jedná o porušení povinnosti, o němž porušující strana již při uzavírání smlouvy věděla nebo vědět musela, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala. Pro ostatní případy stanovuje zákon vyvratitelnou právní domněnku, že se o pod- statné porušení nejedná.94 Prokázání, tedy důkazní břemeno, zda se jedná o pod- statné porušení leží na odstupující straně. Z formulace je jasné, že míra porušení musí být značná, nicméně konkrétní porušení se bude vždy posuzovat dle okolností případu. Xxxxxx k tomuto uvádí: „Podstatnost porušení přitom může vyplývat jak z obsahu a významu porušené povinnosti jako takové (některé povinnosti jsou v kon- textu závazku pouze vedlejší, méně důležité), tak případně i z intenzity porušení (podstatnost porušení nastává až od určitého rozsahu, ve kterém je povinnost po- rušena).“95 Zda se jedná o podstatné či nepodstatné porušení smlouvy zkoumal také Nejvyšší soud, přičemž dovodil, že: „nesjednají-li si strany ve smlouvě kritéria pro 92 XXXXXXXXX, X., cit. dílo, s. 95. 93 XXXXXX, X. cit. dílo, s. 204. 94 Viz § 2002 odst. 1 OZ 95 XXXXXX, X. In HULMÁK, M. a kol. cit. dílo, s. 1197. určení, kdy je vadné plnění podstatným či nepodstatným porušením smlouvy, je pro toto posouzení obvykle určující rozsah a charakter vad.“96 Možnost odstoupení od smlouvy je dále limitována tím, že k němu musí dojít bez zbytečného odkladu. Občanský zákoník ale neuvádí, od kdy se lhůta „bez zbyteč- ného odkladu“ počítá, lze však dovodit, že začne běžet od okamžiku, kdy se odstu- pující strana o porušení dozvěděla nebo dozvědět mohla. Spojením „bez zbyteč- ného odkladu“ se ve své rozhodovací praxi nejednou zabýval Nejvyšší soud. Uvedl, že „vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat. Jde však o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vy- mezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu,...
