Osobní vlastnictví bytů. Prvním právním předpisem úpravy vlastnictví bytů, jenž do našeho právního řádu zavádí tento nový institut, byl zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům (dále jen „zákon o osobním vlastnictví k bytům“). Tento zákon sice používal pojmu byt, ale sám jej nijak nedefinoval. Tato definice byla však obsažena v té době účinném zákoně č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, který jej definoval jako „místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky“. Jak je z této definice patrné, vymezení bytu je zde vázáno na veřejnoprávní rozhodnutí. Tento zákon vycházel z monistické koncepce a za předmět osobního vlastnictví zde byl považován pouze byt a společné části domu byly v osobním podílovém spoluvlastnictví vlastníků bytů. Zákon o osobním vlastnictví k bytům sice jako první umožňoval byt vlastnit, avšak současně stanovil velké množství omezujících podmínek pro vznik a trvání vlastnického práva.13 Například vlastnické právo bylo možno nabýt pouze k jednomu bytu, a to za předpokladu, že v domě byly prodány všechny byty, a vlastníkem příslušného bytu se mohla stát pouze fyzická osoba nebo manželé v bezpodílovém vlastnictví.14 Nebo převod bytů do osobního vlastnictví byl tehdy možný jen ze státního socialistického vlastnictví.15 Bytové potřeby byly proto uspokojovány v té době velmi rozšířenou formou družstevního nájmu a pak využíváním institutu osobního užívání bytu, který představoval větší rozsah oprávnění, a dokonce i levnější možnosti bydlení.16
