Právo na smluvní pokutu Vzorová ustanovení

Právo na smluvní pokutu. Zatímco předchozí kapitola byla zaměřená na problematické aspekty ujednání o smluvní pokutě, tato kapitola se bude zaobírat převážně otázkami, které se v souvislosti se smluvní pokutou projeví až po porušení zajišťované povinnosti. Právě v okamžiku, kdy dojde k porušení zajišťovaného závazku, vzniká oprávněné straně nárok na obdržení částky smluvní pokuty. Forma porušení povinnosti se vždy bude odvíjet od toho, jak byla zajišťovaná povinnost konstruována. Jestliže bylo výše vyloženo, že lze zajistit jakékoliv chování, ke kterému je povinný smluvně zavázán, poté i porušení zajišťované povinnosti může nastat nesplněním jakéhokoliv takovéhoto chování. V souladu s teoretickým pojednáním o zajištění závazků122 tak připadá v úvahu porušení ve všech čtyřech možných formách projevu lidské vůle – dare, facere, ommitere nebo pati. Pro občanskoprávní vztahy dispozitivně platí, že odpovědnost za porušení zajištěné povinnosti má v souladu s § 545 odst. 3 ObčZ subjektivní povahu, tedy že nemusí smluvní pokutu platit, jestliže k porušení povinnosti došlo bez jeho zavinění. Obchodní zákoník naproti tomu obsahuje v § 300 ObchZ pravidlo, podle kterého okolnosti vylučující odpovědnost nemají vliv na povinnost platit smluvní pokutu. Pomocí argumentu „a maiori ad minus“ je potom dovozováno, že vyloučení liberačních důvodů, resp. vyšší moci, znamená taktéž nemožnost aplikace subjektivní odpovědnosti z občanského zákoníku.123 Ustanovení dispozitivního § 300 ObchZ tak vlastně pro oblast obchodněprávních vztahů formuluje absolutní objektivní odpovědnost, tzn. odpovědnost za stav. Velice podrobně se k otázce přiměřenosti smluvní pokuty vyjadřuje odborná stať: XXXX, P.