Zajišťovací směnka. V obecné rovině představuje směnka platební nástroj. Podle právní úpravy obsažené v zákoně směnečném a šekovém192 se prostřednictvím směnky její výstavce buď sám zavazuje k zaplacení určité peněžité sumy při předložení směnky (směnka vlastní) nebo ve směnce pouze přikáže, aby za něho předloženou směnku vyplatil někdo jiný (směnka cizí). Ať již jde o směnku vlastní nebo cizí, jde její použití rozdělit do dvou skupin podle toho, jakou funkci má směnka v dané situaci plnit. O „platební směnku“ půjde v případě, kdy je směnka použita pouze jako alternativa k prostému hotovostnímu nebo bezhotovostnímu předání peněz. Jestliže však bude směnka užita tak, aby působila na zajištění určitého závazku, je možné ji nazývat „směnkou zajišťovací“. Přestože sama směnka představuje abstraktní cenný papír, bude vždy existovat určitá kauza, která dá vzniku směnky podnět. V případě směnky zajišťovací půjde o inominátní ujednání mezi výstavcem směnky a osobou, která od výstavce směnku převezme.193 Obsahem takové, zřejmě i konkludentní smlouvy bude vůle stran zajistit směnečným závazkem (vystavenou směnkou) jiný závazek. I po vystavení zajišťovací směnky přitom zůstává primárním cílem věřitele, aby dlužník svůj závazek řádně a včas splnil. Jestliže však takovýto dluh dlužníkem splněn není, má věřitel stále v záloze vystavenou směnku, jejímž prostřednictvím může svou pohledávku za dlužníkem uspokojit. Navíc i z pohledu uspokojení věřitele představuje zajišťovací směnka oproti běžnému soudnímu vymáhání pohledávky „jízdenku na rychlejší a pohodlnější cestu k majetku dlužníka zavázaného v příčinném vztahu“.194 192 Zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, v platném znění.
