PRÁVO NA VYPOŘÁDÁNÍ JAKO PRÁVO JEN DĚDICE ZÁKONNÉHO. Právo na vypořádání zásluh dědice lze uplatnit jen v případě „dědí-li se podle zákonné dědické posloupnosti“. Z toho plyne, že jen dědic zákonný má právo požadovat vypořádání a jen na ostatních dědicích zákonných.4, 5 Omezení použití tohoto institutu jen na dědění podle zá- konné dědické posloupnosti je zcela zřejmé a je zdůrazněno v důvodové zprávě.6 Nelze se proto ztotožnit s názorem, že právo na vypořádání má i dědic povolaný k dědění zůsta- vitelem závětí nebo dědickou smlouvou, neboť takovým výkladem je nalézáno právo způsobem contra legem.7 Není tedy možný ani zúžený výklad, podle kterého by dědic k dědění povolaný zůstavitelem mohl požadovat vypo- řádání jen na dědicích zákonných,8 bude-li se dědit jak podle testamentární, příp. smluvené dědické posloupnosti, tak podle posloupnosti intestátní. Z logického výkladu zá- konného textu, je zřejmé, že „dědicem“ a „ostatními dědici“ se rozumí dědici zákonní, z čehož plyne, že dědici opírající své dědické právo jen o závěť nebo dědickou smlouvu nemohou být oprávněnými dědici a také ani dědici, na nichž lze vypořá- dání požadovat.
