Právo rozhodné při neexistenci volby práva Vzorová ustanovení

Právo rozhodné při neexistenci volby práva. Ustanovení čl. 4 odst. 1 Římské úmluvy stanovuje, že: „V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno v souladu s článkem 3, se smlouva řídí právem země, s níž nejúžeji souvisí.“ Toto ustanovení zcela jasně zakotvuje jako obecnou zásadu určení rozhodného práva tzv. princip nejužšího spojení, rozhodným právem tak bude právo státu, k němuž má smlouva nejužší vztah. Za účelem zjištění, se kterým státem smlouva nejúžeji souvisí, je třeba zvážit všechny okolnosti, které by mohly mít význam pro správné zjištění takové souvislosti. Jak zmiňuje i Zpráva Xxxxxxxx - Xxxxxxx, nemusí jít však jen o okolnosti, které nastaly před uzavřením smlouvy89. Působnost obecné zásady uvedené v čl. 4 odst. 1 Římské úmluvy ale zásadně modifikují následující odstavce téhož článku. Z nich jsou pro úpravu mezinárodní kupní smlouvy významné jen odst. 2 a 590. Podle čl. 4 odst. 2 Římské úmluvy platí domněnka, že: „smlouva nejúžeji souvisí se zemí, v níž má strana, která je povinna poskytnout plnění příznačné pro smlouvu, v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště nebo v případě obchodní společnosti, sdružení nebo právnické osoby ústředí. Byla-li však smlouva uzavřena při výkonu povolání nebo při provozování živnostenské činnosti této strany, je danou zemí země, v níž se nachází hlavní provozovna, nebo má-li být v souladu s podmínkami smlouvy plněno v jiné než hlavní provozovně, je danou zemí země, v níž se nachází tato jiná provozovna.“ Princip nejužšího spojení je tedy do jisté míry upravován tzv. principem charakteristického plnění. Charakteristické plnění se zpravidla definuje jako plnění, za které má být placeno. Podle Xxxxxxxxxx je však takové vymezování kontroverzní a poukazuje na jeho složitost

Právo rozhodné při neexistenci volby práva. I Nařízení Řím I upravuje situaci, kdy si strany rozhodné právo nezvolily, a pro jednotlivé smluvní typy stanovuje jednotlivá navázání. V případě mezinárodní kupní smlouvy, jejíž strany si rozhodné právo, kterým se jejich závazkový vztah bude řídit, nezvolily, v čl. 4 odst. 1 písm. a) stanovuje, že v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno, se smlouva o koupi zboží řídí právem země, v níž má prodávající obvyklé bydliště. Kladně lze hodnotit, že rozdíl od Římské úmluvy Nařízení Řím I v čl. 19 určuje, co se rozumí obvyklým bydlištěm, ačkoliv někteří autoři poukazují na nedostatky použitého vyjádření112. Na rozdíl od Římské úmluvy již Nařízení Řím I neumožňuje štěpení práva, kterým se smlouva řídí, což je hodnoceno v zásadě pozitivně113. Štěpení je připuštěno de facto pouze tehdy, pokud jej strany provedou volbou práva, soud jej ale při její neexistenci nesmí provést a mezinárodní kupní smlouvu musí podřídit jen jednomu právnímu řádu. V praxi však může nastat situace, kdy na prvky jedné smlouvy lze pohlížet jako na jednotlivé smluvní typy, proto Nařízení Řím I stanovuje v čl. 4 odst. 2 subsidiární navázání, kritériem je v takovém případě charakteristické plnění. U mezinárodní kupní smlouvy, tak jak je vymezena v kapitole 1., však jeho uplatnění de facto nepřipadá v úvahu114. 113 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech