Rozhodné právo závazků ze spotřebitelských smluv Vzorová ustanovení

Rozhodné právo závazků ze spotřebitelských smluv. Pokud jsou definiční znaky spotřebitelské smlouvy uvedené v kapitolách 1.3.1 a 2 splněny, aplikuje se čl. 6 Řím I, který stanovuje, že spotřebitelská smlouva „se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště“,154 ke dni uzavření smlouvy.155 Tento článek ve svém důsledku deroguje základní pravidla uvedená v čl. 4 Řím I, pokud si strany nezvolily rozhodné právo. Cílem úpravy je chránit spotřebitele tím, že je aplikováno právo státu, v němž má spotřebitel obvyklé bydliště. Předpokládá se, že je pro spotřebitele jednodušší orientovat se v jeho domácím právu než právu cizího státu. Ragno upozorňuje na to, že použití právního řádu státu spotřebitele nemusí být pro spotřebitele vždy výhodné, zejména ve státech s nižší právní úpravou ochrany spotřebitele.156 Dalším možným řešením by mohla být aplikace toho práva, které by spotřebiteli poskytovalo velkorysejší ochranu.157 Ačkoli by spotřebitel získal silnou ochranu a podnikatel by se nemohl vyhnout spotřebitelské ochraně, skutečná aplikace takového práva by byla složitá.158 Přikláním se k aplikování práva státu spotřebitelova obvyklého bydliště, čímž je chráněno spotřebitelovo očekávání a je podporována jeho sebejistota v mezinárodních obchodech tím, že stojí na pevném základě kogentních norem, ze kterých ho ani volba práva nemůže sesadit.159 Znění čl. 6 Řím I v souvislosti s určováním rozhodného práva je nakonec více konzistentní s úpravou v Římské úmluvě. Původně bylo zamýšleno vyloučit možnost volby práva a navazovat pouze na právo členského státu obvyklého bydliště spotřebitele.160 Přijatá úprava se neomezuje jen na právo členského státu, nýbrž na právo jakéhokoli státu spotřebitelova obvyklého bydliště.