Systém pravomocí. V této kapitole se zaměřím na kategorizaci explicitně svěřených pravomocí, kterou LS nově provedla, neboť před jejím přijetím nebyl ve Smlouvách obsažen žádný komplexní katalog pravomocí Unie. Toto vymezení odráží dělbu pravomocí z pohledu míry zapojení Unie na přijímání právně závazných aktů. Lze říct, že články 2 až 6 SFEU obsahují určitý kompetenční řád, který rozděluje pravomoci (kompetence) na výlučné; sdílené; podpůrné, koordinační a doplňkové; jsou zde obsaženy i specifické pravomoci, které se týkají koordinace hospodářských politik a politik zaměstnanosti členských států (i), společné zahraniční a bezpečností politiky včetně postupného vymezení společné obranné politiky (ii), oblasti výzkumu, technologického rozvoje a vesmíru (iii), rozvojové spolupráce a humanitární pomoci (iv). Ustanovení o dělbě pravomocí v podstatě vycházejí z příslušných ustanovení Smlouvy o Ústavě schválených mezivládní konferencí v roce 2004. Tato ustanovení jsou zřetelně inspirována čl. 72 ZZ a směřují rovněž k přesnějšímu vymezení dělby pravomocí mezi Unii a členské státy.90 Nicméně lze zároveň říci, že systém pravomocí obsažený v článcích 2 až 6 SFEU příliš nezjednodušuje minulou právní úpravu. Systém „pouze“ usiluje o to, aby dosavadní pohled SD na dělbu pravomocí byl kodifikován ve smlouvách. Je nutno upozornit, že ke zjištění přesné věcné a funkční pravomoci orgánů Unie výše uvedené články nepostačují. Princip svěření je navázán zejména na jednotlivá ustanovení Smluv upravující pravomoci v čl. 26 až 222 SFEU (tzv. právní základ, který stanoví rovněž i cíl jednotlivé pravomoci), popř. na tzv. překlenovací články, a to zejména čl. 352 SFEU. „Ke zjištění všech parametrů pravomoci v konkrétní oblasti, která je zařazena do SFEU, je třeba zajistit průnik čl. 2 a článků 3 až 6 SFEU s články 26 až 222 SFEU a s dalšími články Smluv, které upravují meze a způsob výkonu pravomocí Unie obecně, zejména se zřetelem na nástroje svěřené jednotlivým orgánům Unie.“91
