Systém pravomocí pohledem Ústavního soudu. V nálezu Lisabon I se Ústavní soud musel vypořádat rovněž s napadenými ustanoveními čl. 2 odst. 1 SFEU a čl. 4 odst. 2 SFEU, neboť dle Senátu jsou tato ustanovení příznačná spíše pro federální státy s tím, že zavádí mj. kategorii výlučných pravomocí EU, která zahrnuje komplexní oblasti právní regulace. Navazující koncept sdílených pravomocí pak spolu s prý „ne zcela jasnými hranicemi tvorby norem sekundárního práva Unie otevírá dle Senátu prostor široké, předem obtížně identifikovatelné sféry unijní normotvorby, kde se implicitně, v souladu s prohlášením č. 17 připojeným ke Smlouvě, uplatňuje zásada přednosti unijního práva. Rozsah přenesení pravomocí tak může být podle názoru Senátu nahlížen ve sféře sdílených pravomocí z pohledu čl. 10a Ústavy jako předem ne zcela určitelný.“121 Ústavní soud odmítnul argumentaci Senátu, že LS nově zavádí kategorii výlučných pravomocí Unie, neboť jakkoli nebyly doposud výlučné pravomoci explicitně vyjmenovány v samostatném ustanovení, vyplývala tato kategorie pravomocí nejen z výkladu SD, ale rovněž i ze samotné SES122. A naopak hodnotí novou úpravu jako krok k větší jasnosti a přehlednosti, což je z ústavního vnitrostátního hlediska přínosné. Dále pak Ústavní soud rovněž odmítl tvrzení Senátu, že rozsah sdílených pravomocí je z pohledu čl. 10a Ústavy ne zcela určitelný, neboť dle jeho názoru toto tvrzení v podstatě pomíjí čl. 2 odst. 6 SFEU, podle kterého rozsah a způsob výkonu pravomocí určují ustanovení smluv týkajících se jednotlivých oblastí. Dále uvedl, že „čl. 4 odst. 2 Smlouvy o fungování EU (2c) citovaný Senátem tedy nezakládá nějakou neomezenou kompetenční klauzuli v oblasti sdílených pravomocí, ale jen deklaruje hlavní oblasti, kde se sdílené pravomoci projeví; každá jednotlivá pravomoc však musí být v každém případě specifikována v relevantní části příslušné smlouvy. Lze tedy říci, že Xxxxxxx o EU neobsahuje sdílené pravomoci na základě čl. 4 odst. 2 Smlouvy o fungování EU, ale na základě jednotlivých zvláštních smluvních ustanovení.“123 Ústavní soud následně konstatoval, že argumentace Senátu v podstatě pomíjí čl. 2 odst. 6 SFEU, podle kterého rozsah a způsob výkonu pravomocí Unie určují ustanovení Smluv týkající se jednotlivých oblastí, přičemž pokud není nějaká pravomoc výslovně označena jako výlučná nebo sdílená, zůstává plně v dispozici členskému státu dle zásady svěřených pravomocí. Pravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny, náležejí členským
Systém pravomocí pohledem Ústavního soudu