Výlučná pravomoc Vzorová ustanovení

Výlučná pravomoc. Další konflikt pravomocí k uzavírání mezinárodních smluv je třeba řešit na vertikální úrovni, tedy ve vztahu EU k členským státům. Rozlišujeme zde pravomoc výlučnou, sdílenou a podpůrnou (koordinační). Vymezení těchto druhů pravomoci vyplývá především z hlavy první, části první SFEU. V oblasti výlučné pravomoci je ustanovení již mnohokrát zmíněného článku 216 odst. 1 SFEU doplněno článkem 3 odst. 2 SFEU, který upravuje podmínky, za nichž je uzavření vnější smlouvy ve výlučné pravomoci EU. V otázce vzájemného vztahu těchto dvou ustanovení se lze přiklonit k názoru X. Xxxxxxx, tedy že je čl. 3 odst. 2 SFEU lex specialis ve vztahu k dříve jmenovanému článku. Ustanovení čl. 216 odst. 1 SFEU „je naopak širší a zahrnuje veškeré situace, kdy může být založena pravomoc Unie, aniž by však musela být výlučného charakteru“.54 Výlučná pravomoc (stejně jako pravomoc podpůrná) je postavena na konceptu konstituční (a priori) výlučnosti, podle něhož je členským státům jako takovým úplně zabráněno v dané oblasti jednat.55 Jejím právním základem je předně obecný výčet oblastí, v nichž EU disponuje výlučnou pravomocí podle čl. 3 odst. 1 SFEU. Těmi jsou 52 TÝČ, 2013, op. cit., str. 108 – 109.