Mezinárodní smlouvy uzavírané Evropskou unií
Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor právo a právní věda
Katedra mezinárodního a evropského práva
Diplomová práce
Mezinárodní smlouvy uzavírané Evropskou unií
Xxxxxxx Xxxxxxxxxx
2014/2015
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Mezinárodní smlouvy uzavírané Evropskou unií zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.
Xxxxxxx Xxxxxxxxxx
Ráda bych na tomto místě poděkovala zejména panu JUDr. Xxxxxx Xxxxxxxxxx, Ph. D., vedoucímu mé diplomové práce, za jeho vstřícnost a veškerou pomoc při zpracování této práce. Mé díky patří také panu JUDr. Xxxxx Xxxxxxxxx, Ph.D., řediteli Odboru komunitárního práva Ministerstva zahraničních věcí, za cenné rady a poskytnutí odborné literatury, která se stala pro tuto práci naprosto nezbytnou. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat svým nejbližším za jejich podporu, pochopení a trpělivost v průběhu celého mého studia.
Abstrakt
Cílem této diplomové práce je analyzovat problematiku mezinárodních smluv uzavíraných Evropskou unií a při využití příkladů z praxe a bohaté judikatury nastínit zde vznikající problémy i možný budoucí vývoj. Práce se proto uceleným způsobem zabývá mezinárodněprávní subjektivitou a pravomocemi EU, procesem sjednávání mezinárodních smluv a jejich závazností, možnými problémy i aplikačními konflikty či přímým účinkem a možnostmi jejich prosazování. Neboť se jedná o téma s výraznými prvky mezinárodního práva veřejného, je často brán v potaz také vliv norem tohoto právního systému.
Abstract
The aim of this thesis is to analyze the issues of international agreements concluded by the European Union and, by using practical examples and numerous judicial cases, to outline emerging problems and possible future development. Therefore, the thesis in a comprehensive manner deals with the international legal personality of the EU, the procedure of negotiating international agreements, their binding force, potential problems and application conflicts or direct effect and enforcement possibilities. As the topic involves some significant elements of international public law, the influence of rules contained therein is taken into account as well.
Klíčová slova
Evropská unie, mezinárodní smlouva, pravomoc, přímý účinek, smíšená dohoda, demokratický deficit, Lisabonská smlouva, SDEU, WTO.
Key words
European Union, international agreement, competence, direct effect, mixed agreement, democratic deficit, Lisbon Treaty, CJEU, WTO.
Obsah
1 Základní aspekty smluvního práva Evropské unie 10
1.1 Mezinárodní smlouvy a subjekty způsobilé k jejich uzavírání 10
1.1.1 Mezinárodněprávní subjektivita Evropské unie 11
1.2 Mezinárodní smlouva jako pramen práva Evropské unie 12
1.3 Mezinárodní smlouva jako nástroj vnějších vztahů unijního práva 14
1.4 Pravomoc EU k uzavírání mezinárodních smluv 16
1.4.3 Pravomoc stanovená v právně závazném aktu EU 19
1.4.4 Pravomoc vyplývající z ovlivnění společných pravidel 19
1.4.6 Sdílená a podpůrná pravomoc 21
2 Postup při sjednávání vnějších smluv 24
2.1 Obecný postup sjednávání vnějších smluv Evropskou unií 24
2.1.1 Proces sjednávání vnější smlouvy 25
2.1 2 Podpis a uzavření vnější smlouvy 25
2.2 Zvláštní postupy sjednávání vnějších smluv Evropskou unií 27
2.2.1 Dohody o systému směnných kurzů eura 27
2.2.2 Dohody v rámci společné obchodní politiky 28
2.2.3 Dohody v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky 29
2.3 Demokratický deficit v oblasti uzavírání vnějších smluv 29
3.1 Závaznost vnějších smluv pro EU 34
3.2 Závaznost vnějších smluv pro členské státy 36
3.3 Závaznost smíšených dohod 38
3.3.1 Odpovědnost ze smíšených dohod 40
3.3.2 Odpovědnost EU z mezinárodních smluv v rámci WTO 42
4 Problematika přednosti a přímého účinku vnějších smluv 44
4.1 Konflikt vnější smlouvy s primárním či sekundárním právem 44
4.2 Konflikt vnější smlouvy s mezinárodní smlouvou uzavřenou členským státem46
4.3 Přímý účinek a postavení jednotlivce v oblasti vnějších smluv 51
5 Prosazování mezinárodních smluv 55
5.1 Prosazování mezinárodních smluv vůči členským státům 55
5.2.2 Řízení o předběžné otázce 56
5.2.3 Přezkum legality legislativních aktů 56
5.2.4 Řízení o porušení povinnosti členským státem 58
5.3 Prosazování mezinárodních smluv vůči třetím státům 58
Monografie, publikace, sborníky a odborné články 64
Dokumenty a právní předpisy 66
Seznam používaných zkratek
ČR | Česká republika |
ECB | Evropská centrální banka |
EHS | Evropské hospodářské společenství |
EP | Evropský parlament |
ES | Evropské společenství |
ESAE | Evropské společenství atomové energie |
EU | Evropská unie |
EÚLP | Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod |
OSN | Organizace spojených národů |
SBOP | Společná bezpečnostní a obranná politika |
SDEU | Soudní dvůr Evropská unie |
SEU | Smlouva o Evropské unii |
SFEU | Smlouva o fungování Evropské unie |
SOP | Společná obchodní politika |
SZBP | Společná zahraniční a bezpečnostní politika |
WTO | Světová obchodní organizace |
Úvod
Evropská unie je v dnešní době jedním z nejvýznamnějších aktérů na poli mezinárodních vztahů. I přes svůj jedinečný charakter vznikla stejně jako ostatní mezinárodní organizace smlouvou uzavřenou mezi členskými státy. Je tak způsobilá uzavírat mezinárodní smlouvy a stanovovat právně závazná pravidla pro sebe, své členy i další subjekty mezinárodního práva. Mezinárodněprávní subjektivitu Evropské unie nicméně výslovně zakotvila až Lisabonská smlouva, která vstoupila v platnost roku 2009. Díky ní byl setřen rozdíl mezi Evropským společenstvím a Evropskou unií a s tím související nejednota v oblasti sjednávání mezinárodních smluv. Co se týče práva EU, patří mezinárodní smlouvy uzavírané Evropskou unií, spolu s dalšími oblastmi, jako je zastoupení Unie ve třetích zemích či spolupráce s dalšími mezinárodními organizacemi, do oblasti vnější činnosti Unie.
Mezinárodní smlouvy již od pradávna patří k základním pramenům mezinárodního práva a jsou i důležitým pramenem práva unijního. Problematika uzavírání mezinárodních smluv Evropskou unií tak představuje nanejvýše aktuální téma, a to nejen s přihlédnutím k množství sjednaných smluv, ale i k jejich vlivu na rozličné sféry celosvětových vztahů, jednotlivé státy a mnohdy i na jednotlivce, byť posledně jmenovaní většinou nejsou považováni za subjekty mezinárodního práva. Zajímavé jsou rovněž změny provedené Lisabonskou smlouvou, které lze nyní, po více než pěti letech její platnosti, poměrně dobře sledovat a hodnotit.
Ve své diplomové práci se zabývám právě problematikou mezinárodních smluv uzavíraných EU. Vedla mě k tomu nejen již zmíněná aktuálnost a poutavost tématu, ale i studijní pobyt na dánské Aarhuské univerzitě a pracovní stáže na Ministerstvu průmyslu a obchodu a Ministerstvu zahraničních věcí, kde jsem se věnovala především právu Evropské unie a právu mezinárodnímu. Právě poznatky a zkušenosti zde nabyté bych ráda při psaní zúročila.
Cílem této diplomové práce je uceleným způsobem přiblížit problematiku mezinárodních smluv v rámci unijního práva a objasnit ji nejen v teoretické rovině, ale i na konkrétních příkladech a judikatuře. Dalším dílčím cílem je pak nástin právních a institucionálních problémů v příslušné oblasti a také nástin možného budoucího
Struktura textu je rozvržena do šesti kapitol, ty se dále člení na podkapitoly a oddíly. Začátek práce je věnován mezinárodním smlouvám obecně a jejich místu v systému unijního práva, především však pravomoci EU k uzavírání těchto smluv. Krátce je nastíněna i otázka smíšených dohod. Druhá kapitola se zaměřuje na postup při sjednávání mezinárodních smluv a jeho institucionální zabezpečení. Otevřen je navíc poměrně diskutovaný problém demokratického deficitu EU. Ve třetí kapitole je rozebrána závaznost mezinárodních smluv sjednaných Evropskou unií jak pro EU samotnou, tak pro členské státy. Problematikou závaznosti smíšených dohod je navíc navázáno na první kapitolu. Poté se práce zabývá řešením aplikačních konfliktů těchto smluv, jejich účinky a způsoby prosazování. Zde je popsáno jak prosazování smluv z hlediska práva unijního, tak z pohledu mezinárodního práva veřejného.
V podmínkách české právní vědy se vnějšími vztahy EU, uzavíráním mezinárodních smluv v této oblasti a jejich vlivem na národní právní řády zabývá především Xxxxx Xxxxxxx z Univerzity Karlovy v Praze, z brněnské Masarykovy univerzity pak Xxxxxxxx Xxx. Čerpat budu nicméně nejen z děl českých autorů, ale i z bohaté literatury zahraniční. Vzhledem ke změnám, které přinesla Lisabonská smlouva, pak z důvodu časté neaktuálnosti odborné literatury využiji odborné články a rozmanité elektronické zdroje. Dalším pramenem, který nesmím opomenout, bude četná judikatura SDEU v této oblasti. Ta je mimořádně důležitá, neboť z ní často vychází a logicky na ni navazuje úprava obsažená v normách primárního práva.
Než přistoupím k analýze pravomoci EU k uzavírání mezinárodních smluv a dalším navazujícím právním otázkám, je třeba nejprve pochopit, co vůbec mezinárodní smlouvou rozumíme, zda je EU způsobilá tyto smlouvy uzavírat, popř. jak se takové právní nástroje v legislativě EU projevují a kam je lze zařadit. Právě na tyto otázky odpovídá první kapitola.
1 Základní aspekty smluvního práva Evropské unie
1.1 Mezinárodní smlouvy a subjekty způsobilé k jejich uzavírání
Mezinárodní smlouva je jedním z nejvýznamnějších pramenů mezinárodního práva1 a představuje prakticky jediný způsob, jakým mohou státy mezi sebou úmyslně a vědomě vytvářet právní závazky. Mezinárodní smlouvou obecně rozumí většina autorů právně závaznou dohodu se zamýšlenými právními účinky, uzavřenou mezi dvěma nebo více subjekty mezinárodního práva, které disponují způsobilostí k uzavírání mezinárodních smluv.2
Smluvní právo je upraveno na třech úrovních, a to na úrovni vnitrostátní, unijní a mezinárodní. Na vnitrostátní úrovni je zakotven především způsob sjednávání smluv příslušnými orgány, jejich schvalování a místo v právním řádu.3 V mezinárodním právu je sjednávání mezinárodních smluv kodifikováno Vídeňskou úmluvou o smluvním právu z roku 1969, která fakticky zakotvuje dosavadní obyčejové právo. Podle zde obsaženého výkladového ustanovení je mezinárodní smlouvou „mezinárodní dohoda uzavřená mezi státy písemnou formou, řídící se mezinárodním právem, sepsaná v jediné nebo ve dvou či více souvisících listinách, ať je její název jakýkoliv“.4
I když se uvedená definice vztahuje pouze na státy, nejsou to jediné subjekty, které mohou mezinárodní smlouvy uzavírat. Tuto způsobilost mají totiž i mezinárodní organizace a další zvláštní entity (v některých případech např. povstalecká hnutí). To potvrzuje i dosud neplatná Vídeňská úmluva z roku 1986, která do jinak naprosto
1 Již tradičně se v otázce pramenů mezinárodního práva vychází z čl. 38 Statutu Mezinárodního soudního dvora, který v prvním odstavci obsahuje „neoficiální“ výčet pramenů mezinárodního práva, ze kterých vychází příslušnost soudu. Na prvním místě jsou jmenovány právě mezinárodní smlouvy. Pozn.: byť je pojem „mezinárodní právo“ značně nepřesný, bude v této diplomové práci používán jako synonymum mezinárodního práva veřejného.
2 XXXXX, Xxxxxx. Textbook on International law. Vyd. 6. Oxford: Oxford University Press, 2007, str. 53 – 54.
3 XXX, Xxxxxxxx. Mezinárodní, české a unijní právo mezinárodních smluv. Vyd. 1. Brno: Masarykova
univerzita, 2013, str. 17.
4 Čl. 2 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva zahraničních věcí č. 15/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu ze dne 23. 5. 1969 (dále „ Vídeňská úmluva z roku 1969“).
shodné definice mezinárodních smluv zahrnuje i smlouvy mezi státy a mezinárodními organizacemi a mezi mezinárodními organizacemi navzájem.5
Jak již bylo zmíněno v úvodu, mezinárodní organizací je i Evropská unie.6 Ne všechny takové subjekty však mají mezinárodněprávní subjektivitu. Některé totiž pouze upravují činnost svých členů, aniž by aktivněji vystupovaly na mezinárodním poli. Právě touto otázkou se budeme zabývat v následujícím oddíle.
1.1.1 Mezinárodněprávní subjektivita Evropské unie
Subjektem mezinárodního práva se rozumí jednotka či entita, která je podle mezinárodního práva veřejného způsobilá být nositelem práv a povinností.7 EU má tuto způsobilost nejen z hlediska práva mezinárodního, ale i podle práva unijního.
I přes svůj supranacionální charakter a téměř federativní uspořádání vznikla EU tak, že jí byly členskými státy svěřeny určité pravomoci.8 Její subjektivita je tedy stejně jako u ostatních mezinárodních organizací odvozená od jednotlivých států. EU vznikla smlouvou uzavřenou mezi členskými státy, má vlastní orgány, dávno byla navíc splněna i podmínka uznání mezinárodním společenstvím, což dokládá například výkon práva diplomacie.9 Sama mezinárodněprávní subjektivita z pohledu práva mezinárodního však většinou neobstojí.
Ke konkrétnímu vymezení mezinárodněprávní subjektivity Evropské unie, popř. stanovení jejích podmínek a mantinelů, tedy slouží ustanovení v právu EU. Výchozím je zde čl. 47 SEU, podle kterého „má Unie právní subjektivitu“. Právní subjektivita Evropského hospodářského společenství byla přitom zakotvena již ve Smlouvě o založení EHS.10 Soudním dvorem bylo následně potvrzeno, že „v oblasti vnějších vztahů Společenství požívá způsobilosti vstupovat do mezinárodních závazků ve všech oblastech vymezených v části první Smlouvy“.11
5 Čl. 2 odst. 1 písm. a) Úmluvy o smluvním právu mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi ze dne 21. 3. 1986 (dále „Vídeňská úmluva z roku 1986.“)
6 ES bylo mezinárodním společenstvím uznáno za mezinárodní organizaci roku 1986 ve Vídni. Srov. XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. Vyd. 1. Praha: C. H. Xxxx, 2010, str. 71.
7 XXXXX, op. cit., str. 141.
8 Čl. 1 Smlouvy o Evropské unii.
9 SVOBODA, 2010, op. cit., str. 15 – 17.
10 Čl. 210 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství.
11 Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 1976 ve věci Xxxxxxxx Xxxxxx a další, č. 3, 4 a 6-76.
Vnitřní subjektivitu, tedy postavení EU na území členských států, pak vymezuje čl.
335 SFEU.12 Před přijetím Lisabonské smlouvy nicméně situace tak jasná nebyla. Zatímco Evropskému společenství mezinárodněprávní subjektivita přiznána byla, a to jak podle mezinárodního práva, tak podle vnitrostátního práva členských států,13 Evropská unie, tedy 2. a 3. pilíř, měla před přijetím Lisabonské smlouvy nikoli nadstátní, ale mezistátní povahu, a členské státy si tak své rozhodovací pravomoci ponechaly. Podle většinového názoru tak tehdejší EU právní subjektivitu neměla.14
Další otázkou, kterou je třeba vyjasnit, je způsobilost Evropské unie uzavírat mezinárodní smlouvy. Nejobecnější úpravu obsahuje již zmíněná Vídeňská úmluva z roku 1986, podle které se „způsobilost mezinárodní organizace uzavírat mezinárodní smlouvy řídí pravidly dané organizace“.15 Pokud jde o EU, ta není pouhým souborem států, ale samostatná entita s právní subjektivitou, a může tak jednat pouze v těch oblastech, kde jí členské státy svěřily pravomoc. Jestliže jí však byla takto pravomoc svěřena (pravomoc výlučná),16 členské státy již nemohou na daném poli mezinárodních vztahů jednat.17 Způsobilost EU uzavírat mezinárodní smlouvy tedy odpovídá na otázku, zda EU v dané oblasti právně zavazuje i své členské státy. Je třeba dodat, že členským státům tento koncept neubírá z jejich suverenity a samostatnosti.
1.2 Mezinárodní smlouva jako pramen práva Evropské unie
Základní kategorizace norem unijního práva je výchozím bodem pro určení, kterými smlouvami se bude práce převážně zabývat. Na prvním místě ve výčtu pramenů práva EU je tak třeba jmenovat primární právo. To má mezinárodněprávní povahu a je tvořeno zakládacími smlouvami uzavřenými mezi členskými státy. Jsou to zejména Smlouva
12 Čl. 335 Smlouvy o fungování EU. Unie má podle tohoto ustanovení „v každém z členských států nejširší způsobilost k právům a právním úkonům, jakou jejich vnitrostátní právo přiznává právnickým osobám“.
13 Čl. 281 a 282 Smlouvy o založení Evropského společenství.
14 XXXXXXXXX, Xxx; XXXXX, Xxxxxx; XXX, Xxxxx. Lisabonská smlouva – nový rámec pro mezinárodně právní postavení Evropské unie a její vnější činnosti. XXX.xx [online]. Současná Evropa, Praha: Oeconomica, 2010, roč. 15, č. 2, str. 5 [cit. 5. 1. 2015].
15 Čl. 6 Vídeňské úmluvy z roku 1986.
16 Problematikou pravomocí EU se bude zabývat podkapitola 1.4.
17 XXXXXX, Xxxxxx. Close encounters of the Third Kind: The Interface between the EU and International Law after the Treaty of Lisbon. XXXXX.xx [online]. Stockholm: Swedish Institute for European Policy Studies, 2013, str. 20 - 21 [cit. 5. 1. 2015].
o EU, Smlouva o fungování EU a Smlouva o založení ESAE, které tvoří základ vzniku a fungování EU. Nejsou však založeny na zásadě svrchované rovnosti států, nýbrž vytváří autonomní právní řád, a tak se od klasických mezinárodních smluv poněkud liší.18
Dalším z pramenů je právo sekundární, tvořené právními akty unie vycházejícími z práva primárního. Patří sem nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Obecné zásady unijního práva, které mají většinou soudní původ a jsou to typicky zásady společné vnitrostátním právním předpisům, pak tvoří třetí, neméně důležitou skupinu.19 Čtvrtou kategorií jsou mezinárodní smlouvy uzavírané EU se třetími státy či
s mezinárodními organizacemi. Jsou nazývány rovněž dohody či tzv. vnější smlouvy20 a právě tomuto právnímu instrumentu se budeme nadále věnovat. Nutno poznamenat, že obecně řečeno lze mezinárodními smlouvami rozumět kromě zmíněných smluv z oblasti primárního práva rovněž subsidiární smlouvy (tzv. úmluvy) uzavírané mezi členskými státy navzájem – v minulosti to byla například Bruselská úmluva o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí ve věcech civilních a obchodních (dnes má formu nařízení Brusel I), nebo smlouvy uzavírané mezi EU a členským státem, jako je tomu v případě dohody mezi Dánskem a EU, která rozšiřuje nařízení Brusel I na Dánsko. Těmito smluvními typy se ovšem z důvodu omezeného rozsahu práce zabývat nebude.
Jak je to však s hierarchií norem unijního práva? Kam lze v tomto systému vnější smlouvy zařadit? Právo sekundární musí být přirozeně v souladu nejen s právem primárním, ale i s vnějšími smlouvami. Vztah mezi právem primárním a vnějšími smlouvami je nicméně takový, že primární právo včetně obecných zásad je na vrcholku pomyslné pyramidy, zatímco vnější smlouvy Unie leží mezi právem primárním (musí s ním být v souladu) a právem sekundárním.21 Přednost primárního práva vyplývá také ze Smlouvy o fungování Evropské unie, která zakotvuje předběžnou kontrolu
18 TÝČ, 2013, op. cit., str. 104.
19 Nepsané prameny evropského práva: subsidiární právo. XXX-XXX.XXXXXX.xx [online]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 9. 1. 2015].
20 V této práci bude většinou pro označení daných smluv používán právě pojem “vnější smlouvy”. Pokud však z textu nevyplyne opak, pojem „mezinárodní smlouvy“ či „dohody“ je zamýšlen jako synonymum smluv vnějších.
21 XXXXXXX, Xxxxxx; TÝČ, Xxxxxxxx; XXXXXXXXXX, Xxxx; XXXXXXXX, Xxxxx; SEHNÁLEK, Xxxxx. Právo
Evropské unie. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013, str. 57.
slučitelnosti vnějších smluv se zakládacími smlouvami.22 Již v roce 1975 navíc Soudní dvůr výslovně uznal, že vnější smlouvy mohou být za účelem následného přezkumu jejich souladu se zakládacími smlouvami podrobeny postupu podle dnešního čl. 263 SFEU.23 Nadřazenost nad sekundárním právem naopak vyplývá zejména z čl. 216 odst. 2 SFEU, podle něhož jsou vnější smlouvy závazné pro orgány Unie i pro členské státy. Unijní orgán tudíž nemůže přijmout žádný sekundární akt, který by takové smlouvě odporoval.
1.3 Mezinárodní smlouva jako nástroj vnějších vztahů unijního práva
Než se zaměříme na konkrétní právní úpravu, položme si otázku, co lze pod pojmem vnějších vztahů EU vůbec rozumět. X. Xxxxxxx je definuje jako „souhrn právních vztahů EU a ESAE ke třetím státům a mezinárodním organizacím, a to v rozsahu vnějších pravomocí“.24 Pojem „vnější vztahy“ se v právu EU nicméně vyskytuje velice zřídka, primární právo častěji používá označení „vnější činnosti Unie“.25 Je však zřejmé, že tzv. vnější vztahy jsou pojmem širším, zahrnují totiž i pasivní právní skutečnosti, které nelze zařadit mezi činnosti, typicky neuznání existence údajné mezinárodněprávní subjektivity vznikajícího státu.26
Komplexně vymezit systematiku jednotlivých složek vnějších vztahů EU ovšem není snadné, neboť právní úprava je značně rozdrobená. Zatímco SEU obsahuje úpravu politiky sousedství, společné zahraniční a bezpečnostní politiky a její zvláštní část, společnou bezpečnostní a obrannou politiku,27 SFEU upravuje prakticky všechny ostatní vnější politiky – společnou obchodní politiku, spolupráci se třetími zeměmi a humanitární pomoc, hospodářské sankce, politiku přidružení, vztahy s mezinárodními
22 Čl. 218 odst. 11 SFEU: „Členský stát, Evropský parlament, Rada nebo Komise si mohou vyžádat posudek Soudního dvora o slučitelnosti zamýšlené dohody se Smlouvami. Je-li posudek Soudního dvora odmítavý, nemůže zamýšlená dohoda vstoupit v platnost, pokud nedojde ke změně dohody nebo ke změně Smluv.”
23 Stanovisko Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1975, věc 1/75.
24 SVOBODA, 2010, op. cit., str. 3.
25 Oba pojmy zároveň se vyskytují v čl. 18 odst. 4 SEU.
26 SVOBODA, 2010, op. cit., str. 3.
27 Politika sousedství čl. 8 SEU, SZBP čl. 23 – 41 SEU, SBOP čl. 42 – 46 SEU.
organizacemi a další.28 Co je však důležité, patří sem také uzavírání vnějších smluv. Nutno podotknout, že i politiky obsažené ve SFEU (resp. všechny podle části páté SFEU) se řídí obecnými ustanoveními podle čl. 21 – 22 SEU.
V mezích pravomocí, které jí byly svěřeny členskými státy, pak Unie vhodnými prostředky sleduje své cíle ve vztazích s okolním světem.29 Těmi jsou podle čl. 3 odst. 5 SEU podpora hodnot a zájmů EU, ochrana občanů, udržování míru a bezpečnosti, ochrana lidských práv atd. Tyto obecné cíle jsou doplňovány cíly specifickými, obsaženými v čl. 21 odst. 2 SEU. Obecná ustanovení o vnější činnosti unie dále vymezují zásady, na nichž spočívá činnost Unie na mezinárodní scéně.30
Vnější smlouvy, tedy mezinárodní smlouvy, které EU sjednává v rámci svých pravomocí s dalšími subjekty mezinárodního práva veřejného, jsou v unijním právu upraveny v hlavě páté, části páté SFEU. 31 Důležitý je zde zejména čl. 216 odst. 1, podle něhož „Unie může uzavřít dohodu s jednou nebo více třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi“, a který dále stanoví podmínky uzavírání vnějších smluv a jejich závaznost. Neméně důležitý čl. 218 pak stanoví postup při jejich sjednávání.32 Příčinou častých nejasností v oblasti uzavírání vnějších smluv Evropskou unií přitom je zejména jejich dvojaký charakter – tyto mezinárodní smlouvy totiž tvoří součást mezinárodního práva veřejného i práva unijního. Soudní dvůr ve známém rozsudku Haegeman potvrdil, že je mezinárodní smlouva od svého vstupu v platnost nedílnou součástí komunitárního (dnes unijního) práva.33 Tato skutečnost pak implikuje závaznost vnější smlouvy, její nadřazenost sekundárnímu právu, pravomoc SDEU při výkladu a aplikaci smlouvy, a může znamenat i přímý účinek smlouvy.34
28 SOP čl. 206 – 207 SFEU, spolupráce se třetími zeměmi a humanitární pomoc čl. 208 – 214 SFEU, hospodářské sankce čl. 75 SFEU, politika přidružení čl. 217 SFEU, vztahy s mezinárodními organizacemi čl. 220 SFEU.
29 Čl. 3 odst. 6 SEU.
30 Čl. 21 odst. 1 SEU: „Činnost Unie na mezinárodní scéně spočívá na zásadách, které se uplatnily při jejím založení, jejím rozvoji a jejím rozšiřování a které hodlá podporovat v ostatním světě: demokracie, právní stát, univerzálnost a nedělitelnost lidských práv a základních svobod, úcta k lidské důstojnosti, zásady rovnosti a solidarity a dodržování zásad Charty Organizace spojených národů a mezinárodního práva.“
31 XXXXXXXX, Xxxxxx. Způsoby přímé realizace závazků z tzv. vnějších smluv sjednaných v rámci EU v
právním řádu ČR. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí, 2013, str. 7.
32 Touto problematikou se bude podrobně zabývat druhá kapitola.
33 Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. dubna 1974 ve věci R. a X. Xxxxxxxx vs. Belgie, č. 181/73.
34 XXXXXXX, Xxxxx. Právní problémy tzv. vnějších smluv Evropské unie. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2009, str. 40.
Na závěr této kapitoly se však vraťme k čl. 216 odst. 1 SFEU. K charakteru tohoto ustanovení se totiž vyjadřoval i český Ústavní soud. Ve svém nálezu konstatuje, že čl. 216 není kompetenční normou, ale pravomoci pro uzavření vnější smlouvy jsou definovány především konkrétními ustanoveními samotné SFEU.35 Pro uzavření vnější smlouvy tedy sám o sobě nestačí, k tomu jsou třeba další ustanovení práva EU, která jej doplňují. Za pozornost stojí i část nálezu, v níž Ústavní soud upozorňuje na mimořádnou vágnost daného ustanovení.36
1.4 Pravomoc EU k uzavírání mezinárodních smluv
Jak bylo výše zmíněno, Evropská unie jakožto mezinárodní organizace disponuje pouze pravomocemi odvozenými od členských států. Chybí jí tudíž všeobecná pravomoc vstupovat do mezinárodněprávních závazků a nemůže si samovolně tyto pravomoci vytvářet či rozšiřovat. Má tedy pouze ty pravomoci, které jí byly svěřeny členskými státy. 37 Zásada svěřených pravomocí je potvrzena i tzv. prohlášením o právní subjektivitě, podle kterého „skutečnost, že Evropská unie má právní subjektivitu, Unii v žádném případě neopravňuje k přijímání právních předpisů nebo k jednání v oblastech mimo pravomoci, které byly Unii svěřeny členskými státy ve Smlouvách“.38
Přestože je dnešní úprava pravomocí k uzavírání vnějších smluv zcela nová, nevznikla sama od sebe. Stejně jako mnohé další změny provedené Lisabonskou smlouvou je tato spíše povahy evoluční než revoluční a vychází především z bohaté judikatury SDEU. Jedním z pomyslných vrcholů v procesu vymezení pravomocí tak, jak je dnes známe, byl nicméně Konvent o budoucnosti Evropy, svolaný tzv. Laekenskou deklarací. Právě ta volala po lepším rozdělení a vymezení unijních pravomocí s důrazem
35 Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 19/08, bod 183.
36 Tamtéž, bod 186.
37 Čl. 5 odst. 2 SEU říká, že „podle zásady svěření pravomocí jedná Unie pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách členskými státy pro dosažení cílů stanovených ve Smlouvách. Pravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny, náležejí členským státům”.
38 Prohlášení o právní subjektivitě Evropské unie, připojené k závěrečnému aktu mezivládní konference, která přijala Lisabonskou smlouvu, podepsanou dne 13. prosince 2007.
na potřebu definovat rozdílné druhy pravomocí. Zabývala se také problémem, jak zajistit, aby toto nové vymezení nevedlo k postupnému rozšiřování pravomocí EU.39
Současným základem pro vymezení pravomocí je čl. 216 odst. 1 SFEU, který stanoví čtyři situace, v nichž může EU uzavírat vnější smlouvy.40 Ty budou postupně popsány v následujících oddílech. Poté se bude práce věnovat problematice uzavírání mezinárodních smluv v kontextu pravomocí výlučných a sdílených.
1.4.1 Výslovná pravomoc
Tento typ pravomoci přichází v úvahu, „stanoví-li tak Smlouvy“, tedy pokud existuje kromě obecného čl. 216/1 SFEU ještě jiný specifický hmotněprávní základ primárního práva, který danou konkrétní pravomoc předvídá.41 Zakládací smlouvy obsahují těchto zvláštních případů pravomoci velké množství. Jsou to tedy:
- podle čl. 8 SEU vnější smlouvy v oblasti politiky sousedství,
- podle čl. 37 SEU vnější smlouvy v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky,
- podle čl. 191 SFEU vnější smlouvy v oblasti životního prostředí,
- podle čl. 207 SFEU vnější smlouvy v oblasti společné obchodní politiky,
- podle čl. 209 SFEU vnější smlouvy v oblasti rozvojové spolupráce,
- podle čl. 212 SFEU vnější smlouvy v oblasti hospodářské, finanční a technické spolupráce s třetími zeměmi,
- podle čl. 214 SFEU vnější smlouvy v oblasti humanitární pomoci,
- podle čl. 217 SFEU dohody o přidružení s jednou nebo více třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi,
- podle čl. 219 SFEU vnější smlouvy v oblasti směnných kurzů eura ve vztahu k měnám třetích států,
39 Laekenská deklarace o budoucnosti Evropské unie přijatá na zasedání Evropské rady 14. – 15. prosince 2001, str. 21 – 22.
40 Podle tohoto ustanovení „Unie může uzavřít dohodu s jednou nebo více třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi, stanoví-li tak Smlouvy nebo je-li uzavření dohody buď nezbytné k dosažení cílů stanovených Smlouvami v rámci politik Unie, nebo je stanoveno právně závazným aktem Unie, nebo se může dotknout společných pravidel či změnit jejich oblast působnosti”.
41 XXXXXXX, Xxxxx. Vnější smlouvy EU po Lisabonské smlouvě a české právo. XXX-XXXX.xx [online] Acta Universitatis Carolinae - Iuridica 3/2010: Vybrané teoretické problémy evropského práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy, Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2010, str. 36 [cit. 5. 1. 2015].
- podle čl. 220 SFEU vnější smlouvy v oblasti vztahů EU s mezinárodními organizacemi a třetími zeměmi,
- podle čl. 221 SFEU vnější smlouvy v oblasti diplomatického zastoupení EU ve třetích zemích a při mezinárodních organizacích.
Příkladem vnější smlouvy uzavřené v rámci výslovné pravomoci může být např. Dohoda o partnerství a spolupráci, kterou se zakládá partnerství mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně jedné a Moldavskou republikou na straně druhé. Ta patří do politiky sousedství a jejím cílem je mj. podporovat obchod, investice, harmonické hospodářské vztahy či spolupracovat v sociální či kulturní oblasti.42
1.4.2 Implicitní pravomoc
Implicitní (nevýslovnou) pravomocí EU disponuje, „je-li uzavření dohody nezbytné k dosažení cílů stanovených Smlouvami v rámci politik Unie“.43 Článek 216 SFEU zde navazuje na ustanovení čl. 352 odst. 1 SFEU, které umožňuje Unii přijmout vhodná opatření, „ukáže-li se, že k dosažení některého z cílů stanovených Smlouvami je nezbytná určitá činnost Unie v rámci politik vymezených Smlouvami, které však k této činnosti neposkytují nezbytné pravomoci“. Posledně jmenované ustanovení je mimořádně důležité i z toho důvodu, že členské státy bývají často neochotny svěřovat Unii výslovné pravomoci v oblasti vnějších vztahů. Čl. 352 SFEU tak představuje jakousi kompenzaci za občasnou neexistenci konkrétního právního základu.44
Doktrína implicitních pravomocí není v mezinárodním právu nic neobvyklého. Lze ji totiž odvodit z širší zásady efektivity, podle které je třeba v případě pochybností vždy zachovat podstatu věci (stanovené cíle).45 Byl to právě případ AETR, kterým Soudní dvůr potvrdil existenci zásady implicitních pravomocí v unijním (tehdy komunitárním) právu. Soudní dvůr totiž konstatoval, že pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy nevyplývá pouze z výslovných ustanovení Smlouvy, ale stejně tak může být důsledkem
42 Čl. 1 Dohody o partnerství a spolupráci, kterou se zakládá partnerství mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně jedné a Moldavskou republikou na straně druhé.
43 Čl. 216 odst. 1 SFEU.
44 XXXXX, Xxxxx. Constitutional principles of EU external relations. Vyd. 1. Oxford: Oxford University Press, 2008, str. 32.
45 BAERE, 2008, op. cit., str. 16 - 17.
existence vnitřní pravomoci Společenství k příslušné právní oblasti.46 Z toho je také dnes odvozován princip souběžnosti (paralelismu), podle kterého by měly vnější činnosti EU odrážet ty vnitřní. Přesto je třeba mít na mysli zásadu svěřených pravomocí, a princip souběžnosti by tak neměl být využíván za účelem rozšiřování věcného rozsahu vnějších pravomocí EU.47 V návaznosti na rozsudek AETR pak Soudní dvůr rozšířil implicitní pravomoc i na oblasti, v nichž dosud samotná norma v rámci vnitřní pravomoci EU nebyla přijata.48
1.4.3 Pravomoc stanovená v právně závazném aktu EU
Evropská unie může uzavírat vnější smlouvy také tehdy, je-li její pravomoc stanovena v právně závazném aktu EU. Tím jsou myšleny sekundární právní akty, zejména nařízení. Právě vzhledem k obecnému zmocnění v ustanovení čl. 216, tedy v primárním právu, je možné, aby akt hierarchicky podřízený delegoval pravomoc k uzavření vnější smlouvy.49 Tento typ pravomoci přitom opět vychází z judikatury SDEU. Soudní dvůr ve svém posudku 1/03 týkajícím se Luganské úmluvy potvrdil, že „pravomoc Společenství uzavírat mezinárodní dohody může vyplývat mj. z aktů přijatých v rámci ustanovení Smluv orgány Společenství“.50 Nabízí se samozřejmě otázka, zda má takto uzavřená smlouva vůbec přednost před sekundárním právem. Byť jistě najdeme argumenty pro i proti, lze se přiklonit k názoru, že daný původ pravomoci nemění nic na přednosti již uzavřených vnějších smluv před sekundárním právem. Jakmile totiž EU smlouvu uzavře, jsou jí její orgány i členské státy vázány.51
1.4.4 Pravomoc vyplývající z ovlivnění společných pravidel
Pokud se uzavření dohody „může dotknout společných pravidel či změnit jejich oblast působnosti“, je podle čl. 216 odst. 1 poslední situace, za které může EU uzavírat vnější
46 Rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1971 ve věci Komise Evropských společenství proti Radě Evropských společenství (AETR), č. 22/70.
47 XXXXXX, Xxxxxx X. The European Community, the European Union and the international law of treaties: a comparative legal analysis of the community and union's external treaty-making practice. The Hague:
T.M.C. Asser Press, 2004, str. 23 – 24.
48 Posudek Soudního dvora ze dne 26. dubna 1977, č. 1/76.
49 SVOBODA, 2010, op. cit., str. 44 – 45.
50 Posudek Soudního dvora ze dne 7. února 2006, č. 1/03, bod 114.
51 Čl. 216 odst. 2 SFEU.
smlouvy. Toto značně neurčité ustanovení pravděpodobně pokrývá případy, kdy již byla přijata vnitřní úprava na úrovni EU a danou vnější smlouvou mohou být ovlivněna obecná pravidla práva EU či jejich dosah.52
Při pátrání po původu tohoto ustanovení se opět dostáváme k již zmiňovanému rozsudku AETR: „V rozsahu, v němž jsou přijata společná pravidla pro dosažení cílů stanovených ve Smlouvách, nemohou členské státy samostatně převzít závazky, které by se mohly dotknout těchto pravidel či změnit jejich oblast působnosti“.53
Nyní se však již přesuňme k pravomocem výlučným, sdíleným a podpůrným.
1.4.5 Výlučná pravomoc
Další konflikt pravomocí k uzavírání mezinárodních smluv je třeba řešit na vertikální úrovni, tedy ve vztahu EU k členským státům. Rozlišujeme zde pravomoc výlučnou, sdílenou a podpůrnou (koordinační).
Vymezení těchto druhů pravomoci vyplývá především z hlavy první, části první SFEU. V oblasti výlučné pravomoci je ustanovení již mnohokrát zmíněného článku 216 odst. 1 SFEU doplněno článkem 3 odst. 2 SFEU, který upravuje podmínky, za nichž je uzavření vnější smlouvy ve výlučné pravomoci EU. V otázce vzájemného vztahu těchto dvou ustanovení se lze přiklonit k názoru X. Xxxxxxx, tedy že je čl. 3 odst. 2 SFEU lex specialis ve vztahu k dříve jmenovanému článku. Ustanovení čl. 216 odst. 1 SFEU „je naopak širší a zahrnuje veškeré situace, kdy může být založena pravomoc Unie, aniž by však musela být výlučného charakteru“.54
Výlučná pravomoc (stejně jako pravomoc podpůrná) je postavena na konceptu konstituční (a priori) výlučnosti, podle něhož je členským státům jako takovým úplně zabráněno v dané oblasti jednat.55 Jejím právním základem je předně obecný výčet oblastí, v nichž EU disponuje výlučnou pravomocí podle čl. 3 odst. 1 SFEU. Těmi jsou
52 TÝČ, 2013, op. cit., str. 108 – 109.
53 Rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1971, č. 22/70, bod 22.
54 XXXXXX, Xxxx. Změny v oblasti sjednávání mezinárodních smluv v rámci EU po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost. In: XXXXXXX, Xxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva a její dopady na evropské, mezinárodní a vnitrostátní právo členských států. Praha: Leges, 2012, str. 180. Opačný názor, tedy že se zde jedná o dvě ustanovení bez vzájemné hierarchické nadřazenosti, zastává X. Xxxxxxx, viz např. SVOBODA, 2010, op. cit., str. 46 – 47.
55 XXXXXXXX, Xxxx; XXXXXXXXX, Xxxx. Law and practice of EU external relations: salient features of a changing landscape. Vyd. 1. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, str. 61.
celní unie, hospodářská soutěž v rámci vnitřního trhu, měnová politika, rybářská politika a společná obchodní politika. I přes různící se názory se můžeme domnívat, že vzhledem k zařazení celé obchodní politiky do výlučných pravomocí sem patří i služby audiovizuální, kulturní, vzdělávací, sociální a zdravotní (dříve ve sdílené pravomoci).
Podle již zmíněného druhého odstavce článku 3 SFEU pak je ve výlučné pravomoci rovněž „uzavření mezinárodní smlouvy, pokud je její uzavření stanoveno legislativním aktem Unie nebo je nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat svou vnitřní pravomoc, nebo pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost“. I přes snahu kodifikovat judikaturu SDEU činí toto ustanovení značné potíže. Co se týče pravomoci stanovené na základě legislativního aktu Unie, při doslovné interpretaci by ustanovení znamenalo, že i když vnější smlouva do výslovné pravomoci nespadá, zakládá pouhá legislativní povaha aktu EU výlučnou pravomoc Unie.56 Takový výklad však jistě není členskými státy přijatelný.
Druhá část ustanovení, nezbytnost k výkonu vnitřní pravomoci, pak vychází z posudku SDEU 1/94, podle něhož se může stát výjimečně vnější pravomoc Společenství výlučnou, pokud „nemůže být vnitřní cíl Společenství dosažen pouhým přijetím autonomní unijní legislativy, ale je třeba do procesu zahrnout formou mezinárodní smlouvy i třetí stranu“.57
Poslední část ustanovení souvisí s čl. 216 odst. 1 SFEU, který zakotvuje obecnou pravomoc EU k uzavírání mezinárodních smluv. Vzhledem k tomu, že oba články obsahují „ovlivnění společných pravidel, popř. změnu rozsahu jejich působnosti“, je jasné, že tato situace spadá výhradně do výlučné pravomoci EU.
Závěrem dodejme, že v praxi lze často výlučnost uzavřené vnější smlouvy dovodit ze skutečnosti, že její smluvní stranou nejsou členské státy, nýbrž sama Evropská unie.58
1.4.6 Sdílená a podpůrná pravomoc
Na poli sdílených pravomocí náleží v souladu s čl. 4 SFEU pravomoc přijímat právně závazné akty v oblastech, jako je vnitřní trh, životní prostředí či doprava, jak Evropské
56 SVOBODA, 2010, op. cit., str. 49.
57 Posudek Soudního dvora ze dne 15. listopadu 1994 ve věci Pravomoc Společenství uzavřít mezinárodní dohody v oblasti služeb a ochrany duševního vlastnictví, č. 1/94, bod 85.
58 XXXXXXXX, 2013, op. cit., str. 21.
unii, tak členským státům. Členské státy však mohou uzavírat mezinárodní smlouvy pouze v rozsahu, v jakém EU svou pravomoc nevykonala.59 Tento druh výlučnosti, tzv. výlučnost preemptivní, je oproti té konstituční (a priori) závislý na předchozím jednání EU.60 To ovšem neplatí pro oblast rozvojové spolupráce a humanitární pomoci, kde naopak podle čl. 4 odst. 4 SFEU Unie nesmí členským státům ve výkonu jejich pravomoci bránit. Je třeba také zdůraznit, že sdílená pravomoc je kategorií zbytkovou, kam spadají všechny vnější smlouvy, které nepatří do pravomoci výlučné či podpůrné.61
Konečně, EU může uzavírat vnější smlouvy v rámci pravomoci podpůrné (koordinační), nesmí však v oblastech podle čl. 6 SFEU pravomoci členských států úplně nahradit, ale pouze je doplňuje.62
1.5 Smíšené dohody
Problematika smíšených dohod přichází v úvahu v případě, že některé části zamýšlené vnější smlouvy nespadají do unijních pravomocí, zatímco jiné části ano. Pokud EU v dané části připravované smlouvy nemá žádnou pravomoc, je nutné uzavřít smíšenou smlouvu. Pokud naopak v určité části smlouvy sdílí pravomoc s členskými státy, může (ale nemusí) smíšenou smlouvu uzavřít.63 Z pohledu mezinárodního práva veřejného se smíšené smlouvy prezentují tak, že jsou na straně jedné podepsány a uzavřeny Evropskou unií a jejími členskými státy a na straně druhé třetí stranou (např. třetím státem). EU a její členské státy tak vyjadřují svou vůli být vnější smlouvou vázáni směrem ke třetí straně. Výhodou je samozřejmě větší míra jednomyslnosti a tím pádem i demokratičnosti, nutnost ratifikace všemi členskými státy však představuje velice zdlouhavou proceduru, zvláště s ohledem na rozrůstající se počet členů EU. Odmítnutí ratifikace jedním členským státem navíc zmaří celou zamýšlenou mezinárodní smlouvu,
59 Čl. 2 odst. 2 SFEU.
60 DASHWOOD, 2008, op. cit., str. 61.
61 Čl. 4 odst. 1 SFEU.
62 Podle čl. 6 SFEU patří mezi podpůrné pravomoci např. oblast průmyslu, kultury, vzdělávání, správní spolupráce a další.
63 XXXXXXX, 2013, op. cit., str. 116.
což může značně poškodit EU v zahraniční politice. I přesto jsou smíšené smlouvy velice často využívané.64
Jaké je pak postavení smíšených smluv v unijním právu? Tím se zabýval SDEU mj. v případu Komise ES proti Irsku. Podle Soudního dvora tak „mají smíšené dohody stejné postavení v právním řádu Společenství jako dohody ve výlučné pravomoci Společenství, pokud se jedná o ustanovení náležející do pravomoci Společenství“.65 Pokud však smíšená smlouva obsahuje ustanovení mimo pravomoci EU, je situace složitější. Obecně vzato se však smíšená smlouva stává po uzavření součástí unijního právního řádu. Spíše než vymezení pravomocí je zde důležitá zásada loajální spolupráce členských států s EU, podle které je právě unijním zájmem prosazování a jednotný výklad smíšených smluv, byť nejsou všechny její části ve výlučné pravomoci EU.66 Soudní dvůr navíc v četné judikatuře uznal, že pravomoc EU zahrnuje nejen pravomoc výlučnou, ale i sdílenou, smíšené smlouvy tak mají ve většině případů postavení unijního právního aktu.67
Největší skupinou smíšených dohod jsou dohody o přidružení. Tyto vnější smlouvy uzavírá EU spolu s členskými státy již od prvních asociačních dohod s Řeckem a Tureckem především díky jejich politickému významu. V současnosti je to připravovaná dohoda o přidružení mezi EU a Moldavskem, kterou ratifikují parlamenty členských států. Koncept smíšených smluv se využívá také u dohod multilaterálních. EU i její členské státy jsou tak smluvní stranou např. Aarhuské úmluvy, důležitého dokumentu v oblasti přístupu k informacím o životním prostředí. Pokud je podstatným prvkem vnější smlouvy systém financování členskými státy, přichází rovněž v úvahu tento typ smluv. K používání smíšených smluv navíc často vedou politické motivy. Členské státy tak nezřídka na uzavření smíšené smlouvy samy trvají.68
64 XXXXXXX, Xxxxxxxxxx; XXXXXXXXX, Panos. Mixed Agreements Revisited: The EU and its Member States in the World. Oxford: Hart Publishing, 2010, str. 12.
65 Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. května 2006 ve věci Komise proti Irsku, č. C-459/03, bod 84. Pozn.: vymezení závazků mezi EU a členskými státy, stejně jako dalším aspektům smíšených dohod, se budeme podrobněji věnovat v části 3.3.
66 XXXXXXX, Xxxxxx; DE XXXXX, Xxxxx. EU foreign relations law: constitutional fundamentals. Oxford: Hart publishing, 2008, str. 146 – 152.
67 SVOBODA, 2009, op. cit., str. 76. Viz např. Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. března 2002 ve věci Komise Evropských společenství proti Irsku, č. C-13/00, bod 16: „Není pochyby, že Bernská úmluva pokrývá oblast do značné míry spadající do oblasti komunitární pravomoci“.
68 XXXXXXXX, 2013, op. cit., str. 23.
2 Postup při sjednávání vnějších smluv
Tato kapitola je zaměřena na samotný proces sjednávání mezinárodních smluv. Nejprve si velice stručně objasníme proces vzniku mezinárodní smlouvy podle mezinárodního práva veřejného, poté se již podrobněji zaměříme na sjednávání vnějších smluv v právu EU. V rámci Evropské unie jsou navíc do výkladu zahrnuty i některé zvláštní postupy, které se v určitých aspektech od toho obecného liší. Navazuje pak problém demokratického deficitu v oblasti vnějších smluv.
Pro sjednání mezinárodních smluv obecně je třeba na prvním místě způsobilost všech smluvních stran, jejichž zástupci musí být ke sjednání smlouvy řádně zmocněni. První fází je pak poměrně pracná tvorba samotného textu smlouvy a jeho následné vyjednávání. Sjednaný text je poté přijat (často formou parafování, tedy opatřením každé strany textu iniciálami zástupců stran), popř. autentifikován. Autentifikace zakládá jeho neměnnost a směrodatnost. Závazek být smlouvou vázán nicméně vzniká až vyjádřením definitivního souhlasu (ten může mít podobu např. podpisu či ratifikace). Státy se tím zároveň zavazují nemařit cíl a účel smlouvy před vstupem smlouvy v platnost.69 Samotný vstup v platnost si pak mezinárodní smlouva upravuje většinou sama ve svých ustanoveních.70
2.1 Obecný postup sjednávání vnějších smluv Evropskou unií
Proces přijímání vnějších smluv je ústředním nástrojem tvorby právních předpisů v Evropské unii. Důležité je zde zejména postavení institucí EU, z nichž každá má v tomto procesu svou úlohu, a dohromady tak udržují celkovou rovnováhu politických sil. Problém však může nastat s ohledem na menší míru demokratičnosti a legitimity v tomto procesu.71 Ustanovením, které postup sjednávání vnějších smluv v EU upravuje, je především čl. 218 SFEU.
69 Čl. 18 Vídeňské úmluvy z roku 1969.
70 TÝČ, 2013, op. cit., str. 33 – 42.
71 XXXXXXXX, Xxxx. EU External Relations Law. Vyd. 2. Oxford: Oxford University Press, 2011, str. 193.
2.1.1 Proces sjednávání vnější smlouvy
Oproti předchozí úpravě má počáteční iniciativu v celém procesu nejen Evropská komise (dále jen „Komise“), ale, „týká-li se zamýšlená dohoda výlučně nebo zejména společné zahraniční a bezpečnostní politiky“, doporučení k zahájení jednání podává vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (dále jen „vysoký představitel“). Toto doporučení putuje k Radě Evropské unie (dále jen „Rada“), která následně přijímá rozhodnutí obsahující zmocnění k zahájení jednání. Na základě tohoto rozhodnutí zároveň v závislosti na předmětu zamýšlené dohody jmenuje Rada vyjednavače nebo vedoucího vyjednavačského týmu EU.72
Rada, která celý proces řídí, je klíčová i pro fázi vyjednávání. Vydává totiž směrnice, které musí vyjednavač dodržovat. Ty nejsou oproti klasickým směrnicím, jakožto instrumentům sekundárního práva EU, určeny členským státům, ale samotnému vyjednavači. Hrubý náznak jejich obsahu sice bývá zveřejněn, ale jako celek publikovány nejsou, neboť by díky tomu mohla druhá strana jednání příliš snadno zjistit přesné instrukce, které vyjednavač obdržel.73
Dalším instrumentem, pomocí něhož může Rada dohlížet na průběh vyjednávání, je zvláštní výbor složený ze zástupců vlád členských států. Vyjednavač tak nevyjednává jen s druhou stranou jednání, ale i se zástupci členských států a s Radou. Fáze sjednávání smlouvy pak často končí parafováním textu, které provádí Komise, popř. vysoký představitel. Nutno podotknout, že podle čl. 218 odst. 10 SFEU je Evropský parlament
„okamžitě a plně informován ve všech etapách tohoto postupu“, musí být tedy informován i o průběhu vyjednávací fáze.74
2.1 2 Podpis a uzavření vnější smlouvy
Článek 218 SFEU dále upravuje interní postup samotného uzavírání vnějších smluv v EU. Pouze tímto procesem může EU v souladu s unijním právem vyjádřit svůj souhlas být vnější smlouvou vázána. Rada v této části sjednávání smlouvy na návrh vyjednavače
72 Čl. 218 odst. 3 SFEU.
73 EECKHOUT, 2011, op. cit., str. 197.
00 Xxxxxx, xxx. 197 – 199.
přijímá rozhodnutí zmocňující k podpisu dohody, a pokud je to nezbytné, rozhoduje o prozatímním uplatňování smlouvy. Na návrh vyjednavače pak rozhoduje o uzavření vnější smlouvy, a to většinou formou nařízení, jehož přílohou je vlastní text smlouvy. 75
Pro rozhodnutí, která Rada přijímá v průběhu celého procesu, je třeba kvalifikovaná většina. Ve čtyřech případech je ovšem vyžadována jednomyslnost:
- pokud se vnější smlouva týká oblasti, kde je jednomyslnost vyžadována pro přijetí aktu EU (např. podle čl. 113 SFEU v oblasti harmonizace nepřímých daní),
- v případě dohod o přidružení, na které odkazuje čl. 217 SFEU,
- v případě vnějších smluv podle čl. 212 SFEU týkajících se hospodářské, finanční a technické spolupráce se státy kandidujícími na přistoupení,
- pokud se jedná o dohodu o přistoupení EU k EÚLP; tu je navíc nutno schválit všemi členskými státy.76
Jak již bylo řečeno, podle čl. 218 odst. 5 SFEU může podpis smlouvy doprovázet její prozatímní uplatňování. Toto ustanovení odráží čl. 25 Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969 a je hojně využíváno především v případě smíšených dohod, které vyžadují ratifikaci všemi členskými státy. Ta s sebou totiž většinou přináší poměrně vysoké časové nároky.77
Finálním krokem je rozhodnutí Rady o uzavření dohody. Do této fáze procesu je nicméně oproti úpravě před Lisabonskou smlouvou mnohem výrazněji zahrnut demokratický prvek, a tím je účast Evropského parlamentu. Rada je tak povinna před samotným rozhodnutím EP konzultovat a v závislosti na naléhavosti případu mu může stanovit lhůtu k zaujetí stanoviska. Čl. 218 odst. 6 SFEU navíc stanoví případy, v nichž je pro rozhodnutí Rady třeba souhlas EP. Sem patří například uzavírání dohod o přidružení, dohody o přistoupení EU k EÚLP či dohod majících významný dopad na rozpočet EU. V naléhavých případech je možno EP opět omezit lhůtou.78
75 Čl. 218 odst. 5, 6 SFEU. Srov. také SVOBODA, 2010, op. cit., str. 51.
76 Čl. 218 odst. 8, 9 SFEU.
77 EECKHOUT, 2011, op. cit., str. 201.
78 Čl. 218 odst. 6 SFEU.
Stejně jako je tomu v mezinárodním právu, mezinárodní smlouva vstupuje v platnost po definitivním vyjádření souhlasu být smlouvou vázán.79 Souhlas vyjadřuje Rada druhé smluvní straně v souladu s klasickými postupy mezinárodního práva. Na závěr následuje registrace uzavřené vnější smlouvy u generálního tajemníka OSN80 (byť EU tuto povinnost nemá - registrační povinnost se vztahuje pouze na státy81). Aby mohla mít vnější smlouva účinky vůči jednotlivcům, je pak podobně jako ve vnitrostátním právu potřeba vnější smlouvu nejprve publikovat v Úředním věstníku EU.
2.2 Zvláštní postupy sjednávání vnějších smluv Evropskou unií
Kromě zvláštního charakteru smíšených smluv popsaných výše, lze z obecného procesu uzavírání vnějších smluv Evropskou unií vydělit také uzavírání dohod o systému směnných kurzů eura, vnějších smluv v rámci společné obchodní politiky, společné zahraniční a bezpečnostní politiky a dalších. Právě v těchto oblastech se nyní podívejme na odchylky od obecného postupu.
2.2.1 Dohody o systému směnných kurzů eura
Uzavírání vnějších smluv na poli měnové politiky je upraveno čl. 219 SFEU. Přestože je pravomoc EU v této oblasti výlučná, mohou členské státy jednat v mezinárodních orgánech a uzavírat mezinárodní smlouvy.82
Co se týče samotného postupu, o podmínkách pro sjednávání a uzavírání takových dohod rozhoduje Rada na doporučení Komise a po konzultaci s Evropskou centrální bankou. Těchto jednání se v plném rozsahu účastní i Komise. Oproti obecnému postupu toto zvláštní ustanovení nezakotvuje, kdo bude smlouvy vyjednávat. Předpokládá se však, že tímto vyjednavačem bude často vzhledem ke své povaze ECB.83 Dohody o systému směnných kurzů eura pak uzavírá Rada na doporučení ECB, nebo na
79 Podle čl. 24 Vídeňské úmluvy z roku 1986 je na prvním místě způsob a doba vstupu v platnost, které stanoví smlouva nebo na kterých se dohodnou smluvní strany. Subsidiárně pak smlouva vstupuje v platnost po vyjádření souhlasu všech smluvních stran být jí vázány.
80 SVOBODA, 2010, op. cit., str. 52.
81 Čl. 102 Charty Organizace spojených národů.
82 Čl. 219 odst. 4 SFEU.
83 EECKHOUT, 2011, op. cit., str. 200.
doporučení Komise a po konzultaci s ECB. Rada zde konzultuje EP a rozhoduje jednomyslně.84
2.2.2 Dohody v rámci společné obchodní politiky
Jak bylo již výše řečeno, vnější obchodní vztahy spadají do výlučné pravomoci EU. To se promítá i do způsobu sjednávání vnějších smluv. Přestože je daná oblast upravena speciálním ustanovením článku 207 SFEU, je jádro čl. 218 SFEU zachováno.85 Příslušná doporučení Radě podává opět Komise, která rovněž smlouvy vyjednává a je společně s Xxxxx zodpovědná za jejich slučitelnost s vnitřními politikami a předpisy Unie.86
Komisi je pak nápomocen zvláštní výbor jmenovaný Xxxxx, který slaďuje stanoviska členských států (tzv. výbor článku 207)87 a rovněž směrnice vydávané Radou. Klíčová je také povinnost Komise zasílat Evropskému parlamentu a výboru zprávu o stavu jednání.
Následně rozhoduje o podpisu a uzavření smlouvy Rada, a to kvalifikovanou většinou, ve výjimečných případech jednomyslně. Těmito výjimkami jsou:
- dohody v oblasti obchodu se službami, obchodních aspektů duševního vlastnictví
a přímých zahraničních investic, pokud obsahují ustanovení, pro která je při přijímání vnitřních předpisů vyžadována jednomyslnost,
- dohody v oblasti obchodu s kulturními a audiovizuálními službami v případě možnosti ohrožení kulturní a jazykové rozmanitosti Unie,
- dohody v oblasti obchodu se sociálními, vzdělávacími a zdravotnickými službami v případě možnosti vážného narušení vnitrostátní organizace takových služeb a ohrožení odpovědnosti členských států za jejich poskytování.88
Výlučná pravomoc EU týkající se obchodu se službami však není úplná, protože se nevztahuje na dopravu. Na tu podle čl. 207 odst. 5 SFEU nelze aplikovat speciální ustanovení čl. 207 SFEU, a tak jsou dohody v této sféře sjednávány jako smíšené.89
84 Čl. 219 odst. 1, 3 SFEU.
85 XXXXXXXX, Xxxxxx. Constitutional law of the European Union. Białystok: Temida 2, 2011, str. 136.
86 Čl. 207 odst. 3 SFEU.
87 XXXXXXX, 2013, op. cit., str. 116.
88 Čl. 207 odst. 4 SFEU.
89 XXXXXX, 2012, str. 189 - 190.
2.2.3 Dohody v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky
Vnější smlouvy v oblasti SZBP nelze nalézt v žádném z výčtů pravomocí ve článcích 3 – 6 SFEU. Použije se tedy ustanovení čl. 4 odst. 1 SFEU, podle kterého v takovém případě EU danou pravomoc s členskými státy sdílí. Byť jsou dohody na tomto poli upraveny zvláštním postupem, použije se článek 218 SFEU, který výjimky z obecného procesu obsahuje. Problém však činí samotné znění čl. 218 odst. 3 SFEU, podle kterého podává vysoký představitel doporučení Radě k zahájení jednání, týká-li se zamýšlená dohoda SZBP „výlučně nebo zejména“. Spory, které díky této formulaci vyvstávají, řeší SDEU např. porovnáním záměru dosažení cílů SZBP a jiných politik ve vnější smlouvě obsažených.90
Podstatnou skutečností pak je, že tolik kvitovaná změna po Lisabonské smlouvě týkající se většího zapojení Evropského parlamentu v případě SZBP vůbec nepřipadá v úvahu. Podle čl. 218 odst. 6 SFEU je totiž výčet možností zapojení tohoto orgánů uvozen slovy: „Netýká-li se dohoda výlučně společné zahraniční a bezpečnostní politiky“. Zřejmě vzhledem k vysokému významu této unijní politiky je navíc k přijetí rozhodnutí Rady třeba jednomyslnost (čl. 218 odst. 8 SFEU ve spojení s čl. 31 odst. 1 SEU).
2.3 Demokratický deficit v oblasti uzavírání vnějších smluv
Demokratický deficit byl poprvé zmíněn právě v souvislosti s demokratickými nedostatky institucí tehdejších Evropských společenství. Znamená absenci či neúplnost některého z definičních znaků demokracie, tedy jakési metody organizace veřejného života, díky níž jsou zájmy a obavy občanů vyjádřeny skrz vládu.91 Původní přesvědčení, že sloučení jednotlivých demokratických členských států automaticky demokratizuje
90 Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. května 2008 ve věci Komise Evropských společenství proti Radě Evropské unie, č. C-91/05, bod 80.
91 Na demokratický deficit poukázal v 70. letech britský politolog Xxxxx Xxxxxxxx v souvislosti s nepřímou volbou parlamentního shromáždění, předchůdce dnešního Evropského parlamentu. Mezi základní požadavky demokratického systému lze považovat: existenci evropského lidu (demos); institucionálně stanovené regulační postupy; rovnou účast občanů ve volbách, kdy výsledky jsou určeny preferencemi občanů; výkonný orgán zmocněný lidem a jemu odpovědný; účinný legislativní orgán volený ve svobodných volbách; rozhodnutí odpovídající zájmům lidu. Srov. YALCIN, Cem. Challenging the future: the democratic deficit of the EU from a federalist perspective. XXXXXXX.XXXX.xx [online]. Poznan: Poznan University of Economics Review, 2014, vol. 14, issue 3, str. 25 [cit. 6. 1. 2015].
(a legitimuje) celou EU, se ukázalo jako liché. V souvislosti s přechodem od hospodářského společenství, založeného na spotřebitelích, k politickému svazku států, založenému na občanech, totiž vyvstal problém absence institucí přímo odpovědných veřejnosti, a tedy i souvisejícího nedostatku legitimity od občanů. Demokratická mezera mezi občany a EU se tím stala jedním z největších problémů Unie samotné, kritizovaným jak jejími příznivci, volajícími po větší integraci, tak jejími odpůrci.92
Lze vypozorovat dva významy, které má demokratický deficit v kontextu EU. Prvním je otázka horizontální odpovědnosti mezi institucemi, jako je Komise, Rada a Evropský parlament.93 Institucionální problém je způsoben především nerovnováhou mezi orgány EU – většina autorů v této souvislosti namítá nedostatek parlamentní kontroly nad rozhodováním v EU, a to i přes stále vzrůstající význam EP. Druhým problémem pak je nedostatek vertikální odpovědnosti mezi politickými elitami a evropskými občany. Tento socio-psychologický význam spočívá především v absenci nadnárodního evropského lidu.94
Najdou se však i odborníci, podle nichž je legitimita Unie dostatečná. Xxxxxx Xxxxxxxxx navíc tvrdí, že i když je třeba uznat důležitost účasti občanů v rozhodovacím a zákonodárném procesu, není pro EU snadné zachovat si kontakt s občany, když ve skutečnosti nemá pravomoci v záležitostech, na kterých mají občané přímý zájem (např. sociální politika).95
Proces sjednávání mezinárodních smluv Evropskou unií, kterým se zabývá tato diplomová práce, je jedním z ústředních nástrojů tvorby právních předpisů, a neobejde se proto bez základních demokratických a ústavních principů. I v tomto procesu tedy může nastat demokratický deficit.
V souvislosti s demokratickým deficitem odborná literatura uvádí i předpoklady, které je třeba naplnit v oblasti vnějších smluv. Tím prvním je požadavek institucionální rovnováhy. Každý z unijních orgánů (zejména Rada, Komise včetně vysokého
92 XXXX, Xxxxx. The European Union Democratic Deficit and the Public Sphere: An Evaluation of EU Media Policy. Amsterdam: IOS Press, 2004, str. 1.
93 XXX, Xxx-Xxxx; JUNG, Sa-Rang. Democratic Deficit, European Constitution, and a Vision of the Federal Europe: The EU's Path after the Lisbon Treaty. XXXXXXX.XXXX.xx [online]. Journal of International & Area Studies, 2010, volume 17, issue 2, str. 56 [cit. 2. 3. 2015].
94 YALCIN, 2014, op. cit., str. 27.
95 XXX, 2010, op. cit., str. 58.
představitele a EP) hraje svou specifickou roli při uzavírání mezinárodních závazků, čímž je udržena celková rovnováha politických sil. Druhým pak je důraz na demokracii a legitimitu, a to zejména v situaci, kdy je účast EU na tvorbě mezinárodních předpisů vzdálena občanům ještě více, než je tomu v případě vnitřní legislativy Unie. Díky silné pozici moci výkonné se zde tak objevuje demokratický deficit, který příliš nezmírňuje ani požadavek souhlasu EP k některým typům mezinárodních smluv.96
Jako výraz demokratického deficitu lze označit i samovolné rozšiřování pravomocí Evropskou unií. Členské státy bývají bez svého výslovného souhlasu připraveny o část pravomocí, které by jinak mohly vykonávat samy či spolu s Unií, a opět je tak snížena legitimita EU. V oblasti vnějších smluv je zarážející např. již zmíněné spojení čl. 216 odst. 1 SFEU s ustanovením čl. 3 odst. 2 SFEU. Byť lze uznat druhému jmenovanému ustanovení charakter lex specialis, nic to nemění na skutečnosti, že díky téměř stejnému znění článků se může zdát, že všechny implicitní pravomoci v čl. 216 odst. 1 SFEU jsou výlučné. Přitom situace, kdy kromě výslovně uvedené sdílené pravomoci má EU buď výlučnou, nebo žádnou pravomoc, je jistě zcela nežádoucím jevem.97
V souvislosti s rozšiřováním pravomocí Unie lze zmínit také problematiku smíšených smluv. Jakkoli je tento typ smluv důsledkem sdílené pravomoci, SDEU ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že členské státy přesto nemohou jednat na Unii naprosto nezávisle, i když jsou k tomu kompetentní.98 Jejich pravomoci jsou navíc omezeny nejen ve vztahu k již probíhající činnosti EU, ale i k činnosti budoucí. Otázkou zde tak zůstává, jak daleko může zásada loajální spolupráce zajít, aby se sdílené pravomoci nestaly pouhým teoretickým pojmem.99
Problémem ovlivňujícím institucionální rovnováhu, užitečnost a právní jistotu je pak řízení o posudku podle čl. 218 odst. 11 SFEU. Navzdory jeho důležitosti jako prostředku předběžné kontroly způsobuje absence odkladného účinku a navazující
96 EECKHOUT, 2011, op. cit., str. 193 – 194.
97 Jasnou odlišnost lze najít pouze u části čl. 3 odst. 2 SFEU týkající se výkonu vnitřní pravomoci, která je ve srovnání s čl. 216 odst. 1 SFEU užší a nevztahuje se tak na všechny případy zahrnuté pod „nezbytností k dosažení cílů“ podle čl. 216 odst. 1 SFEU. Přesto je spojení těchto ustanovení poměrně nevhodné. Srov. DASHWOOD, 2008, op. cit., str. 62.
98 Viz např. rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 20. dubna 2010 ve věci Evropská komise proti Švédskému království, č. C-246/07.
99 XXXXXX, 2013, op. cit., str. 48 – 50.
beztrestnost za nevyčkání do konce řízení značné oslabení autority SDEU (vnější smlouvu lze totiž uzavřít i přes stále probíhající řízení).100 Jediné východisko, kterým lze argumentovat, pak jsou právě zmíněné zásady užitečnosti, rovnováhy a loajality. Ani toto řešení však SDEU nepotvrdil. Řízení o posudku je navíc často vyčítán velice omezený okruh aktivně legitimovaných subjektů, mezi něž nepatří ani jednotlivci a orgány členských států, ani některé orgány EU. 101
Dalším projevem demokratického deficitu jsou zcela jistě institucionální záležitosti týkající se Komise a Rady. Jednou z nich je plánované snížení počtu členů Komise, které je však zatím z pochopitelných důvodů odmítáno členskými státy.102 Za účelem zvýšení rychlosti a efektivnosti navíc Lisabonská smlouva významně zúžila oblast rozhodování, kde je třeba jednomyslnost. Více než 40 oblastí politik se tak nově v Radě rozhoduje kvalifikovanou většinou. 103 V případě vnějších smluv je zde podstatné zejména rozšíření rozhodování kvalifikovanou většinou ve věcech společné obchodní politiky. Jakkoli však tento systém usnadňuje přijímání rozhodnutí (při jednomyslném rozhodování je třeba brát v úvahu zájmy všech států, tedy v případě vnějších smluv upravit doporučení Komise ještě předtím, než jsou předložena Radě),104 neznamená ve skutečnosti nic jiného, než další zhoršení postavení jednotlivých členských států, a nepřímo i národních parlamentů, které téměř nemohou sjednávání vnějších smluv ovlivnit.
Posledním, avšak velice důležitým orgánem, který v souvislosti s demokratickým deficitem nesmíme opomenut, je Evropský parlament. Ten představuje legitimitu přenesenou přímo od občanů na nadstátní úroveň, a je tak pro zastupování občanů na úrovni Unie naprosto nezbytný.105 Daný fakt potvrzuje i neustálé rozšiřování jeho pravomocí, které lze považovat za odraz čl. 10 SEU, podle něhož „občané jsou na úrovni Unie přímo zastoupeni v Evropském parlamentu“. Větší demokratizace, završená Lisabonskou smlouvou, se nicméně omezuje pouze na období tvorby vnější smlouvy,
100 SVOBODA, 2010, op. cit., str. 99 - 100.
101 Tamtéž.
102 Evropská rada na svém zasedání dne 22. května 2013 jednomyslně odhlasovala, že se stávající pravidlo měnit nebude. Srov. The European Council decides on the number of members of the European Commission. XXXXXXXXX.XXXXXX.xx [online]. Brusel: Evropská rada, 2013 [cit. 3. 3. 2015].
103 XXX, 2010, op. cit., str. 54.
104 BAERE, 2008, op. cit., str. 76.
105 XXX, 2010, op. cit., str. 61.
nikoli na smlouvu již uzavřenou. Na změny dohod či pozastavení jejich uplatňování se tak vztahuje pouze obecný čl. 218 odst. 10 SFEU, tedy právo EP na informace.
V souvislosti s EP stojí za zmínku také Zpráva o Lisabonské smlouvě ze dne
29. ledna 2008. Výbor pro mezinárodní obchod zde totiž ve svém stanovisku uvedl, že
„výslovně kritizuje skutečnost, že Lisabonská smlouva nedává Parlamentu právo schvalovat mandát Komise sjednat obchodní dohodu, a zdůrazňuje nerovnováhu – pokud jde o úlohu a pravomoci Parlamentu – mezi vnitřními a vnějšími pravomocemi v oblasti společné obchodní politiky“.106 Díky tomu tak lze vypozorovat další slabinu procesu sjednávání vnějších smluv – nedostatečné zapojení EP do jeho přípravy.
Jistou „útěchou“ však zůstává fakt, že podobně, jako jiné unijní orgány samovolně rozšiřují své pravomoci, ani EP v tomto ohledu nezůstává pozadu a plně využívá legálních možností, jak se do procesu uzavírání mezinárodních smluv více zapojit. Za účelem ovlivnění Komise a Rady při sjednávání důležitých vnějších smluv vydává EP doporučení obsahující priority, které by měly příslušné orgány brát v úvahu. V případě, že tak instituce neučiní, EP nemusí udělit pro uzavření smlouvy podle čl. 218 odst. 6 SFEU svůj souhlas (pokud je třeba).107
Jakým způsobem tedy demokratický deficit v oblasti vnějších smluv odstranit? Řešení určitě není snadné a žádá si komplexní institucionální reformu. Na prvním místě je třeba ještě více posílit postavení EP jakožto demokratického prvku reprezentace občanů EU. Co se týče Komise, vzhledem k jejím rozsáhlým pravomocem by bylo vhodné ji po vzoru národních právních řádů podřídit EP tak, aby vznikla lepší institucionální rovnováha. Rada by pak měla být více přístupná občanům. Řeč je zde zejména o jejích vysoce netransparentních přípravných orgánech a četných pracovních skupinách.
Je tedy jasné, že řešení demokratického deficitu spočívá především ve větší transparentnosti a legitimitě prostřednictvím posílení institucionální rovnováhy. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je např. vznik funkčního parlamentního systému. EP by tak byl komorou dolní, Rada by zastávala funkci horní komory. Komise by zůstala jakousi „vládou“ a zodpovídala se EP.
106 Odstavec 5 stanoviska Výboru po mezinárodní obchod [online]. In: Zpráva ze dne 29. ledna 2008
o Lisabonské smlouvě zpravodajů X. Xxxxxxxx a X. Xxxxxxx de Vigo, Evropský parlament: Výbor pro ústavní záležitosti, 2008 [cit. 25. 1. 2015].
107 GOVAERE, 2014, op. cit., str. 180.
3 Závaznost vnějších smluv
Tato kapitola se bude věnovat jednomu z účinků mezinárodních smluv, a to jejich závazné povaze. Zaměříme se ovšem především na závaznost z pohledu práva EU s občasným srovnáním s mezinárodněprávní úpravou.
Za stěžejní lze považovat článek 216 odst. 2 SFEU, který stanoví, že „dohody uzavřené Unií jsou závazné pro orgány Unie i pro členské státy”. Toto ustanovení je unijní mutací zásady pacta sunt servanda, která se objevuje v mezinárodním právu veřejném a jejíž obecná platnost byla státy potvrzena zakotvením ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu z roku 1969.108 Daný článek tak má dvojí úroveň – kromě závaznosti pro samotnou EU a její instituce také upravuje závaznost tzv. vnějších smluv pro členské státy Unie.109
3.1 Závaznost vnějších smluv pro EU
Článek 216 odst. 2 SFEU jen potvrzuje doktrínu, kterou SDEU vytyčil v případu Xxxxxxxx. Ta, jak je zmíněno výše, uvádí, že mezinárodní smlouva se od svého vstupu v platnost stává nedílnou součástí právního řádu EU.110 V rozsudku Kupferberg pak SDEU dodal, že všechny instituce EU i členské státy jsou při výkonu svých pravomocí povinny zajistit dodržování vnějších smluv.111 Závaznost vnějších smluv pro EU tak lze shrnout konstatováním, že vnější smlouvy se automaticky stávají součástí unijního práva, aniž by bylo třeba jakékoli transpozice (například formou přijetí zvláštního nařízení).112 V tomto pojetí jednoty mezinárodního a unijního práva tak lze shledávat prvky monismu, který se ve vnitrostátním právu projevuje zejména přímým účinkem
108 Podle čl. 26 Vídeňské úmluvy z roku 1969 „každá platná smlouva zavazuje smluvní strany a musí být jimi plněna v dobré víře“.
109 XXXXXXX, Xxxxx. Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. XXX-XXXX.xx [online] Acta Universitatis Carolinae - Iuridica 1/2011: Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy, Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2011, str. 85 [cit. 5. 1. 2015].
110 Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. dubna 1974 ve věci R. a X. Xxxxxxxx vs. Belgie, č. 181/73.
111 Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. října 1982 ve věci Hauptzollamt Mainz proti C.A. Xxxxxxxxxx & Cie KG a.A., č. 104/81, bod 11 – 14.
112 XXXXXX, 2013, op. cit., str. 61.
a předností mezinárodního práva před právem vnitrostátním.113 Ve skutečnosti však o čistě monistický přístup nejde, protože judikatura SDEU není jednotná. Podle Xxxxxxxx dvora totiž účinky vnějších dohod v právním řádu EU „nemohou být posouzeny bez toho, aniž by byl brán v potaz mezinárodněprávní původ dotčených ustanovení“.114
Z článku 216 odst. 2 SFEU rovněž vyplývá další faktor důležitý pro orgány Unie. Tím je již zmíněná přednost mezinárodní smlouvy před sekundárním právem. Orgán EU tak nemůže přijmout akt sekundárního práva odporující řádně uzavřené a platné vnější smlouvě. I SDEU v rozsudku Xxxxxxxxx potvrdil, že je Komise při provádění ochranných opatření povinna brát zřetel na závazky z vnějších smluv, kterými je EU vázána.115 Důsledkem toho je povinnost vykládat právní akty Unie pokud možno co nejvíce v souladu s vnějšími smlouvami, které jsou součástí unijního práva. Nezbytnost konzistentního výkladu se navíc vztahuje nejen na orgány EU (důsledek hierarchie norem práva EU), ale díky již zmíněné přednosti mezinárodních smluv i na vnitrostátní legislativu.116 Závaznost EU vnějšími smlouvami lze odvodit i z čl. 218 odst. 11 SFEU, který zakotvuje možnost předběžné kontroly slučitelnosti nikoli s právem sekundárním, nýbrž pouze se zakládacími smlouvami.
Co se týče další judikatury Soudního dvora, snad nejpřekvapivějším závěrem, který v souvislosti se závazností vnějších smluv pro EU učinil, je výklad unijního práva v souladu s mezinárodními závazky členských států. Ty jsou totiž v některých případech považovány za závazné i pro Unii samotnou. Ve věci International Fruit SDEU potvrdil, že „pokud na základě Smlouvy o EHS Společenství převzalo pravomoci předtím vykonávané členskými státy v oblasti působnosti Všeobecné dohody (o clech a obchodu, pozn. aut.), ustanovení této dohody mají pro Společenství závazné účinky“.117 Daný
113 Monismus práva mezinárodního a vnitrostátního lze nalézt i v čl. 10 Ústavy ČR, který zakotvuje aplikační přednost mezinárodní smlouvy před zákonem. Srov. XXXXXXXXXX, Xxxx. The neo-monism of the European legal order. XXXXXXXXXX-XXXXXXXX.xx [online]. In: XXXXXXX, Xxxxxxxx. International law as law of European Union Hague, 2011, str. 2. [cit. 20. 1. 2015].
114 Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. března 2006 ve věci Xxxxx Xxxxx ve Otomotiv Sanayi ve Ticaret AŞ proti Radě Evropské unie a Komisi Evropských společenství, č. T-367/03, bod 38.
115 Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. února 1973 ve věci X. Xxxxxxxxx KG proti Spolkové republice Německo, č. 40/72, bod 31.
116 XXXXX, Xxxxx; XXXXXX, Xxxxx. EU Constitutional Law: An Introduction. XXXXX.XXXXXX.xx [online]. Oxford: Hart publishing, 2012 [cit. 5. 2. 2015]. Poznámka: tato publikace neobsahuje čísla stran.
117 Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. prosince 1972 ve věci International Fruit Company NV a další proti Produktschap voor Groenten en Fruit, č. 21 až 24/72, bod 18.
rozsudek tak zakotvuje vázanost Unie Všeobecnou dohodou o clech a obchodu (GATT) z roku 1947, byť jsou jejími smluvními stranami pouze členské státy EU.
Na závěr krátce k odpovědnosti EU ve vnějších vztazích. Tu kromě práva mezinárodního zakotvuje také samotné unijní právo v článku 268 SFEU, podle kterého je to právě SDEU, který má pravomoc k rozhodování sporů o náhradu škody. Následuje odkaz na čl. 340 SFEU, který upravuje důsledky smluvní i mimosmluvní odpovědnosti Unie. Odpovědnost EU bývá rovněž často spojena s prohlášením neplatnosti sekundárního aktu.118
3.2 Závaznost vnějších smluv pro členské státy
Když opomineme tzv. smíšené vnější smlouvy, kterými se bude zabývat další podkapitola, je jedním z nejdiskutovanějších a nejrozpornějších témat v oblasti vnějších vztahů Evropské unie otázka, zda je mezinárodní smlouva uzavřená mezi EU a třetím státem závazná rovněž pro členské státy Unie, které zde nemají postavení smluvní strany.
Byť Vídeňská úmluva z roku 1969 obsahuje jeden ze základních principů mezinárodního práva veřejného, pravidlo pacta tertiis nec nocent nec prosunt119, při restriktivním výkladu tohoto ustanovení zjistíme, že zcela neodráží právní vztah mezi organizací a jejími členskými státy.120 S problémem účinků mezinárodní smlouvy na členy mezinárodní organizace se potýkala rovněž Vídeňská úmluva z roku 1986, která dosud nevstoupila v platnost. Podle prvního návrhu čl. 36 bis tak smlouva uzavřená mezinárodní organizací přímo vytváří práva a povinnosti členským státům, pokud zakládací smlouva této organizace takový účinek daným smlouvám přiznává. 121 O několik let později bylo toto znění pozměněno a k podmínce zmocnění byla
118 SVOBODA, 2010, op. cit., str. 74.
119 Podle čl. 34 Vídeňské úmluvy z roku 1969 „ze smlouvy nevznikají ani závazky ani práva třetímu státu bez jeho souhlasu“.
120 Nedá se říct, že by byl členský stát mezinárodní organizace typickým příkladem „třetího státu”, vyjádření souhlasu je navíc sporné, protože může být dán abstraktně předem, jako je tomu v případě EU. Srov. XXXXXX, 2004, op. cit., str. 149.
121 Šestá zpráva zvláštního zpravodaje Xxxxx Xxxxxxx (29. zasedání Komise pro mezinárodní právo (1977)), str. 128.
v příslušných předpisech organizace připojena nutnost uznání dalšími smluvními stranami chystané smlouvy.122
Ani jedna z variant dotyčného článku se nicméně nakonec ve Vídeňské úmluvě neobjevila. Podle převládajícího názoru totiž členské státy disponují právní subjektivitou odlišnou od své organizace. Nemohou tak být bez svého souhlasu vázány závazky ze smlouvy, kterou přijal odlišný subjekt.123
Navrhovanému ustanovení se však velmi podobá čl. 216 odst. 2 SFEU. Členské státy EU jsou na jeho základě vázány vnějšími smlouvami ve smyslu mezinárodního práva, i když samy formálně smluvními stranami nejsou.124 Protože Evropská unie disponuje právní subjektivitou, a může tak samostatně jednat na poli mezinárodního práva, její členské státy by bez tohoto ustanovení vnějšími smlouvami vůbec vázány nebyly (pokud by nešlo o smlouvy smíšené).125 Dá se tedy říci, že toto ustanovení naplňuje podmínky, které vyžaduje Vídeňská úmluva z roku 1969 ve svém čl. 35126 – nejen, že bez pochyby existuje úmysl smluvních stran vytvořit daný závazek, ale státy navíc v primárním právu (tedy formou mezinárodní smlouvy) pro futuro souhlasí s tím, že budou vnějšími smlouvami uzavíranými EU vázány, a tím dávají ke vzniku práv a závazků plynoucích z takových smluv potřebný souhlas.
Členské státy však tímto způsobem se závazky z vnějších smluv souhlasí pouze ve vztahu k EU. Není tudíž možné, aby jim dané ustanovení SFEU založilo mezinárodněprávní vztah s dalšími stranami smlouvy (třetími státy či mezinárodními organizacemi). Odpovědnost ze smlouvy tak tíží EU, nikoli její členské státy (třebaže by to byl členský stát, který smlouvu porušil).127
122 Desátá zpráva zvláštního zpravodaje Xxxxx Xxxxxxx (33. zasedání Komise pro mezinárodní právo (1981)), str. 69.
123 XXXXXX, Xxxxx; XXXXXXX, Xxxxxxx; XXXXX, Xxxxxxxx. Právo mezinárodních smluv. Plzeň: Vydavatelství
a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2011, str. 213.
124 Toto ustanovení s sebou přináší diskuse týkající se demokratického deficitu v proceduře sjednávání takové smlouvy. Členské státy totiž novou úpravou po Lisabonské smlouvě přišly o možnost předložit dané smlouvy ke schválení svým zákonodárným orgánům. Srov. XXX, Xxxxxxxx. Postavení mezinárodních smluv v právu ES (EU) a jejich aplikace v členských státech. XXX.XXXX.xx [online]. Dny veřejného práva – 2007 – Days of Public Law, Brno: Masarykova univerzita, 2007, str. 15 [cit. 5. 1. 2015].
125 SVOBODA, 2009, op. cit., str. 41.
126 Podle čl. 35 Vídeňské úmluvy z roku 1969 „třetímu státu vznikne závazek z ustanovení smlouvy, jestliže strany této smlouvy mají v úmyslu tímto ustanovením vytvořit závazek a jestliže třetí stát tento závazek výslovně příjme písemnou formou“.
127 XXXXXXX, 2013, op. cit., str. 120.
Z pohledu práva unijního se však státy povinnostem nevyhnou. Nejen, že by měly v souladu s čl. 4 SEU spolupracovat s EU při plnění úkolů a závazků vyplývajících ze zakládacích smluv (zásada loajální spolupráce), ale SDEU dále dovodil povinnost spolupráce na řádném výkonu vnějších smluv. Při porušení vnější smlouvy tak členské státy mohou být žalovány pro porušení povinnosti podle čl. 258 SFEU i o náhradu škody v souladu s články 268 a 340 SFEU.128
V případě vnějších smluv uzavíraných výlučně EU sice členské státy nejsou smluvní stranou, ale přesto, jak se někteří autoři domnívají, disponují sekundární odpovědností vůči třetím zemím, která doplňuje závazky Evropské unie. Jak se vyjádřil SDEU, „při zajišťování dodržování závazků vyplývajících z vnějších smluv uzavřených orgány EU (ES) členské státy plní své povinnosti nejen ve vztahu k dotyčným třetím zemím, ale i k EU, která převzala odpovědnost za řádný výkon smlouvy“.129 Tento přístup je dnes sice ojedinělý a nepříliš podporovaný, jeho větší význam v budoucnu však není vyloučen. V případě neschopnosti EU dostát svým závazkům ze smluv tak přichází v úvahu např. koncept kolektivní odpovědnosti.130 Pokud se tedy máme vrátit k současnému stavu, při řešení problematiky závaznosti smluv pro třetí státy nezbývá než se uchýlit k výše zmíněným článkům 34 – 36 Vídeňské úmluvy (1969).
3.3 Závaznost smíšených dohod
Tato podkapitola dále rozvíjí problematiku smíšených vnějších smluv a snaží se o vymezení závazků mezi EU a členskými státy. Opět zmiňuje povinnost spolupráce, která je u smíšených smluv ještě důležitější. Důraz je kladen zejména na otázku odpovědnosti plynoucí ze smíšených dohod, na závěr se pak konkrétně řeší téma odpovědnosti Unie z mezinárodních smluv v rámci WTO.
Jak už bylo mnohokrát zmíněno výše, členské státy Evropské unie jsou vnějšími smlouvami vázány. Zatímco v případě smluv uzavíraných EU jsou vázány na základě práva EU, jelikož nemají přímý právní vztah s třetí stranou, pokud uzavřou smlouvu
128 SVOBODA, 2009, op. cit., str. 41
129 Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. října 1982 ve věci Hauptzollamt Mainz proti C.A. Xxxxxxxxxx & Cie KG a.A., č. 104/81, bod 13.
130 DASHWOOD, 2008, op. cit., str. 181 – 186.
smíšenou, jsou vázány mezinárodním smluvním právem. Zároveň se však musí řídit relevantními ustanoveními práva unijního. Může nastat i případ, kdy se některé členské státy stranou smíšené smlouvy nestanou. Tato částečná smíšenost pak naznačuje působnost unijního práva, nikoli už práva mezinárodního.131
Z pohledu práva unijního je obecně upraveno uzavírání vnějších smluv článkem 218 SFEU. Ten se použije i na smlouvy smíšené, protože zakládací smlouvy žádnou speciální úpravu týkající se tohoto druhu smluv neobsahují. V ostatních ohledech je však proces uzavírání smíšených smluv dosti neobvyklý. Jak již bylo uvedeno v předchozích kapitolách, podílejí se na sjednávání, podpisu a ratifikaci dohody členské státy společně s EU. Je třeba zdůraznit, že v průběhu těchto jednání se musí EU a její členské státy snažit zaujmout k projednávané věci shodný postoj. To je umocněno skutečností, že třetí státy většinou přísné rozdělení pravomocí a z toho vyplývající samostatné postavení EU a členských států příliš nezajímá. Jednají raději s jednou stranou a starají se především o to, kdo nese ze smlouvy odpovědnost.132
Evropská unie a její členské státy tak při sjednávání smíšených smluv spolupracují, harmonizují svoje postoje a následně si pomáhají při plnění závazků. Povinnost spolupráce v oblasti smíšených smluv poprvé vyložil Soudní dvůr ve známém posudku 1/78, podle kterého je nezbytné zajišťovat blízkou spolupráci jak v procesu sjednávání a uzavírání smíšených smluv, tak při plnění závazků. 133 Vzhledem k tomu, že pravomoci často ve vnějších smlouvách nejsou výslovně rozděleny, používá SDEU koncept spolupráce jako vodítko k určení odpovědnosti ve vnějších vztazích. I když SDEU dále v posudku 1/78 prohlásil, že je vymezení pravomocí čistě vnitřní záležitostí EU, mohou třetí státy při pochybnostech, zda se v případě sporů obrátit na EU či konkrétní stát, požadovat tzv. prohlášení o pravomoci, ve kterém je pravomoc v konkrétních oblastech vnější smlouvy vymezena.134
Co se týče mezinárodního práva, můžeme najít úpravu sjednávání (multilaterálních) mezinárodních smluv mj. ve Vídeňské úmluvě z roku 1986. Její čl. 9 odst. 2 odkazuje na uzavření dohody v souladu s postupem, na kterém se dohodli
131 XXXXXX, 2013, op. cit., str. 46.
132 XXXXXX, 2013, op. cit., str. 44 – 45.
133 Posudek Soudního dvora ze dne 14. listopadu 1978, č. 1/78.
134 XXXXXX, 2013, op. cit., str. 45 – 46.
„účastníci konference“.135 Úmluva však nedefinuje, co se takovými účastníky rozumí. Není tedy jasné, zda sem spadají i mezinárodní organizace, nebo pouze státy. O čem nicméně pochybovat nelze, je fakt, že Evropská unie si vnitřní postup sjednávání smíšených smluv může se svými členskými státy dohodnout vlastním způsobem. Pokud je daná konference otevřena pouze státům, je například možné, aby členské státy do svých delegací začlenily představitele Komise.136
Nyní však již přejděme k tématu odpovědnosti EU a jejích členských států ze smíšených dohod.
3.3.1 Odpovědnost ze smíšených dohod
Hned na začátku je třeba připomenout, že otázka odpovědnosti je v mnoha situacích naprosto jasná. V případě vnějších smluv uzavíraných výlučně EU tak odpovědnost připadá v úvahu pouze pro EU samotnou, jakkoli členské státy mnoho povinností z těchto smluv provádějí. Podobná situace nastává v případě výlučné pravomoci členských států: odpovědnost zde nesou jen členské státy, byť EU mohla např. svou legislativou ke konfliktu přispět. Ze smíšené smlouvy naopak vyplývají složitější situace, kde je většinou třeba odpovědnost mezi Unii a její členské státy rozdělit.137
Jedna ze situací, kterou je třeba v případě smíšených smluv řešit, nastává, pokud nejsou ve smlouvě pravomoci výslovně rozděleny. SDEU se nejprve vyjádřil k bilaterálním smíšeným smlouvám a konstatoval, že zde mají členské státy a EU (ES) společnou a solidární odpovědnost.138 Na podobném základě je postaven další rozsudek SDEU, který se však týká smíšených smluv multilaterálních. V případu Etang de Berre byla Francie žalována za nesplnění povinností vyplývající ze smíšené smlouvy, byť daná právní oblast spadala především do pravomoci Evropské unie. Soudní dvůr se zde opět vyslovil pro společnou odpovědnost.139
135 Čl. 9 odst. 2 Vídeňské úmluvy z roku 1986.
136 VERWEY, 2004, op. cit., str. 161 – 162.
137 XXXXX, Xxxxxxx; XXXXXXXXX, Panos. The International Responsibility of the European Union: European and International Perspectives. XXXXX.XXXXXX.xx [online]. Oxford: Hart publishing, 2013 [cit. 5.
2. 2015]. Poznámka: tato publikace neobsahuje čísla stran.
138 Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. března 1994 ve věci Evropský parlament proti Radě Evropské unie, č. C-316/91, bod 29.
139 Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 7. října 2004 ve věci Komise Evropských společenství proti Francouzské republice, č. C-239/03, bod 29 – 30. V bodu 26 SDEU zopakoval, „že
V případě, že smíšená smlouva naopak obsahuje výslovné rozdělení pravomocí mezi EU a jejími členskými státy, je jasné, že tyto subjekty odpovídají samostatně na základě svých pravomocí. Členský stát je tak vázán ve vztahu k třetímu státu samostatně vedle EU. V této souvislosti je také důležitý princip přičitatelnosti, který nezávisí na autorství porušující normy, nýbrž na rozdělení pravomocí. Podle něj pak nastává odpovědnost Unie i tehdy, pokud daný akt nepřijme EU, ale členský stát, ovšem v rámci unijních pravomocí. 140
Jelikož je EU mezinárodní organizací, nelze se nezmínit o Návrhu článků o odpovědnosti mezinárodních organizací, na kterém pracuje Komise OSN pro mezinárodní právo a který navazuje na podobný akt upravující odpovědnost států.141 Tento dokument se podle čl. 1 vztahuje na odpovědnost mezinárodní organizace za mezinárodně protiprávní chování i na odpovědnost státu za takové chování v souvislosti s činností mezinárodní organizace.142
Návrh článků stanoví, že každé mezinárodně protiprávní chování má za následek mezinárodní odpovědnost organizace.143 Toto chování spočívá podle čl. 4 v konání či opomenutí a má dvě podmínky: musí být podle mezinárodního práva dané organizaci přičitatelné a musí představovat porušení mezinárodního závazku. Pro EU pak je důležité ustanovení, které určuje, za jakých okolností mezinárodní organizace odpovídá za chování států, které byly zmocněny k provádění určitých úkonů (typicky v případě výlučné pravomoci EU). Klíčem zde je výkon účinné kontroly nad jednáním států.144
Konečně, zmíněný návrh článků se vyjadřuje i k odpovědnosti členských států za chování mezinárodní organizace, jíž jsou členy. Opět jsou stanoveny dvě podmínky, a to přijetí odpovědnosti vůči poškozenému ze strany členského státu a spoléhání tohoto
zajišťováním dodržování závazků vyplývajících z dohody uzavřené orgány Společenství členské státy splňují v právním řádu Společenství povinnost vůči Společenství, které na sebe převzalo odpovědnost za řádné provedení dohody“.
140 SVOBODA, 2010, op. cit., str. 76 – 77.
141 Tím je Návrh článků o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování, schválený Komisí pro mezinárodní právo v roce 2001.
142 Čl. 1 Návrhu článků o odpovědnosti mezinárodních organizací z roku 2011 (dále „Návrh článků“).
143 Tamtéž, čl. 3.
144 Tamtéž, čl. 7.
třetího subjektu na ono přijetí odpovědnosti. Dané ustanovení dále dodává, že se tato odpovědnost státu považuje vždy za subsidiární.145
I když jsou pravidla uvedená v návrhu článků pro EU významná, je přesto důležité upozornit, že pro vymezení složité problematiky odpovědnosti ze smíšených smluv samy o sobě nepostačují.
3.3.2 Odpovědnost EU z mezinárodních smluv v rámci WTO
Pokud posuzujeme odpovědnost EU ze smíšených smluv, představuje obchodní politika, konkrétně uzavírání vnějších smluv v rámci Světové obchodní organizace, mimořádně zajímavé téma. Nejen že je WTO jedna z předních světových velmocí v oblasti obchodu, ale zvláštní právní povaha smluv uzavíraných v jejím rámci i jejich značný vliv na jednotlivce z nich činí objekt hodný bližší analýzy. Nejdůležitější z těchto dokumentů je Dohoda o zřízení WTO, která je smlouvou smíšenou, a to navzdory skutečnosti, že členské státy prakticky všechny pravomoci v této oblasti převedly na EU.146
Přestože se budeme účinkům vnějších smluv a statusu jednotlivce v dané oblasti věnovat až ve čtvrté kapitole, je výchozím bodem pro výklad problematiky týkající se dohod WTO právě judikatura SDEU, který mnohokrát potvrdil, že ustanovení Dohody o zřízení WTO nemají v unijním právu přímý účinek.147 To představuje problém zejména pro unijní zboží, resp. obchodníky z EU, kteří bývají postiženi sankčními opatřeními ze strany svých obchodních partnerů před Orgánem pro řešení sporů WTO v mnohem větší míře než členské státy Unie.148 Jednotlivé subjekty se tak nemůžou norem WTO před Soudním dvorem dovolávat. I z tohoto zdánlivě neprůstřelného pravidla jsou však dvě výjimky. Tou první je případ, kdy Unie zamýšlí vykonat konkrétní povinnost převzatou v rámci WTO (pravidlo Nakajima).149 Druhou je unijní opatření výslovně odkazující na
145 Čl. 62 Návrhu článků.
146 XXXXXX, 2013, op. cit., str. 101.
147 Poprvé tak SDEU učinil v Rozsudku ze dne 23. listopadu 1999 ve věci Portugalská republika proti Radě Evropské unie, č. C-149/96: „S přihlédnutím k jejich povaze a struktuře nepatří dohody WTO v zásadě mezi normy, ve vztahu k nimž Soudní dvůr přezkoumává legalitu aktů orgánů Společenství.“
148 XXXXX, XXXXXXXXX, 2013, op. cit.
149 Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. května 1991 ve věci Nakajima All Precision Co. Ltd proti Radě Evropských společenství, č. C-69/89, bod 31.
konkrétní ustanovení v rámci dohod WTO (pravidlo Fediol).150 V oblasti národních právních řádů navíc SDEU uznal, že pokud jde o ustanovení, která nespadají do unijního práva, mohou členské státy přímý účinek dohodám v oblasti WTO přiznat. Je tomu tak proto, že právní účinky na vnitrostátní úrovni nejsou založeny mezinárodním právem.151 Na závěr je třeba ovšem upozornit, že zmíněné výjimky jen potvrzují pravidlo
o neexistenci přímého účinku v oblasti dohod WTO. V souladu s tím tak SDEU odmítnul ve známém rozsudku FIAMM i přípustnost žalob týkajících se mimosmluvní odpovědnosti EU: „Za současného stavu práva Společenství neexistuje režim odpovědnosti, který umožňuje založit odpovědnost Společenství za jednání, které spadá do jeho normativní pravomoci, v situaci, kdy se případného nesouladu takového jednání s dohodami WTO nelze dovolávat u soudu Společenství.”152
150 Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. června 1989 ve věci Fédération de l'industrie de l'huilerie de la CEE (Fediol) proti Komisi Evropských společenství, č. 70/87, bod 22.
151 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 11. září 2007 ve věci Merck Genéricos - Produtos Farmacêuticos Ldª proti Merck & Co. Inc. a Merck Sharp & Xxxxx Ldª, č. C-431/05, bod 48. Srov. XXXXXX, Xxxxxx; XXXXXXXXX, Xxxxx; XXXXXXXXXX, Xxxx. International Law As Law of the European Union. Vyd. 1. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2012, str. 245.
152 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 9. září 2008 ve věci Fabbrica italiana accumulatori motocarri Montecchio SpA (FIAMM) a Fabbrica italiana accumulatori motocarri Montecchio Technologies LLC, Xxxxxxx Xxxxx & Figli SpA a Fedon America, Inc. proti Radě Evropské unie a Komise Evropských společenství, č. C-120/06 P a C-121/06 P, bod 176.
4 Problematika přednosti a přímého účinku vnějších smluv
Výklad týkající se mezinárodních smluv uzavíraných Evropskou unií jistě nelze jejich vstupem v platnost a závaznou povahou ukončit. Mohou totiž nastat situace, kdy se vnější smlouvy ocitnou v rozporu s primárním či sekundárním právem nebo s jinou mezinárodní smlouvou uzavřenou členským státem, a je třeba určit, která z daných norem bude mít přednost. Právě na tyto možné situace, tzv. aplikační konflikty, se nyní podíváme. Dále bude výklad zaměřen na možné účinky vnějších smluv, zejména pak na přímý účinek, a s tím související postavení jednotlivce ve vztahu k vnějším smlouvám.
4.1 Konflikt vnější smlouvy s primárním či sekundárním právem
Již první kapitola byla věnována hierarchii norem unijního práva. Zopakujme tedy jenom, že vnější smlouvy jsou podřízeny právu primárnímu, ale nadřazeny právu sekundárnímu. Jak je to však se smlouvami již platnými? Pokud bylo při uzavírání smlouvy porušeno právo EU (zde se logicky jedná zejm. o primární právo), nemůže se Unie ve vztahu ke třetím státům takové skutečnosti dovolávat. Na mezinárodní scéně se totiž účinky a závaznost vnějších smluv řídí mezinárodním právem veřejným, které je postaveno na presumpci platnosti smlouvy.153 Příslušná ustanovení lze nalézt ve Vídeňské úmluvě z roku 1986.154 Ta také obsahuje pravidla pro sjednávání změn v mezinárodních smlouvách.155 Právě prostřednictvím renegociace lze daný konflikt ve vztahu ke třetím státům řešit.
Jednou z možností, jak zabránit aplikačnímu konfliktu vnějších smluv s unijním právem, je vhodná interpretace. K té má uvnitř EU (tedy nikoli vůči třetím státům) pravomoc SDEU, který v jednom ze svých rozsudků vyvinul zásadu konzistentního výkladu. Ustanovení vnějších smluv je tak třeba vykládat v souladu se zakládacími
153 SVOBODA, 2010, op. cit., str. 68.
154 Podle čl. 46 odst. 2 Vídeňské úmluvy z roku 1986 „mezinárodní organizace se nemůže dovolávat skutečnosti, že její souhlas být vázán smlouvou byl vyjádřen v rozporu s pravidly organizace týkající se pravomoci uzavírat smlouvy, jako důvodu pro zrušení svého souhlasu, ledaže by toto porušení bylo zjevné a týkalo se pravidla zásadního významu“.
155 Čl. 39 – 41 Vídeňské úmluvy z roku 1986.
smlouvami, tedy primárním právem, a obdobně sekundární legislativa by měla být konzistentní s vnějšími smlouvami.156
V situaci, kdy výklad smlouvy jejímu konfliktu s primárním právem nezamezí, je třeba přistoupit k soudnímu přezkumu podle čl. 263 a 264 SFEU. Ten bude podrobněji rozebrán v následující kapitole, důležité však je, že má v případě opodstatněnosti za výsledek prohlášení aktu sekundárního práva, který vnější smlouvu do práva EU uvozuje a jehož je smlouva přílohou, za neplatný.157 SDEU zde neplatnost prohlašuje od počátku, avšak jak již bylo zmíněno, pouze ve vztahu k EU a jejím členským státům. V této souvislosti je třeba odstranit i prováděcí akty dané smlouvy, Soudní dvůr však podle čl. 264 SFEU může v případě potřeby některé účinky daného aktu zachovat. Dodejme ještě, že jediným způsobem, jak lze legálně přijmout vnější smlouvu v rozporu s primárním právem, je použít postup pro přijímání změn zakládacích smluv podle čl. 48 SEU.158
Co se týče norem sekundárního práva, SDEU již v rozsudku International Fruit potvrdil, že je nezbytné posuzovat, zda není jejich platnost v rozporu s pravidlem mezinárodního práva.159 Vnější smlouvy jsou tudíž podle čl. 216 odst. 2 SFEU pro orgány EU závazné. Nejedná se však o pouhou aplikační přednost, ale o jejich vyšší právní sílu. Konflikt právních norem se tak v tomto případě řeší podobně, jako tomu bylo u práva primárního – prohlášením hierarchicky níže postaveného aktu za neplatný. Tím je akt sekundárního práva.160
Nadřazenost sekundárnímu právu a z toho vyplývající souvislosti se ovšem netýkají jen vnějších smluv, nýbrž všech pramenů mezinárodního práva, které tvoří součást práva unijního.161 Spadají sem tak například i rozhodnutí soudu vynesená institucí pro řešení sporů, kterou vnější smlouva předvídá.162
156 Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. září 1996 ve věci Komise Evropských společenství proti Spolkové republice Německo, č. C-61/94, bod 52.
157 Čl. 264 SFEU. Srov. SVOBODA, 2010, op. cit., str. 102. SDEU ovšem vůbec nemá podle čl. 275 SFEU pravomoc ve vztahu k SZBP.
158 SVOBODA, 2010, op. cit., 38.
159 Rozsudek SDEU ve věci 21 až 24/72, bod 6.
160 SVOBODA, 2009, op. cit., str. 43.
161 XXXXXXXXX, Xxxx. External relations law of the European Community: Legal reasoning and legal discourses. Vyd. 1. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2008, str. 174.
162 Posudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 1991, č. 1/91, bod 39.
4.2 Konflikt vnější smlouvy s mezinárodní smlouvou uzavřenou členským státem
Konflikty norem se v oblasti mezinárodního práva objevují poměrně často. Jejich řešení ovšem ve většině případů není úplně snadné – jmenovat lze však např. použití dobře známých principů lex specialis či lex posterior.163 Posledně jmenovaný princip zakotvuje i Vídeňská úmluva o smluvním právu z roku 1969. Pokud tak nejsou všechny smluvní strany pozdější smlouvy stranami smlouvy dřívější, platí, že „mezi státem, který je stranou obou smluv, a státem, který je stranou pouze jedné z nich, jsou jejich vzájemná práva a závazky upraveny smlouvou, jejímiž stranami jsou oba státy“.164
Právní řád EU je však specifický a s ním i prostředky k řešení konfliktů s jinými mezinárodními smlouvami, jimiž jsou členské státy vázány. Aplikační konflikt zde může navíc nastat v několika různých situacích, z nichž SFEU upravuje jen jednu. Ta představuje smluvní závazky, do kterých vstoupily členské státy EU před samotným vznikem Unie, popř. před svým vstupem do ní, a které jsou v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z právních předpisů EU. Nedílnou součástí unijního práva navíc jsou, jak potvrdil SDEU v rozsudku Haegeman, i vnější smlouvy. Vzniká tak konflikt tzv. dřívějších smluv členských států s vnějšími smlouvami uzavřenými v rámci EU. Především na ten se zaměříme.
Druhou možnost, která bude ve výkladu zmíněna, představuje konflikt unijního práva s pozdějšími závazky jednotlivých členských států, které vznikly až po vstupu těchto zemí do EU. Tento problém tzv. pozdějších smluv se může objevit, pokud se daný členský stát rozhodl nerespektovat právo EU, či došlo ke konfliktu nezáměrně z důvodu neustálého vývoje právního systému EU, který se projevuje mj. v rozšiřování pravomocí Evropské unie.165
Třetí, poněkud zvláštní kategorií jsou některé multilaterální mezinárodní smlouvy, které si jistým způsobem nárokují nadřazenost. Sem patří typicky EÚLP a Charta OSN. Ta má na základě svých vlastních ustanovení přednost před závazky podle
163 XXXXXX, 2011, op. cit., str. 216 – 217.
164 Čl. 30 odst. 4 písm. b) Vídeňské úmluvy z roku 1969. Obdobné ustanovení obsahuje i Vídeňská úmluva z roku 1986.
165 XXXXXXXX, Xxx. Treaty Conflict and the European union. Vyd. 1. Cambridge: Cambridge University Press, 2009, str. 115.
jiných mezinárodních smluv.166 EÚLP se pak podle Evropského soudu pro lidská práva může chlubit ústavním charakterem, což znamená, že s ní musí být unijní právo v souladu.167 Téma této diplomové práce a její omezený rozsah nicméně bohužel nedovolují se těmto smlouvám blíže věnovat.
4.2.1 Dřívější smlouvy
Způsob řešení konfliktů dřívějších smluv uzavřených členskými státy s unijním právem upravuje SFEU, konkrétně její čl. 351. Ten obecně vzato vyvažuje na jedné straně práva a zájmy členských států EU a států třetích, na straně druhé zájmy a požadavky právního řádu Evropské unie. 168 První odstavec tohoto ustanovení předepisuje, že práva a povinnosti vyplývající z dřívějších smluv nejsou zakládacími smlouvami dotčeny.169 V této souvislosti je třeba zmínit, že podle Soudního dvora mají unijní orgány povinnost nebránit členským státům v plnění závazků plynoucích z dřívějších smluv.170
SDEU nicméně mnohokrát potvrdil, že účelem daného článku není ani tak ochrana práv členských států, jako spíše států třetích. Např. v rozsudku Komise proti Itálii judikoval, že termín „práva“ v dnešním čl. 351 SFEU odkazuje na práva třetích států, zatímco „povinnosti“ se týkají států členských.171 Jím uznaná mezinárodněprávní zásada pacta sunt servanda, která požívá přednosti před závazky vyplývajícími z práva EU, je však dostatečně chráněna výše uvedenou Vídeňskou úmluvou. X. Xxxxxxxx se tak domnívá, že primárním účelem daného článku je vyvážit dodržování dřívějších smluv s požadavky unijního práva.172
166 Čl. 103 Charty Organizace spojených národů stanoví, že „v případě rozporu mezi závazky členů Organizace podle této Charty a jejich závazky podle kterékoli jiné mezinárodní dohody, mají přednost závazky podle této Charty“.
167 XXXXXXXX, 2009, op. cit., str. 115.
168 CREMONA, 2008, op. cit., str. 131.
169 První odstavec čl. 351 SFEU výslovně stanoví, že „práva a povinnosti vyplývající ze smluv uzavřených před 1. lednem 1958 nebo pro přistupující státy přede dnem jejich přistoupení mezi jedním nebo několika členskými státy na jedné straně a jedním nebo několika třetími zeměmi na straně druhé nejsou Smlouvami dotčeny“.
170 Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 1980 ve věci Attorney General proti Xxxxxxx X. Xxxxxxxx, č. 812/79, bod 9.
171 Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. února 1962 ve věci Komise Evropského hospodářského společenství proti Italské republice, č. 10/61, str. 10.
172 XXXXXXXX, 2009, op. cit., str. 118.
Soudní dvůr v tomto rozsudku poznamenal také další důležitý faktor. Vzhledem k tomu, že se čl. 351 SFEU vztahuje na mezinárodní smlouvy členských států se státy třetími, má unijní právo v případě dvoustranných smluv pouze mezi členskými státy přednost. Není zde totiž žádný třetí stát, jehož práva mají být chráněna.173 Obecně vzato se navíc členský stát nemůže dovolávat dřívějších smluv za účelem odůvodnění porušení svých unijních závazků.174
Problém nicméně může nastat v situaci, kdy členský stát uzavře mezinárodní smlouvu se třetím státem, ten však poté přistoupí do EU a dřívější smlouvy se dovolává. Zde SDEU podle očekávání určil, že z důvodu své přednosti se opět použije právo unijní.175
Nyní však již k samotnému řešení aplikačních konfliktů. To částečně vyplývá opět z čl. 351 SFEU, který ve svém druhém odstavci zakotvuje, že mají být neslučitelnosti dřívějších smluv s unijním právem odstraněny všemi vhodnými prostředky,176 byť se již nedaří určit, jak přesně by takové vhodné prostředky měly vypadat. Mnozí autoři se navíc domnívají, že se zde jedná o povinnost členských států snažit se neslučitelnosti odstranit, a nejde tak o dosažení výsledku.177 Konkrétní alternativy řešení napověděla bohatá judikatura SDEU.
První možností, jak lze spor řešit, je renegociace smlouvy za účelem jejího uvedení do souladu s unijním právem. Rozporu se také lze vyhnout unijně-konformním výkladem, zejména pokud jiné možnosti nepřipadají v úvahu.178 Poměrně diskutovaným prostředkem je však ukončení platnosti příslušné smlouvy. Vzájemný vztah renegociace smlouvy a její výpovědi řeší SDEU následovně: „Pokud členský stát narazí na obtíže, díky
173 CREMONA, 2008, op. cit., str. 134.
174 Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. září 1988 ve věci Státní zastupitelství proti Xxxxxxx Xxxxxxxxxxxx, č. 286/86, bod 18.
175 Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. listopadu 1992 ve věci Exportur SA proti LOR SA a Confiserie du Tech SA, č. C-3/91. Viz také bod 11 stanoviska generálního advokáta Lenze k dané věci.
176 Druhý odstavec čl. 351 SFEU výslovně stanoví, že „pokud jsou uvedené smlouvy neslučitelné se Smlouvami, použije příslušný členský stát či členské státy všech vhodných prostředků k odstranění zjištěných neslučitelností. V případě potřeby si členské státy poskytnou vzájemnou pomoc k dosažení tohoto cíle a zaujmou případně společný postoj“.
177 Viz např. TÝČ, 2013, op. cit., str. 115.
178 Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 18. listopadu 2003 ve věci Budějovický Budvar, národní podnik proti Xxxxxx Xxxxxxxx GmbH, č. C-216/01, bodu 169 „předkládající soud je povinen ověřit, zda lze případnou neslučitelnost mezi Smlouvou o ES a dvoustrannou smlouvou vyloučit výkladem dvoustranné smlouvy, který bude v co největším možném rozsahu v souladu s právem Společenství, a to při dodržení mezinárodního práva“. Srov. XXXXXXX, 2013, op. cit., str. 120 – 121.
kterým nebude možné smlouvu upravit, nelze vyloučit povinnost danou smlouvu vypovědět“.179 Právě ve způsobu řešení aplikačních konfliktů lze shledat onu již zmíněnou specifičnost unijního práva. Oproti Vídeňské úmluvě o smluvním právu (1969) totiž nestačí dřívější ustanovení jen neaplikovat (pravidlo lex posterior),180 ale je třeba formální změny či ukončení platnosti dané smlouvy.181 V oblasti práva EU pak lze konflikt řešit sjednáním nové vnější smlouvy se třetím státem, která odstraní spornou úpravu. Smlouvu takto uzavírá sama Unie.182
V této souvislosti ještě krátce ke třetím státům. I přes značnou ochranu jejich práv pro ně situace, kdy je třeba odstraňovat aplikační konflikty smluv, samozřejmě není ideální. Paradoxní byl například rozsudek, ve kterém SDEU konstatoval, že se jednotlivec nemůže dovolávat dřívější smlouvy, neboť se v daném případě použije smlouva pozdější, která ovšem vstoupila v platnost až po příslušném rozhodném okamžiku. SDEU tak rozhodl pouze na základě sekundárního unijního práva, podle něhož třetí stát s Unií aktivně spolupracoval na prozatímních opatřeních pozdější smlouvy.183 Znamená to tedy, že neformální spoluprácí na přípravě smlouvy dává třetí stát konkludentně najevo, že si přeje být touto smlouvou vázán? Byť se jedná o projev vůle daného státu, je třeba se přiklonit k názoru, že pokud se tak strany výslovně nedohodnou, neměly by být nové smlouvě takové účinky přiznány. Použít by se tak měla řádně uzavřená a platná dřívější mezinárodní smlouva.
4.2.2 Pozdější smlouvy
Dříve než přistoupíme ke konkrétní právní úpravě a problémům, které mohou v oblasti uzavírání vnějších smluv členskými státy po jejich vstupu do EU nastat, je třeba jako výchozí bod zmínit obecnou zásadu loajální spolupráce, podle které se členské státy mají mj. zdržet „všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie“.184 V případě, že členský stát tento závazek nesplní (a uzavře smlouvu odporující unijnímu právu),
179 Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. července 2000 ve věci Komise Evropských společenství proti Portugalské republice, č. C-62/98, bod 49.
180 Vyjádření tohoto principu obsahuje čl. 30 odst. 3 Vídeňské úmluvy z roku 1969. Obdobné ustanovení obsahuje i Vídeňská úmluva z roku 1986.
181 SVOBODA, 2010, op. cit., str. 81 – 82.
182 TÝČ, 2013, op. cit., str. 116.
183 Rozsudek SDEU ve věci 812/79, bod 23.
184 Čl. 4 odst. 3 SEU.
přichází v úvahu řízení pro porušení povinnosti podle čl. 258 SFEU. Daná smlouva je navíc postižena značnou právní nejistotou.185
Byť pozdější smlouvy nejsou upraveny primárním právem, o jejich režimu v unijním právu mnoho napoví rozhodnutí Rady z roku 1974. Jak napovídá jeho název, upravuje zejména konzultační postup pro vyjednávání a provádění těchto smluv za účelem koordinace postupu jednotlivých členských států a jejich sladění se společnými politikami EU.186
Důležitým faktorem v problematice uzavírání tohoto typu smluv je nicméně čas. Nastává totiž otázka, zda se dřívější smlouvy po své revizi či novelizaci stávají pozdějšími. Pravdou je, že podstatná novelizace (ne např. opravy překlepů) pozdější smlouvu zakládá. Není však jasné, co přesně se dá za takovou podstatnou novelizaci považovat, tedy kde ona tenká hranice mezi smlouvou dřívější a pozdější leží.187
V oblasti smluv uzavíraných po vstupu členských států do EU také nastávají situace, kdy mohou členské státy danou smlouvu uzavřít pouze v případě svolení od EU (především pokud má EU výlučnou pravomoc).188 Již ve věci Xxxxxx SDEU judikoval, že pravomoc, kterou členské státy disponují, je zde pouze přechodná a trvá jen do té doby, než EU začne naplno vykonávat svoji působnost v dané věci.189
Konečně, problém pozdějších smluv lze řešit i speciální úpravou na unijní úrovni. Pokud má daná smlouva charakter inter partes, může obsahovat tzv. doložku o odpojení, která zjednodušuje konflikt mezi předností práva EU a mezinárodněprávní úpravou preferující ochranu práv třetích států. V případě, že mají členské státy vlastní unijní úpravu, ve vztazích mezi nimi samotná mezinárodní smlouva aplikována není.190
185 XXXXXXX, Xxxxx. Ke vztahu mezinárodních závazků EU a jejích členských států. XXXXXXXX.xx [online]. Praha: C. H. Xxxx, 2002 [cit. 3. 12. 2014].
186 Preambule rozhodnutí Rady č. 74/393/EHS ze dne 22. července 1974, kterým se stanoví postup pro konzultace o dohodách o spolupráci mezi členskými státy a třetími zeměmi.
187 XXXXXXXX, 2009, op. cit., str. 177.
188 XXXXXXX, 2013, op. cit., str. 121.
189 Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 1976 ve věci Xxxxxxxx Xxxxxx a další, č. 3, 4 a 6-76, body 39 – 41.
190 XXXXXXX, 2013, op. cit., str. 121.
4.3 Přímý účinek a postavení jednotlivce v oblasti vnějších smluv
Problematika statusu jednotlivce v mezinárodním právu veřejném by vydala na celou diplomovou práci. Většinou autorů však jednotlivci nejsou považováni za plnohodnotné subjekty tohoto odvětví, na rozdíl od států či mezinárodních organizací. Od práva mezinárodního je však třeba odlišovat právní řád EU, pro který je charakteristická právě schopnost unijní právní normy dosáhnout přímo na jednotlivce. Ti se pak stávají subjekty práv zde obsažených.191
Pokud jde o předmět této práce, tedy vnější smlouvy, je samozřejmě velice důležitá jejich řádná implementace a dodržování. Z pohledu vlastní aplikace a prosazování lze však danou právní normu považovat za právně dokonalou pouze tehdy, je-li možno u soudu uplatňovat účinnou nápravu.192 Podmínky, za nichž se mohou jednotlivci takových norem dovolávat, upravuje zásada přímého účinku. Právě z té je třeba při následujícím výkladu vycházet.
Při pátrání po ustanovení zakládacích smluv zakotvujících přímý účinek je třeba se spokojit s článkem 216 odst. 2 SFEU. Jak již bylo zmíněno, jeho znění poukazuje na monistický přístup, který je často spojován právě s přímými účinky a předností mezinárodního práva. Toto ustanovení ovšem ve skutečnosti předepisuje pouze závazný charakter mezinárodních smluv, nikoli už jejich následky a účinky. Zakládací smlouvy tak právní účinky vnějších smluv vůbec neupravují.193
Pokud tedy své účinky neupravuje sama vnější smlouva, nezbývá, než se uchýlit k judikatuře SDEU. Ten při vymezení daného institutu vycházel ze známého pojmu samovykonatelnosti mezinárodního práva, tedy jakési způsobilosti mezinárodněprávní normy být bez dalšího použita.194 Mnoho autorů ovšem jako původ přímého účinku zmiňuje koncept přímé použitelnosti, který přichází v úvahu tehdy, zakládá-li daná mezinárodní smlouva jednotlivcům práva a povinnosti vynutitelné přímo před
191 XXXXXXXX, Xxxxxxxxx. Direct Effect of International Agreements of the European Union. XXXX.xxx
[online]. Pisa: The European Journal of International Law, 2014, Vol. 00 xx. 0, xxx. 144 [cit. 12. 2. 2015].
192 EECKHOUT, 2011, op. cit., str. 328.
000 Xxxxxx, xxx. 326 – 327.
194 XXXXXXXX, 2013, op. cit., str. 33.
vnitrostátními soudy.195 Oba pojmy „samovykonatelnost“ a „přímá použitelnost“ jsou tedy především v mezinárodněprávním smyslu velice podobné. Zcela jednoznačný pak není ani význam samotného přímého účinku. Podle jeho širokého pojetí se mohou jednotlivci dovolávat jistých ustanovení unijního práva před vnitrostátními soudy. Užší, klasické pojetí pak říká, že jsou daná ustanovení způsobilá přiznat jednotlivcům určitá práva.196
Ať už je přesný obsah přímého účinku jakýkoli, jedno je jisté. Díky tomuto principu mohou soudy snáze zajistit dodržování a vynucení vnějších smluv ve vnitrostátních právních řádech, a to i v situacích, kde by bez přímého účinku nebylo možné daná práva a povinnosti prosadit.197
Prvním, dnes již klasickým případem, kdy SDEU jednotlivcům umožnil prosazování vnějších smluv prostřednictvím přímého účinku, je Xxx Xxxx en Loos. Soudní dvůr tak doplnil „veřejnoprávní“ vymáhání unijního práva (např. ve formě žaloby pro porušení povinnosti zakotvené v čl. 258 SFEU) o „soukromoprávní“ variantu. SDEU zde přímý účinek vyvodil z konkrétních charakteristických rysů dotčené úmluvy: odkaz na „lid“ v preambuli, vznik orgánů způsobilých svou činností ovlivnit občany, existence řízení o předběžné otázce a další.198 Právě uznání jednotlivců (fyzických i právnických osob) za subjekty právního řádu Evropské unie činí tento rozsudek tak významným.199
Záměrem většiny klasických mezinárodních smluv nicméně není propůjčovat jednotlivcům práva. Použití přímého účinku tak není samozřejmé a právě podmínky jeho aplikace SDEU zkoumá. Prvním krokem je zjištění, zda je vůbec EU příslušnou mezinárodní smlouvou vázána. Odpověď na tuto zdánlivě jednoduchou otázku nicméně není tak jasná v situaci, kdy jsou smluvní stranou pouze členské státy EU, nikoli Unie
195 XXXXXXX, Xxxx. The European Union in the world: essays in honour of Xxxx Xxxxxxxxx. Vyd. 1. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2014, str. 45.
196 XXXXX, Xxxx; DE BÚRCA, Gráinne. EU Law: Text, Cases, and Materials. Vyd. 5. Oxford: Oxford University Press, 2011, str. 180.
197 CREMONA, Marise. Compliance and the enforcement of EU law. Vyd. 1. Oxford : Oxford University Press, 2012, str. 175.
198 Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. února 1963 ve věci NV Algemene Transport- en Expeditie Onderneming van Gend & Loos proti Nederlandse administratie der belastingen, č. 26/62, str. 12. Srov. také XXXXXX, Xxxxx. The legal effects of EU agreements: maximalist treaty enforcement and judicial avoidance techniques. Vyd. 1. Oxford: Oxford University Press, 2013, str. 95.
199 Soudní dvůr zde vycházel z užšího pojetí přímého účinku.
samotná.200 Z konceptu smíšených smluv navíc vyplývá, že může mít přímý účinek jen ta část smlouvy, která spadá do pravomoci Unie. Poté je třeba vzít v úvahu význam, strukturu a znění celé vnější smlouvy, tedy zda tyto atributy přímý účinek nevylučují.201 Posoudit je dále třeba, zda je ustanovení, kterého se jednotlivec dovolává, dostatečně jasné, přesné a bezpodmínečné.202 Soudní dvůr ovšem při posuzování podmínek vedoucích k přímému účinku daného ustanovení nezůstává pouze u čistě právní argumentace. Zkoumá totiž i ekonomické a politické dopady příslušné vnější smlouvy.203 Přímý účinek tak vyloučil u dohod v oblasti WTO, v souvislosti s nimiž navíc SDEU dovodil možnost udělit za určitých podmínek přímý účinek pouze jednotlivým ustanovením dané vnější smlouvy. 204
Při splnění uvedených podmínek tak mohou jednotlivci spoléhat na příslušnou mezinárodní smlouvu jako na přímý zdroj subjektivních práv, a to většinou za účelem zneplatnění vnitrostátní či unijní normy, která by se jinak použila.205 Soudní dvůr je tak způsobilý přezkoumávat legalitu legislativních aktů na základě žaloby fyzických či právnických osob, a to za omezujících podmínek čtvrtého odstavce článku 263 SFEU.206 V této souvislosti lze citovat např. rozsudek ve věci ATAA, kde SDEU rozhodoval, zda mohou ustanovení příslušných mezinárodních smluv zpochybnit legalitu aktu unijního práva, zde směrnice. Nejprve bylo opět třeba posoudit přímý účinek, a tak v případě dohody o letecké dopravě SDEU judikoval, že jsou některá její ustanovení dostatečně přesná, protože dohoda „zavádí určitá pravidla, která se mají na letecké dopravce použít
200 Zmíněný problém SDEU ve věci 21 až 24/72 vyřešil cestou funkční sukcese. EU tak je vnější smlouvou vázána, pokud na ni členské státy v oblasti postihované danou smlouvou přenesly své pravomoci. Srov. také XXXXXXX, Xxxxxx; XXXXX, Xxxx. The European court of justice and external relations law: constitutional challenges. Oxford: Hart publishing, 2014, str. 255 – 261.
201 Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. října 1973 ve věci Xxxx Xxxxxxxx proti Hauptzollamt Lörrach, č. 9/73, bod 28.
202 Tento test je dnes již „stálicí“ judikatury Soudního dvora. Viz např. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 10. ledna 2006 ve věci International Air Transport Association a European Low Fares Airline Association proti Department for Transport, č. C-344/04, bod 39.
203 XXXXXXXX, 2013, op. cit., str. 36.
204 Těmto podmínkám vyřčeným Soudním dvorem ve známých judikátech Nakajima a Fediol, stejně jako dohodám v rámci WTO vč. jejich přímého účinku, byl podrobněji věnován oddíl 3.3.2.
205 XXXXXXXX, 2014, str. 139.
206 Jednotlivec může požadovat přezkum legality legislativního aktu, pokud mu je akt určen nebo se ho bezprostředně a osobně dotýká, popř. má obecnou působnost, ale bezprostředně se ho dotýká. Akt dále nesmí vyžadovat přijetí prováděcího opatření. Splněny musí být samozřejmě i další podmínky uvedené v čl. 263 odst. 1 a 2 SFEU.
přímo a bezprostředně“.207 SDEU tak uzavřel, že platnost směrnice lze z hlediska příslušné mezinárodní smlouvy posuzovat, nakonec nicméně žádné skutečnosti zpochybňující platnost neodhalil.
Poslední téma, které je vhodné v souvislosti s jednotlivci zmínit, je mimosmluvní odpovědnost Evropské unie. Ustanovení zakládacích smluv totiž zavazují EU v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům jednotlivých členských států nahradit škodu způsobenou jejími orgány či zaměstnanci.208 Byť se může zdát, že mimosmluvní odpovědnost nesouvisí s mezinárodními smlouvami uzavíranými Evropskou unií, faktem je, že Soudní dvůr uznal možnost vzniku tohoto typu odpovědnosti i pro určité typy protiprávního normativního jednání.209 V rozsudku Bergaderm navíc SDEU potvrdil několik podmínek, za kterých se mohou jednotlivci dovolávat u soudu náhrady škody:
„Porušená právní norma musí přiznávat práva jednotlivcům, porušení musí být dostatečně závažné a musí zde existovat přímá příčinná souvislost mezi porušením povinnosti ze strany státu a škodou způsobenou poškozené straně.“210
Základem pro náhradu škody tedy může být i porušení ustanovení vnější smlouvy. Dotčená ustanovení ovšem musí být určena k přiznání práv. Je proto jasné, že četné žaloby týkající se porušení práva WTO nebyly v tomto ohledu úspěšné.211
207 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 21. prosince 2011 ve věci Air Transport Association of America a další proti Secretary of State for Energy and Climate Change, č. C-366/10, bod 84.
208 Čl. 340 SFEU.
209 Tím lze rozumět právě porušení ustanovení vnější smlouvy některým z unijních orgánů, které následně zakládá mimosmluvní odpovědnost EU. Podrobněji HEUKELS, Ton; XX XXXXXXX, Xxxxxx. The Action for Damages in Community Law. Haag: Kluwer Law International, 1997, str. 129 – 130.
210 Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. července 2000 ve věci Laboratoires pharmaceutiques Bergaderm SA a Xxxx-Xxxxxxx Xxxxxx proti Komisi Evropských společenství, č. C-352/98 P, bod 42.
211 EECKHOUT, 2011, op. cit., str. 299.
5 Prosazování mezinárodních smluv
5.1 Prosazování mezinárodních smluv vůči členským státům
Kromě mezinárodněprávní oblasti vyvolávají vnější smlouvy účinky i v právu Evropské unie. Protože tento právní řád „ctí právo na účinný opravný prostředek“,212 jsou mezinárodní smlouvy (jakožto součást unijního práva) předmětem dohledu SDEU. Do jeho působnosti navíc spadají nejen samotné vnější smlouvy, ale i jejich návrhy, tedy nezávazné právní akty.213
Na následujících řádcích se budeme stručně věnovat několika typům řízení, jimiž SDEU, potažmo EU, může působit na členské státy. Kromě náhrady škody, zmíněné již v souvislosti s jednotlivci, se dotkneme předběžné kontroly slučitelnosti vnějších smluv se zakládacími smlouvami214, řízení o předběžné otázce, přezkumu legality legislativních aktů i řízení o porušení povinnosti členským státem.
5.2.1 Řízení o posudku
Jak již víme, čl. 218 odst. 11 SFEU uděluje členským státům, Evropskému parlamentu, Radě a Komisi právo vyžádat si posudek SDEU o slučitelnosti zamýšlené dohody se zakládacími smlouvami. Zkoumá se také, zda zamýšlená dohoda spadá do pravomoci EU a zda byl pro smlouvu zvolen správný právní základ. Účelem daného řízení je zejména předcházení komplikací, které vznikají v důsledku rozporu unijního práva s mezinárodními smlouvami, jimiž je EU vázána. 215 Tato preventivní funkce má samozřejmě pádný důvod: „Soudní rozhodnutí, podle kterého je vnější smlouva neslučitelná s ustanoveními Smlouvy, by mohlo nejen na komunitární úrovni, ale i v mezinárodních vztazích, vést k nežádoucím důsledkům pro všechny zúčastněné strany, včetně třetích zemí“.216
212 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 27. února 2007 ve věci Gestoras Pro Amnistía, Xxxx Xxxx Xxxxx Olano a Xxxxx Xxxxxxxx Xxxxxxx proti Radě Evropské unie, č. C-354/04 P, bod 34.
213 SVOBODA, 2009, str. 107.
214 Pro označení tohoto typu řízení budeme nadále používat především pojem „řízení o posudku“.
215 BAERE, 2008, op. cit., str. 94.
216 Stanovisko Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1975, věc 1/75, str. 1360 – 1361.
Další důležitou charakteristikou řízení je jeho fakultativnost. Aktivně legitimované subjekty posudek vyžadovat nemusí, a tak je tento prostředek spíše výjimečný. Přestože je výsledný posudek závazným právním aktem EU, jeho užitečnost je značně snížena absencí odkladného účinku. Protože dotčená vnější smlouva není v době řízení o posudku závazná (jde o návrh smlouvy či pouhý úmysl k ní přistoupit), je možné ji uzavřít i v průběhu samotného řízení, tedy ještě před vydáním posudku.217
5.2.2 Řízení o předběžné otázce
Po svém uzavření mohou být vnější smlouvy v souladu s čl. 267 SFEU předmětem řízení o předběžné otázce. Stejně jako u ostatních unijních aktů se může rozhodnutí v tomto typu řízení týkat dvou situací: platnosti smlouvy či jejího výkladu. Prvně jmenovaný případ je podobný žalobě na neplatnost. Většina žádostí o předběžnou otázku se nicméně týká výkladu vnějších smluv.218
V první předběžné otázce týkající se vnější smlouvy, již mnohokrát zmiňovaném případu Haegeman, SDEU potvrdil, že je dotčená asociační dohoda aktem přijatým orgány Unie v souladu s čl. 267 SFEU, a tak může Soudní dvůr rozhodovat o jejím výkladu. Podle další judikatury navíc SDEU prosadil svou pravomoc i pokud jde o akty orgánů zřízených smlouvou a nezávazná doporučení na základě příslušné vnější smlouvy. 219
Kromě pravomoci soudu je důležitá také otázka účinků daného ustanovení vnější smlouvy. Těmi se proto předkládající soud musí často zabývat ještě před tím, než požádá SDEU o rozhodnutí v dané věci.220
5.2.3 Přezkum legality legislativních aktů
Další žalobou, kterou je možno u SDEU podat, je žaloba na neplatnost. Tou se v souladu s čl. 263 SFEU členský stát, Evropský parlament, Rada či Komise dožaduje zrušení aktu přijatého orgánem Unie. Kromě těchto tzv. privilegovaných žalobců se mohou na Soudní
217 SVOBODA, 2010, op. cit., str. 96 – 98.
218 EECKHOUT, 2011, op. cit., str. 274 – 275.
219 XXXXX, XX XXXXX, 2011, op. cit., 353.
220 EECKHOUT, 2011, op. cit., str. 274 – 275.
dvůr obrátit i jednotlivci (žalobci neprivilegovaní, kteří musí prokázat právní zájem) či další subjekty, kteří podávají tzv. zvláštní žaloby (např. Výbor regionů).221
Jak bylo řečeno v předchozí kapitole, SDEU má pravomoc rozhodovat o přezkumu platnosti sekundárního práva na základě jeho rozporu s vnější smlouvou. Druhým případem, kdy přichází žaloba na neplatnost v úvahu, je pak přezkum samotné vnější smlouvy. To však není zcela přesné. Soudnímu dvoru totiž přísluší pouze výklad práva EU, a tak rozhoduje jen o neplatnosti aktu sekundárního práva, který danou vnější smlouvu podle čl. 218 SFEU uvozuje.222
V této souvislosti je třeba také zmínit podmínky, za nichž lze vůbec legalitu vnějších smluv přezkoumávat. Protože se jedná o následný přezkum, daný akt musí být závazný, tedy působit právní účinky. 223 Výčet důvodů protiprávnosti pak lze najít opět v čl. 263 SFEU. Jsou to: nedostatek příslušnosti, porušení podstatných formálních náležitostí, porušení Smluv nebo jejich prováděcích předpisů a zneužití pravomoci. Soudní dvůr nicméně tento seznam nepovažuje za taxativní a další důvody přidává ve své judikatuře.224
V souladu s šestým odstavcem čl. 263 SFEU je nutno podat žalobu ve dvouměsíční lhůtě od vyhlášení příslušného aktu. „Je-li žaloba opodstatněná, Soudní dvůr Evropské unie prohlásí napadený akt za neplatný od počátku. Soudní dvůr Evropské unie však uvede, považuje-li to za nezbytné, ty účinky aktu prohlášeného za neplatný, které jsou nadále považovány za zachované.“225 Uvědomme si však, že pokud se Evropské unii nepodaří dovolat se zrušení svého souhlasu být danou smlouvou vázána, zůstává z mezinárodněprávního hlediska příslušná vnější smlouva samozřejmě platná.226
221 Žaloba na neplatnost. XXX-XXX.XXXXXX.xx [online]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 19. 2. 2015]. 222 Pro zjednodušení bude na tuto kategorii odkazováno jako na „neplatnost vnějších smluv“. Srov. SVOBODA, 2010, op. cit., str. 102.
000 Xxxxxx, xxx. 101.
224 Zmínit lze např. rozpor s mezinárodním právem, viz rozsudek Soudního dvora ze dne 16. června 1998 ve věci X. Xxxxx GmbH & Co. proti Hauptzollamt Mainz, č. C-162/96, bod 27.
225 Čl. 264 SFEU.
226 Srov. čl. 46 odst. 2 Vídeňské úmluvy z roku 1986.
5.2.4 Řízení o porušení povinnosti členským státem
Prostředkem poslední instance, kterým lze dodržování mezinárodních smluv v unijním právu vynutit, je zvláštní řízení podle čl. 258 – 260 SFEU. V tomto tzv. řízení o porušení povinnosti řeší SDEU případy, kdy členský stát z nějakého důvodu nesplní povinnost vyplývající z mezinárodní smlouvy, která váže Evropskou unii. Danou věc předkládá Soudnímu dvoru většinou Komise, ve výjimečných případech i jiný členský stát.227
V této souvislosti je nutno zmínit i čl. 216 odst. 2 SFEU, ze kterého vyplývá, že mají členské státy povinnost dodržovat všechna ustanovení vnějších smluv. Je tak od nich vyžadováno, aby jednaly v souladu s těmito smlouvami. Tato skutečnost tudíž zajisté implikuje pravomoc Komise, která má podle čl. 17 odst. 1 SEU dohlížet na uplatňování práva Unie, podat proti dotčenému státu žalobu.228
Oproti poměrně jasným případům porušení povinnosti smluv ve výlučné pravomoci EU činí i zde značné obtíže problematika vynucování smluv smíšených. V této souvislosti SDEU judikoval, že je nezbytné nejprve zjistit, zda dotčené povinnosti spadají do působnosti unijního práva. Pokud tomu tak je, představuje dodržení této mezinárodní smlouvy (zde přistoupení k ní) unijní zájem vynutitelný právě prostřednictvím řízení o porušení povinnosti.229
5.3 Prosazování mezinárodních smluv vůči třetím státům
Právo Evropské unie se samozřejmě aplikuje pouze na vztahy mezi EU a jejími členskými státy, popř. mezi těmito státy navzájem. Vůči třetím, nečlenským státům je tedy třeba použít jiný právní řád. Tím je mezinárodní právo veřejné. Nutnost jeho respektování přitom potvrdil i SDEU.230
Po problematice upravené převážně unijním právem se tedy nyní přesouváme do sféry mezinárodněprávní. Vnější smlouvy totiž často nestačí prosazovat jen vůči
227 První odstavec článku 259 SFEU.
228 EECKHOUT, 2011, op. cit., str. 301.
229 Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. března 2002 ve věci Komise Evropských společenství proti Irsku, č. C-13/00, bod 13.
230 Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. prosince 1974 ve věci Xxxxxx xxx Xxxx proti Home Office, č. 41/74, bod 22.
jednotlivcům či členským státům. V úvahu je nutné vzít i další smluvní strany, tedy jeden či více třetích států či mezinárodních organizací (podle toho, zda se jedná o smlouvu bilaterální či multilaterální). V případě porušení smlouvy jednou ze stran by tak měl příslušný stát nést následek, tedy právní odpovědnost. Ne vždy se ovšem na tomto porušení obě strany shodnou. Vzniká tak spor, jehož řešení ovšem není závazně upraveno mezinárodním právem, ale mělo by být zakotveno opět v dané mezinárodní smlouvě.231 Jedno však jisté je: spory na mezinárodní úrovni by měly být řešeny
„pokojnými prostředky tak, aby ani mezinárodní mír a bezpečnost, ani spravedlnost nebyly ohrožovány“.232 Odtud také pojem smírné řešení sporů.
Jelikož EU disponuje právní subjektivitou, uzavírá rozličné mezinárodní smlouvy se třetími státy či jinými mezinárodními organizacemi. Má proto zároveň právo hájit na mezinárodním poli svá práva, tedy vznášet žaloby a nároky proti straně, která danou smlouvu porušila.233 Právě aktivní legitimací EU se budeme na následujících řádcích zabývat.
Především k řešení sporů politické povahy se hodí tzv. poradní prostředky, tedy např. diplomatická jednání, ustanovení vyšetřovací komise, mediace či smírčí řízení. Ty ovšem nejsou právně závazné, smluvní strany je tudíž mohou bez omezení přijmout či odmítnout.234
Účinnější prosazování vnějších smluv včetně řešení právních sporů z nich vyplývajících však skýtají judiciální a arbitrážní prostředky. I když je ve většině případů samotné řízení fakultativní, končí závazným rozhodnutím, které má navíc status věci pravomocně rozsouzené. Závazek postoupit spory ze smlouvy soudnímu či arbitrážnímu orgánu, stejně jako odhodlání stran jeho rozhodnutí přijmout, bývá předmětem dohody stran.235
I přes svoji regionální, vnitrounijní povahu nelze v této souvislosti nezmínit SDEU. Ten má totiž podle čl. 272 SFEU „pravomoc rozhodovat na základě rozhodčí
231 ČEPELKA, Xxxxxxx; XXXXXX, Xxxxx. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Xxxx, 2008, str. 532. 232 Čl. 2 odst. 3 Charty Organizace spojených národů. Byť se toto ustanovení formálně vztahuje jen na členy OSN, jedná se bez pochyby také o jeden ze základních principů mezinárodního práva, který je třeba dodržovat celosvětově.
233 Nutno podotknout, že EU může žalovat pouze ten mezinárodněprávní subjekt, který ji uznal. Oproti OSN tak EU nemá tzv. objektivní právní subjektivitu. Srov. SVOBODA, 2010, op. cit., str. 71 – 72.
234 ČEPELKA, 2008, op. cit., str. 533 – 546.
235 Tamtéž.
doložky obsažené ve veřejnoprávní nebo v soukromoprávní smlouvě uzavřené Unií nebo jejím jménem.“ Pokud si tak strany zvolí, mohou o mezinárodněprávní odpovědnosti rozhodovat i unijní soudy. Za zmínku stojí, že v prvním stupni o věci rozhoduje Tribunál.236
Ze soudů připadá v úvahu také Mezinárodní soudní dvůr. I když zde stranami sporů mohou být pouze státy,237 ani mezinárodní organizace nezůstaly zcela ochuzeny. Na jejich žádost (po dohodě obou stran) totiž MSD vydává právně nezávazné posudky. Závaznými se mohou stát, pokud se na tom strany předem dohodnou. Přestože se většinou jedná pouze o poradní nástroje, požívají značné právní i morální autority.238
Další významnou institucí ve sporech mezi EU a třetími státy jsou arbitrážní (rozhodčí) orgány, které fungují opět na fakultativní bázi. Jejich složení i způsob řízení ovlivňují samy smluvní strany a kromě Stálého rozhodčího soudu v Haagu, který má univerzální charakter, si mohou strany zvolit i arbitráž ad hoc.239
Mimořádně důležitou kategorií jsou ovšem spory v obchodní oblasti, které se řeší na půdě Světové obchodní organizace. Konflikty mezi jejími členy, které mohou nastat při implementaci dohod WTO, obligatorně rozhoduje Orgán pro řešení sporů WTO. Je třeba však upozornit, že byť je EU členem WTO, využívá sama tento systém až jako poslední možnost, tedy pokud nelze najít jiné způsoby řešení sporu.240 Co se týče samotného fungování Unie ve WTO, koordinují členské státy EU své postoje na společných jednáních. Na většině zasedání WTO pak jejich jménem jedná Komise.241
V rámci procesu řešení sporů ve WTO je vzniklý konflikt vždy vhodné vyřešit dohodou stran. Samotnému řízení proto předchází neformální i formální konzultace. Pokud selžou, mohou členové WTO požádat o ustavení skupiny odborníků (tzv. panel), která posoudí skutkový stav a přijme rozhodnutí. Pokud jde o právní otázky, je zpráva, kterou skupina odborníků vydá, následně přezkoumatelná odvolacím orgánem. Člen
236 XXXXXXX, 2013, op. cit., str. 434.
237 Čl. 34 odst. 1 Statutu mezinárodního soudního dvora.
238 Advisory Jurisdiction. XXX-XXX.xxx [online]. International Court of Justice [cit. 24. 2. 2015].
239 SVOBODA, 2010, op. cit., str. 73 – 74.
240 Dispute settlement. XX.XXXXXX.xx [online]. European Commission, 2015 [cit. 25. 2. 2015].
241 Řešení obchodních sporů. XXX.xx [online]. Ministerstvo průmyslu a obchodu: Odbor mnohostranné a společné obchodní politiky EU, 2010 [cit. 25. 2. 2015].
WTO je pak povinen podřídit se přijatým doporučením. V opačném případě vůči němu mohou být přijata odvetná opatření, např. v podobě zvýšení cel.242
Závěrečná podkapitola byla zaměřena na prostředky, jimiž lze mezinárodní smlouvy uzavírané Evropskou unií prosazovat i vůči třetím státům. Byť řada z nich není tak efektivních, jako např. obdobné nástroje v oblasti práva vnitrostátního, můžeme s trochou nadsázky jejich neustálý vývoj považovat za další krok k ideální představě mezinárodního práva veřejného, ve které jsou smlouvy plněny.
242 XXXXXXXX, Xxxxxxxx. Řešení sporů v rámci WTO. XXXXXX.xx [online]. XXXXXX.XX – Sbírka zákonů, judikatura, právo, 2002 [cit. 25. 2. 2015].
Závěr
Na poli mezinárodních vztahů má Evropská unie mimořádné postavení. Členské státy jí v této oblasti svěřily pravomoci, jejichž rozsah nemá u jiných mezinárodních organizací obdoby. Působí zde tak vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, tedy jakýsi unijní ministr zahraničí. Počtem delegací operujících ve třetích státech se navíc Unie s přehledem vyrovná většině států. Snad nejvýznamnějším nástrojem její činnosti na mezinárodní scéně jsou však mezinárodní smlouvy, díky nimž může EU navazovat právní vztahy s třetími státy a dalšími mezinárodními organizacemi. Jejich právní úprava přitom ani po změnách provedených Lisabonskou smlouvou není naprosto jednoznačná. Kromě práva unijního, které působí mezi členskými státy EU, je totiž třeba brát v úvahu i mezinárodní právo veřejné, a neustále tak balancovat na pomezí těchto právních systémů.
Právě přiblížení problematiky mezinárodních smluv v unijním právu bylo primárním cílem této diplomové práce. Za účelem jeho naplnění je práce strukturována do pěti kapitol. První z nich popisuje, co vůbec pod pojmem „mezinárodní smlouva“ rozumíme, vymezuje také subjektivitu EU a její pravomoci v této oblasti. Druhá kapitola se pak zaměřuje na proces sjednávání mezinárodních smluv a jeho institucionální zabezpečení. Rozbor problémů, které postup sjednávání a tvorby mezinárodních smluv doprovází, navíc přispívá i k dalšímu dílčímu cíli práce. V souvislosti s nepříliš vysokou legitimitou při tvorbě mezinárodních smluv či špatnou institucionální rovnováhou totiž hovoříme o demokratickém deficitu v oblasti uzavírání mezinárodních smluv Evropskou unií. Jeho vyřešení formou rozsáhlé institucionální reformy přitom podle mého názoru představuje nejen budoucnost procesu sjednávání mezinárodních smluv v EU, ale i budoucnost celého unijního právního řádu. Toto mimořádně zajímavé a aktuální téma by jistě zasloužilo podrobnější zkoumání, to však přesahuje vymezený rámec mé práce.
Následující kapitoly práce jsou pak věnovány závazné povaze vnějších smluv, a to jak ve vztahu k EU, tak k členským státům. Diskutovaným tématem v této oblasti jsou také smíšené smlouvy a rozdělení odpovědnosti mezi Unii a členské státy, kde práce obsahuje komparaci unijní úpravy s právem mezinárodním. Čtvrtá kapitola pak analyzuje situace, kdy se vnější smlouvy ocitají v rozporu s primárním či sekundárním
Jak tedy hodnotit změny provedené Lisabonskou smlouvou v oblasti mezinárodních smluv? Obrovskou výhodou je pro EU jistě zánik pilířové struktury a současná jediná právní subjektivita jak podle práva unijního, tak mezinárodního. Jednodušší vnitrounijní struktura tedy zpřehlednila Unii i pro její smluvní partnery, tedy třetí státy či jiné mezinárodní organizace. Poněkud diskutabilní nicméně může být nová klasifikace pravomocí. Byť je vývoj tímto směrem pochopitelný a ospravedlnitelný (např. zásadou efektivity), může poměrně snadno vyústit v samovolné rozšiřování pravomocí Unie na úkor členských států.
Snad nejvýznamnější změny práce analyzuje v případě samotného postupu při sjednávání mezinárodních smluv. Kromě zapojení již zmíněného vysokého představitele a nové koncepce formou jednání vyjednavačského týmu je to především rozšíření pravomocí Evropského parlamentu, kterému je třeba věnovat pozornost. I přes svou mimořádně důležitou roli demokratického prvku v celém procesu se totiž působnost Evropského parlamentu vztahuje především na období tvorby vnější smlouvy, nikoli na smlouvu již uzavřenou. Sporné je také rozšíření rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě - jakkoli je nezbytné kvůli narůstajícímu počtu členů Unie, přináší s sebou další oslabení pravomocí členských států.
Věřím, že se mi v práci podařilo výkladem založeným nejen na teorii, ale i na příkladech z praxe, a zejména pak na bohaté judikatuře, naplnit cíle stanovené v úvodu. I přes to, že je problematika mezinárodních smluv uzavíraných Evropskou unií poněkud vzdálena běžnému občanovi, představuje ryze aktuální a českou odbornou literaturou málo zpracované téma. Nezbývá než doufat, že svým rozsahem i hloubkou zpracování má tato práce potenciál stát se podkladem pro další zkoumání v této oblasti.
Seznam použité literatury
Monografie, publikace, sborníky a odborné články
1. XXXXX, Xxxxx. Constitutional principles of EU external relations. Vyd. 1. Oxford: Oxford University Press, 2008, lv, 350 s. ISBN 9780199546688.
2. XXXXXXXX, Xxxxxx. Způsoby přímé realizace závazků z tzv. vnějších smluv sjednaných v rámci EU v právním řádu ČR. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí, 2013, 67 s.
3. XXXXX, Xxxx; DE BÚRCA, Gráinne. EU Law: Text, Cases, and Materials. Vyd. 5. Oxford: Oxford University Press, 2011, 1320 s. ISBN 9780199576999.
4. XXXXXXX, Xxxxxx; DE XXXXX, Xxxxx. EU foreign relations law: constitutional fundamentals. Oxford: Hart publishing, 2008, xv, 324 s. ISBN 9781841137575.
5. XXXXXXX, Xxxxxx. Compliance and the enforcement of EU law. Vyd. 1. Oxford : Oxford University Press, 2012, 199 s. ISBN 9780199644735.
6. XXXXXXX, Xxxxxx; XXXXX, Xxxx. The European court of justice and external relations law: constitutional challenges. Oxford: Hart publishing, 2014, vi, 290 s. ISBN 9781849465045.
7. XXXXXXX, Xxxxxxx; XXXXXX, Xxxxx. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Xxxx, 2008, 840 s. ISBN 9788071797289.
8. XXXXXXXX, Xxxx; XXXXXXXXX, Xxxx. Law and practice of EU external relations: salient features of a changing landscape. Vyd. 1. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, xix, 484 s. ISBN 9780521899239.
9. XXXXX, Xxxxxx. Textbook on International law. Vyd. 6. Oxford: Oxford University Press, 2007, 372 s. ISBN 9780199208180.
10. XXXXXXXX, Xxxxxx. Constitutional law of the European Union. Białystok: Temida 2, 2011, 203 s. ISBN 9788362813186.
11. XXXXXXXX, Xxxx. EU External Relations Law. Vyd. 2. Oxford: Oxford University Press, 2011, 572 s. ISBN 9780199606634.
12. XXXXXXX, Xxxx. The European Union in the world: essays in honour of Xxxx Xxxxxxxxx. Vyd. 1. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2014, 637 s. ISBN 9789004259058.
13. XXXXXXX, Xxx; XX XXXXXXX, Xxxxxx. The Action for Damages in Community Law. Haag: Kluwer Law International, 1997, 452 s. ISBN 9041103708.
14. XXXXXXX, Xxxxxxxxxx; XXXXXXXXX, Panos. Mixed Agreements Revisited: The EU and its Member States in the World. Oxford: Hart Publishing, 2010, 418 s. ISBN 9781841139548.
15. XXXXXXXXX, Xxxx. External relations law of the European Community: Legal reasoning and legal discourses. Vyd. 1. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2008, 524 s. ISBN 9789041126047.
16. XXXXXXXX, Xxx. Treaty Conflict and the European union. Vyd. 1. Cambridge: Cambridge University Press, 2009, 260 s. ISBN 9780521728843.
17. XXXXXX, Xxxxx. The legal effects of EU agreements: maximalist treaty enforcement and judicial avoidance techniques. Vyd. 1. Oxford: Oxford University Press, 2013, xxiv, 374 s. ISBN 9780199606610.
18. XXXXXXX, Xxxxx. Právní problémy tzv. vnějších smluv Evropské unie. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2009, 135 s. ISBN 9788087146200.
19. XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. Vyd. 1. Praha: C. H. Xxxx, 2010, 244 s. ISBN 9788074003523.
20. XXXXXXX, Xxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva a její dopady na evropské, mezinárodní a vnitrostátní právo členských států. Praha: Leges, 2012, 284 s. ISBN 9788087576175.
21. XXXXXX, Xxxxx; XXXXXXX, Xxxxxxx; XXXXX, Xxxxxxxx. Právo mezinárodních smluv. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2011, 404 s. ISBN 9788073803414.
22. XXXXXXX, Xxxxxx; TÝČ, Xxxxxxxx; XXXXXXXXXX, Xxxx; XXXXXXXX, Xxxxx; SEHNÁLEK, Xxxxx. Právo Evropské unie. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013, 494 s. ISBN 9788087576533.
23. XXX, Xxxxxxxx. Mezinárodní, české a unijní právo mezinárodních smluv. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 171 s. ISBN 9788021061552.
24. XXXXXX, Xxxxxx X. The European Community, the European Union and the international law of treaties: a comparative legal analysis of the community and union's external treaty-making practice. The Hague: T.M.C. Asser Press, 2004, xii, 308 s. ISBN 90-6704-182-3.
25. XXXX, Xxxxx. The European Union Democratic Deficit and the Public Sphere: An Evaluation of EU Media Policy. Amsterdam: IOS Press, 2004, 148 s. ISSN 09289038.
26. XXXXXX, Xxxxxx; XXXXXXXXX, Xxxxx; XXXXXXXXXX, Xxxx. International Law As Law of the European Union. Vyd. 1. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2012, 418 s. ISBN 9789004188570.
Dokumenty a právní předpisy
1. Vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 15/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu ze dne 23. 5. 1969. In: Portál veřejné správy [online]. Ministerstvo vnitra [cit. 8. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxxx.xxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxXxx.xxx?xxXxxxxxx00000&xxxxxxxxx00x0X0000
~20Sb.&rpp=15#local-content
2. Smlouva o Evropské unii. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 8. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:12012M/TXT&from=CS
3. Smlouva o založení Evropského společenství. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 8. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxx/XX/XXX/XXX/?xxxxXXXXX:00000X/XXX&xxxxxXX
4. Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 9. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/FR/TXT/PDF/?uri=CELEX:11957E/TXT&qid=1420815098915&from=CS
5. Laekenská deklarace o budoucnosti Evropské unie přijatá na zasedání Evropské rady
14. – 15. prosince 2001. In: Dokumenty Evropské rady a Rady [online]. Rada Evropské unie [cit. 11. 1. 2015]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxx/xxx_xxxx/xxxx/xxxxxxxxx/xx/xx/00000. pdf
6. Prohlášení o právní subjektivitě Evropské unie, připojené k závěrečnému aktu mezivládní konference, která přijala Lisabonskou smlouvu, podepsanou dne 13. prosince 2007. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 8. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:12012M/TXT&from=CS
7. Xxxxxx o partnerství a spolupráci, kterou se zakládá partnerství mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně jedné a Moldavskou republikou na straně druhé. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 8. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/?qid=1420996822808&uri=CELEX:21998A0624(01)
8. Charta Organizace spojených národů a Statut mezinárodního soudního dvora [online]. Organizace spojených národů [cit. 17. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxxx-xxx/xxxxxxx/xxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxxx-xxxxxx- a-statut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf
9. Vídeňská úmluva o smluvním právu mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi ze dne 21. 3. 1986 [online]. Organizace spojených
národů [cit. 21. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx.xx.xxx/xxx/xxxxx/xxxxxxxxxxx/xxxxxxx/xxxxxxxxxxx/0_0_0000.xxx
10. Šestá zpráva zvláštního zpravodaje Xxxxx Xxxxxxx (29. zasedání Komise pro mezinárodní právo (1977)). In: YILC, 1977, vol. II (1) [online]. Komise pro mezinárodní právo [cit. 21. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx.xx.xxx/xxx/xxxxxxxxxxxxx/xxxxxxx/x_xx0_000.xxx
11. Desátá zpráva zvláštního zpravodaje Xxxxx Xxxxxxx (33. zasedání Komise pro mezinárodní právo (1981)). In: YILC, 1981, vol. II (1) [online]. Komise pro mezinárodní právo [cit. 21. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx.xx.xxx/xxx/xxxxxxxxxxxxx/xxxxxxx/x_xx0_000.xxx
12. Návrh článků o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování [online]. Komise pro mezinárodní právo, 2001 [cit. 25. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx.xx.xxx/xxx/xxxxx/xxxxxxxxxxx/xxxxxxx/xxxxxxxxxxxx/0_0_0000.xxx
13. Návrh článků o odpovědnosti mezinárodních organizací [online]. Komise pro mezinárodní právo, 2011 [cit. 25. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx.xx.xxx/xxx/xxxxx/xxxxxxxxxxx/xxxxxxx/xxxxx%00xxxxxxxx/0_00_0000.xxx
14. Rozhodnutí Rady č. 74/393/EHS ze dne 22. července 1974, kterým se stanoví postup pro konzultace o dohodách o spolupráci mezi členskými státy a třetími zeměmi. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 3. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/?qid=1422959738825&uri=CELEX:31974D0393
15. Stanovisko Výboru po mezinárodní obchod [online]. In: Zpráva ze dne 29. ledna 2008 o Lisabonské smlouvě zpravodajů X. Xxxxxxxx a X. Xxxxxxx de Vigo, Evropský parlament: Výbor pro ústavní záležitosti, 2008 [cit. 25. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxx/xxxXxx.xx?xxxXxxx-
//EP//TEXT+REPORT+A6-2008-0013+0+DOC+XML+V0//CS#title10
Soudní rozhodnutí
1. Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. února 1962 ve věci Komise Evropského hospodářského společenství proti Italské republice, č. 10/61. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 1. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61961CJ0010&qid=1422823722629&from=CS
2. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. února 1963 ve věci NV Algemene Transport- en Expeditie Onderneming van Gend & Loos proti Nederlandse administratie der belastingen, č. 26/62. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 13. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61962CJ0026&qid=1423837156377&from=CS
3. Rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1971 ve věci Komise Evropských společenství proti Radě Evropských společenství (AETR), č. 22/70. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 12. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61970CJ0022&qid=1421046253067&from=CS
4. Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. prosince 1972 ve věci International Fruit Company NV a další proti Produktschap voor Groenten en Fruit, č. 21 až 24/72. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 30. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61972CJ0021&qid=1422630334561&from=CS.
5. Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. února 1973 ve věci X. Xxxxxxxxx KG proti Spolkové republice Německo, č. 40/72. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 20. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61972CJ0040&qid=1421766803098&from=CS
6. Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. října 1973 ve věci Xxxx Xxxxxxxx proti Hauptzollamt Lörrach, č. 9/73. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 13. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61973CJ0009&qid=1423840469625&from=CS
7. Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. dubna 1974 ve věci R. a X. Xxxxxxxx vs. Belgie, č. 181/73. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 10. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61973CJ0181&from=EN
8. Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. prosince 1974 ve věci Xxxxxx xxx Xxxx proti Home Office, č. 41/74. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 23. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61974CJ0041&qid=1424711108523&from=CS
9. Posudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1975, č. 1/75. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 9. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx.xxxx?xxxxxxxxxx:00000000-0xx0-0000-x00x- 3587dd5671b0.0002.06/DOC_2&format=PDF
10. Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 1976 ve věci Xxxxxxxx Xxxxxx a další, č. 3, 4 a 6-76. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 9. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61976CJ0003&qid=1420809095941&from=CS
11. Posudek Soudního dvora 26. dubna 1977., č. 1/76. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 12. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx.xxxx?xxxxxxxxxx:00x000x0-0x00-00x0-x00x- 0e5e443f84d4.0002.03/DOC_1&format=PDF
12. Posudek Soudního dvora ze dne 14. listopadu 1978, č. 1/78. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 24. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61978CX0001&qid=1422112414926&from=EN
13. Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 1980 ve věci Attorney General proti Xxxxxxx X. Xxxxxxxx, č. 812/79. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 2. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61979CJ0812&qid=1422865432136&from=CS
14. Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. října 1982 ve věci Hauptzollamt Mainz proti
C.A. Xxxxxxxxxx & Cie KG a.A., č. 104/81. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 20. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61981CJ0104&qid=1421748625948&from=CS
15. Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. září 1988 ve věci Státní zastupitelství proti Xxxxxxx Xxxxxxxxxxxx, č. 286/86. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 2. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx.xxxx?xxxxxxxxxx:0000x000-000x-0x00-x0xx- 70b20527406c.0002.06/DOC_1&format=PDF
16. Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. června 1989 ve věci Fédération de l'industrie de l'huilerie de la CEE (Fediol) proti Komisi Evropských společenství, č. 70/87. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 9. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx.xxxx?xxxxxxxxxx:00x000xx- 599b-4073-b52e-5c80090fd61d.0002.03/DOC_2&format=PDF
17. Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. května 1991 ve věci Nakajima All Precision Co. Ltd proti Radě Evropských společenství, č. C-69/89. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 9. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx.xxxx?xxxxxxxxxx:0x0xx000-0000-0x0x-x00x- b87acfcf334b.0002.03/DOC_2&format=PDF
18. Posudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 1991, č. 1/91. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 30. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx.xxxx?xxxxxxxxxx:xxx0xxx0-0xx0-0000-0x00- bfcbdf60d43f.0002.06/DOC_1&format=PDF
19. Stanovisko generálního advokáta Lenze ze dne 18 března 1992 k věci Exportur SA proti LOR SA a Confiserie du Tech SA, č. C-3/91. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 2. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61991CC0003&qid=1422871263486&from=CS
20. Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. listopadu 1992 ve věci Exportur SA proti LOR SA a Confiserie du Tech SA, č. C-3/91. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 2. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx.xxxx?xxxxxxxxxx:x0x00000-x0xx-0xx0-x000- 3545d4190a62.0002.03/DOC_1&format=PDF
21. Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. března 1994 ve věci Evropský parlament proti Radě Evropské unie, č. C-316/91. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 25. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61991CJ0316&qid=1422180060303&from=CS
22. Posudek Soudního dvora ze dne 15. listopadu 1994 ve věci Pravomoc Společenství uzavřít mezinárodní dohody v oblasti služeb a ochrany duševního vlastnictví, č. 1/94. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 13. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/?qid=1421227797860&uri=CELEX:61994CV0001
23. Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. září 1996 ve věci Komise Evropských společenství proti Spolkové republice Německo, č. C-61/94. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 26. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61994CJ0061&qid=1422560074790&from=CS
24. Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. června 1998 ve věci X. Xxxxx GmbH & Co. proti Hauptzollamt Mainz, č. C-162/96. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 19. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:61996CJ0162&qid=1424345309873&from=CS
25. Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. listopadu 1999 ve věci Portugalská republika proti Radě Evropské unie, č. C-149/96. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 26. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61996CJ0149&qid=1422265987790&from=CS
26. Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. července 2000 ve věci Komise Evropských společenství proti Portugalské republice, č. C-62/98. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 2. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-
xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61998CJ0062&qid=1422889133669&from=CS
27. Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. července 2000 ve věci Laboratoires pharmaceutiques Bergaderm SA a Xxxx-Xxxxxxx Xxxxxx proti Komisi Evropských společenství, č. C-352/98 P. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 14. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:61998CJ0352&qid=1423913690714&from=CS
28. Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. března 2002 ve věci Komise Evropských společenství proti Irsku, č. C-13/00. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 15. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:62000CJ0013&qid=1421313999025&from=CS
29. Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. listopadu 2003 ve věci Budějovický Budvar, národní podnik proti Xxxxxx Xxxxxxxx GmbH, č. C-216/01. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 2. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:62001CJ0216&qid=1422886671739&from=CS
30. Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 7. října 2004 ve věci Komise Evropských společenství proti Francouzské republice, č. C-239/03. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 25. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:62003CJ0239&qid=1422181199777&from=CS
31. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 10. ledna 2006 ve věci International Air Transport Association a European Low Fares Airline Association proti Department for Transport, č. C-344/04. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 13. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:62004CJ0344&qid=1423841619398&from=CS
32. Posudek Soudního dvora ze dne 7. února 2006 ve věci Pravomoc Společenství uzavřít novou Luganskou úmluvu o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, č. 1/03. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 13. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/?qid=1421135930324&uri=CELEX:62003CV0001
33. Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. března 2006 ve věci Xxxxx Xxxxx ve Otomotiv Sanayi ve Ticaret AŞ proti Radě Evropské unie a Komisi Evropských společenství, č. T-367/03. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské
unie [cit. 20. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:62003TJ0367&qid=1421763595307&from=CS
34. Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. května 2006 ve věci Komise Evropských společenství proti Irsku, č. C-459/03. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 15. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/?qid=1421310102541&uri=CELEX:62003CJ0459
35. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 27. února 2007 ve věci Gestoras Pro Amnistía, Xxxx Xxxx Xxxxx Olano a Xxxxx Xxxxxxxx Xxxxxxx proti Radě Evropské unie, č. C-354/04 P. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 17. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:62004CJ0354&qid=1424155983107&from=CS
36. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 11. září 2007 ve věci Merck Genéricos - Produtos Farmacêuticos Ldª proti Merck & Co. Inc. a Merck Sharp & Xxxxx Ldª, č. C-431/05. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 26. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:62005CJ0431&qid=1422287007482&from=CS
37. Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. května 2008 ve věci Komise Evropských společenství proti Radě Evropské unie, č. C-91/05. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 15. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:62005CJ0091&qid=1421606371580&from=CS
38. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 9. září 2008 ve věci Fabbrica italiana accumulatori motocarri Montecchio SpA (FIAMM) a Fabbrica italiana accumulatori motocarri Montecchio Technologies LLC, Xxxxxxx Xxxxx & Figli SpA a Fedon America, Inc. proti Radě Evropské unie a Komise Evropských společenství, č. C-120/06 P a C-121/06 P. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 26. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:62006CJ0120&qid=1422269930705&from=CS
39. Nález Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. Pl. ÚS 19/08. In: NALUS [online]. Ústavní soud, 2008 [cit. 10. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/XxxxxxXxxxxx.xxxx?xxx00000&xxxx0&xxxx0&xxxxxxx ult
40. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 20. dubna 2010 ve věci Evropská komise proti Švédskému království, č. C-246/07. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 3. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-
xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/?qid=1425374741755&uri=CELEX:62007CJ0246
41. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 21. prosince 2011 ve věci Air Transport Association of America a další proti Secretary of State for Energy and Climate Change, č. C-366/10. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 14. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:62010CJ0366&qid=1423907615862&from=CS
1. Advisory Jurisdiction. XXX-XXX.xxx [online]. International Court of Justice [cit. 24. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx-xxx.xxx/xxxxxxxxxxxx/xxxxx.xxx?x0x0&x0x0
2. XXXXXXXXXX, Xxxx. The neo-monism of the European legal order. XXXXXXXXXX- XXXXXXXX.xx [online]. In: XXXXXXX, Xxxxxxxx. International law as law of European Union Hague, 2011, 24 s [cit. 20. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxxxx- xxxxxxxx.xx/xxxxx/xxxxxxx/xxxxx/xxxxxxxxxxxxx_xxxxxxxx/0000%00-%00Xxx%00Xxx- Monism%20of%20the%20European%20Legal%20Order_0.pdf
3. XXXXXXXXX, Xxx; XXXXX, Xxxxxx; XXX, Xxxxx. Lisabonská smlouva – nový rámec pro mezinárodně právní postavení Evropské unie a její vnější činnosti. XXX.xx [online]. Současná Evropa, Praha: Oeconomica, 2010, roč. 15, č. 2, 22 s [cit. 5. 1. 2015]. XXXX 0000-0000. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xx/xx-xxxxxxx/xxxxxxxxx-xxxxx-xxx.xxx
4. XXXXXXXX, Xxxxxxxx. Řešení sporů v rámci WTO. XXXXXX.xx [online]. XXXXXX.XX – Sbírka zákonů, judikatura, právo, 2002 [cit. 25. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxxx/xxxxxx-xxxxx-x-xxxxx-xxx- 15704.html
5. Dispute settlement. XX.XXXXXX.xx [online]. European Commission, 2015 [cit. 25. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxx/xxxxxx/xxxxxxxxx-xxxxxxx/xxxxxxx- settlement/index_en.htm
6. XXXXX, Xxxxxxx; XXXXXXXXX, Panos. The International Responsibility of the European Union: European and International Perspectives. XXXXX.XXXXXX.xx [online]. Oxford: Hart publishing, 2013 [cit. 5. 2. 2015]. ISBN 9781849463287.
Dostupné z:
xxxxx://xxxxx.xxxxxx.xx/xxxxx?xxx_xx0XXXXXXXX&xxxXX00&xxxxXX00&xxxXXXX S,+Xxxxxxx;+XXXXXXXXX,+Panos.+The+International+Responsibility+of+the+Europ ean+Union:+European+and+International+Perspectives&source=bl&ots=nh2J3ZMv_ 5&sig=CJeayf- ajAyzmGc5LZfcT05hK98&hl=cs&sa=X&ei=ivDRVNCpAcjqUq6hgOAG&ved=0CEEQ6A EwBA#v=onepage&q&f=false
7. XXX, Xxx-Xxxx; XXXX, Sa-Rang. Democratic Deficit, European Constitution, and a Vision of the Federal Europe: The EU's Path after the Lisbon Treaty. XXXXXXX.XXXX.xx [online]. Journal of International & Area Studies, 2010, volume 17, issue 2, str. 53 – 70 [cit. 2. 3. 2015]. ISSN 12268550. Dostupné z: xxxx://xxx.x.xxxxxxxxx.xxx.xxxxxxx.xxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxx?xxxx0&xxxx0x0xxx0x- afd1-4fd5-8ea5- dab8c05ca412%40sessionmgr4005&hid=4103&bdata=JkF1dGhUeXBlPWlwLGNvb2t pZSx1aWQmbGFuZz1jcyZzaXRlPWVkcy1saXZlJnNjb3BlPXNpdGU%3d#db=edo&AN= 60192142
8. XXXXXXXX, Xxxxxxxxx. Direct Effect of International Agreements of the European Union. XXXX.xxx [online]. Pisa: The European Journal of International Law, 2014, Vol. 25 no. 1, 19 s [cit. 12. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx.xxx/xxxx/00/0/0000.xxx
9. Nepsané prameny evropského práva: subsidiární právo. XXX-XXX.XXXXXX.xx [online]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 9. 1. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxx/XX/XXX/?xxxx0000000000000&xxxxXXXXXXX:x00000
10. XXXXX, Xxxxx; XXXXXX, Xxxxx. EU Constitutional Law: An Introduction.
XXXXX.XXXXXX.xx [online]. Oxford: Hart publishing, 2012 [cit. 5. 2. 2015]. ISBN
9781849463201. Dostupné z:
xxxx://xxxxx.xxxxxx.xx/xxxxx?xxxXxX0XXXXXXXX&xxxxxxxxxxxxxxxxxxx&xxxxx#xx onepage&q&f=false
11. Řešení obchodních sporů. XXX.xx [online]. Ministerstvo průmyslu a obchodu: Odbor mnohostranné a společné obchodní politiky EU, 2010 [cit. 25. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxx00000.xxxx
12. XXXXXXX, Xxxxx. Ke vztahu mezinárodních závazků EU a jejích členských států. XXXXXXXX.xx [online]. Praha: C. H. Xxxx, 2002 [cit. 3. 12. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xx/xxxxxx/xxxxx-xxxxxxxx-x-xxxxxxxxxxx/xxx_0000/xx- vztahu-mezinarodnich-zavazku-eu-a-jejich-clenskych-statu.aspx
13. XXXXXXX, Xxxxx. Vnější smlouvy EU po Lisabonské smlouvě a české právo. PRF- XXXX.xx [online] Acta Universitatis Carolinae - Iuridica 3/2010: Vybrané teoretické problémy evropského práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy, Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2010 [cit. 5. 1. 2015]. ISBN 9788024618555. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xxxx.xx/xxxxxxxxx-xxxxxxxx/0000000000/
14. XXXXXXX, Xxxxx. Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. XXX-XXXX.xx [online] Acta Universitatis Carolinae - Iuridica 1/2011: Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy, Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2011 [cit. 5. 1. 2015]. ISBN 9788024619477. Dostupné z: xxx.xxx.xxxx.xx/xxxxxxxxx-xxxxxxxx/0000000000/
15. The European Council decides on the number of members of the European Commission. XXXXXXXXX.XXXXXX.xx [online]. Brusel: Evropská rada, 2013 [cit. 3. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxx/xxx_xxxx/xxxx/xxxxxxxxx/xx/xx/000000
16. XXX, Xxxxxxxx. Postavení mezinárodních smluv v právu ES (EU) a jejich aplikace v členských státech. XXX.XXXX.xx [online]. Dny veřejného práva – 2007 – Days of Public Law, Brno: Masarykova univerzita, 2007, 26 s [cit. 5. 1. 2015]. ISBN 9788021044302. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xxxx.xx/xxxxxxxx/Xxxx-xx-xxxxxx- law/files/pdf/mep/Tyc.pdf
17. XXXXXX, Xxxxxx. Close encounters of the Third Kind: The Interface between the EU and International Law after the Treaty of Lisbon. XXXXX.xx [online]. Stockholm: Swedish Institute for European Policy Studies, 2013, 112 s [cit. 5. 1. 2015]. ISBN 9789186107444. Dostupné z: xxxx://xxxxx.xx/xxxxx/xxxxxxx/xxxxx/0000_0_XXXX.xxx
18. XXXXXX, Cem. Challenging the future: the democratic deficit of the EU from a federalist perspective. XXXXXXX.XXXX.xx [online]. Poznan: Poznan University of Economics Review, 2014, vol. 14, issue 3, str. 23 – 38 [cit. 6. 1. 2015]. ISSN 16435877. Dostupné z: xxxx://xxx.x.xxxxxxxxx.xxx.xxxxxxx.xxxx.xx/xxx/xxxxxxxxx/xxxxxxxxx?xxxx00x00 5a8-c184-4784-9e6c-05b85c3f6163%40sessionmgr4001&vid=4&hid=4213
19. Žaloba na neplatnost. XXX-XXX.XXXXXX.xx [online]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 19. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/HTML/?uri=URISERV:ai0038&qid=1424340361365&from=CS