XXXXX, Xxxx, DE BÚRCA, Gráinne. EU Law: Text, Cases, and Materials. 5. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2011, s. 73. v určitých kauzách. 3 Maastrichtská smlouva zavedla do primárního práva zásadu svěření pravomocí jako obecný princip evropského práva a rovněž zobecnila zásady subsidiarity a proporcionality. Z hlediska vertikální dělby pravomocí však tento krok nebyl shledán jako dostatečný pro zvýšení její transparentnosti. Tato otázka pak byla členskými státy zásadně otevřena v Laekenské deklaraci s důrazem na zpřehlednění, zjednodušení a lepší rozdělení pravomocí. 4 Tématem se zabýval Konvent o budoucnosti Evropy (dále jen „Konvent“) připravující návrh Smlouvy o ústavě pro Evropu, v rámci kterého byly diskutovány různé varianty rozdělení pravomocí.5 Zejména vzhledem k potřebě flexibility při plnění pravomocí EU byl odmítnut „kompetenční katalog“ (Kompetenzkatalog) přesně určující její činnost a způsob, jakým je tato činnost vykonávána.6 Takové řešení by rovněž bylo uskutečnitelné jen s velkými obtížemi, přičemž i ve federálních státech, ve kterých je toto řešení použito (např. Německo), existují „šedé zóny“ a je nutno se obracet na ústavní soudy při řešení kompetenčních konfliktů.7 Konvent se v rámci diskuse o pravomocích rovněž soustředil na modifikaci mechanismu zajišťující lepší a přísnější dodržování principu subsidiarity a proporcionality ze strany unijních institucí. 8 Smlouva o ústavě pro Evropu (dále jen „Smlouva o Ústavě“)9 poprvé přinesla obecnou kategorizaci jednotlivých druhů pravomocí z hlediska míry zapojení Unie na přijímání právně závazných aktů. Po neúspěšné ratifikaci Smlouvy o Ústavě pak text týkající se dělby pravomocí téměř doslovně přebírá Lisabonská smlouva10.
XXXXX, Xxxx, DE BÚRCA, Gráinne. EU Law: Text, Cases, and Materials. 5. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2011, s. 73.