ABGB smlouvou směnnou. Většina moderních právních úprav, včetně té naší, v této situaci volí postup opačný a přikazuje aplikovat normy platné pro koupi také v případě směny.257 Na konec hlavy věnované smlouvě trhové byla zařazena vedlejší ujednání, která z převážné části korespondovala s úpravou obsaženou v NOZ. Rozdíl můžeme ovšem spatřovat v tom, že ustanovení § 1067 ABGB obsahovalo jejich výčet, aniž by umožňovalo obsáhnout ve smlouvě vedlejší ujednání jiné, zde nevyjmenované. Oproti NOZ tak strany nemohly začlenit do smlouvy například ujednání v podobě výhrady vlastnického práva či cenovou doložku. Navíc jim byla dána možnost tzv. příkazu k prodeji, jehož obsah byl shodný s vetešnickou smlouvou popsanou v první kapitole této práce. Na jeho základě byl předmět odevzdán druhé straně s tím, aby jej v dohodnutém čase a za stanovenou cenu prodala, jinak jej musela vrátit zpět majiteli.258 Úprava směny byla sice oproti kupní smlouvě stručnější, vzhledem k systematice a znění některých ustanovení ABGB však není sporu o tom, že si byly oba smluvní typy velmi blízké. Jejich vzájemný vztah lze charakterizovat tak, že ustanovení vztahující se ke směně představovala jakýsi obecný základ platný pro obě z nich a následující hlava zabývající se kupní smlouvou potom speciálně upravila některé otázky týkající se výlučně této transakce. Směnná smlouva měla v ABGB konsensuální povahu, na rozdíl od práva římského, podle nějž byla kontraktem inominátním vyžadujícím ke své platnosti splnění závazku alespoň jedné ze stran.259 Za zmínku podle mého názoru stojí rovněž ustanovení § 1046 ABGB řešící postavení peněz jakožto předmětu směnné smlouvy. Z povahy věci bylo vyloučeno směnit věc za peníze, neboť v takové situaci by byla uzavřena smlouva kupní, nikterak však nevadilo, pokud došlo ke směně větších mincí za menší či zlatých za stříbrné. Ustanovení § 1047 ABGB potom zakotvilo vzájemná práva a povinnosti smluvních stran. Na jeho základě byly obě strany povinny odevzdat věc se všemi součástmi a příslušenstvím v době a místě dohodnutém ve smlouvě, přičemž pro stav věci platilo, že musel být stejný jako v okamžiku uzavření smlouvy, a 000 XXXXXX, op. cit., s. 327.
ABGB. Počátky manželského majetkového práva nalezneme v právu zvykovém, popřípadě jeho fungování bylo dáno příslušnou církví působící na daném území. Z tohoto konceptu vyšel i patent č. 946/1811 Sbírky zákonů soudních, tedy Všeobecný zákoník občanský (dále jen "OZO"), který byl po vzniku do právního řádu na území dnešní České republiky recipován zákonem 11/1998 Sb., o zřízení samostatného řádu československého.9 10 Nicméně převaha muže nad ženou je zjevná i dle XXXX, který stanovil, že manžel je zákonným zástupcem manželky a zastupoval ji i v případě všech věcí, které nabyla za doby manželství a stával se i vlastníkem věna. Toto ujednání bylo platné i bez jejího souhlasu, ačkoliv měla právně možnost odporovat. Pokud manželka právně jednala se třetí osobou, nezavazovala sama sebe, ale manžela. Toto společenství bylo chápáno jako společenství, které je bez podílu. To znamená, že se nejednalo o spoluvlastnictví, nicméně i v té době se docházelo k různým závěrům.11 Svatební smlouva byla definována jako „vzájemně zavazující smlouva, kde se jedna strana zavazuje poskytnouti určitý majetek a druhá strana se zavazuje použíti tohoto majetku tak, jak je ve smlouvě blíže stanoveno.“12 Jako svatební smlouva se tedy dle úpravy §1217-1266 označovala smlouva, která byla sjednána o jmění a její předmět spočíval především ve vymezení věna, jitřního daru, společenství statků, správa a užívání vlastního jmění, dědická posloupnost, popřípadě doživotní užívání určeného pro případ smrti, a dále neméně důležitý vdovský plat.13 Institut byl tehdy velmi využívaný, jak jasně předjímá tehdejší přísloví: „Nejdřív k notáři, potom k oltáři.“14 Manžel byl dle zákona hlavou rodiny15 povinen manželce obstarat slušnou obživu, nicméně jak je shora uvedeno, měl velmi dominantní moc z hlediska zastupování. Uzavřít manželství bylo nicméně obtížnější, než jak jej známe dnes. Vnímání tehdejších zákoníků nebylo rozhodně antropocentrické, řadící do svého středu osobnost člověka, jak jej vnímá
ABGB. XXXXXX, XXXXXXXX: Komentář…, s. 443.
ABGB. Nejprve se zaměřím na kupní smlouvu v ABGB. Na první pohled je zde patrný odkaz římského práva, neboť ABGB tento smluvní typ nenazýval jako smlouvu kupní, nýbrž smlouvu trhovou. Z hlediska systematiky můžeme pozorovat logičtější uspořádání než v NOZ, jelikož ustanovení upravující smlouvu směnnou jakožto předchůdkyni koupě byla zařazena před pravidla vztahující se ke kupní smlouvě. ABGB vyžadoval ke vzniku platné kupní smlouvy splnění stejných náležitostí jako právo římské, tedy dosažení konsensu ohledně prodávaného předmětu a jeho ceny.250 Okruh věcí, které si směl kupující pořídit, ABGB konkrétně nevymezoval, v § 1054 pouze odkazoval na obecná ustanovení týkající se smluv. Podle § 1065 ABGB pak bylo možné, stejně jako v dobách práva římského, koupit si věc očekávanou. Pokud šlo o kupní cenu, musela sestávat z peněz, v rozporu s ustanovením § 1055 ABGB však nebylo ani poskytnutí jiné věci jako ceny, v takovém případě se ovšem nejednalo o smlouvu kupní, ale o směnu. ABGB připouštěl rovněž možnost částečného uhrazení ceny penězi a její dorovnání jinou věcí, povaha smlouvy se pak odvíjela od poměru poskytnuté finanční částky k hodnotě věci. Stranám bylo taktéž povoleno pověřit stanovením kupní ceny třetí osobu, případě několik osob současně.251 Nad tyto vlastnosti kupní ceny stanovil ABGB ještě povinnost určit cenu tak, aby byla v souladu se zákonem. Klesla-li cena pod polovinu hodnoty věci, mohla poškozená strana na základě institutu laesio enormis od smlouvy odstoupit.252 Totéž pravidlo obsahuje
ABGB. V první polovině 20. století byl stěžejním právním předpisem soukromého práva na území dnešní České republiky již zmíněný ABGB. Počátek jeho účinnosti sahá však už k počátku 19. století. Pro tuto práci je relevantní především způsob vypořádání majetku pro případ smrti, proto je nutné zdůraznit ustanovení § 533 ABGB, které umožňovalo založit dědické právo závětí, dědickou smlouvou, nebo jej ponechat na zákonné úpravě.2 Zákon výčet dědických titulů uvádí v tomto pořadí, přičemž závěť nahrazuje slovy „zůstavitelova vůle vyjádřená podle zákonného předpisu“.3 Uvedené tituly mohly existovat i vedle sebe.4 Pokud si však vzájemně vnitřně odporovaly, účinný byl jen ten s nejvyšší právní silou. Dědické tituly se tak daly vzestupně podle právní síly seřadit následovně: zákon, závěť a dědická smlouva.5 Oproti současné právní úpravě však byla možnost využití dědické smlouvy poměrně striktní.