K PRÁVNÍM FIKCÍM. V našem právním prostředí historicky potřebnost právních fikcí v normách odmítala ryzí nauka právní reprezentova- ná zejména H. Kelsenem a F. Weyrem. Odtud někteří autoři i soudci považují právní fikce v právních normách za nešvar. Ústavní soud před časem rozhodoval o ústavním ne/sou- ladu fikce uznání nároku, nevyjádří-li se žalovaný v určité lhůtě. Ústavní soud plenárním nálezem návrh na zrušení § 114b odst. 5 OSŘ a slov „§ 114b odst. 5“ v § 153a odst. 3 OSŘ zamítl.16 X. Xxxxxxxxx v odlišném stanovisku mj. uvedl, že „právní fikce jako součást závazné právní normy je uměle vytvořené a do práva zakotvené tvrzení o skutečnosti, která reálně a ve skutečnosti neexistuje. Použití právní fikce záko- nodárcem zcela odmítl Xxxx Xxxxxx, když ji nazval ,škodlivým klopýtnutím‘; i Xxxxxxxxx Xxxx ,předstírání neexistujících skuteč- ností‘ v normativním pojetí práva odmítal. Jsem toho názoru (doplnil X. Xxxxxxxxx), že právní fikce jako ,normativní popření pravdivosti‘ je institutem, jehož použití v právní normě musí být dostatečně ospravedlněno logickým a nezvratným argumen- tem.“
