DŮSLEDKY PŘEDCHOZÍCH JUDIKATURNÍCH ZÁVĚRŮ VE SMLUVNÍ PRAXI. Po závěrech přijatých judikaturou k předchozí úpravě sou- kromého práva (potvrzovaných i v roce 202014) o absolutní neplatnosti ujednání obsahujících formulace „považuje se“ svědčících o právní fikci hledala právní praxe nějaká řešení, která by nevedla k neplatnosti celých smluv. Ve smlouvách či jejich dodatcích se tedy i z toho důvodu za- váděla ujednání jako např.: „Ukáže-li se určité ustanovení této Smlouvy být po uzavření této Smlouvy neplatným nebo neúčin- ným, paktatoskutečnost nebude mít za následek neplatnost nebo neúčinnost ostatních ustanovení této Smlouvy. Smluvní strany se zavazují bez zbytečného odkladu na žádost druhé Smluvní strany nahradit takovéto neplatné nebo neúčinné ustanovení platným a účinným ustanovením, jehož obsah bude co nejblíže odpovídat účelu neplatného nebo neúčinného ustanovení.“ Takovými či obdobnými ujednáními strany reagovaly na pří- padné závěry soudů o neplatnosti jednotlivých smluvních ujednání. Aby ale vůbec takové neplatnosti předešli, potom mnozí autoři (např. X. Xxxxx, X. Xxxxxxxxxx, X. Xxxxxxxx, X. Xxxxxxx,
