Mezinárodní smlouvy uzavírané před Lisabonskou smlouvou. Výše zmíněná Lisabonská smlouva „ustanovila jednotný institucionální rámec pro činnost celé Evropské unie, především tím, že založila její právní subjektivitu.“94 Osobně se přikláním k názoru, že v „předlisabonské“ době Evropská unie subjektivitu neměla, jelikož jí nebyla členskými státy svěřena. Derivativní nabytí právní subjektivity prostřednictvím svých členských států je u mezinárodních organizací nezbytné. V současné době je subjektivita Evropské unie deklarována prostřednictvím jednoduchého konstatování v článku 47 SEU: „Unie má právní subjektivitu.“95 Další velký otazník zůstával u otázky, zda mezinárodní smlouvy uzavírané Evropskou unií před Lisabonem mohou zavazovat členské státy. Na tuto problematiku reagovala Amsterodamská smlouva ve svém Protokolu č. 4, v němž stanovila, že „články 24 a 38 tehdejší smlouvy EU a veškeré dohody z nich vyplývající neznamenají přenos pravomocí členských států na EU.“96 Toto ustanovení Protokolu č. 4 pak poněkud negoval článek 24 odst. 5 bývalé smlouvy o Evropské unii: „Členský stát, jehož zástupce v Radě prohlásí, že tento stát musí splnit své ústavní předpisy, není touto dohodou vázán; ostatní členové Rady se mohou dohodnout na předběžném provádění dohody.“97 Z této formulace jasně vyplývá, že pokud zástupce členského státu v Radě takové prohlášení neučiní, je tento stát dohodou vázán. „Je-li učiněno takové prohlášení, není členský stát dohodou vázán. A contrario není-li prohlášení učiněno, členský stát vázán je? Co vlastně znamená v tomto případě být vázán dohodou, kterou uzavřela jen EU bez členských států? Musíme patrně vycházet z praxe ES (zejména článek 300 odst. 7 Smlouvy ES), tedy pokud jde o závazky z dohody, členský stát je ve stejném postavení, jako kdyby byl smluvní stranou.“98 Lze tedy shrnout, že „před Lisabonskou smlouvou Evropská unie nemohla sjednávat dohody vlastním jménem, ale pouze prostřednictvím členských států“99, tyto pak měly možnost využít článku 24 odst. 5 Smlouvy o Evropské unii a nebýt takovou dohodou vázány. „Mezinárodní dohody sjednané předlisabonskou Evropskou unií je tak třeba považovat za smlouvy, jejichž stranou je nejen EU jako taková, ale také členské státy EU, s výjimkou těch, které by to odmítly (například na základě vnitrostátního neschválení smlouvy podle bývalého článku 24 odst. 5 Smlouvy o EU). Tyto státy také odpovídají druhé smluvní straně (zpravidla třetímu státu) za provádění smlouvy.“100 Všechny tyto sporné otázky již neplatí pro mezinárodní dohody uzavřené Evropskou ...
