Neúplnost smluv. Neúplnost smlouvy představuje kvalitativně jiný problém než dlouhodobost. Smlouvy obecně představují zvláštní paradox: platí, že jsou neúplné a úplné zároveň.14 Smlouva je úplná, pokud byly při jejím vyjednávání zohledněny a upraveny všechny proměnné, které mohou mít dopad na podmínky, za kterých bude probíhat jejich plnění po celou dobu závazku.15 Pokud lze v obecné rovině tyto požadavky označit za poměrně náročné, v případě dlouhodobých smluv jsou takřka prohibitivní. Dosažení takto definované kompletnosti smlouvy prakticky znemožňují už jen neúměrné náklady na zvážení, vyřešení a smluvní ukotvení každé možné varianty budoucího vývoje, která je pro daný závazek podstatná. Bylo také řečeno, že smlouvy jsou zároveň „definičně“ úplné, ale tento přístup je poněkud zjednodušující. Platí jen v případě ztotožnění pojmů „úplnost“ a „určitost“ a nechává přitom zcela stranou důležitou okolnost: ačkoli platí, že smlouva není smlouvou, pokud neobsahuje veškeré podstatné náležitosti („essentialia negotii“) a pokud z ní nelze vyčíst střet vůlí stran smlouvy („meeting of the minds“)16, její úplnost může dosahovat rozdílných úrovní. Optimální míry úplnosti je dosaženo, pokud si strany ujednají všechny náležitosti smlouvy a rozdělí mezi sebe rizika vznikající v případě každé možné varianty budoucího vývoje. Nikdy tak nevyvstane důvod k adaptaci závazku změněným okolnostem, a ani jedna ze stran nebude mít důvod smlouvu porušit. V suboptimálních případech bude soud při absenci výslovného ujednání upravujícího nastalou eventualitu nevyhnutelně konfrontován s binární volbou: buď může mezeru ve smlouvě doplnit pomocí subsidiárních pravidel nebo uplatněním doplňujících výkladových prostředků (jako např. objektivní dobré víry), popřípadě rozšířit posuzování o stále širší kontextová hlediska, jako jsou praxe zavedená mezi stranami a to, co právnímu jednání předcházelo, a – alespoň v právním styku podnikatelů – obecné nebo odvětvové obchodní zvyklosti (§ 555 a násl. o. z.). V extrémních případech bude mít možnost doplnit závazek kreativním vstupem s cílem obnovit narušenou smluvní rovnováhu a závazek tak „zachránit“17. Až poté, co se všechny uvedené možnosti ukáží jako neschůdné, je možné uplatnit druhou možnost: konstatovat, že počáteční smluvní rovnováhu nelze odhalit, a smlouvu tak označit s poukazem na vadu projevu vůle (§ 1742 odst. 1 o. z.) za neexistující. Vzhledem k rozsáhlému systému ustanovení na „záchranu“ závazků doplňováním subsidiárních pravidel a kontextu není prak...
