NÁLEŽITOSTI DĚDICKÉ SMLOUVY. Dědická smlouva je zvláštním právním jednáním, které snoubí prvky testamentární a kontraktuální. Tím dochází ale také ke kombinaci typického právního jednání mortis causa, kterým je např. závěť (testament) a inter vivos, kterým je smlouva. Také zde dochází ke kombinaci absolutních a relativních práv. Dědickou smlouvou zůstavitel povolává za dědice či odkazovníka druhou smluvní stranu, nebo třetí osobu (§ 1582 odst. 1 ObčZ) a druhá smluvní strana toto povolání přijímá. Na rozdíl od jednostranných pořízení pro případ smrti zde vzniká závazek, který navíc není jednostranně odvolatelný. Některým způsobům zániku dědické smlouvy je vyhrazena kapitola 4. Povolání za dědice či odkazovníka však není jediný závazek, který mohou smluvní strany v dědické smlouvě uzavřít. Současný OZ totiž stojí na svobodě ujednat si smluvně cokoli, co neodporuje dobrým mravům, veřejnému pořádku a práv týkajících se postavení osob (§ 1 odst. 2 ObčZ). Záleží tak na smluvních stranách, zda sjednaný závazek bude asynallagmatický (pouze povolání za dědice a jeho přijetí), či synallagmatický (bude navíc sjednána určitá forma protiplnění). Dědická smlouva tak přináší velkou změnu do právního řádu, neboť se může jednat i o právní titul k jednáním inter vivos, ačkoli jde primárně o pořízení pro případ smrti. V určitých případech lze na dědickou smlouvu hledět jako na tzv. smlouvu „šněrovací“ (§ 2000 odst. 1 ObčZ), a to především z pohledu druhé smluvní strany, která se zavázala k nějakému doživotnímu plnění. Nabízí se forma měsíční renty, resp. důchodu ve smyslu § 2701 a násl. ObčZ. Také se jedná o smlouvu odvážnou, protože smluvní dědic (odkazovník) očekává určitý majetek po zůstaviteli, který (až na dále uvedené výjimky) nemá téměř žádný limit nakládání s tímto majetkem za života (blíže viz kap. 3.3). Účinky dědické smlouvy totiž primárně nastávají až smrtí zůstavitele. A smrt zůstavitele je právní událost, která sice určitě nastane, ale není jisté kdy (dies certus an, incertus quando).
NÁLEŽITOSTI DĚDICKÉ SMLOUVY. Jak již bylo uvedeno, dědická smlouva má sice specifické postavení pořízení pro případ smrti, nadále však zůstává především právním jednáním. Při úvahách o uzavření dědické smlouvy tak vytanou na mysli v první řadě patrně náležitosti dědické smlouvy jako právního jednání. I za nové občanskoprávní úpravy lze dospět k původní obecné charakteristice, že právním úkonem (právním jednáním) je projev vůle fyzické nebo právnické osoby směřující ke vzniku, změně nebo zániku subjektivních práv a právních povinností.89 V platnosti tak nadále zůstanou i teoretické poučky o náležitostech právních úkonů, které ke své bezvadnosti vyžadují splnění náležitostí subjektu, vůle, projevu vůle, vztahu vůle a jejího projevu a náležitosti objektu.90 Při zkoumání veškerých náležitostí dědické smlouvy – jak náležitostí obecného právního jednání, tak pořízení pro případ smrti, je dobré mít na paměti obecná ustanovení §§ 574 až 576 NOZ: na právní jednání je nutno hledět spíše jako na platné, než jako na neplatné; umožněna je konverze neplatného právního jednání na právní jednání jiné, jehož podstatné znaky splňuje a přitom vyjadřuje vůli jednající osoby; zákon obsahuje též salvatorní ustanovení, týkající se neplatnosti oddělitelných částí právního jednání.
NÁLEŽITOSTI DĚDICKÉ SMLOUVY