Primární právo. Této vrstvě práva EU se někdy říká „ústavní právo EU“. Termín ústava je totiž tradičně spojován se státem, ne mezinárodní organizací, a Smlouvu o ústavě pro Evropu občané Francie a Nizozemska odmítli v referendu. Primární právo tedy tvoří: zakládací smlouvy (Smlouva o Evropské unii, Smlouva o fungování Evropské unie / SFEU) a jejich dodatky a protokoly jejich novely (především Jednotný evropský akt, Amsterdamská smlouva, Smlouva z Nice, Lisabonská smlouva) Právo primární spadá do mezinárodního práva veřejného. Se všemi změnami primárního práva musejí souhlasit všechny členské státy. Je však pravda, že státy EU dopředu souhlasily, že o některých méně závažných institucionálních změnách (například o změně Statutu Evropského soudního dvora) mohou rozhodnout orgány Evropské unie, nicméně i tak většinou jednomyslně. Tyto mimořádné změny spadají do kategorie tzv. passarell. Tak se neformálně nazývají všechny zjednodušené postupy revize zakládacích smluv, tj. bez konání konventu nebo mezinárodní konference. I významnější passarelly ovšem musejí ratifikovat všechny členské státy. V případu eurozatykač (Pl. 66/04) konstatoval český Ústavní soud, že takové změny mezinárodních smluv nejsou v rozporu s českou ústavou.
Primární právo. Primární právo je možné pokládat za „Ústavu“. Předpisy primárního práva jsou přijaty členskými státy, ne orgány Unie. Všechny členské státy přijímají primární právo, týká se to i změny. Z daného pohledu, primární právo EU patří do mezinárodního práva. Primární právo je tvořeno především smlouvami zakládacími, které uzavírají členské státy. Prvotně šlo o: „- Smlouvu o založení Evropského společenství uhlí a oceli, tzv. Pařížská smlouva