Právní dvojí zdanění. OECD definuje právní dvojí zdanění jako situaci, ve které jedna osoba podléhá daňové jurisdikci více než jednoho státu. Lapidárně řečeno, jedná se o takové zdanění, při kterém dva nebo více států si nárokují zdanění zisku nebo příjmů jednoho subjektu, a to bez ohledu na to, jestli je příjem ziskový nebo ne. Například státu A vzniká právní titul z vnitrostátního daňového řádu státu, jehož je subjekt rezidentem a zároveň právní titul vnikl státu B, protože příjem byl získán na území (v jurisdikci) státu B. K právnímu dvojímu zdanění může také dojít uvnitř jednoho státu. Například, ve státě s federativním zřízením, jako jsou například Spojené státy americké, by docházelo k dani na úrovni federální a potom na úrovni místní, kde by byl daňový subjekt zdaněn jedním ze států unie. V případě Spojených států tomu brání zákonný odečet lokální daně od daně federální. Tento odečet funguje od roku 1913, kdy byla daň z příjmu ve Spojených státech uzákoněna. V
Právní dvojí zdanění. Právní dvojí zdanění dnes vzniká tím, že valná většina států (kromě uvalování daní na domácí aktiva a vnitrostátní hospodářské transakce), zdaňuje kapitál a transakce v zahraničí v rozsahu zvýhodňujícím daňové rezidenty23. Mezinárodní právní dvojí zdanění vzniká dnes hlavně proto, že velká většina států kromě vybírání daní z domácích aktiv a domácích ekonomických transakcí vybírá daně z kapitálu a transakce uskutečňované v jiných zemích v rozsahu, v němž z nich mají prospěch daňoví poplatníci – rezidenti. Například zahraniční příjem nebo cizí kapitál fyzické či právnické osoby rezidenta je často předmětem zdanění založeného na „principu bydliště“ (zdanění celosvětových příjmů nebo celosvětového kapitálu)24. V důsledku se daňové nároky různých států nutně překrývají25. Je nutno uvést, že termíny „rezident státu“ a „daňový rezident státu“ nejsou identické, zatímco obecné právo používá termínu „rezident“ zpravidla v souvislosti s určením státní příslušnosti nebo trvalého pobytu, pro daňové účely se vymezuje pojem „daňový rezident“ pouze ve vztahu k daňové povinnosti, která obvykle souvisí s pobytem nebo ekonomickými aktivitami poplatníka na území určitého státu. Pojmy související s rezidentstvím jsou v rámci této diplomové práce vždy považovány jako „daňové rezidentství“. Více o smlouvách o zamezení dvojího zdanění uvádí xxxx. Xxxxx: „Mezinárodní smlouva o zamezení dvojího zdanění omezuje právo smluvního státu požadovat v určitém případě placení daně od osoby [...], která v tomto státě podléhá zdanění podle vnitrostátních daňových předpisů tohoto státu. Tím mezinárodní smlouva mění ustanovení daňových zákonů, a proto obecně vyžaduje schválení podle ústavněprávních předpisů smluvních států. Smlouvy o zamezení dvojího zdanění nenahrazují vnitrostátní daňové předpisy smluvních států, ani nezakládají nové právo státu požadovat placení daně. Mohou pouze měnit právní režim zdanění stanovený vnitrostátními daňovými předpisy, a to v zásadě jen ku prospěchu daňových subjektů.