Právní úprava v římském právu. Smlouva o smlouvě budoucí je právní institut, jehož základy položilo již samotné římské právo. Předválečný pramen římského práva v souvislosti s pandektním právem stanovil: „Bylo-li smluveno, že má býti o smlouvě vyhotovena listina, jest smlouva hotova teprve, když obě strany čistopis podepsaly; jednání, které předchází, bude míti dle okolností a dle intence stran význam buď jenom jako pactum de contrahendo, zakládajíc jen nárok na uzavření vlastní smlouvy, pokud se týče na zaplacení interesse, nebo nebude míti vůbec závaznosti, po případě bude míti za následek jenom, že strana zdráhající se čistopis podepsati ztratí závdavek, nebo bude jej musiti dvojnásobnou summou vrátiti.“1 Xxxxxxx ke smlouvě o smlouvě budoucí dále uvádí: „Pactum de contrahendo jest smlouva o smlouvě, která má býti mezi stranami teprve uzavřena.“2 V římském právu z ní vycházel právní nárok, jen pokud byla učiněna ve stipulační formě, ale i v takovém případě nebylo možné žalovat přímo na uzavření smlouvy hlavní, ale jen na interesse.3 „V právu obecném dostačila i tu bezforemná úmluva, ač-li příští hlavní smlouva nepředpokládala výjimečně zvláštní formy, kteráž pak i pro pactum de contrahendo musila býti zachována; vždy žádá se však, aby v předchozí úmluvě byly přesně vytčeny všecky podstatné body smlouvy hlavní. Je-li tomu tak, lze žalovati přímo na uzavření smlouvy, a není-li toto možným, na plnění toho, co by žalobce měl, kdyby smlouva byla bývala uzavřena, tedy na splnění obsahu samé smlouvy hlavní.“4 O smlouvě o smlouvě budoucí hovoří současná učebnice římského práva jen v souvislosti s reálnými kontrakty.5 „Proto také jakákoli úmluva o některém ze čtyř smluvních
