Římské právo Vzorová ustanovení

Římské právo. Smlouva o dílo spadala v římském právu do kategorie smluv locatio conductio, která obsahovala tři druhy smluv – smlouvu nájemní (locatio conductio rei), pracovní (locatio conductio operarum) a smlouvu o dílo (locatio conductio operis).6 Společným znakem těchto smluv byla jejich úplatnost a také to, že jedna strana neposkytovala druhé straně za úplatu věc, jako při smlouvě kupní (emptio venditio), ale užívání a požívání věci, práce nebo výsledek práce.7‌ Smlouva o dílo se od kupní smlouvy lišila hlavně tím, že materiál ke zhotovení věci dodával objednatel (locator). Jakmile zhotovitel (conductor) vyráběl věc ze svého materiálu, jednalo se o smlouvu kupní.8 Strany se ale také mohly dohodnout na tom, že zhotovitel použije úplně jiný materiál, čímž vznikla takzvaná locatio conductio irregularis.9 K uzavírání smlouvy o dílo docházelo převážně za účelem zhotovení věci nebo opravy či úpravy věci. Nebezpečí na zhotovované věci nesl objednatel. Zhotovitel odpovídal jen v případě, že k poškození či zničení věci v průběhu jejího zhotovování došlo jeho vinou. Při opravě a úpravě věci zhotovitel odpovídal za převzaté věci. Pokud v průběhu provádění díla došlo k jejich odcizení, příslušela žaloba proti zloději právě zhotoviteli, nikoliv vlastníku věci (objednateli).10
Římské právo. Římské právo upravovalo institut tzv. coeptia, kdy se jednalo o předstíranou koupi ženy, která s sebou zpravidla do manželství přinášela určité věno. Ačkoliv je možné poukazovat na sakrální vnímání manželství, autorka se domnívá, že vzhledem ke kontextu a chápaní celého římského práva, který tvoří nedílnou součást kontinentálního paradigmatu právní kultury, bylo chápaní manželského práva vnímáno především ve smyslu majetkovém. Jsou nicméně i autoři, kteří manželství v římském právu připisují sakrální povahu. Římské právo rozlišovalo dva typy manželství. V prvním případě měl nad manželkou moc manžel a manžel rovněž nabýval veškerý majetek, který byl nabytý manželkou, připadal jejímu manželovi (tzv. „cum manu“). Druhým typem byl volnější režim, kdy manželka zůstávala v moci svého otce, tzv. volné manželství, v tomto případě se nezakládalo majetkové společenství manželů. Žena přicházela do manželství s věnem (tzv. „dos“), které poté náleželo výhradně jejímu manželovi a stávalo se jeho výlučným vlastnictvím, tedy žena k němu neměla žádná práva. V rámci plynutí času a s nezbytným pokrokem společnosti, žena mohla docílit i navrácení věna v rámci rozvíjení se konceptu volného manželství. Nicméně i v rámci dalšího pokroku, vlastnila-li žena tento svůj majetek výlučně, jeho správu svěřovala svému manželovi. I v rámci římského práva se řešila práva třetích osob. V případě, že byla pochybnost, komu majetek náleží, mělo se za to, že se jedná o majetek manžela, pokud žena neprokázala opak. 8 8 XXXXX. Xxxxxxx, URFUS, Xxxxxxxx, XXXXXXXX, Xxxxxx. Římské právo. 2. vydání. Praha: X.X. Xxxx, 1995. s. 140-142.
Římské právo. Soukromé právo kontinentální Evropy je vybudováno na principech a institutech římského práva, jehož nauka o obligacích je dodnes významným zdrojem právní úpravy závazkových vztahů. Z tohoto důvodu taktéž koncepce darovací smlouvy sahá až do období římských právníků starověké Antiky. Římskoprávní terminologie označovala darování pojmem donatio a řadila ho mezi kontrakty sloužící k nabytí a pozbytí majetku. Hlavní definiční znak spočíval v bezúplatnosti, která jej snadno odlišovala od smlouvy kupní. Římští právníci však v darování neměli příliš velkou důvěru, neboť skutečnost, že dárce uspořádá svůj majetek způsobem vedoucím k bezprostřednímu zmenšení či úplnému vyčerpání, se neslučovalo s myšlenkou rozumně jednajícího hospodáře.1 Darování totiž římské právo chápalo jako „bezplatné a dobrovolné rozmnožení majetku obdařeného, kterým dárce zmenšuje své vlastní jmění jenom proto, aby rozmnožil majetek druhého“.2 Základním předpokladem darování a přechodu vlastnického práva byl tedy úmysl obdarovat, který římští právníci označovali pojmem causa donandi. Přestože bezúplatné nabytí majetku bezpochyby znala již právní praxe v době archaické, teprve počátkem 4. stol po Kristu uznal císař Xxxxxxxxxx darování za samostatný smluvní typ vyžadující písemnou formu.3 Do té doby nebylo darování považováno za samostatné jednání a bylo pouze důvodem (kauzou) majetkových převodů, spočívajících v převodu vlastnictví, zřízení věcného práva, postoupení pohledávky či prominutí dluhu. Mohlo tak být svou podstatou právním jednáním reálným, obligačním nebo i faktickým.4 Darovat bylo možné taktéž na základě formálního darovacího slibu, který však musel mít formu tzv. stipulace, tedy závazného
Římské právo. Římské právo se stalo základem zejména pro kontinentální evropskou právní kulturu, jež se vyvíjela po staletí právě interpretací a rozvíjením myšlenek a institutů tohoto právního systému. Samotné římské právo prošlo také dlouhým vývojem. Co se týká závazkového smluvního práva, tak základy lze již hledat v Zákoně dvanácti desek. Zde se vyskytovala forma smlouvy, jež měla původ v deliktu, nazývaná nexum, které 3 HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv v civilním právu. Praha: C. H. Xxxx, 2008, s. 28 4 Př. XXXXXXXXX, Xxxxxx. The First Book on the Duty of Man and Citizen. Chapter XIV. On Valuve. [online] [cit. 19. února 2015]. Dostupné na <xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxx/xxxxxxx/xxxxxxxxx/xxxxxxxxx/xx00.xxx>.
Římské právo. Římské uspořádání navazovalo, tak jako ve spoustě dalších věcí, na antické Řecko. V rámci tržního hospodářství mezi občany i zde vznikaly právní poměry, do kterých se řadil také institut smlouvy o dílo. Římské právo smlouvu o dílo řadilo do skupiny smluv označovaných jako smlouvy locatio conductio. Tyto smlouvy se vyznačovali společným prvkem a tím byla jejich úplatnost, a také to, že jedna strana neposkytovala druhé straně za peníze konkrétní věc, jako při smlouvě trhové (emptio venditio), ale mimo jiné také výsledek práce – dílo (smlouva o dílo – locatio cinductio operis).2 1 XXXXXXXXX, M.; XXXXXXX, K.; XXXXXX X., XXXXX X., XXXXXXX X., XXXXXXXX M. 2 XXXXXXXXX, X. Smlouva o dílo. Praha: C. H. Xxxx, 2018, ISBN 978-80-7400-717-0, s. 3

Related to Římské právo

  • Opční právo Zadavatel v tomto zadávacím řízení nevymezuje žádný požadavek na opční právo.

  • Právo Práva a povinnosti Xxxxx z této Smlouvy se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.

  • Hlasovací právo Osoba oprávněná k účasti na schůzi má takový počet hlasů z celkového počtu hlasů, který odpovídá poměru mezi jmenovitou hodnotou Dluhopisů, které vlastnila k Rozhodnému dni pro účast na schůzi, a celkovou nesplacenou jmenovitou hodnotou vydaných a nesplacených Dluhopisů. S Dluhopisy, které byly v majetku Emitenta k Rozhodnému dni pro účast na schůzi a které nebyly Emitentem zrušeny ve smyslu těchto Emisních podmínek, není spojeno hlasovací právo a nezapočítávají se pro účely usnášeníschopnosti Schůze. Rozhoduje-li Schůze o odvolání Společného zástupce, nemůže Společný zástupce (je-li Osobou oprávněnou k účasti na schůzi) vykonávat hlasovací právo spojené s Dluhopisy, které vlastní, a jeho hlasovací práva se nezapočítávají do celkového počtu hlasů nutných k tomu, aby Schůze byla schopna se usnášet.

  • Právo na výmaz V některých případech máte právo, abychom Vaše osobní údaje vymazali. Vaše osobní údaje bez zbytečného odkladu vymažeme, pokud je splněn některý z ná- sledujících důvodů: • Vaše osobní údaje již nepotřebujeme pro účely, pro které jsme je zpracovávali, • odvoláte souhlas se zpracováním osobních údajů, přičemž se jedná o údaje, k jejichž zpracování je Váš souhlas nezbytný, a zároveň nemáme jiný důvod, proč tyto údaje potřebujeme nadále zpracovávat (například pro obhajobu na- šich právních nároků), • využijete svého práva vznést námitku proti zpracování (viz níže kapitola„Právo vznést námitku proti zpracování“) u osobních údajů, které zpracováváme na základě našich oprávněných zájmů, a my shledáme, že již žádné takové opráv- něné zájmy, které by toto zpracování opravňovaly, nemáme, nebo • ukáže se, že námi prováděné zpracování osobních údajů přestalo být v soula- du s obecně závaznými předpisy. Ale mějte prosím na paměti, že i když půjde o jeden z těchto důvodů, neznamená to, že ihned smažeme všechny Vaše osobní údaje. Toto právo se totiž neuplatní v případě, že zpracování Xxxxxx osobních údajů je i nadále nezbytné pro: • splnění naší právní povinnosti (viz výše kapitola „Zpracování bez Vašeho sou- hlasu“), • účely archivace, vědeckého či historického výzkumu či pro statistické účely, nebo • určení, výkon nebo obhajobu našich právních nároků (viz výše kapitola „Zpra- cování bez Vašeho souhlasu“).

  • Rozhodné právo Tato Smlouva a vztahy z ní vyplývající se řídí právním řádem České republiky, zejména ObčZ.

  • Vlastnické právo 1) Vlastnické právo k Předmětu koupě se převádí jeho předáním Kupujícímu, tj. podpisem dodacího listu, tak jak je uvedeno v čl. V odst. 2 písm. c) této Smlouvy bez ohledu na případné výhrady. Bude-li Prodávající plnit po částech, převádí se vlastnické právo ke každé předané movité věci zvlášť v době předání.

  • Právo na přístup Zjednodušeně řečeno máte právo vědět, jaké údaje o Vás zpracováváme, za jakým účelem, po jakou dobu, kde Vaše osobní údaje získáváme, komu je předáváme, kdo je mimo nás zpracovává a jaká máte další práva související se zpracováním Xxxxxx osobních údajů. To vše jste se dozvěděl v těchto Informacích o zpracování osobních údajů. Pokud si však nejste jistý, které osobní údaje o Vás zpracovává- me, můžete nás požádat o potvrzení, zda osobní údaje, které se Vás týkají, jsou či nejsou z naší strany zpracovávány, a pokud tomu tak je, máte právo získat přístup k těmto osobním údajům. V rámci práva na přístup nás můžete požádat o kopii zpracovávaných osobních údajů, přičemž první kopii Vám poskytneme bezplatně a další kopie s poplatkem.

  • Právo vznést námitku proti zpracování Máte právo vznést námitku proti zpracování osobních údajů, k němuž dochází na základě našeho oprávněného zájmu (viz výše kapitoly „Zpracování bez Vašeho souhlasu“ a „Marketingové aktivity prováděné na základě našeho oprávněného zájmu“). Jde-li o marketingové aktivity, přestaneme Vaše osobní údaje zpracová- vat bez dalšího; v ostatních případech tak učiníme, pokud nebudeme mít závažné oprávněné důvody pro to, abychom v takovém zpracování pokračovali.

  • Právo na opravu Chybovat je lidské. Pokud zjistíte, že osobní údaje, které o Vás zpracováváme, jsou nepřesné nebo neúplné, máte právo na to, abychom je bez zbytečného odkladu opravili, popřípadě doplnili.

  • Právo na omezení zpracování V některých případech můžete kromě práva na výmaz využít právo na omezení zpracování osobních údajů. Toto právo Vám umožňuje v určitých případech požadovat, aby došlo k označení Vašich osobních údajů a tyto údaje nebyly předmětem žádných dalších operací zpracování – v tomto případě však nikoliv navždy (jako v případě práva na výmaz), ale po omezenou dobu. Zpracování os- obních údajů musíme omezit když: • popíráte přesnost osobních údajů, než se dohodneme, jaké údaje jsou správné, • Vaše osobní údaje zpracováváme bez dostatečného právního základu (např. nad rámec toho, co zpracovávat musíme), ale Vy budete před výmazem takových údajů upřednostňovat pouze jejich omezení (např. pokud očekáváte, že byste nám v budoucnu takové údaje stejně poskytl), • Vaše osobní údaje již nepotřebujeme pro shora uvedené účely zpracování, ale Vy je požadujete pro určení, výkon nebo obhajobu svých právních nároků, nebo • vznesete námitku proti zpracování. Právo na námitku je podrobněji popsáno níže v kapitole „Právo vznést námitku proti zpracování“. Po dobu, po kterou šetříme, je-li Vaše námitka oprávněná, jsme povinni zpracování Vašich osob- ních údajů omezit.