Přípustnost procesní smlouvy. Přípustnost procesních smluv je jednou z nejvýznamnějších teoretických otázek vzta- hujících se k procesním smlouvám. O významu otázky svědčí množství nejrůznějších studií jí věnovaných a také trvající rozpolcenost odborné veřejnosti. Tato otázka má přitom nemalý praktický dopad, neboť bezprostředně ovlivňuje okruh procesních smluv, které mohou vyvo- lat zamýšlené právní následky. Pojmem přípustnost (procesní) smlouvy rozumíme problematiku, za jakých podmínek je možno smlouvu uzavírat, aby vyvolala právní následek. V praxi samozřejmě není třeba řešit otázku přípustnosti u smluv, které jsou výslovně v zákoně upraveny, či s nimiž zákon konkludentně počítá. Jedná se například o rozhodčí smlouvu (§ 2 zákona o rozhodčím řízení), prorogační smlouvu (§ 89a o. s. ř.), dohodu o přerušení řízení (§ 110 o. s. ř.) či dohodu o niž- ších srážkách ze mzdy (§ 287 o. s. ř.). Problém však nastává za situace, kdy určitý typ proces- ní smlouvy není přímo procesním právem upraven. Nastává otázka, zdali i taková procesní smlouva vyvolává právní následky či nikoliv. Přípustnost procesních smluv je možno řešit zejména dvěma základními způsoby. První možností je zabývat se jednotlivými potencionálními procesními smlouvami a případně induktivně dovodit obecný závěr ohledně přípustnosti. Druhou možností je přistupovat k věci z obecných procesních principů a z nich dovodit závěry a následně je deduktivně aplikovat na jednotlivé dílčí procesní smlouvy. Jelikož první z obou uvedených způsobů je spekulativní a tím pro naše účely nepoužitelný, je nutno postupovat druhým způsobem. V zásadě je možno dospět ke dvěma řešením. Buď je možno uzavírat procesní smlouvy jen tehdy, je-li to zákonem dovoleno (úzká koncepce přípustnosti), nebo je možno uzavírat procesní smlouvy kdykoliv, není-li to zákonem či z jiného důvodu127 naopak zakázá- no (široká koncepce přípustnosti).
