Renegociační povinnost. Ustanovení § 1765 odst. 1 dává straně postižené podstatnou změnou okolností právo domáhat se vůči druhé straně jednání za účelem obnovení rozvrácené smluvní rovnováhy. Toto právo je časově omezeno pořádkovou lhůtou; zákon ji ale formou vyvratitelné podmínky „orientačně“ konkretizuje jako dvouměsíční od okamžiku, kdy se postižená strana o změně poměrů alespoň musela dozvědět. Neuplatnění tohoto práva nebo jeho opožděné uplatnění zbavuje postiženou stranu dovolávat se soudního přeuspořádání závazku, nikoli ale práva domáhat se renegociace.207 V ustanovení se odráží poznání, že strany jsou lépe disponovány k tomu, aby dosáhly kompromisního řešení nastalé situace. O tom, že soudní adaptace závazku coby ultimátní následek selhání renegociace toto poznání pro změnu vyvrací, bude řeč níže. Takto formulovanému právu musí nutně odpovídat povinnost druhé strany na toto vyjednávání přistoupit, protože účastníkům smluvních poměrů obecně nic nebrání v tom, aby se pokusili o vyvolání jednání o úpravě smlouvy kdykoli, tedy i za „nepatologického“ běhu věcí v okolí závazku. Naplněním aplikačních předpokladů podstatné změny okolností ale odpadá možnost změnou nepostižené strany obnovení jednání odmítnout. Na specifickou slabinu tohoto přístupu reaguje úprava v DCFR. I oficiální komentář zdůrazňuje ústřední roli renegociace208, ale úprava nastavuje jinou výchozí obligační situaci. Z ustanovení písmena d) odstavce 3 plyne, že dlužník nemá právo se renegociace domáhat, nýbrž pouze povinnost se v dobré víře pokusit o její vyvolání, pokud následně hodlá využít mechanismu soudní ingerence podle odstavce 2. Komentář v tomto ohledu poukazuje na možný střet zájmů, který povinnost k renegociaci vyvolává u osob, které stíhá některá z fiduciárních povinností.209
