Tamtéž. 92 XXXXX: Teorie práva, s. 129. 93 příkladem takové mezinárodní smlouvy může být č. 160/1991 Sb. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. zásady totalitním zákonodárstvím, vedla k popření základní funkce občanského zákoníku, k rozbití jednoty soukromého práva a k ideologickému popření jeho existence.“94 Skutečnost, že zákonodárce tuto zásadu vynechal a ani k ní neodkazuje je založena hlavně na tom, že obsah této zásady, resp. těch podstatných částí, tedy, že žádná ze stran není vybavena veřejnoprávní autoritou a tím mocí vnucovat druhé straně svoji vůli, se dá dovodit ze zásady autonomie vůle (smluvní svobody) či z jednotlivých ustanovení OZ a v neposlední řadě také z principů obsažených v ústavním pořádku. Avšak někteří autoři tvrdí, že tato zásada v OZ měla být upravena, více v poznámkách.95 Hlavní zásadou, kterou je třeba rozebrat je zásada smluvní svobody jako projevu autonomie vůle. Tato svoboda je zaručena v čl. 1 Listiny a vyplývá také z čl. 2 odst. 3 Listiny. Obsahem této svobody je především rozhodnutí, zda smlouvu strana vůbec uzavře či neuzavře, možnost výběru smluvní strany, tedy s kým smlouvou uzavře, dále jakou smlouvu uzavře (př. typovou, atypickou), určení obsahu smlouvy a závazku, určení formy smlouvy, případně i smlouvu za stanovených (dohodou stran či na základě zákona) podmínek i zrušit či změnit.96 V rámci smluvní svobody zda uzavřít či neuzavřít smlouvu se vyskytují výjimky. Jednou z nich je kontraktační povinnost (smluvní přímus) stanovena na základě zákona. Příkladem může být povinnost uzavřít pojistnou smlouvu u odpovědnosti za škody způsobené advokáty či pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.97 Další výjimkou je smluvně stanovená povinnost, tedy uzavřením smlouvy, například v rámci smlouvy o smlouvě budoucí.98 Ke srovnání je vhodné odkázat na kapitolu č. 1.6.2, v rámci hospodářského zákoníku, kde smluvní volnost byla velmi omezena. Je na stranách s kým a jakou smlouvu uzavřou, strany mohou uzavřít smlouvu, jež není jako zvláštní typ upravena, takové smlouvy se označují jako nepojmenované (k nim kap. 2.5). Další součástí smluvní svobody je možnost určit obsah (práva a povinnosti) smlouvy a závazku dle vůle stran společným vyjednáváním (negociací).99 Tato svoboda je vyjádřena v § 1725 věty druhé. I tato část smluvní svobody má své limity, jež jsou vyjádřeny slovy „v rámci právního řádu“, tedy i mimo OZ, většinou se jedná o instituty (dobré mravy, veřejný pořádek) a ustanovení (s povahou kogentní – nepodmíněnou) od kterýc...
Tamtéž. Na právní jednání se hledí prvotně jako na platné, než jako na neplatné jak stanovuje § 574, tedy dokud nebude zjištěno, že je vadné a tím neplatné, nebo prohlášeno za neplatné. Náležitosti právního jednání, které jsou zákonem vyžadovány nebo umožněny vyžadovat či jiné náležitosti, mohou mít za následek neplatnost právního jednání, pokud jsou vadné (§ 580 a násl.).189 Neplatnost může být relativní nebo absolutní. Relativní neplatnost je stanovena na ochranu určité (oprávněné) osoby, a ta tuto neplatnosti musí uplatnit (namítnout) u soudu, aby vůbec mohlo být prohlášeno, že právní jednání je neplatné, a dokud není autoritativně stanoveno, že je právní jednání neplatné, platí fikce platného právního jednání. Neplatnost absolutní je stanovená na obecnou ochranu, resp. veřejnosti či společnosti, k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu a jeho rozhodnutí o neplatnosti má pouze deklaratorní účinky, tedy, že pouze ověří skutečnost, že je právní jednání neplatné. Absolutní neplatnost nastává bez dalšího, tedy okamžikem naplnění § 588.190 Právní jednání lze podobně jako závazek či smlouvu teoretiky rozdělit na jednotlivé náležitosti, některé dělení se ze své povahy kryje s dělením závazku a smlouvy, proto jsou uvedeny pouze odkazy na konkrétní kapitoly, některé dělení bude v následujících kapitolách jednotlivě rozebráno. Právní jednání lze dělit podle subjektů (kap. č. 3.1), kauzy, dále na synallagmatické a asynallagmatické (kap. č. 2.3.1), na úplatné, bezúplatné a smíšené nebo nominatní a inominátní (kap. č. 2.5), formální a neformální, neformální je právní jednání, které nemá zákonem či ujednáním stran určenou formu (kap. č. 3.5), právní jednání mezi živými a pro případ své smrti. Pro další podkapitoly má význam dělení právního jednání na adresovaná (adresná) a neadresovaná (neadresná) právní jednání. Adresovaná právní jednání v našem právním řádu jsou ta, která jsou určena jiné osobě (adresátu, jiným adresátům), jejich účinnost nastává dojitím adresátovi (pokud z projevu nevyplývá něco jiného), dojitím se chápe to, že projev vůle jednající osoby se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl objektivní možnost se s projevem vůle seznámit. Dojití je upraveno pod oddílem nazvaným právní jednání vůči nepřítomné osobě, ale vztahuje se na všechna právní jednání s více osobami či stranami a je upraveno v § 570 OZ, jež stanovuje, že toto jednání působí (je účinné a může působit právní následky) od okamžiku, kdy adresátovi projev vůle dojde. Neadresované práv...
Tamtéž jedná o organizační složky státu, ale na druhou stranu nejsou ze své činnosti odpovědny vládě, ministerstvu nebo jinému správnímu úřadu v organizační soustavě státní správy.35 Přímí vykonavatelé Nepřímí vykonavatelé Subjekt Příklad Krajský úřad nebo jiný orgán kraje36 Ministerstva • Ministerstvo životního prostředí • Ministerstvo zdravotnictví Obecní úřad nebo jiný orgán obce37: • Obce základního typu • Obce s pověřeným OÚ • Obce s rozšířenou půs. Jiné správní úřady s celostátní (ústřední) působností Řízené vládou Řízené ministerstvem Regiony soudržnosti38: • Praha • Střední Čechy • Severovýchod • Severozápad • Český statistický úřad • Český báňský úřad • Energetický regulační úřad • Česká obchodní inspekce • Česká inspekce životního prostředí • Český telekomunikační úřad Veřejné sbory Ozbrojené sbory Neozbrojené sbory • Fyzické osoby - myslivecká stráž - lesní stráž • Právnické osoby • Policie ČR • Správa požární ochrany Nezávislé správní úřady (neřízené vládou) • Úřad pro ochranu osobních údajů • Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání 35HENDRYCH, Xxxxx. Správní věda: teorie veřejné správy. 4., aktualiz. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014, s. 138 – 141. ISBN 978-80-7478-561-0. 36Tamtéž 37Pokud byl na ně výkon státní správy, přenese zákonem. 38Jako zvl. Orgány zajišťující koordinaci hospodářské a sociální soudržnosti (zejm. využívání strukturálních fondů Evropských společenství a plánování). Máme ustanoveno celkem 8 těchto regionu a jejich územní obvody jsou shodné s jednotkami NUTS 2.
Tamtéž. 131 XXXXXXX, Xxxxx, PONDĚLÍČKOVÁ, Xxxxx, XXXXXXX, Xxxxx. Správní řád. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Xxxx, 2016, s. 779. ISBN 978-80-7400-607-4.
Tamtéž sjednaném čase. Obchodní zákoník k tomu dodává, že plnění není nemožné, pokud je lze splnit pomocí jiné osoby, „a to vzhledem k tomu, že možnost plnit prostřednictvím nebo pomocí třetí osoby je pro obchodní vztahy typická“.4 Případy, kdy se stává plnění nemožným, lze rozdělit podle několika kritérií. Především můžeme vymezit nemožnost plnění úplnou a částečnou. Jiné je dělení na nemožnost faktickou, právní a hospodářskou. Pro částečnou nemožnost plnění mají oba soukromoprávní kodexy své vlastní řešení, jež jsou si v lecčem podobné, avšak přece rozdílné. Občanský zákoník v § 575 odst. 3 uvádí, že při částečné nemožnosti plnění zaniká závazek co do této části a ohledně části zbývající má věřitel právo odstoupit. Pokud ale plnění ohledně nezaniknuvší částí nemá pro věřitele hospodářský význam, zaniká závazek v celém rozsahu, ledaže věřitel na plnění zbytku trvá. Obchodní zákoník naproti tomu říká, že věřitel ohledně části plnění, jenž ztrácí pro věřitele hospodářský význam, odstoupit může. Ohledně části plnění, které se nestalo nemožným a které hospodářský význam má, pak vůbec nemluví a můžeme tedy použít subsidiárně zákoník občanský a uzavřít, že odstoupit lze i v tomto případě. Nemožnost faktická v sobě zahrnuje v prvé řadě případ, kdy plnění je nemožné objektivně, tzn. nelze jej splnit vůbec. Takový případ typicky nastává při zániku předmětu plnění závazkového vztahu. Dále v sobě zahrnuje i případ, kdy plnění je nemožné subjektivně. Doktrína tu někdy mluví o nemožnosti na straně dlužníka, „když subjektivní nemožnost plnění nastává, není-li dlužník pro překážky nastalé na své straně schopen poskytnout věřiteli plnění, ač by jiná osoba byla s to plnit“.5 Takové omezení je však nepřesné, protože v praxi se mohou vyskytnout případy, kdy dochází k nemožnosti plnění pro překážky na straně věřitele. Nejvyšší soud v případu uveřejněném pod sp. zn. 23 Cdo 4092/2007 posuzoval případ, kdy bylo zhotoviteli stavby znemožněno dokončit dílo tím, že nechal toto dílo dokončit osobu třetí a Nejvyšší Soud podotkl, že „skutečnost, že žalovaná žalobci sdělila, že jeho přítomnost na předmětné stavbě je nežádoucí a že nechala dílo dokončit třetí osobou, neměla za následek splnění závazku žalobce, nýbrž v důsledku této skutečnosti závazek zanikl pro dodatečnou nemožnost plnění (§ 352 a násl. obch. zák. ve spojení s § 575 obč. zák.). Povinnost žalobce provést dílo řádně tedy zanikla v okamžiku, kdy bylo dílo dokončeno třetí osobou, a to pro nemožnost plnění.“ Obdobně judikoval Nej...
Tamtéž b) žádající členský stát vydal státnímu příslušníku třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti vízum či povolení k pobytu před vstupem nebo po vstupu na své území, ledaže by:
Tamtéž. 175 XXXXXXX, Xxxxx, Xxxxx Xxxxxxxxxxxx a Xxxxx Xxxxxxx. Správní řád. Komentář. Praha: C. H. Xxxx, 2011. s. 613
Tamtéž. Obě tabulky jsou sestaveny podle údajů z Přehledů o jednání KSČ s bratrskými stra- nami za léta 1956–1966. Údaje za rok 1964 nejsou k dispozici. Kromě každoročních sou- hrnů dostával Xxxxxxx Xxxxxxx nepravidelně ještě jmenné přehledy o pobytu vedoucích činitelů spřátelených stran a jejich rodinných příslušníků v Československu k určitému datu a záznamy z jednání s nimi. Výjezdy československých funkcionářů projednávalo a schvalo- valo průběžně politbyro, resp. předsednictvo ÚV KSČ. 20 Viz AMZV ČR, x. Xxxxxx kolegia ministra, kn. 4, záznam z porady 17.3.1954. 21 Viz např. XXXXXX, Xxxxxxxx: Čínský lid v boji za svobodu. Praha, Naše vojsko 1949. a čínské komunisty rozdělovaly již od konce dvacátých let minulého století, kom- plikovaly vztahy mezi Moskvou a Pekingem i po skončení čínské občanské války, konkrétně ohledně konfliktu na Korejském poloostrově. Až do Xxxxxxxxx smrti čínští komunisté nicméně respektovali sovětskou strategii, která jim už v meziválečné době zaručovala pouze takovou podporu Moskvy, aby byla garantována odolnost Číny vůči vnější agresi, a tedy i stabilita sovětské východní hranice.22 Sám Xxxxxxxx, zatímco procházel tvrdým vnitrostranickým mocenským bojem, pravděpodobně neočekával, že by byl automaticky akceptován všemi sovětskými spojenci v zahraničí. Připravoval revizi stalinské zahraniční politiky, což ve vztahu k Číně demonstroval vyslyšením Xxx Xx-xxxxxxx výzvy k návštěvě Pekingu a usi- lovnou snahou splnit jeho ekonomické požadavky, které tak předseda čínských komunistů a premiér Čou En-laj mohli na přelomu září a října 1954 sovětskému hostu předložit. A Chruščov nejenže hned na místě odsouhlasil více než čtyřset- milionový rublový úvěr, velkorysou technologickou pomoc při industrializaci Číny i vyslání sovětských špičkových odborníků na podporu první čínské pětiletky, ale předal pod kontrolu Pekingu také sovětsko-čínské hospodářské společnosti a pří- stavy Port Xxxxx i Dalnyj. Věřil, že rok po skončení pro Čínu nákladného konfliktu v Koreji a jen čtyři roky od vyčerpávající čínské občanské války postačí spoléhat na čínský vděk za sílu sovětského hospodářství. Nesouhlasil pouze s absolutním sdílením sovětského jaderného programu a zcela odmítl jediné: posunout hranici Mongolské lidové republiky (Vnějšího Mongolska) ve prospěch Číny.23 Na komunistické nebe se vyhoupla dvě slunce, jak s nadsázkou historik Xxxxxx Xxxxxxxxx označil Moskvu a Peking v názvu své knihy mapující sovětsko-čínské vztahy po roce 1962.24 Zatímco to pekingské ov...
Tamtéž. 85 XXXXXX, Xxxxxxxx a Xxx XXXXXX. Pracovní právo, 7. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2017. ISBN 978-80-7400-667-8, s. 420. Z výše uvedeného vyplývá, že není-li v zákoně stanoveno jinak, je ponechána stranám kolektivních smluv volnost, aby si samy stanovily, kdo je bude zastupovat. Vyloučeno není ani využití institutu zastoupení na základě písemné dohody dle občanského zákoníku.86
Tamtéž. 119 XXXXX: Teorie práva, s. 191. obdobné následky jako při porušení práva, například majetkovou újmu (př. škoda způsobena provozem) či bezdůvodné obohacení.120 Dále je tu zbytková část, jež je označena jako závazky z jiných právních skutečností. Pod tuto část se podřazuje úřední či soudní konstitutivní rozhodnutí (tedy státních orgánů) ze zákona, či na základě zákona.121 OZ obsahuje v § 1723 odst. 1 následující rozlišení: „Závazek vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá.“. Tedy výslovně je zde uvedeno dělení na kontraktní (ze smlouvy) a deliktní (protiprávního činu, pod závazky z deliktů řadí OZ i škodu způsobenou provozem § 2924 a násl.). Do jiné právní skutečnosti se zařazují tedy výše zmíněné kvazikontrakty a kvazidelikty a zbytková část (lat. variae causae).122 Závazek (nebo také obligace) je dle OZ právní poměr (právním následkem právního důvodu), z něhož osoba oprávněná (obecně označována jako věřitel) má vůči osobě povinné (obecně označované jako dlužník) právo na jeho určité plnění (pohledávku) a dlužník má povinnost (dluh) toto právo uspokojit (splněním dluhu). Závazek lze chápat také jako mimoprávní poměr (vztah), který je založen na mimoprávních skutečnostech, jež nevedou ke vzniku, zániku či změně právního poměru, avšak může být spojena se vznikem jiného společenského vztahu v rámci jiné soustavy norem (př. morálních, náboženských).123 U závazku v právním smyslu se alespoň jedna strana zavazuje k nějaké povinnosti vůči druhé straně. S výrazy zavazuje se, zavázaná strana (či s obdobnými tvary) pracuje OZ na mnoha místech.124 Obsahem závazku (právního poměru) jsou tedy práva a povinnosti, což se liší od možného výkladu závazku vyplývajícího z § 489 OZ64, který umožnoval i výklad, že závazek (v užším pojetí) je pouze povinnost dlužníka plnit věřiteli.125 Závazek ve smyslu povinnosti (dluhu) OZ neobsahuje, avšak Xxxxxxxx chápal tyto pojmy jako synonyma.126 Obecně lze říci, že dvojznačnost pojmu není zcela ideální. Nová jednoznačná definice závazku je obsažena v ustanovení § 1721 OZ, jež zní: „Ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.“ V důvodové zprávě je proklamováno že: „Osnova je důsledná při dodržování