Tamtéž. Obě dvě tyto skupiny jsou však vázány podmínkou, že lze uzavřít pouze tehdy stanoví-li tak zvláštní zákon, tzn. „pokud není zvláštními právními předpisy výslovně stanoveno, že lze v určitých oblastech výkonu působnosti veřejné správy uzavírat veřejnoprávní smlouvy, potom platí, že dané subjekty veřejnoprávní smlouvu uzavřít nemohou.“97 Od výše uvedených veřejnoprávních smluv však ještě musíme odlišovat veřejnoprávním smlouvy, které správní řád upravuje v § 160 odst. 3, a to smlouvy, které mezi sebou mohou uzavírat správní orgány, které jsou organizačními složkami státu navzájem příp. ve vztazích s jinými orgány veřejné moci. Správní řád tyto smlouvy, nepovažuje za veřejnoprávní smlouvy ve smyslu své úpravy a označuje je jako dohody, umožňuje však, aby příslušná ustanovení týkajících se veřejnoprávních smluv byla i u těchto dohod použita obdobně. „ S tím potom souvisí i modifikované ustanovení odst. 4 o řešení sporů z takových dohod, které se však výkladově příliš neliší od obecného ustanovení pro řešení sporů z veřejnoprávních smluv, obsažené v § 169 odst. 1 písm. c).“98 Uzavírání veřejnoprávních smluv koordinačních můžeme nalézt zejména v oblasti územní samosprávy konkrétně mezi územními samosprávnými celky. Zde takové smlouvy mohou být uzavírány jak v samostatné tak i přenesené působnosti. V případě obcí, umožňují koordinační veřejnoprávní smlouvy, jejichž předmětem je výkon státní správy, přenášet část své přenesené působnosti i na jiné obce. V rámci přenesené působnosti nejčastěji obce zajišťují přenos např. výkonu na úseku přestupkové agendy či agendy na úseku ochrany přírody a krajiny. Institut těchto smluv využívají zejména menší obce (tzv. jedničkové a dvojkové obce), a to z důvodu, že většinou tyto obce nedisponují patřičnou vybavenosti prostředků pro plnění úkolů jim uloženým zákonem. V těchto případech je k uzavření takové smlouvy potřebný, jak již bylo v práci řečeno, souhlas nadřízeného správního orgánu, kterým zde bude krajský úřad. K uzavření koordinační veřejnoprávní smlouvy, kde předmětem bude výkon přenesené působnosti obcí s přenesenou působností, je třeba souhlasu Ministerstva vnitra ČR. V případě krajů, jak již plyne i ze samotného zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů, jsou možnosti v oblasti uzavírání koordinačních veřejnoprávních smluv omezenější. Tato omezenost plyne jednak z toho, že není možně měnit hranice a uspořádání krajů jinak než zákonem, a jednak z toho, že výše zmíněný zákon nepřipouští převod vý...
Tamtéž. 57 Tamtéž s. 46.
Tamtéž. Institut veřejnoprávních smluv 79 Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. Října 2004, sp. zn. As 11/2003 – 50. In: Xxxx- online [online]. 2014 [cit. 2018-03-18]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx- view.seam?documentId=njptembqgrpw443tl4zdmna&groupIndex=1&rowIndex=0# V neposlední řadě je pro veřejnoprávní smlouvy charakteristické jejich naznačený zvláštní účel, který spočívá v tom, že jejich primárním cílem je zajištění plnění úkolů veřejné správy, ať již oblasti státní správy či samosprávy. „To souvisí i se skutečností, že v řadě případů se veřejnoprávní smlouvy uzavírají namísto vydání správního aktu jako aktu vrchnostenského, ovšem vrchnostenský charakter si do jisté míry zachovávají, neboť správní akt může být někdy následně vydán jako určitá (zákonem předpokládaná) sankce za nesplnění veřejnoprávní smlouvy. Existence této možnosti vyvolává jisté pochybnosti, zda je u veřejnoprávních smluv zachována kvalitativně stejně hodnotná rovnost stran jako u smluv soukromoprávních (bez ohledu na přípustnost sankcí).80 Zřejmostí je, že veřejnoprávní smlouva by měla být „výhodná“ pro stranu, která se ve smlouvě zavazuje plnit veřejné úkoly. V opačném případě by tato smluvní strana byla zřejmě ochotna spíše strpět vydání správního aktu namísto uzavření veřejnoprávní smlouvy. Motivaci zde představují např. různá finanční zvýhodnění, úlevy nebo materiální pomoci.81 Na závěr této kapitoly je třeba vyzdvihnout, že mezi soukromoprávními a veřejnoprávními smlouvami nelze vytyčit pojmově žádnou ostrou hranici (stejně jako u soukromého a veřejného práva). Dodnes se tedy setkáváme s tím, že existují spory o tom, zda jsou určité smlouvy veřejnoprávní či soukromoprávní povahy.82 80 XXXXXXXX, Xxxxxxxx. Obecné správní právo. 3., aktualiz. a upr. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer Česká republika, 2013, s. 178-180. ISBN 978-80-7478-002-8.
Tamtéž sjednaném čase. Obchodní zákoník k tomu dodává, že plnění není nemožné, pokud je lze splnit pomocí jiné osoby, „a to vzhledem k tomu, že možnost plnit prostřednictvím nebo pomocí třetí osoby je pro obchodní vztahy typická“.4 Případy, kdy se stává plnění nemožným, lze rozdělit podle několika kritérií. Především můžeme vymezit nemožnost plnění úplnou a částečnou. Jiné je dělení na nemožnost faktickou, právní a hospodářskou. Pro částečnou nemožnost plnění mají oba soukromoprávní kodexy své vlastní řešení, jež jsou si v lecčem podobné, avšak přece rozdílné. Občanský zákoník v § 575 odst. 3 uvádí, že při částečné nemožnosti plnění zaniká závazek co do této části a ohledně části zbývající má věřitel právo odstoupit. Pokud ale plnění ohledně nezaniknuvší částí nemá pro věřitele hospodářský význam, zaniká závazek v celém rozsahu, ledaže věřitel na plnění zbytku trvá. Obchodní zákoník naproti tomu říká, že věřitel ohledně části plnění, jenž ztrácí pro věřitele hospodářský význam, odstoupit může. Ohledně části plnění, které se nestalo nemožným a které hospodářský význam má, pak vůbec nemluví a můžeme tedy použít subsidiárně zákoník občanský a uzavřít, že odstoupit lze i v tomto případě. Nemožnost faktická v sobě zahrnuje v prvé řadě případ, kdy plnění je nemožné objektivně, tzn. nelze jej splnit vůbec. Takový případ typicky nastává při zániku předmětu plnění závazkového vztahu. Dále v sobě zahrnuje i případ, kdy plnění je nemožné subjektivně. Doktrína tu někdy mluví o nemožnosti na straně dlužníka, „když subjektivní nemožnost plnění nastává, není-li dlužník pro překážky nastalé na své straně schopen poskytnout věřiteli plnění, ač by jiná osoba byla s to plnit“.5 Takové omezení je však nepřesné, protože v praxi se mohou vyskytnout případy, kdy dochází k nemožnosti plnění pro překážky na straně věřitele. Nejvyšší soud v případu uveřejněném pod sp. zn. 23 Cdo 4092/2007 posuzoval případ, kdy bylo zhotoviteli stavby znemožněno dokončit dílo tím, že nechal toto dílo dokončit osobu třetí a Nejvyšší Soud podotkl, že „skutečnost, že žalovaná žalobci sdělila, že jeho přítomnost na předmětné stavbě je nežádoucí a že nechala dílo dokončit třetí osobou, neměla za následek splnění závazku žalobce, nýbrž v důsledku této skutečnosti závazek zanikl pro dodatečnou nemožnost plnění (§ 352 a násl. obch. zák. ve spojení s § 575 obč. zák.). Povinnost žalobce provést dílo řádně tedy zanikla v okamžiku, kdy bylo dílo dokončeno třetí osobou, a to pro nemožnost plnění.“ Obdobně judikoval Nej...
Tamtéž. Při posuzování musíme zkoumat:„zda existuje jasný rozdíl mezi očekáváním druhé smluvní strany s obsahem obchodních podmínek, a zda obsah obchodních podmínek je neobvyklý a v daném případě překvapivý“. 47 Při posuzování překvapivých ujednání postupujeme objektivně. Při posuzování konkrétního případu musíme mít na zřeteli ustanovení § 4 odst. 1 NOZ, který stanoví, že: „každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka a schopnost užívat jej s běžnou starostlivostí a opatrností, a že to každý od něj může v právním styku důvodně očekávat.“48 V daném případě předpokládáme rozumovou vyspělost průměrného člověka. Na základě výše uvedených skutečností, při posuzování překvapivých ujednání, budeme vycházet z toho, s jakými vědomostmi osoba v konkrétním případě disponovala. Těžko bychom hledali v zákoně nějaký výčet překvapivých ujednání, neboť takovýto výčet neexistuje a je ponechán aplikační praxi. Někteří autoři odborných publikací však uvádí aspoň příklady překvapivých ujednání. Například D. Ondrejová49 uvádí výčet překvapivých ustanovení z hlediska obsahu, kdy řadí mezi překvapivá ustanovení obchodních podmínek například ustanovení, kterým se nabyvatel vzdává práv z vad zboží, dále ustanovení o smluvní pokutě, zejména pokud jde o nepřiměřené sazby, ustanovení, jež omezuje právo druhé strany odstoupit od smlouvy, či ustanovení, jimiž dochází ke vzdání se práva na náhradu škody apod. Mezi překvapivá ustanovení z hlediska formy řadí nejen ustanovení, která jsou psaná odborným právnickým jazykem či za použití latinských právnických výrazů, ale také nepřiměřenou délku textu obchodních podmínek či volba malého písma, či nevhodné barvy písma (například žlutá na bílém podkladu) apod. Z důvodové zprávy k NOZ je možné vyčíst, že dané ustanovení je převzato ze Zásad mezinárodních smluv UNIDROIT z čl. 2.20, ze kterého vyplývá, že „takové ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, nemá právní účinky, nebylo-li přijato výslovně.“50 Důvodová zpráva k překvapivým ujednáním dále uvádí, že „takovým ustanovením je např. ustanovení vylučující odpovědnost strany za splnění určitých povinností ze smlouvy, ač smlouva sama navozuje rozumné očekávání, že odpovědnost za splnění smlouvy nebude dotčena. Nejde však jen o ustanovení s neočekávaným obsahem, ale i ustanovení vyjádřená pro druhou stranu nejasně, nebo drobným, špatně čitelným písmem, pokud mění nebo doplňují obsah smlouvy způsobem, který druhá strana nemohla rozumně očekávat.“ 51 Překvapivá uje...
Tamtéž. 15 XXXXX: Xxxxx…, s. 227.
Tamtéž. Bod 136. Lisabonu I.
Tamtéž. ŠVESTKA a kol: Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. s. 5.
Tamtéž žádající členský stát vydal státnímu příslušníku třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti vízum či povolení k pobytu před vstupem nebo po vstupu na své území, ledaže by:
Tamtéž. 175 XXXXXXX, Xxxxx, Xxxxx Xxxxxxxxxxxx a Xxxxx Xxxxxxx. Správní řád. Komentář. Praha: C. H. Xxxx, 2011. s. 613