Teoretická východiska a. vysvětlení některých důležitých pojmů
Teoretická východiska. Jednou ze základních zásad občanského práva je zásada autonomie vůle, resp. smluvní svobody. Ta spočívá v premise, že cokoliv si strany dohodnou, je závazné a platné. Smluvní svoboda však není neomezená. Především dohoda stran nesmí být v rozporu s kogentními ustanoveními českého právního řádu, nesmí jejich smysl obcházet a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Tyto tzv. „obsahové korektivy smluvní svobody“ definuje § 39 občanského zákoníku, který uvádí, „že právní úkony, které svým obsahem nebo účelem odporují zákonu nebo jej obcházejí anebo se příčí dobrým mravům jsou neplatné.“ Z hlediska spotřebitelského je dále smluvní svoboda omezena požadavkem přiměřenosti stanoveným § 56 občanského zákoníku, který zní: „Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.“ Toto ustanovení se však vztahuje pouze na vedlejší smluvní ujednání, tedy nikoliv na ta, která se týkají hlavního předmětu plnění ceny za něj. Na rozdíl od toho s dobrými mravy musí být v souladu i hlavní předmět plnění a cena za něj požadovaná. Neexistuje jasný návod, co je a co není v rozporu s dobrými mravy, resp. nepřiměřené, - je nutné vždy rozhodnout dle konkrétní okolnosti případu. Právní teorie a judikatura však dává jistá východiska.
Teoretická východiska. Nyní krátce shrňme teoretická fakta z předchozích části. Porovnejme též manažera 1. poloviny 20. století s moderním manažerem. Dle mých zjištění se základní náplň práce manažera nemění. Základní prvky managementu, tj. plánování, organizování, stimulování a kontrola, jsou stále nezbytnou součástí. Manažeři taktéž tehdy i dnes vykonávají stejné funkce managementu – obchodní, výrobní, technické, ekonomické a personální (liší se pouze od typu podniku a pracovního zařazení). Co je důležité – mění se prostředí, v němž se firma (a tudíž i manažeři) pohybují. Dynamicky se mění trh, zákazníci, podnikatelské prostředí (např. zákony) a zvyšuje se
Teoretická východiska. Smlouva je vztah mezi dvěma nebo více subjekty, kde se definují práva a povinnosti jednotlivých stran. Definuje se předmět smlouvy, čas, finanční plnění a podmínky, které se smlouvou souvisí. Smlouva by měla být vyvážená v oblasti standardních pravidel obchodního styku. Pro řízení projektů jsou sice zpracovány obecně uznávané projektové metodiky (PMBOX, PRINCE2, Chestra, ASAP, …..) standardně používané, jako souhrn postupů pro zajištění hladkého průběhu prací od začátku do konce. Tyto metodiky se věnují doporučeným postupům v jednotlivých fázích realizace projektu, organizačním otázkám, stanovení rolí, dokumentaci. Ani odborné články se této problematice nevěnují. (Xxxxxxx and Xxxxx, 2015), (Xxxxxx, 2004), (Xxxxx 2010), (Xxxxxxx, Xxxxx, 2015). Metodik je mnoho a výtečných, ale většinou začínají zahájením projektu po podpisu smlouvy nebo i od předprojektové fáze, ale neřeší účast projektového manažera v této části přípravy projektu. (Xxxxxxx, Xxxxxx and Xxxxx 2009). .Do znalosti projektového manažera by mělo patřit i minimum právního povědomí, které pomůže předcházet nebo řešit problémy vyplývající ze smluvních ujednání nebo regulatorních opatření zákazníka. Smlouva musí plnit funkci manažerského nástroje. Smlouvy by měly být vzájemně výhodné – tedy pro zákazníka i dodavatele. Jednostranná nevýhodnost smluv také nezakládá dlouhodobý partnerský vztah. Často zejména u výběrových řízení podle zákona 137/2010 o veřejných zakázkách je velmi složité právě tuto rovnováhu dodržet a smlouvy jsou často nadiktovány tvrdě ve prospěch zákazníka. Smlouva musí přesně, vyváženě a konkrétně definovat povinnosti smluvních stran a neměla by dávat prostor pro soupeření právníků ve výkladu jednotlivých paragrafů. Vyskytují se i situace, kdy je tlak (např. z časových důvodů na dokončení projektu) na urychlený podpis smlouvy a nedořešení některých zásadních smluvních bodů, které pak mohou být velkým konfliktem a případně soudním sporem. Smlouvě by měli rozumět všichni, kteří se jí musí řídit a realizovat podle ní projekt. V každém případě projektový manažer, který se ve smlouvě neorientuje nebo ji dokonce ani nemá k dispozii, se ocitá v těžké situaci, která vznikla mimo něj. Dalším smluvním vztahem, který může být limitující pro projektového manažera je smlouva se subdodavatelem, která většinou kopíruje podmínky smlouvy se zákazníkem, ale také tuto smlouvu musí projektový manažer znát, aby mohl subdodavatele řídit a kontrolovat. U subdodavatele je také důležitá kvalita konzultant...
Teoretická východiska. Teoretické podklady k výzkumu morální argumentace jsou tedy seskupením poznatků z části sociologických, psychologických a z části filosofických. Především bylo potřeba vyjasnit, jakým způsobem se v rámci tématu propojují všeobecně známé a obecně platné pojmy a principy. Proto se na dalších stránkách věnuji pojmům jako morálka a morální vývoj, svědomí, rozhodování, preference, kolektivní a individuální vědomí, společenská smlouva nebo například individualizace.
Teoretická východiska. V celé řadě jiných prací 4– a to i českého původu5 – byly konstatovány čtyři základní doktríny ovládající rozhodčí řízení: smluvní, jurisdikční, smíšená a autonomní. Z nich lze dedukovat jednak vztah rozhodců, rozhodčích soudů k soudům obecným, míru či hranice autonomie vůle stran a v neposlední řadě i vazbu na právo, včetně námi sledovaných procesních norem. V jiné své práci jsme hovořili o dvou přístupech, vyplývajících z doktrín: teritoriálním a smluvním. V případě teritoriálního uchopení vycházíme z rozhodující pozice lex loci arbitri – tedy místa sídla rozhodčího řízení (v literatuře rovněž „seat theory“). Takto určené místo rozhoduje o aplikaci procesních norem (primárně jsou užity normy tohoto místa), vztahu k soudům tohoto místa, účincích rozhodčího nálezu. Tato koncepce sdílí tradiční uchopení státu a dosahu jeho suverenity na jeho území. Tato doktrína představuje právní jistotu, právní předvidatelnost, ale je také spojována mnohdy s náhodou. Jak uvádějí zcela správně některé zdroje, tam, kde strany dávají přednost určitému místu jako vhodnému sudišti (volba neutrálního fóra, příznivé podmínky pro práci ad hoc rozhodců atd) a důvodem nejsou procesní normy tohoto místa, je vazba místa a řízení podmiňující aplikaci procesních norem problematická. Oproti koncepci teritoriální stojí koncepce smluvní, nazývaná také delokalizační. Vedoucím principem, na kterém stojí tato koncepce je autonomie vůle stran. Samozřejmě, tato koncepce má širší rozměr než jen pracujeme pouze s jednosměrnou vazbou – tj. lokalizací sporu do dosahu jiné jurisdikce tam, kde objektivně žádná kolize jurisdikcí neexistuje. K termínu delokalizace viz dále například Xxxxxxxxxxx, D., Delocalization in International Commercial Arbitration, in Facta Universitatis, Law and Politics, Vol. 3, No1, 2005, pp. 63 – 71.
Teoretická východiska. V této části práce jsou shrnuty poznatky o fungování projektů a jejich řízení. Protože práce vychází ze standardu společnosti IPMA, jsou teoretické poznatky prezentovány hlavně podle její filozofie.